Osobně jsem o dýchánek přišel, jelikož jsem dorazil až časně ráno v sobotu, ale přesto jsem hostinu nezmeškal. Ne, že by se protáhla až do rána, ale v tělocvičně zůstalo na stolech tolik poživatelných pozůstatků, že během přednášek se dalo leccos sezobnout, a tak se poslouchalo o to příjemněji.

I když název akce napovídá, že primárně půjde o sraz fanoušků Tolkiena, v průběhu let se témata postupně vyčerpávala, a tak se program vyplňoval neméně zajímavými, leč už netolkienovskými přednáškami. Pečlivý výběr přednášejících však vždy zajistil, aby se program týkal buď mytologie, nebo hrdinství či historie, takže pokaždé, i letos, se podařilo vytvořit velmi specifickou atmosféru.

>Nebyl to však jen program, který se na duchu celé akce podílí. Byli to i samotní fanoušci. Letos jich dorazilo okolo dvou set a většina z nich v nějakém kostýmu. Nedílnou součástí bylo i tradiční místo konání v prostorách základní umělecké školy. Spalo se opět ve třídách, v prvním patře prodával knihy Michael Bronec a hned o kousek vedle umístila svoji čajovnu Mírwen. Její široká paleta čajů a dalších pochutin, pohodlná křesílka a dostatečná zásoba stejně naladěných fanoušků a známých solidně konkurovala mnoha pořadům. Což byl také důvod, proč jsem stihl jen velmi malou část programu.

Martin Darion Antonín loni přednášel o goblinech a jiných tvorech, které se vyskytují v jeho světě z knihy Zelená. Následně mu vyšly dva díly Daemoniky, a tak bylo zase o čem přednášet. Autor je již proslulý tím, že jakékoliv literární téma, do kterého se pouští, řádně prostuduje. Knihu od knihy se tedy stává odborníkem na slovo vzatým. Letos byly na programu lidské duše.

Téma to bylo tak obšírné, nejednoznačné a diskutabilní, že bylo třeba smeknout před Darionovou odvahou začít na toto téma přednášet, a to zejména na půdě conu, kde fanoušci mají tolik v oblibě zapojovat se s vlastními názory a občas rovnou volně přejít do vášnivé diskuse. Ostatně v případě Martina D. Antonína je lepší smeknout už na začátku jeho vystoupení, aby si člověk ušetřil práci s dalším smekáním. Aby zkrotil diskuse chtivé fanoušky, zvolil taktiku totálního konsenzu. A vyšlo mu to. Jakýkoliv názor přijal, zpracoval a jel dál. Tím stihl pojednat o lidské duši a mýtu za necelou hodinku a půl. Okolní svět na to měl zatím zhruba čtyři tisíce let.

Během přednášky Darion uvedl i trojici pravidel, jak se stát mytologickým hrdinou a následně bohem:
1. Darionova zásada zní: nic se nesmí překombinovat
2. Darionova zásada zní: detaily ano, ale nesmí vás zabít (autor uvedl příklad severského boha Baldera a jeho trapnou alergii na jmelí)
3. Darionova zásada zní: parazitovat na celebritách ano, ale neotvírat si na ně hubu
4. Darionova zásada zní: dopustíte-li, aby vaši historii překombinovali jiný, umřete nezajímaví (jako se to stalo chudákovi hraběti Vladu Drakulovi, který byl původně rumunským národním hrdinou a Stoker z něho bůhví proč udělal strašlivého upíra)

Takto poučen jsem z přednášky odcházel stát se bohem. Ale nic se nemá uspěchat, takže jsem se do tělocvičny vrátil, abych si poslechl přednášku Nenymira o hrdinech a hrdinství. Jeho styl přednášení byl naprosto opačný. Po Darionově totálním konsenzu přišla Nenymirova totální totalita. Sotva stihl projít úvodní podmínky účasti na přednášce (máš-li nějaký názor, nech si ho pro sebe), byl jsem povolán na zkoušku divadla. O tom ale později.

