Počátek obřadu byl stanoven na šestnáctou hodinu, ti nejšílenější se však sbíhali mnohem dříve. (Já dorazil zhruba v 15:30, kdy bylo na místě již několik desítek lidí – někteří prý do Prahy jeli přes tři hodiny a vyjížděli kolem desáté, tak si to spočítejte sami.) Všem začínalo být pomalu jasné, že TO přijde – dneska bude fronta. V jejím vytvoření nezabránila ani obstojná kosa tam venku.

Kavárna v prvním patře se pomalu zaplňovala. Z pohodlných židlí, které na místě zůstaly po předchozí akci (někdo neznámý a nezajímavý), byli čekatelé vyhnáni do jednotné řady, kde se ti klidnější o lepší místa postrkali, ti labilnější tahali nože a mačety – maník s glockem byl odveden stranou kamsi do kumbálu a umravněn. Lidí přibývalo. Jeden z organizátorů se postavil k eskalátorům v přízemí a zastavoval příval dalších nadšenců, aby se nahoře dalo dýchat a hýbat alespoň od pasu nahoru. Nikdo neslyšel svoje kroky, protože na krok nebylo hnutí.

„Co se to tu děje?“ zeptala se jedné ze zaměstnankyň knihkupectví postarší návštěvnice kavárny.

„Autogramiáda pana Kulhánka. On píše takové to fantasy, však víte,“ odpověděla tato potichu, aby nikdo z davu neslyšel její pohoršený tón, a protočila panenky. Přestřelila, stál jsem mimo frontu přímo za ní a objednával si něco k pití. Však on si ji Mluvčí najde. A když ne Mluvčí, pan L určitě. Ledová kyselina ve mně zabublala.

Ručičky mých digitálních hodinek se neúprosně blížily k času určení, až jej překročily. Nikdo neslyšel svoje kroky. V Kulhánkově frontě nebyl klid. Stihl jsem ještě předat mé drahé polovičce maličkou knihu Povídek, kterou jsem plánoval nechat podepsat pro kamaráda – kupoval jsem ji před pěti minutami, měli poslední kus.

„Myslíte, že fakt přijde? Co když si z nás jenom vystřelili?“ ptali se první netrpěliví v 16:02. Začínali si zoufat, fronta jako na socialistické banány. A pak se to stalo.

Mistr stál za stolem s výrazem klidu buddhistického mnicha. Jakoby nevnímal tu hordu, která se chystala zmrzačit jeho pravou ruku.

„Je to On? Představovala jsem si ho vyššího,“ špitlo z davu, načež byl Jiří Kulhánek organizátorem poněkud nesmyslně představen všem fanouškům čekajícím na podpis. Začalo to. Byla slyšet spousta kroků. Odkudsi z davu nějaký pán prohlašoval, že si ještě dojde koupit Povídky, ať toho má víc. Ledová kyselina ve mně zabublala.

Přísahám bůh, první ve frontě – drobná brunetka v gothicmetalovém ošacení – se po setkání s Ním rozplakala, takže ji musela utěšovat matka. Lidé postupovali pomaleji, než se očekávalo, a vinu na tom měl Kulhánek sám. Ne, že by psal rukou ještě pomaleji než na počítači svoje romány – on má těch autogramiád tak pomálu, že je chtějí jeho fanoušci využít až na dřeň, a tak nosili kompletní dílo.

Jeden z pánů, zrovna přicházejících na řadu, byl osloven organizátorkou, zda by před sebe nepustil mladou paní s nemluvnětem kolem krku – oči mu zazářily rudě a tvář se smrskla do chladné grimasy, ale zachoval se jako pravý gentleman. Je třeba mladou krev učit dobrým mravům a žánrům.

Všechny překvapilo, jak je mistr milý a ochotný – pravděpodobně čekali psychopata s katanou na zádech. Podepisoval se, vepisoval věnování, usmíval se, podával ruce a nechal se fotografovat. Skutečný profesionál.

Fronta menší než na Roberta Fulghuma, ale z výše uvedených důvodů postupovala mnohem pomaleji, takže celková délka trvání autogramiády předčila i světoznámého amerického pastora. To jsou statistiky, fakta. Druhým faktem je, že moje (nejen) Vyhlídka na věčnost je osignovaná!

Závidíte?

Pak neváhejte využít druhé šance – dobří lidé si přeci zaslouží druhou šanci. Jiří Kulhánek si své autogramiádní vystoupení zopakuje 8. 12. (tohoto roku) v žánrovém knihkupectví Krakatit. Začátek akce opět v 16 hodin, nebojte se ale přijít dřív. Určitě bude fronta.

josef.horky@fan­tasyplanet.cz