Olízl si popraskané rty. Dobře věděl, že zlodějské umění vyžaduje obratnost, přesnost a trpělivost. Ale čekal už dlouho, téměř celý den se krčil v špinavém a malém kumbálu v sídle jednoho bohatého občana.
Všechno měl pečlivě naplánované, na chvíli se dokonce stal členem služebnictva, aby si zmapoval sídlo a zvyky všech přítomných. Před měsícem od nich odešel a odjel z města, aby na něj nepadl ani stín podezření – udělal to přesně tak, jak ho učil jeho mistr Rdaer, ale zmocňovala se ho stále větší nervozita. Přece jen, šlo o první „práci“, kterou dělal sám, a i když si mohl nalhávat cokoli, byl pořád začátečník, u kterého není jisté, že bude mít na řemeslo žaludek.
Po hodinách vyčkávání se konečně mohl vydat do poloprázdného domu, kde už všichni spali. Potichu otevřel dveře a vyšel po schodišti.
Kráčel chodbou okolo ložnic a cestu mu osvětlovaly louče, které nechal pán domu hořet i přes noc. Došlapoval jen na prkna, u kterých si byl jist, že nevržou.
Náhle někdo otevřel dveře jednoho z pokojů. Zloděj se ani nestačil pohnout, když z nich vyšla mladá dívka. Okamžitě si muže všimla a vytřeštila na něj oči. Ten neváhal, rozběhl se k ní a praštil ji po hlavě. Zmohla se jen na slabé vypísknutí.
Zaposlouchal se do ticha, zpola očekávajíc dusot těžkých bot strážných. Hlasitě si oddechl, když se jeho obavy nevyplnily. Omráčenou dívku odnesl do její postele.
„Měl bych ji zabít – viděla mě a asi mě i poznala,“ pomyslel si. Vytrhl od opasku dýku a pevně ji sevřel v dlani. Viděl její obličej, který zůstal strnulý v nechápavém výrazu. Dlouhé vlasy jí v kaskádách splývaly na ňadra. Rozmáchl se.
Dýka prosekávající látku, odpor těla a následná povolnost masa k čepeli, tmavá krev, vytékající z rány, která bez odporu kane po bílé kůži, odporně se lepící, teplá… Hrudník se už ani nezachvěje, vše je mrtvé, vše se zabarvuje doruda – dýka, jeho ruce, noční košile mladé dívky, její tělo, povlečení postele…
Nedokázal to, rána nedopadla. Při schovávání nože si přiznal, že má slabý žaludek a příliš bujnou představivost. Ještě ve svém životě nezabil a nehodlal to změnit ani tuto noc.
V tichosti opustil pokoj a pokračoval k pokladnici. Dostal se k ní bez obtíží, možná až příliš snadno. Natáhnul miniaturní samostříl a zmáčknul kliku. Pomalinku otevíral dveře a snažil se zachytit i ten nejmenší náznak nebezpečí. Ať zíral do temnoty jak chtěl, nezahlédl nic podezřelého.
Přidřepl k truhličce a odložil samostříl na podlahu. Z kazajky vytáhl šperháky, pečlivě zabalené v černé kůži tak, aby o sebe necinkaly. V kleče se mu páčilo nepohodlně, a tak si truhličku přenesl na stolek uprostřed místnosti.
Po několika minutách, které strávil nasloucháním do symfonie cvakajících západek, zámek povolil. Rychle odklopil víko a sebral diamant ze sametové podložky. Kochal se jím ve světle louče, nerost byl čistý a krásně opracovaný. Rád kradl drahé kameny – daly se lehce schovat a kupec se vždy našel.
„Ani se nehni!“ ozvalo se mu za zády.
Nechápavě se otočil. U dveří stáli tři strážní, všichni měli ruce na jílcích mečů a zle se na něj šklebili. Zloděj vrhl nešťastný pohled na samostříl, který před chvílí upustil.
„Kde jsem udělal chybu?“ blesklo mu hlavou ve chvíli, kdy mu dva ze strážných svazovali ruce.
„Měl jsi pravdu, špíno,“ řekl suše velitel strážných. „Pojď si pro těch pár zlaťáků.“

Ze stínu vystoupil černovlasý mladík s kulatým obličejem. Nevinný výraz se při pohledu na chyceného změnil na výsměšný.
„Ty hajzle!“ zařval zloděj vztekle, když poznal svého „spolupracovníka“.
„Ale no tak, Larku, snad by ses nerozčiloval… Někdo ti musel otevřít oči. Byl jsi jako slepý, pořád ‘Já jsem nejlepší, já to zvládnu’ a hele, nezvládl jsi,“ vysvětloval tónem, který se používá, když odpovídáte tříletému dítěti na „chytrou“ otázku.
Lark se pokusil vytrhnout strážným, ale drželi ho pevně. Práskač si toho všimnul a přišel až těsně k němu. „Smůla, hochu,“ ztišil hlas a dodal: „Ten diamantek bude nakonec můj.“ Vysmíval se mu přímo do očí. Byl blízko.
