Omnibusy jsou samozřejmě primárně zaměřené na fanoušky filmů, ale jsou udělány tak, aby oslovily co nejširší obec čtenář. Nabízejí známé prostředí, postavy a zápletky a snaží se je s tu větším, tu menším úspěchem rozvinout. U prvního omnibusu, Vetřelců, se to trochu zvrtlo (viz <a href= http://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?…> http://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?…). S Terminátorem se to naopak povedlo. U něj totiž nikdo nějak převratně originální děj ani nečeká. Všechny tři filmy (Salvation je už někde jinde) si vystačily s jednoduchou premisou: z budoucnosti přicestuje zabiják a ochránce, následuje honička, závěrečný střet a konec. Jde jen o to, jak si vyhrajeme s postavami a jejich úkoly.

A stejnou výchozí pozici najdeme i v komiksu. Do minulosti se vypraví skupina vojáků, aby zlikvidovala tvůrce Skynetu, na jehož ochranu jsou vysláni terminátoři… děj se samozřejmě zamotá (a je zajímavé sledovat, do jaké míry předznamená motivy pozdějších filmů) a tvůrci nám nabídnou i povídku, která se odvíjí paralelně s dějem prvního filmu, ale ten základ je neměnný.

K Terminátorovi prostě patří. Stejně jako střet strojové síly, přesnosti a neústupnosti s lidskou zranitelností, egoismem a improvizací, kontrast mezi temnou budoucností a neony prozářenou minulostí a nad tím vším dusivý přízrak nemožnosti změnit, přes všechny oběti, budoucnost. Největší zbraní je však, jak je u omnibusů zvykem, samotné monstrum.
Terminátoři mají třeba nad takovými vetřelci jednu velkou výhodu – jsou rozmanití. Ženští, mužští, velcí i malí a scénáristé se mohou pokusit o rozbor strojové psychologie. Jejich mise se liší (vetřelci jsou jasní: sežrat, zabít, naklást) a oni samotní, jako postavy nejednoznační. Mohou stát na straně dobra i zla, mohou být přeprogramováni… napodobují lidi, ale nejsou svázáni konvencemi a morálkou, jdou neúprosně za svým cílem a všichni svatí ať stojí při těch, kteří jim zkříží cestu.
Stručně řečeno, zatímco u Vetřelců bylo rozvinuto spíše prostředí (zde je naopak prostředí budoucnosti spíše naznačeno, stejně jako ve filmech, a případné hrátky s ním si autoři nechávají na později) a šíře děje, u Terminátora naopak ústřední postavy, především ty mechanické. Pozornosti se dostalo i lidským, ale většinou se jedná o šablonovité figurky (ukázkovým příkladem může být policista Mark Sloane, dokonalá akční figura osmdesátých let, včetně krabičky cigaret). Pozornost na sebe opravdu strhávají především terminátoři a jejich střet se společností, do které přinášejí zkázu a hrůzu z křehkosti vlastních lidských těl. Jedna z nejlepších pasáží komiksu, popisující přestřelku mezi jediným terminátorem a policisty Los Angeles, se tak stává temnou oslavou smrti a ničení. Oslavou triumfujícího stroje.

Nikdo nebude chtít být vetřelcem, ale terminátorem? Scénáristé prostě ví, že tato postava jim umožňuje mnohé i díky tomu, že není tak nemyslitelné, aby jí část čtenářů fandila. A tak si hrají s možnostmi, kdy může stroj prožít vlastní ekvivalent překvapení, triumfu atd. Nahlížíme do jejich „hlav“ a „myšlenek“. A někdy se prostě nelze než obdivovat jejich vytrvalosti a nějaké to vítězství jim dopřát.
Na tom je koneckonců založena nejlepší povídka omnibusu – Jedna rána. Popisuje snahu jedné terminátorky zabít Sarah Connorovou – jinou, než filmovou (protože Skynet neví, která z žen s tímto jménem bude matkou Johna Connora). Povídka nabízí hororovou, temně a rudě laděnou kresbu (a svou atmosférou tak evokuje první film), záporné i kladné lidské postavy a především nejasnost toho, čeho se vlastně ona „jedna rána“ týká. Naplno také ukazuje, jak postava terminátora umožňuje prožít příběh na takřka osobní úrovni – klasická terminátorská zápletka je totiž duelem. A čím míň postav se jej zúčastní, tím lépe.

