Kamila Procházková

Jako každý rok se těším na FF jako malá na Ježíška a stejně tak se poslední den a zvláště cestou FF busem obávám, co přijde „poté“. Letos se návrat do reality zpočátku tvářil nevině. V metru nás fantazáků bylo hodně, okupovali jsme téměř celý vagon. „Normální“ lidé nebyli ani tak otravní, jak jsem očekávala, a domů jsem dorazila celkem stabilní. Zhoršilo se to k večeru, kdy spánkový deficit způsobil úpadek do kómatu a neprobudilo mě ani volání Misfits (což vždy zabere). Ani to ale nestačilo, další den v práci mě čekala léčba šokem. Tedy léčba horkým vylitým čajem. Tak, a teď už jsem zpátky v Matrixu a na další dávku musím čekat až do podzimu.

Lukáš Vaníček

Bylo mi smutno. Ale tomuto pocitu předchází rozsáhlý a náročný proces s mnoha dějovými zvraty. Odjíždíme z Chotěboře – jsem unavený, bolavý, hladový a bažící po sprše. Na smutek není čas. Mysl zpola zalepená nevnímá vzdalující město. V kupé debatujeme o jídle na sto a jeden tisíc způsob. Myšlenky se jako laciná děvka snadno nechávají odlákat na toto téma bez šance na festivalovou vzpomínku.

Přicházím domů. Dobře známé stěny mého bytu mi dávají najevo, že festival už skončil a já jsem doma bez možnosti návratu, ale jemné náznaky melancholie přehluší jemné aroma právě se připravující večeře.

JÍDLO!

Po jídle začínám jen velmi zvolna popisovat, co jsem všechno zažil a prožil. Mysl nastavená na cíl se vykoupat, najíst a vyspat po splnění předchozích dvou přepíná tělo do třetího režimu. Vynechávám slova, pak věty a nejednou se přistihnu, jak přistávám v posteli, aniž bych věděl, jak jsem se k ní dostal.

Následuje kóma č. 1.

Vzbudím se v jedenáct, podívám se na stále zapnutý počítač, kde bliká otevřený soubor s návrhem témat na příští číslo novin. Prázdný. Myšlenky na FF, které ani nepřišly, opět zapadají, zbastlím jednu větu a řka, že to dopíšu ráno ve vlaku, přichází:

Kóma č. 2.

V práci dostávám za úkol prolézt střechy několika domů před rekonstrukcí. Plazím se po trámech, přeskakuji díry a snažím se zachránit poslední centimetr nezašpiněných kalhot. Program je tak nabitý, že mám pocit, jako kdybych se vrátil na FF. A teprve tehdy, když jsem přišel domů, když mi došlo, že jsem DOMA a ne na CONu, že budu spát v posteli a ne ve spacáku na zemi, že si k obědu nedám toast, že nezažiju jedinečný zážitek jiného světa, zajímavých témat, spousty kamarádů, hezkých holek, nočních tahů, důvěrně známého prostředí a že se do Chotěboře podívám teprve za rok. Tehdy, právě tehdy mi začalo být hodně smutno.

Pavla Lžičařová

Oficiální termín zní depcon. Ale ještě předtím přijde euforie. Poslední noc na conu se nespí, a když, tak jen aby se neřeklo. Ráno tedy vypadáte jako zombie – kruhy pod očima, žaludek po týdnu, kdy jste ho většinou živili jen tousty a alkoholem, na vodě, hlava jak po ráně palicí… Přesto házíte úsměvy na všechny strany, zajdete si na poslední film, na povídání o conu po conu… Koupíte si bagetu na cestu a rozjařeně se loučíte se všemi spoluconaři. Pak následuje cesta domů, většinou ve společnosti dalších fanů, kteří váš zážitek z akce ještě umocní. Když dojedete domů, máte chuť vykřičet do celého světa, jak jste šťastní. I přes spánkový deficit okamžitě startujete Facebook a pídíte se po prvních fotkách. Sledování statusů, které postupně přibývají, jak fanové přijíždějí domů, je úžasné, a stejně tak vznik nových FB přátelství, která se vytvořila právě na conu. V noci většinou následuje hluboké kóma, a když se po dvanácti hodinách vybatolíte z postele, jste naplno v tom. Na depconu. Na žádnou práci se nelze soustředit, myšlenky létají zpátky do světa fantazie, cítíte se podivně odtržení od reality a srdce bolí tak, jako byste se probudili z nějakého zvláště nádherného snu. Trvání depconu je různé, pár hodin či dnů, extrémní případy trošku smutní ještě před říjnovým Fancity, někdo na něj ani neodjede. Je to stav, který není lehké poznat, ale který všichni cítí stejně. Cony jsou zkrátka úžasné.

Podělte se s námi o vaše návraty z conů.

Přečtěte si i další redakční úvodníky, které od 25. 12. 2011 vydáváme každou neděli.