Zloděj zaklonil hlavu a srazil ho k zemi úderem čela. Larka okamžitě zasypal déšť ran od strážných. Podvolil se, bolest přijímal bez nějakého výraznějšího pohnutí, takže to hlídače přestalo brzy bavit.
Práskačovi tekla krev z přeraženého nosu. „Za to se ti ještě pomstím!“ zahrozil.
„Posluž si, Ilmene, ale já tě za tohle zabiju.“
Velitel stráže podal zrádci váček s penězi. „Vypadni,“ přikázal.
Ilmen se uklonil a rychle zmizel za dveřmi.
„A ty půjdeš s námi,“ otočil se na Larka a pokračoval: „Kdyby tě jenom pověsili, měl bys to moc lehké,“ usmál se zle.
„Takže mě budete mlátit?“ nadzdvihl koutky úst.
„Chlapec se vyzná,“ konstatoval tiše hlídač a praštil ho pěstí do břicha. Lark se skácel na zem a začal zvracet.
„Kdo to má po tobě uklízet?!“ rozkřikl se kdosi a zloděje zasáhl další příval ran – do břicha, do slabin, kopance do hlavy… Přál si jediné – omdlít.
Bohužel, sladká náruč nevědomosti se mu neotevřela, strážní ho opět zvedli na nohy a zkroutili mu ruce za záda. Jejich velitel se napřáhl k další ráně.
„Hoši, neměli byste radši zkontrolovat pokladnici, jestli jsem přece jenom něco nestihl odnést?“ otázal se Lark nevinně.
Muž svěsil ruku. „Diamant, vy pitomci!“ rozkřikl se na své podřízené a tasil meč. Oba udělali to samé. Jejich velitel mimoděk ukročil doleva.
Lark zmobilizoval poslední zbytky sil a přešel z kleku do běhu. Kolem zloděje se mihla čepel meče, ale minula svůj cíl. Vyběhl na chodbu a proskočil jedním z otevřených oken. Obvykle bývají zatarasené okenicemi, zvlášť v tak tuhé zimě. „Štěstí?“ pomyslel si.
Ztěžka dopadl do závěje sněhu. Něco ho tlačilo v kazajce. Rukou nahmatal diamant, pro který přišel. Nepamatoval si, že by ho tam někdy dával. Štěstí?
„Idioti! Za ním!“ ozval se ze stavení řev.
Lark dlouho nečekal a přehoupl se přes zeď, ohraničující pozemky přilehlé k domu.
„Potřebuju se dostat z města. Rychle,“ blesklo mu hlavou.
„Dělejte, odemkněte tu bránu!“
„Hodně rychle,“ potvrdil si v duchu.
Rozběhl se do uliček. Město mu sice může na chvíli pomoct, ale potom z něj musí zmizet. Krádež kamene, Faglamovy pýchy,  se neobejde bez tučných odměn na zlodějovu hlavu.
„Možná to Ilmen čekal, kdo ví?“ pomyslel si. „Myslí si, že mě zná natolik, aby mě byl schopný chytit a pak shrábnout vysokou odměnu, vyšší než za to, že mě podrazil. Myslí špatně.
Vlastně nechápu, proč na tom šutráku Falgam tolik lpí. Vždyť není nijak extrémně drahý. Ale ten zbohatlík si prostě myslí, že mu přináší štěstí,“ uchechtl se v duchu. Na chvíli mu zmizel posměšný úšklebek z tváře, když si vzpomněl na své eskapády a jejich průběh. „Kravina,“ šeptl tentokrát nahlas, aby si dodal odvahy.
Jako naschvál zrovna nesněžilo, a tak se nemohl vydat do divočiny. Brzy by ho vystopovali a zabili. Věděl, že i pokud sníh padat nezačne, musí do hodiny opustit město – potom už se pryč nedostane, strážní u bran budou upozornění na zloděje. A co by jim on mohl nabídnout? Tak maximálně ten diamant, ale to si žádný z nich netroufne. Zlato bude jistější a ještě se budou těšit měšťanově přízni.

Začal se přibližovat dusot okovaných bot. Lark rychle vešel do blízkého hostince. Sebejistě prošel zakouřenou místností až k pultu. Všechna místa byla obsazená.
Několik strážných vešlo do hospody. Zloděj, který neviděl žádné místo na sezení, suverénně vrazil do kuchyně. V teple lokálu na něm roztával sníh a voda začala smývat černé barvivo z kazajky, pláště i kalhot. Začínal vypadat spíše jako vandrák
„Co tu děláš?“ zeptal se ho jediný přítomný – kuchař.
„No, ehm…“
„Jaké ‘no ehm?!‘ Co-tu-děláš?“ málem vyslabikoval muž.
„No, já jsem ten, no…“ topil se ve své výřečnosti Lark. Pohled mu padl na pečící se maso. „Lovec,“ dořekl triumfálně.
„Aha, ty jsi ta náhrada za Utrana, řeknu hned, ne?“ usmál se kuchtík. „Támhle v rohu je zimní oblečení, místo té tvojí kazajky a luk s nějakými šípy. A ať neřekneš, že jsem škrt, tak tu máš,“ podával mu korbel s horkou medovinou.
„Dí…“ začal Lark.
