Je. Nějakým příběhem se filmový Poslední vládce větru nezatěžuje, nicméně základní idea spočívá v tomto: existují čtyři národy ovládající oheň, vodu, zemi nebo vzduch, které po staletí žily v míru. Ten jim zajišťoval Avatar, který vládl všem čtyřem živlům. Jenže po Avatarovi se před sto lety slehla země a Ohnivý národ dostal nápad – proč si ty ostatní nepodrobit? Svět zachvátí válka, ostatní národy jsou příliš slabé, aby Ohni vzdorovaly, a města jedno po druhém podléhají. Zatnout tipec by jim mohl Avatar, jenže ten poslední pocházel ze vzdušných nomádů a Ohniví je pro jistotu všechny vyvraždili. Avatar – zamrzlý v ledové kouli – však přežil jak masakr svých lidí, tak i celé století –, a právě se probudil zpátky k životu. Ohniváci jsou víceméně rádi, protože mají po kom jít…

Myslím, že málokdo doopravdy doufal, že z původního seriálu zbude víc než na kost ohlodaná historka, přesto se počítalo minimálně s tím, že film bude zábavný (v tom dobrém slova smyslu). Stačilo by to. Filmaři nám však naservírovali divný slepenec, kde vůbec nic nefunguje, jak má. Děj se posouvá po ose „najdeme kluka v ledu, za pět minut nám ho unesou, my ho vůbec neznáme, ale z blíže nespecifikovaného důvodu MUSÍME riskovat životy a jít ho zachránit – hele, on je to zachránce světa – z blíže nespecifikovaného důvodu MUSÍME někam bezcílně jít – (cestou osvobodíme pár vesnic) – a ta kdál“. Podobně blíže nespecifikovanými důvody se to ve filmu jen hemží, takže divák jen nechápavě hledí, proč ta děcka ztraceně pobíhají sem a tam, proč tam čas od času dramaticky prosviští milionář z chatrče se zavilým výrazem, jednoduše: proč to všechno, sakra, proč? Kde jsou jejich motivace, kde jsou vztahy, vývoj, jaké jsou vůbec jejich charaktery? Kam se poděl veškerý humor, tvrdé hlášky a úžasná atmosféra, které táhly seriál? Můžete si o nich nechat zdát. Příběh je tvořen převážně za a) kecáním, kdy jedna z postav suše oznámí, co se stalo, místo aby se to stalo na plátně, nebo za b) situacemi typu „rozzuřený princ stane tváří v tvář svému nepříteli a divák se těší, jak si konečně nakopou zadky, jenže pak princi někdo doporučí, ať to radši nechá být, a princ doopravdy jenom pokrčí rameny a odejde“. Akce nikde, drama nikde, emoce jakbysmet. Tak pánové, kde to jsme?

Z původních postav zbyly směšné karikatury, čemuž bohužel napomáhají i jejich představitelé, hrající převážně v binární herecké soustavě (mají oči otevřené, nebo zavřené). Ve scéně, kdy se Dev Patel dojemně svěřuje okennímu rámu, že je zlý, protože ho zamlada táta neměl rád, by jeden zděšením/smíchy omdlel. Ono se ale není čemu divit, protože s tak pitomým scénářem by si neporadil ani bůh herectví. Za scénář by si vůbec Shyamalan zasloužil pověsit za uši do průvanu, protože tam, kde mohl jakž takž film zachránit, ho zabil. A český dabing ho celý zabil ještě na druhou.

Pokud si odmyslíme pár zvláštních efektů, které beztak příliš neohromí, a velkolepou Howardovu hudbu, Poslední vládce větru působí dojmem, že si ho vyrazila natočit partička fanoušků do lesa za město. Divák, který předlohu nezná, bude naštvaný, a ten, který ji zná, bude naštvaný snad ještě víc, protože si uvědomuje její potenciál. S do krve sedřenýma ušima by film prošel maximálně jako pohádka pro malé děti, čemuž taky odpovídalo obsazení kinosálu – věkový průměr osm let včetně jednoho dědečka, několika tatínků a mě. Za sebe musím přiznat, že jsem se upřímně zasmála, jenže je rozdíl mezi „smát se s filmem“ a „smát se filmu“. Poslední vládce větru je Průser, ať se na něj díváte z jakéhokoliv úhlu.