Schéma filmové fantasy se prostě nemění. Respektive té rozmáchlé, velké, epické nebo té, která se snaží epické se blížit. Černobílý boj dobra proti zlu, svět jako z pohádky, kde žádné hory nejsou dost vysoké, žádné lesy dost hluboké a města dost honosná, svět osetý roztodivnými tvory a netvory a zalidněný mnoha zvláštními rasami. To vše za jiskření dechberoucích kouzel a svištění blyštivých ostří a tak pořád dokola. Otázkou je pouze to, jestli to tak chceme nebo ne, jestli to tak máme rádi. Sedmý syn je totiž dokonalou učebnicí schématu fantasy filmu.