„Kuchař!“ přerušil ho hlas z lokálu.
„Ano, pane?“ odpověděl muž.
„Nevšiml sis tu nějakého podezřelého chlápka v černém? Prý ukradl nějaký diamant nebo co. A je za něho slušná odměna, prý sto zlatých.“
Lark ztuhnul.
„Ne, pane, nikoho takového jsem bohužel neviděl, jinak bych ho s radostí za těch sto zlatek naprášil,“ povzdechl si kuchtík.
„Hele a kdo to vlezl před chvílí do té tvojí kuchyně?“
„Ale, lovec si přišel pro věci, pane.“
„Aha. Tak panstvo, lituju, ale nikdo takový tady není,“ druhou větu už řekl strážným v hostinci, ale Lark ji přesto slyšel velice dobře.
Nevěřícně se svlékal a prohlížel přitom své oblečení. Černá barva byla ta tam a nahradila ji přírodní hnědá s mnoha odřeninami. „Mám já to ale štěstí, že jsem nakoupil tak nekvalitní zboží,“ poznamenal v duchu.
Zachumlal se do teplých kožešin, na rameno hodil luk a do připraveného batohu s jídlem přihodil sněžnice, které si hodlal nasadit až za městem.
Dopil nápoj a podal korbel zpět kuchaři.
„Hele, začíná tam dost hustě sněžit a navíc ještě není moc světla, teda spíš je ještě tma, u nás je teď špička. Nechceš posedět, než to přejde?“
„Ne, musím už jít. Ať je dobrý lov,“ vzpomněl si zloděj na častou repliku lovců.
„Kdybyste občas řekli něco jiného než ‘ať je dobrý lov,‘ tak by vás taky neubylo.“
„Doopravdy bych už měl jít,“ trval na svém Lark.
„Tvoje blbost,“ pokrčil rameny kuchař a otevřel mu zadní vchod. Začínala zuřit opravdová sněhová bouře.
„Nerozmyslíš si to ještě?“ zařval do vichru muž.
„Ne a díky. Za všechno,“ snažil se zloděj přehlušit hvizd větru.
„Nevím za co mi děkuješ, ale tak teda: ‘Není zač!’“ odpověděl nevěřícně kuchtík a zabouchl za Larkem dveře.

Z města se dostal bez problému, strážnému se ani nechtělo vylézat z věže, takže jen otevřel bránu a nechal zloděje projít.
Lark těžce oddechoval, když se i přes to, že měl na nohou sněžnice, bořil do sněhu. Protivný vítr mu metl do tváře sníh.
Asi přecenil své síly. Sněžení sice spolehlivě zahlazovalo jeho stopy, ale na druhou stranu měl velkou šanci, že prostě umrzne, když padne vyčerpáním. Šel ale dál, co mu také zbývalo. Ve městě by ho jistě tak týden mučili a poté popravili.
Věděl dobře, jak takové mučení probíhá. Začíná se zlehka – noži a palečnicemi. Poté se strhávají nehty a na místa, které zakrývaly se bodají jehly. Pak mistr kat pokračuje drcením kostí a trháním očních víček. Další den se ohněm vypalují oči a pálí maso. A dál… dál už to raději nezjišťoval, první čtyři dny mu bohatě stačily.
Když už se vzdával naděje, spatřil les, ke kterému směřoval. S vypětím všech sil se doplazil k prvním stromům, položil se tak, aby na něj nefoukal ledový vítr a usnul.
Po několika hodinách od sebe odtrhnul víčka pokrytá zmrzlou vodou a sykl bolestí. Začínalo se stmívat. S námahou se zvedl a z ruksaku vytáhl krajíc chleba, do kterého se vděčně zakousl. Zjistil, že voda v koženém měchu zmrzla a rozmrzele se prohraboval batohem dál. Našel křesadlo a trochu suchých větviček.
„Hmm,“ zabručel spokojeně a šel posbírat nějaké dřevo. Zapalování mu zpočátku moc dobře nešlo – všechno bylo mokré a oheň stěží hořel.
Za pár minut však mohl zloděj slavit úspěch. Pověsil nad oheň kožený měch tak, aby se ohříval, ale neshořel. Tělem se mu rozlévalo příjemné teplo a již se vůbec nepozastavoval nad tím, jak nepřirozeně se mu daří, a že měl ve skrytu lesa umrznout.
Rozhodl se u praskajícího ohně počkat až do rána, stejně nikam nespěchal, musel počkat, až rozruch v městě utichne.
Přežvykoval ohřáté sušené maso a vychutnával si představu, jak ukončí Ilmenův smutný život práskače. Rozmýšlel, co všechno pro to bude muset udělat.
Určitě ho bude muset zabít z dálky, zabít ho dýkou mu asi nebude dopřáno. Nejdřív taky bude potřebovat informace, jak moc změnil svůj denní program. A… Co ještě? Nebyl nájemný vrah, neznal náležitosti téhle profese.
„Měl jsem místo kradení zabíjet, stejně je to líp placené,“ ušklíbl se.