To by neznamenalo, že masivní akce, kterou nabízí zbytek omnibusu, by byla kdovíjak horší. Ale více se na zde projeví, že se nacházíme v komiksu, jehož příběh se sice nemusí omezovat rozpočtem či záběrem, ale jen těžko, v rámci dlouhodobé série, může dosáhnout podobné působivosti jako film. Doplácí trochu na to, na co doplácel i televizní seriál: terminátorů je najednou příliš mnoho, lidské postavy je likvidují nebo obelstí snadněji než bychom na základě filmu čekali atd. Naštěstí to v tomto případě spíše tušíme, protože scénáristé si vypomohli jedním mazaným fíglem, který šance trochu vyrovnává, ale o to více je „komiksovost“ – ve smyslu klišovitost a opakovanost, cítit z vedlejších postav. Už jsem zmínil policistu Sloana, ale lépe na tom není ani většina vojáků z budoucnosti a samostatnou kapitolou pak je vědec Astin, o poněkud náhlém zakončení celého příběhu ani nemluvě.
Tyto drobnosti jsou ovšem více než vyváženy klady. Postavy terminátorů jsou tím největším, to už jsem psal výše, ale pozornost si zaslouží i poznámky o způsobu vedení války ze strany strojů (např. nemožnost se vzdát, neuvažování o válečných konvencích), ironické šlehy do strážců pořádku (i na ty obligátní koblihy dojde), dobových pop metalistů atd.

Samozřejmě, že se jedná především o zábavu, takže nějaké větší satirické rozbory nelze očekávat. Ale stejně tak vlastně nelze kritizovat onu místy se vyskytující klišovitost a jednoduchost některých řešení. Jen je třeba mít na paměti, že se s nimi můžeme setkat. Pokud s tím budeme počítat, je Terminátor ideální komiksovou zábavou na nejeden večer.

Budoucnost patří jim. Nezastavitelným, neúnavným a téměř nezničitelným smrtícím strojům. Jediná šance na jejich poražení se skrývá v minulosti, kam se díky stroji času vydává malá vojenská jednotka. Její úkol: zabít šéfa společnosti Cyberdyne, který je zodpovědný za stvoření inteligentních strojů a tím i za zničení lidské rasy. Jenže v patách vojákům jdou vražedná kovová monstra zahalená do měkké lidské tkáně. Terminátoři. Nepotřebují jíst, nepotřebují odpočívat, nepotřebují dýchat, neznají morálku ani soucit – musí jen splnit svůj úkol. Ať to stojí, co to stojí.
Zbude po téhle misi vůbec nějaké lidstvo k vyhlazení?
Přichází z budoucnosti, aby zabil jediného člověka, který může zachránit lidskou rasu. Je nezničitelný, nezastavitelný a neskutečně populární. Proto taky jeho komiksové příběhy nepíše nikdo menší než John Arcudi (Maska) či James Robinson (Starman). Ale v tomhle obsažném terminátorském souboru nepůjde jen o monstrum s tváří Arnolda Schwarzeneggera. Ve čtyřech příbězích pronikneme mnohem hlouběji do světa, který už brzo bude patřit strojům, a z nás zbudou jen lebky dláždící ulice.
Podobně jako u Predátora či Vetřelců, i tady začalo nakladatelství Dark Horse dotvářet filmovou legendu, dokreslovat události, které vám filmy zatajily, a představovat hrdiny a padouchy, jež se těm filmovým zcela vyrovnají.
První Terminátor se v nakladatelství Dark Horse objevil v roce 1990, hned tam zakořenil a s malými přestávkami vycházel až do roku 2000. Během těch let se pustil do křížku nejen se Sarah Connorovu, ale i s RoboCopem, Supermanem, Vetřelci a Predátorem! Ovšem my se budeme věnovat hlavně klasickým příběhům, dotvářejícím události známé z legendárních filmů.
V první knize Terminátora najdete hned několik zásadních potyček s kovovými zabijáky: Bouře, Jedna rána, Plán B a Nepřítel v našich řadách. Podobně jako u nedávno vydaných omnibusů Predátora a Vetřelců, i tady většina epizod tvoří jeden masivní příběh. Ten se tu točí kolem výpravy skupiny vojáků z budoucnosti, která má za úkol zabít zakladatele Skynetu. Situace se obrací, tentokrát jsou Terminátoři v roli ochránců… což jim ovšem nebrání zabít každého, kdo se jim postaví do cesty.
Sérii odstartoval zkušený vypravěč John Arcudi, který se asi nejvíce proslavil Maskou. Kromě toho ale napsal i ty nejlepší příběhy do Vetřelců, měl vlastní sérii o flákači se superschopnostmi Major Bummer a v současnosti rozvíjí Hellboyovský vesmír řadou Ú.P.V.O. K Arcudimu se přidal kupříkladu James Robinson (Starman), který v příběhu Jedna rána spojil monumentální akci s klasickou noirovou kriminálkou. Z malířů tu pak najdete jména jako Matt Wagner (Grendel), Paul Gulacy (Catwoman) či Vince Giaranno (Batman). (anotace)