Po zkoušce jsem vyrazil na přednášku opět do tělocvičny. Nepamatuji si název, a tak jsem se zeptal redakční kolegyně Pavly, o čem to je. „Nějaký konec světa,“ odpověděla lakonicky. Nakonec se z toho vyklubala přednáška o New age, údajném konci mayského kalendáře a o tom, jak si ho každý vykládá po svém. Základní premisou byla věta, že do médií se dostane vždycky ta největší blbost. Přednášející postupně vysvětlila, jak Mayové počítali rok (jakási kombinace lineárního a cyklického vnímání času) a jak to bude s tím slavným koncem světa. Názory se různí. O tom, že v roce 2012 něco bude, se paradoxně zmiňuje jen jeden nápis. A mnohem přesnější přepočet kalendáře na náš evropský říká, že se to stane až 23. a ne 21., jak nás krmí média. Přednášející vyvrátila všechny mýty, které kolují v médiích, a to velmi jednoduše, vtipně a logicky. Veškerý humbuk, který okolo tohoto roku nastal, způsobila jenom ta úžasná lidská vlastnost přizpůsobit si realitu obrazu svému. Takže pokud se už něco před Vánoci stane, rozhodně to nebude konec světa.

Stihl jsem ještě přednášku Vojtěcha Půlpána, který vyprávěl o různých typech obléhacích mechanik. Kdyby nám k tomu nepromítal naskenované rytiny z dobových knih, nevěřil bych mu, do jakých mutací se může rozrůst i prachobyčejný žebřík. Nehledě pak na celou další škálu různých obléhacích věží, děl, samostřílů a dalších vojenských vynálezů používaných pro návštěvu nepřátelské pevnosti. Přednášející ještě uvedl jeden vysoce zajímavý fakt, a to, že většina strojů je nakreslena se záměrnou chybou, která tak měla znemožnit nepříteli (a později i vědcům) stroj sestavit, kdyby jim padl do rukou.

Po dobývacích strojích se většina odebrala ke křepčení v tělocvičně při irsko-skotském reji a já se odebral do zákulisí conu k reji za účelem připravit scénu a nezbláznit se z toho.

Po divadle, úspěch byl mimochodem obrovský, jsem byl úplně na šrot. Zmožený jsem byl do té míry, že jsem odmítl i pozvání na pivo a jen tak seděl zhroucený v pohodlném křesílku, dokud mi redakční kolegyně Pavla nedoporučila speciální Mírwenin čaj Maté Energy. Do té doby jsem netušil, že se člověk může zčajovat. Letošní Tolkiencon mě ujistil, že to skutečně jde. Při prvním šálku jsem připomínal nešťastnou hromádku bývalého herce a zoufalého reportéra. Po třetí už aktivně vymýšlel plány na první fandomovský bulvární časopis plný těch nejpikantnějších fotografií a fabulovaných historek, které kdy fandom viděl.

Najednou to udělalo blik a byly čtyři ráno. Během skoku si pamatuji, jak jsem tančil ve tmě při speciální noční taneční seanci, kterou vedla Slůně. Bylo fascinující pozorovat jen ve světle venkovních pouličních lamp pronikajících do ztemnělé třídy siluety tanečníků, kteří tančili podle toho, co v nich vyvolala hudba. Pak, již definitivně zmožen, jsem poslouchal zpěváky na schodech, kteří pěli až do brzkých ranních hodin.

Zpívání na schodech je snad nejtradičnější rituál Tolkienconu, se kterým ale organizátoři nemají nic společného. Většinou kolem půlnoci se na schodech mezi prvním a druhým patrem shromáždí blíže neurčený počet fanů, část z nich s hudebními nástroji, a zpívají a hrají, dokud se neodpotácí co třídy, kde usnou. Já usnul v době, kdy na schodech zbylo deset nejvytrvalejších pěv­ců.

Ráno jsem musel Tolkiencon opustit, ale odcházel jsem smutný, že opouštím svébytný a příjemný svět, který od toho venkovního, plného ekonomické krize, politiky a hrozící ropné krize, dělily jen stěny základní umělecké školy v Praze.

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz



Fotili Jan Čeřovský a Michal Kára, jejich další fotky, stejně jako další fotogalerie, reportáže, záznamy přednášek atd. si můžete prohlédnout na http://www.tolkiencon.cz/…viewnews.asp?….