Náhle se v křoví ozval šramot. Lark vyskočil od ohně, v rychlosti popadl luk i s toulcem a schoval se za stromy. S úlekem si uvědomil, že diamant nechal v ruksaku.
Zloděj moc dobře v narůstající temnotě neviděl, ale všiml si, že z houští vystrčil hlavu jakýsi muž a obezřetně si prohlédl okolí. Zjevně se ve stopování v divočině vyznal. Obličej zmizel a šramot se přemístil o kus dál, odkud neznámý znovu pečlivě prozkoumal okolí. Pomalu ale jistě se přibližoval k Larkovi.
Zloděj začínal panikařit a vůbec nevěděl, co má dělat. Nakonec se rozhodl obejít tábořiště až k místu, kde se muž poprvé objevil. Potichu našlapoval, aby nebylo slyšet nic víc, než občasné křupnutí sněhu pod jeho podrážkami.
Náhle mu však podklouzla noha a on instinktivně začal hledat rukama oporu. Drobnější větve se pod jeho vahou lámaly a sníh, který z nich padal, ho pomalu zasypával.
Neznámý muž se podle zvuků rozběhl k místu, kde Lark uklouzl. Zloděj rychle vstal a schoval se za jeden ze stromů. Ve zpocené rukavici svíral dlouhou dýku. Kroky se blížily. Napřáhl se – a upadl. V následujících několika zlomcích sekundy na něm klečel onen neznámý muž a na hrdlo mu tiskl dýku.
„Vyhrál jsem,“ usmál se muž. „A ty jsi pěkný zelenáč,“ přidal posměšně.
„Dej pr-“ začal Lark.
Tlak dýky zesílil, zloděj měl pocit, že mu z hrdla pomalu vytéká krev. „Kdo ti dal povolení mluvit?“ šeptl muž, který Larkovi čím dál tím více připomínal nájemného vraha.
Zloděj se s narůstající hrůzou díval do obličeje neznámého. Přestože se mu ve světle modrých očí odrážely plameny ohně, čišel z nich nepřirozený chlad. Jeho výraz připomínal výraz vlka hrajícího si s kořistí. Nutno říci, že vlčímu vzhledu trochu napomáhalo také asi týdenní strniště a výrazná čelist. Vlasy dlouhé po ramena mu asi měly trochu zjemňovat obličej, ale spíše připomínaly hřívu predátora. Černé oblečení jen podporovalo hrůzostrašný dojem.
„Takže, hošku, jestli jsem se dobře domyslel – ty jsi ten, co ukradl Falgamův diamant,“ oznámil. „Mám pravdu?“
Lark mlčel. Dýka mu znovu zatlačila na ohryzek. „Máš,“ vykašlal nakonec.
„To nebyl špatný výkon,“ znovu se ošklivě usmál neznámý.
Dýka zmizela a muž vstal. Zloděj rychle hmátnul do sněhu pro nůž, který ztratil při svém pádu. Nebyl na místě, kam ho viděl dopadnout.
„Nenamáhej se, není tam,“ řekl neznámý.
Lark zaťal zuby a mnul si nohu, kterou mu cizinec podtrhnul.
„Amatér s pěkným lukem,“ konstatoval vrah, když se skláněl nad místem prvního pádu, kde Lark zbraň ztratil. Hodil si ji přes rameno a napřáhl ruku ke zloději, aby mu pomohl vstát.
„Kdo, krucinál, jsi?“ otázal se ho Lark.
„Na to bude dost času u ohně, mám hlad a je mi zima.“
Zloděj mu nijak neodporoval hlavně z toho důvodu, že všechny jeho zbraně měl u sebe neznámý muž.
Mordýř se rozvalil u ohně a vzal si kus masa. Prohrábl Larkův batoh a vytáhl si z něj kus chleba. Poté se labužnicky pustil do jídla a nechal zloděje, aby se na něj díval.
Hned, co dojedl si prohlédl diamant. „Vyprávěj!“ vyštěkl na Larka.
„No, vzal jsem ho Falgamovi…“
„To mě nezajímá, to už vím,“ přerušil ho neznámý. „Co nevyšlo?“
„Podrazil mě parťák, který se mi měl postarat o únikovou cestu. Respektive mi měl hodit lano, ať se dostanu na střechu a odtamtud hlouběji do města,“ vypověděl popravdě zloděj.
„Klasika,“ mlaskl muž.
„A ty jsi kdo?“ nevydržel nezeptat se Lark.
„Mě si najal Falgam, abych mu donesl zpátky jeho šutrák, který najdu u tvojí studené mrtvoly,“ nezúčastněně odpověděl muž.
Zloději zatrnulo.                 
„Pokud mě naučíš zacházet s paklíčem tak, jako si předvedl při krádeži tohohle diamantu, nechám tě možná žít a spokojím se s tím šutrem,“ oznámil vrah.
„Když to musí být,“ zavrčel Lark.
„Tak se mi líbíš, zloději…“ odmlčel se a pak se otázal: „hm?“
Lark zprvu nechápal, co po něm muž chce, ale nakonec se dovtípil: „Lark.“
„Larku,“ dokončil spokojeně.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ nadhodil zloděj.
