Střepy z Apokalypsy
Vždy, když se známý autor rozhodne znovu vydat své starší věci v novém vydání, riskuje tím nakladatel minimálně dvě věci. Prvním rizikem je, že si čtenáři znalí původních verzí nerozšíří svou knihovnu jen kvůli nové obálce. Druhým rizikem je pokles – čtenáři očekávaného – standardu, pokud se autor od svých prvotin již dostatečně „vypsal“. Vladimír Šlechta se rozhodl zariskovat a je jen na čtenářích, jestli si nakonec nakladatel Robert Pilch z Brokilonu nebude v zoufalství rvát vlasy. Osobně se domnívám, že nebude. Ačkoli…

Střepy z Apokalypsy upoutají už bojovně naladěným Oggerdem na obálce s Běžícím ohněm v pozadí. Obsah slibuje povídky Dóm, Legendární zbraň, Chlapci od Běžícího ohně, Faerie a Saliny. První tři jsou čtenářům původních povídek z Ikarií známé, zbylé znějí nově, avšak nové nejsou – tedy ne ve smyslu zcela nových povídek. A protože Vladimír Šlechta již dříve (1) uvedl, že původní povídky přetvořil k nepoznání, je na čase si je trochu přiblížit.

Po pětistránkovém prologu, který stručně představí hlavní hrdiny, začíná nejlepší povídka celého sborníku, nazvaná prostě Dóm, kterou si zamilují všichni čtenáři, kteří někdy hráli Dungeon Mastera, Doom, Diablo nebo jinou hru, v níž museli procházet rozlehlá podzemní bludiště, likvidovat v nich žijící nestvůry, překonávat pasti a sbírat artefakty. Šlechta dokonale převedl „herní“ mechanismy do realistické postapokalyptické sci-fi, v níž nechybí ani obligátní hospodské zahájení, z něhož se družina hrdinů vydá na cestu do Dómu pro lék proti „černé chřipce“, uměle vytvořené virové nákaze, která decimuje přeživší Evropany. Nudit se nebudou ani čtenáři, ani hrdinové a ani děj není – díky několika zajímavým nápadům – předvídatelný.

Následující krátká povídka s názvem Legendární zbraň je skutečně jen mezihrou, navíc se jedná o autoparodii na Oggerda a Hvězdné války. Je dobrá, ačkoli příznivce Luka Skywalkera asi nepotěší. Oproti předchozí verzi dostala nový úvod, aby bylo čtenářům od počátku jasné, že popisovaný děj je smyšlený. Jedině v této povídce se Oggerdovi dostalo přízviska Orlosup. Pointa však zůstala stejně zábavná jako předtím.

Navazující Chlapci od Běžícího ohně jsou nejdelší a zároveň druhou nejlepší povídkou, ve které autor plně rozvíjí svůj typický styl „zálesácké fantasy“. Paradoxně by se celý příběh mohl – s několika změnami – odehrávat i ve světě Krvavého pohraničí. Teprve v této povídce je více popisována Evropa, která zažila hned několik válek a jejíž regiony se nachází na různých úrovních vývoje. Oblast východní Evropy, v níž se děj povídky odehrává, lze technologicky přirovnat ke konci 19. století a kyborgizovaný válečník se spolu s místními hraničáři pouští do boje s mnohem početnějším nepřítelem. To, co se na první pohled jeví jako samoúčelné a nelogické, má svůj význam.

Právě povídka Chlapci od Běžícího ohně prošla největšími změnami. Původně ani o „Oggerdovskou“ povídku nešlo, měla pouze třetinový rozsah a odlišnou pointu. Šlechta použil jen pár nápadů (začátek příběhu, běžící oheň, zrakové klamy, kluzák, Báru) a zbytek kompletně přepsal.

