“Uzoucká knížecko s obrázkem odporným, co v tobe se skrývá?”
“Nic moc.”

          Klenot zakletého carodeje je príbeh o „netypickém“ hrdinovi, který prošel krutým výcvikem a je tedy zabijákem bez lázne a vany, který pro ránu mecem nejde daleko, který po znicení svého pomyslného domova – ledové pevnosti ve které byl pouhým otrokem – hledá smysl života. Divte se lidé, Conan to není. A kdo je tím hrdinou? Gothryen Tollrander.

          Klenot zakletého carodeje je prvním z dvaceti jeho dobrodružství. Dej je jednoduchý: setkává se s trpaslíky, kterí hledají záchranu pred desivým netvorem, který se usídlil v jejich meste; putují za carodejem; putují s carodejem zpátky; prijdou o klenot; jdou ho zachránit; unesou je rudí démoni; všechny démony pobijí; putují; dobyjí pevnost; zabijí božího syna; vrací se s klenotem do mesta trpaslíku a… happyend.

         Klenot zakletého carodeje je heroická fantasy toho nejcistšího formátu (ci spíš nejkrvavejšího). Je to remeslne dobre napsaná povídka, které chybí jediný zvrat, jediný originální nápad, jediný vtip. Zato je plná chib, preklepú a pokusu o humor, který je nanejvýš k pláci. Naštestí to není zas tak dlouhé. Ale co. Je to jenom odpocinková literatura. Neklade si vyšší cíle, nesnaží se nás obloudit svou nejistou filosofií, neopisuje Tolkiena, priznává inspiraci Conanem… je to proste prosté poctení pro vycištení hlavy od pretežkých myšlenek Dostojevského nebo Homéra. Je to ctivé, probudí to vaši fantasii.Je to obrazotvorné. Ale trochu chudé.

          Klenot zakletého carodeje lze takto shrnout: Ubohý nápad, dobré zpracování.

Moudrost otce Furata na záver:Kritizovat je to nejsnažší a proto to delám. Ale zkuste si neco napsat, aby vás nejakej hnidopich neobvinil z plagiátorství