„To už jsi udělal, ale mluv.“
„Mohl bys mě naučit zabíjet?“ otázal se Lark.
Neznámý svůj zkoumavý pohled přesunul z diamantu na zloděje. „Z čeho usuzuješ, že jsem vrah?“ otázal se ledově.
„No, popravdě… Z toho, jak jsi mě zneškodnil.“
„Tebe by zneškodnilo každé ne úplně pitomé děcko,“ rozchechtal se. O něco vážněji dodal: „A proč chceš zabíjet?“
„Protože se chci pomstít Ilmenovi!“ vykřikl Lark.
„To je ten, který tě podrazil?“
Zloděj přikývl.
Neznámému přes tvář opět přeběhl úsměšek. „Pomsta, sladké ovoce, jehož chuť si plně vychutná jen ten, kdo ho češe,“ řekl se zvláštní vážností. „Klidně tě budu učit, ale pokud se budeš mstít bez rozmyslu, umřeš.“
„Jak se vlastně jmenuješ?“ odvážil se po chvíli mlčení Lark znovu.
„Lidé se mě na jméno neptají. Většina těch, co ho slyšela vzápětí umřela na přebytek železa v těle…“ řekl muž. Lark sebou škubl.
Vrah se pobaveně ušklíbl a oznámil: „Antal, jméno mé.“
„Antal?“ pousmál se zloděj.
„Antal,“ odpověděl. „A mimochodem, jmenovat se Lark je podle mě horší.“
Zloděj se zašklebil.
„Chci se vyspat. Hlídej a přikládej,“ rozkázal vrah a lehl si na svůj plášť. Za chvíli už bylo slyšet jen jeho pravidelné oddechování.
Lark seděl u ohně a tupě zíral do noci. Velmi blízko se ozval zvuk kopyt. „Já jsem usnul nebo co?“ zděsil se v duchu.
Zvuk se přibližoval. „To jede sem?“ blesklo zloději hlavou.
„Pitomče!“ ozvalo se mu u ucha. „Měl jsi alespoň uhasit ten oheň!“
„A čím asi?“ rozčiloval se Lark. „Voda tu není!“
„A sněhu je tu taky málo, co,“ rozzuřeně odsekl Antal, když rozkopával žhavé uhlíky.
„Máme štěstí, je sám,“ pousmál se po chvíli vrah.
„Co chceš dělat?“ zeptal se potichu Lark.
„Uvidíš,“ šeptl Antal a zmizel ve tmě.
Měsíc i hvězdy se schovaly za mraky, a tak se Lark snažil zachytit i ten nejslabší zvuk, aby odhalil, co má vrah v plánu.
V jeden okamžik si myslel, že Antal jezdce zabil, protože ustal zvuk kopyt, ale poté se ozval znovu. A neomylně se blížil k jeho táboru.
Lark se se šťavnatými nadávkami rozběhl do lesa.
Klapot ustal, cizinec nejspíš objevil tábor a teď pátrá po diamantu. Zloděj se snažil co možná nejtišeji a nejrychleji dostat pryč.

Nedaleko něj praskla větvička. Vyděšeně se přikrčil a ohlédl se tím směrem. Uslyšel jen další praskání. Neznámý se blížil. Larkovi se před očima míhaly obrazy mučících nástrojů a bolesti. Představivost mu vykreslovala dokonce i toho muže – zjizveného žoldáka, lovce lidí, který si jde pro svou kořist. Podvědomě sáhl pro svou dýku, ale nahmatal jen teplé oblečení.
„To jsem ji ztratil?!“ zděšeně mu problesklo hlavou, aby si vzápětí vzpomněl na souboj s Antalem.
Polkl a jako paralyzovaný hleděl do tmy očekávajíc to nejhorší. Už téměř cítil dech cizince páchnoucí po zkažených zubech a kořalce.
Měsíc na chvíli vykoukl zpoza mraků a ozářil prostor mezi stromy. Larkovi tak odhalil pohled na vskutku majestátní zvíře – jelena. Zloděj ihned zapomněl na svůj strach a zalitoval, že nechal luk v táboře. 
Zaržaní koně vyplašilo dvanácteráka a Larka vrátilo zpátky do reality.
„Pryč!“ pomyslel si a znovu se pustil do běhu.
Po chvíli sprintu si uvědomil, že ho nikdo nepronásleduje. Mraky se zase na chvíli roztrhly a měsíc ozářil les. Zloděj okamžitě poznal svůj tábor a potichu zaklel.
Místo vypadalo stejně, jako když ho opustil. Až na dvě odlišnosti – koně přivázaného ke stromu a Antala, pokoušejícího se znova rozdělat oheň.
Lark došel až k němu a zeptal se: „Ty jsi ho zabil?“
Vrah spokojeně přikývnul.
„A kdy, vždyť jenom na chvilku zastavil a pak…“
„A pak už jsem tadyhle na Šemíkovi jel já,“ dokončil Antal.
„Šemíkovi?!“ otázal se nechápavě Lark.
„Íhahá,“ zazubil se vrah.
„Aha,“ došlo zloději, že Antal myslel koně.
„Ne aha, íhahá.“
„Haha,“ řekl znechuceně Lark.