Původní povídka Ducholoď se změnila na novou Faerii, takže je téměř k nepoznání. Jen některé prvky příběhu jsou stejné (děj se odehrává v Českých Budějovicích, je přítomen Tarbík, vlkodlak i skupinka profesorů, stráže mají samostříly), nicméně podstatnou část Šlechta změnil (v původní verzi se čtenář vůbec nesetká s Oggerdem, Pěnkavkou ani Hargem, vědci mají jiná jména). Při porovnání obou verzí je nicméně těžké říct, jestli šlo jednoznačně o změnu k lepšímu. Ducholoď byla o třetinu kratší a závěr byl zcela jiný, ovšem pokud má Faerie posloužit jako část prologu pro připravovaný román Keltská brána, pak je radikální přepis příběhu v pořádku.

Ačkoli je Faerie skoro stejně dlouhá jako Chlapci od Běžícího ohně, jedná se dle mého názoru o nejslabší povídku celého sborníku, která mi do Oggerdova světa prostě nezapadá. Zatímco v jiných povídkách byly nadpřirozené jevy a anomálie vysvětlovány pomocí pokročilých technologií, takže šlo o science fiction, Faerie využívá jako zápletku „skutečné“ nadpřirozené jevy, vhodné leda do fantasy, takže o „čisté sci-fi“ se nejedná ani náhodou. (2) Naštěstí obsahuje řadu zajímavých, vizuálně silných scén i několik dobrých nápadů, takže pořád stojí za přečtení.

Poslední povídka nazvaná Saliny je, pokud mne neklame paměť, přepsanou povídkou Artefakt s podtitulem Dny, které neexistovaly. Původně se děj odehrával v poušti a Oggerd měl za úkol opravit solární elektrárnu a kromě Harga a Pěnkavky měl k dispozici ještě několik techniků a místního lorda. I zde byly zachovány pouze některé prvky, zbytek prošel poměrně razantní úpravou.

Nově se její děj odehrává na území bývalého Nizozemí, které se změnilo v nehostinnou, zasolenou zem protkanou močály. Povídka by se klidně mohla odehrávat ve světě Falloutu, protože hlavním úkolem hrdinů je dopravit nové, životně důležité vodní čerpadlo do města uprostřed salin (3). V původní verzi byl „Falloutovský“ dojem ještě umocněn energetickými zbraněmi. Na druhou stranu se Saliny drží více „při zemi“, neboť v původní verzi přemůže Oggerdem vedené komando daleko větší počet vojáků, což byl vpravdě nadlidský výkon.

Obavy z toho, že se autor vrátí k již překonanému stylu vyprávění, nejsou, vzhledem ke všem změnám, vůbec na místě. Vladimír Šlechta je stále ve formě (k poklesu úrovně tedy nedošlo) a ukazuje, že i evropská verze postapokalyptického světa si nemusí v ničem zadat s Faloutem. Rovněž technická stránka dopadla dobře, ačkoli pár překlepů v knize přece jen zůstalo, nejde však o chyby zásadní, které by na děj či vyznění knížky měly vliv.

Celkově je sborník Oggerdovských povídek mírně nadprůměrný. Díky podstatným změnám i doplněným pointám jsou Střepy z Apokalypsy zajímavé i pro čtenáře znalé původních verzí autorových povídek. Oggerdův cyklus tak dostal své „nulté“ pokračování a lze jen spekulovat, do jaké míry budou muset být přepsány i zbylé díly (Ostří ozvěny, Projekt berserkr, Kyborgovo jméno). Pro ukrácení čekání na Keltskou bránu je sborník více než dostačující, pro úvod do světa poloviny 23. století rovněž. Ostudu vám v knihovně určitě neudělá.

1) Viz http://www.fantasyplanet.cz/…z-apokalypsy.
2) Doposud jsem se nesetkal s případem, kdy by nějaký autor zkombinoval sci-fi a fantasy tak, aby to působilo přirozeně a hlavně, aby takto vymyšlený svět fungoval. Dobře, Warhammer 40.000 nepočítám.
3) V prvním Falloutu měl hráč za úkol najít a přinést ztracený vodní čip, bez kterého by ostatní obyvatelé jeho Vaultu zemřeli žízní.

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz