Bylo mi asi dvanáct a kdoví, proč jsem si ty dvě knížky v malé městské knihovně půjčil, protože obálky mají – zvláště ta první – docela odpudivé, co si budeme povídat. No ale tehdy se mi to možná líbilo. Nicméně se stalo, a pokud si dobře vzpomínám, ten den jsem nešel spát, dokud jsem neměl oba díly přečtené. Kam se hrabe Číslo 5 se svou rychločetbou. Co bych za to dal dneska, kdy mi stůl povážlivě sténá pod váhou recenzních výtisků. Nedá se svítit, mozek stárne.

Co nestárne, jsou příběhy. Vkradou se vám do života, vzešlé z toho tajemného místa, odkud se příběhy berou, zaseknou se drápkem, dvěma a už neodejdou. S tím místem je to vůbec zajímavá historie, a jestli znáte osobně nějaké autory, určitě jste ji už slyšeli. Kupodivu se na ní totiž všichni nezávisle na sobě shodnou. Od takového autora se rychle dozvíte, že vlastně neodvádí žádnou práci. Je jen jakýmsi přijímačem, naladěným na místo, kde přebývají zatím nevypovězené příběhy, a toliko zapisuje, co vidí a slyší. Když se ho zeptáte, proč se postava A zachovala v místě Z tak a tak, pokrčí rameny a alibisticky prohlásí, že s tím nemá nic společného. A pak jde a řekne si nakladateli o šek. No věřili byste tomu? A žádný z nich se za to nestydí, ba naopak, jsou na to hrdí!

Ale vážně. Osobně jsem si z toho místa už pěkných pár příběhů pokorně vypůjčil a kolegy včetně sebe plně chápu. Je to totiž ta největší záhada veškerého tvoření. Taková, jakou v žádném jednotlivém díle nenajdete. A zároveň elegantní vysvětlení pro to, že se autoři na celém světě rozhodnou zároveň psát tu o dracích, tu o upírech. Jasně, občas je to včasné epigonství, občas únik informací a sem tam za tím stojí KGB, ale většinou je to prostě tak, že příběhy o třpytivých šavlozubých mládencích zrovna chtěly být vyprávěny.

To JKR na to nešla ani tak od lesa jako od archívu. Respektive vytáhla tu tohle a tu tamto a umíchala z toho nový, svěží koktejl pro jednadvacáté století. Proti tomu žádná, nenechte se mýlit. Ona ani ta zdánlivě ryze originální tvorba na tom není o moc líp, protože už stejně všechno řekl Homér. Takže nakonec jde o médium, o toho prostředníka mezi světem příběhů a světem lidí, kterým je autor. Ten si může vytáhnout poblázněný příběh bez hlavy a paty a ještě ho dorazit ignorací pravidel své rodné řeči. I pro takové se kupodivu najde dost a dost nakladatelů a proto máme v recenzentské branži čísla kolem deseti a dvaceti procent. Člověk ale zase nemusí být hned Shakespeare, sama Joanne se naučila pořádně psát – hanebně tedy soudím z překladu – až kolem pátého dílu. Ale stačilo to. Protože mezitím stihla sestavit příběh, který je tak jednoduchý, archetypální a na všechny strany se odkazující, až je málem geniální.

Příběh, ve kterém nová generace našla v koncentrované podobě podstatnou část vyprávění, které provází lidstvo od úsvitu rozumu. Dobro, zlo, nadpřirozeno, všechny ty freudovské komplexy, vytažené z řecké mytologie, mocné artefakty a v neposlední řadě pevné přesvědčení, že brýlatí chlapci jsou ti nejlepší. Příběh, který postrčil miliony dětí správným směrem a otevřel jim desítky a stovky dveří do dalších světů. A mnohé z nich inspiroval, aby udělali ještě ten jeden krok navíc a nahlédli do světa příběhů, které zatím nikdo nezkrotil. Proč tedy ne právě… vy?

Řeknu vám, jsem vážně rád, že jsem jedním z „Joanniných dětí“. Ač pro svou formu jsou dnes její autorské začátky pro mě téměř neučtitelné, ty příběhy jsou někde hluboko ve mně, poskytující výživnou půdu pro semínka svých zatím nevyklíčených bratříčků. A tak to překousnu a jednou budu své děti posílat do říše spánku pohádkou o Harrym Potterovi. Kdo ví, jaké poklady pak za zavřenými víčky objeví.

Dáno z radosti nad nově objevenou závislostí na seriálu Doctor Who a všemi jeho příběhy. Special thanks to Gareth Roberts.

ilustrace: Sharg