„Íhahá,“ trval na svém vrah.
„Blbče!“
„Poslyš, ty jsi nějaký nerudný, ne?“ otázal se ho Antal s úsměvem.
„Jak můžeš takhle blbě vtipkovat pár chvil potom, co jsi zabil člověka?!“ rozhořčil se Lark.
Vrah zvážněl a odpověděl: „Zvykl jsem si. Tím, že budu vážný nebo budu brečet, že jsem, proboha, zabil člověka, mu život nevrátím. Navíc, pokud bych ho nezabil já, zabil by on mě.“
„Jak to?“ otázal se překvapeně zloděj. „Já myslel, že jdou po mě.“
„No, ve tmě se moc nerozhoduješ, kdo je ten, kterého lovíš…“
„Cože?!“ vyděsil se Lark.
„Známá replika lovců lidí zní: ´Však oni si je tam nahoře nějak přeberou.´ A lovec lidí to nepochybně byl…“ odplivl si Antal.
„Ale…“ namítnul Lark.
„Ale co?“ odsekl vrah. „Neboj, tihle chlápci se povětšinou rekrutujou právě z vrahů, takže výčitky svědomí mít nemusíš.“
„Ráno ho budeme muset jít pohřbít,“ povzdychl si zloděj.
„Proč? Je zima, smrdět nebude,“ odpověděl Antal.
„Prostě ho pohřbíme!“ rozčílil se Lark.
„Jak chceš, ale kopat se bude hodně špatně, země je zmrzlá.“
„Prostě-ho-pohřbíme,“ přecedil přes zuby zloděj, lehl si na svůj plášť a otočil se k vrahovi zády.
Antal se hrdelně rozesmál, ale Lark dělal, že ho neslyší. Vrah znovu rozdělal oheň a zachumlal se do svého oblečení. Usnul až k ránu, když si byl jistý, že nehrozí žádné nebezpečí.
Když se probudil, bylo už skoro poledne. „Tak co, ještě pořád trucuješ?“ otázal se Larka, který ležel mimo jeho zorné pole.
Nedostávalo se mu žádné odpovědi. „Hej!“ vykřikl v domnění, že zloděj ještě spí. Opět žádná odpověď. Antal se otočil, ale na místě, kde Lark ležel, uviděl jen uválený sníh.
„On ho fakt šel pohřbít,“ zakroutil hlavou vrah. „Ranní ptáče dál doskáče, ale dřív zdechne,“ usmál se a nakonec vstal.
 Beze spěchu se vydal po jeho stopách. Po asi dvaceti minutách svižné chůze dorazil na místo, kde v noci zabil lovce lidí. Opatrně se přibližoval ke zloději, kterému kopání hrobu moc nešlo.
„SAKRA!“ rozhořčeně odhodil Lark lopatku.
„Říkal jsem, že bude hodně zmrzlá,“ odpověděl Antal a sebral nástroj od svých nohou.
„Musíme ho pohřbít,“ stál si za svým zloděj.
„Podívej, za pár hodin si vykopal díru tak maximálně na hlavu. Nemá to cenu. Nech ho tu, vlci se postarají.“ Antalova slova potvrdilo zavytí.
Lark zničeně vstal a chtěl odejít zpět do tábora.
„Počkej, nevstávej ještě,“ řekl vrah.
„Proč?“ zeptal se zloděj.
„Chtěl ses naučit vraždit, ne?“ odpověděl Antal.
„No, chtěl,“ přisvědčil Lark a klekl si u mrtvoly.
„Tak si prohlídni, kam jsem ho bodnul,“ nasadil učitelský hlas vrah a obrátil mrtvolu. „Vidíš tady tu ránu? Tudy jde čepel přímo do ledvin, jater a dalších důležitých orgánů. Člověk je mrtvý během pár vteřin, ani to moc nebolí a hlavně, nedělá to takový svinčík, jako když někoho podřízneš. I když někdy se ten svinčík hodí, aby si všechny varoval, že se s tím neštveš a mají si na tebe dávat pozor.“
Lark přikývnul a z tváří se mu pomalu vytrácela barva.
„Další dobré místo kam seknout jsou tepny,“ pokračoval Antal a opět si tělo otočil. „Obzvláště krční bývá nekrytá. Je přesně tady,“ ukázal vrah dýkou silnou žílu na mužově krku. „Bolí to, vykrvácet není příjemné, ale z téhle to je pořád docela rychlé. Horší jsou žíly na rukou… Tam to trvá o dost déle, ale pro některé lidi se to hodí. A nevyužít možnost někoho zabít čistě jenom proto, že by ho to bolelo, je hovadina.
Rytíři nosí silné rukavice, které neprosekneš. Nejde ale jenom o obrněnce, zkušení vrahové si nechávají našít na rukávy kazajky plíšky, aby se chránili před touhle možností, proto ti o tom říkám.
No a možnost zabití je i probodnutí břicha. Je to docela odporné a těžké, protože takovou ránu soupeř častokrát odrazí. Navíc se ti nezřídka na meč namotají střeva, což není úplná lahůdka a pokud nejsi na něco takového zvyklý, můžeš se pozvracet a to uprostřed boje není zrovna vhodné.“
Výklad doprovázel vrah četnými ukázkami bodnutí, které zastavoval jen píď od mrtvoly.
„Tak, teď můžem jít, výcvik šermu můžeme provádět i jinde. Ti vlci už se totiž asi docela chtějí nažrat a nerad bych jim stál v cestě,“ dokončil Antal a bez sebemenšího ohlédnutí na mrtvého vykročil k tábořišti.
Lark ho bezeslova následoval. Antal v lese ulomil dvě větve a vzápětí jednu z nich hodil zloději.
„Nechci tě zabít, takže budeme cvičit s tímhle. Nakonec to bude i tak na dlouho. Zkus s tím párkrát máchnout, ať dostaneš váhu zbraně do ruky.“
Ve chvíli, kdy došli do tábořiště, započal dlouhý šermířský souboj, který Lark nebyl nikdy poté schopný popsat. Už i to ukazuje, že boj na meče je spíše věcí instinktu. Takto tam zloděj i vrah bojovali několik hodin.
„Au!“ třel si Lark už asi posté břicho.
„Jsi moc pomalý,“ oznámil Antal. „Ale na zabití toho chlápka by to už snad mělo stačit, stejně s ním nebudeš šermovat.“
„Dobře, díky.“
„Žádné díky, chci naučit páčit,“ oponoval vrah.
„Klidně, ale nemám tady žádný zámek…“ rozhodil rameny zloděj. „Takže to asi nepůjde.“
„Já si něco přinesl,“ usmál se Antal a vylovil z nenápadného tlumoku na zádech truhličku, ve které byl diamant.
„Jak jsi to…“ vydechl Lark neschopen věty.
„Sebral? Úplně jednoduše jsem to ukradl,“ zašklebil se vrah.
Lark vytáhl šperháky a pustil se do zámku a vysvětlování: „Musíš si představit celý vnitřek zámku, který nástroji dostatečně „ohmatáš“ pak musíš zvednout západku…
Není na tom moc co vysvětlovat, je to hlavně o obratnosti, takže si to zkus a hlavně poslouchej, jak v tom cvaká – dost to pomáhá.“
Antal poslušně poklekl u truhličky a začal ji odemykat. Za několik vteřin se ozvalo kovové cvaknutí.
„Co chceš učit?!“ rozesmál se Lark.
„Divné… Nikdy mi to nešlo,“ zakroutil hlavou vrah. „No, evidentně už tu nemám co dělat.“
Antal se vyšvihl na koně. „Měj se, Larku. Bylo potěšením s tebou pracovat… Ještě se možná uvidíme,“ zakřenil se a pobídl koně do klusu.
„Můžeme!“ křikl za ním zloděj a šel si vzít svoje zbraně, které mu vrah bůhvíproč vrátil.
Zkusmo natáhl luk. Šlo to ztuha. „No, teď se jenom naučit střílet a mám dokonalou vražednou zbraň,“ usmál se. Nechtěl riskovat čelní střet a případné chycení strážnými. Zabít Ilmena pěkně ze střechy – bez jakéhokoli varování – mělo svůj půvab.
Založil šíp na tětivu a natáhl ji. Přivřel levé oko a pečlivě namířil na asi dvacet kroků vzdálený kmen stromu. Vystřelil. Minul, šíp letěl téměř sáh mimo.
„Krucinál,“ povzdechl si a znovu se pustil do tréninku.
Po několika dnech tréninku už byl schopný trefit cíl vzdálený pětadvacet kroků. Nebylo to mnoho, ale mohlo by mu to stačit. Zaujal znovu střeleckou pózu. Těsně před vypuštěním šípu na chvíli zadržel dech, aby snížil třes rukou. Vypustil šíp a trefil se přesně do středu kmene. Zloděj se spokojeně usmál a hodil si luk na rameno.
„Čas jít,“ zabručel a vykročil zpět k městu.
Dovnitř se dostal bez problému, nikdo si moc nevšímal lovce vracejícího se z divočiny. Tedy, alespoň chvíli ne.
„Špatný lov, co?“ ozvalo se mu za zády.
„No, nevyšlo to,“ zahrál zklamaného zloděj a otočil se. Muže, který s ním mluvil v životě neviděl.
„Stane se. Já se taky občas vrátím bez kořisti,“ usmál se dobrácky muž. „Ty jsi v našem cechu nový, že?“
Lark přikývl.
„Tady máš nějaké peníze,“ podal mu muž dobrácky lehký váček. „Ať máš chvilku z čeho žít.“
„Díky, pane,“ odhadl zloděj lovcovo postavení.
„Nemáš za co,“ velkopansky se rozmáchl muž. „Pojď, půjdeme domů,“ řekl mu jako malému dítěti a chytil ho kolem ramen.
Lark v duchu zanadával a pomyslel si: „Ještě chvíli a jsi další na seznamu.“
Po několika minutách společně vešli do domu, na jehož vývěsním štítě se vyjímal luk a lovecký tesák.
„Dobrý lov!“ přáli jim všichni, kteří je v domě míjeli.
„Jdi se napít, já zatím něco vyřídím,“ rozjařeně po něm křikl velitel cechu a zmizel v dalším patře.
Zloděj, který stejně do setmění neměl co dělat, poslechl radu a v cechovní nálevně si poručil džbánek piva. S radostí spláchnul z jazyka zvláštní chuť sněhové vody.
„Jaký byl lov?“ zeptal se ho jeden z přísedících.
„Špatný,“ zahrál znovu smutného Lark. „Věřil bys tomu, že jsem nenarazil na žádné zvíře, mimo jednoho jelena, kterého jsem minul?“
„To je doopravdy smůla,“ přisvědčil lovec. „Kdy vyrážíš znova?“
Zloděj si až nyní uvědomil, že pokud by chtěl, nemusí uskutečňovat svou pomstu, ale může se přidat k cechu, kde ho stejně již přijali a živit se poctivě. „Ne, musím to dokončit,“ zabručel tiše.
„Co jsi říkal?“ zeptal se ho muž.
„Ale nic!“ vrátil se zpátky do reality zloděj. „Vyrážím zítra k ránu.“
„Ty jsi pilný lovec!“ rozesmál se. „Tak dobrý lov a na tvoje zdraví,“ připil Larkovi. Ten mu rychle přiťukl a obrátil do sebe zbytek zlatavého moku.
Zloděj rychle cech opustil a vydal se na střechy domů, najít dobrou pozici pro noční útok.
Lark se krčil ve stínu. Podle svých starých zvyků by měl Ilmen za chvíli projít ulicí pod ním. Ideální chvíle na chycení šípu mezi lopatky.
O několik vteřin později se zloděj skutečně dočkal. Známá silueta se vynořila zpoza rohu a zamířila si to přímo k němu trochu houpavou chůzí.
„Zase jsi chlastal, co?“ ušklíbl se Lark a natáhl luk. Měl zrádce na mušce a byl si naprosto jistý, že nemine. Už pouštěl tětivu, když se rozhodl jinak. Rychle hodil luk na rameno, šíp do toulce a rozběhl se po střechách. Cestou mu několikrát podklouzla noha, ale naštěstí nespadl.
Konečně se ocitl na pevné zemi a pokračoval ve sprintu. Ilmen se pomalu pohyboval ulicí před ním. Zloděj se ušklíbl a vytrhl od opasku dýku. Poklepal zrádci na rameno.
„Co chcééš, nech mě býýýt,“ opilecky zahulákal Ilmen a nerovnou chůzí pokračoval dál.
Lark si ho trhnutím otočil čelem k sobě.
„To není možné,“ vytřeštil oči zrádce.
Zloděj se dlouho nerozmýšlel a vrazil dýku Ilmenovi do břicha. Ten se bolestivě zkroutil a zaprosil pohledem.
„Ne,“ odpověděl Lark a trhl dýkou směrem vzhůru. Na boty mu vypadla vrahova střeva, připomínajíce mrtvé hady. Zrádce stále žil, stát zůstával jen díky tomu, že se mu hrudní kost opírala o zlodějovu dýku.
„Říkal jsem ti, že tě zabiju,“ zašeptal Lark. „Abys věděl, jak jsi mohl umřít, čekal jsem támhle na střeše s připraveným lukem. Mohlo to bolet mnohem míň.“
Ilmenovi pohasínaly oči, ale pozorně svého vraha poslouchal.
„Pak jsem si ale řekl, že jsou věci, které je třeba vyřídit osobně,“ zasmál se krutě zloděj a vytrhl zbraň z rány. Tělo zrádce se zhroutilo k zemi.
„Hotovo,“ hlesl Lark ulehčeně.
Najednou uslyšel svistot vzduchu a kolem ucha mu proletěla dýka. Zrovna se otočil na stranu, odkud přiletěla, když se z přesně opačné strany ozvalo zachroptění, kovové cinknutí upadnutého meče a těžké, dunivé žuchnutí těla.
Na zemi ležela už jen mrtvola strážného.
Ze stínu vykročil Antal.
„Ty?!“ podivil se zloděj.
„A koho jsi čekal?“ zeptal se vrah.
„Proč jsi to udělal?“ šokovaně se zeptal Lark.
„Mohl bych ti lhát, že jsi mi sympatický, ale to bys mi stejně nevěřil. Takže řeknu pravdu. Můj um odemykání zámků se po prodeji jednoho kamene hodně zhoršil a já se potřebuju dostat do Gerhavenu, starého a prý strašidelného zámku, kde se nachází moc pěkný meč,“ vysvětlil vrah.
„Myslím, že nemám moc na výběr. Tady po mě půjdou,“ souhlasil zloděj.
„Jinak bych tě nezachraňoval, ale je tu jakás takás jistota, že ten zámek otevřeš a nezdrhneš cestou. Ukradni si někde koně, já počkám v hospodě,“ řekl a nechal Larka stát samotného nad mrtvolou.
Zloděj si povzdechl a šel splnit jeho příkaz s neodbytným pocitem, že sice vykonal svou pomstu, ale zároveň se stal postradatelným společníkem vraha bez svědomí.