Na úvod je však třeba přiznat, že přehledy toho nejkvalitnějšího a nejzajímavějšího jsem už pro rok 2011 dělal. Dokonce zvlášť pro sci-fi a fantasy (naleznete je tady: http://www.knihozrout.cz/…fantasy.html a tady: http://www.knihozrout.cz/…ni-tipy.html). Pokud tedy chcete vědět, o kterých titulech si z nejroztodiv­nějších důvodů myslím, že jsou loňskou elitou, poklikejte si. A nedivte se pak, že v tomto článku naleznete desítku mírně odlišnou.

Tohle je totiž můj top ten – deset knih, které nejlépe vyhovují osobnímu vkusu Borise Hokra, které mi udělaly největší radost a pro něž bych se zapsal i do ilegálních sekt. Jestli vám tam chybí víc sci-fi, je mi líto, ten žánr je až na pár výjimek mrtvý a intelektuálně nezajímavý. To pravé umění je fantasy. Pochopitelně, že ta klasická…

Moc bych prosil, aby si tento přehled přečetl jistý nejmenovaný šéfredaktor (kterého neustále žádám o pěkné knihy k recenzování) a povšiml si, že v mém přehledu není ani jeden DragonLance, Forgotten Realms a další podobné věci. To není klasická fantasy, to je… ech, darmo mluvit, ještě bych byl za inťouše.

Paolo Bacigalupi: Dívka na klíček

Básnil jsem o fantasy, ale jedeme abecedně. To aby některým nebylo líto, že skončili až za Eriksonem (a aby někteří nebyli naštvaní, že skončili až za Eriksonem, že, Jiří Walkere Procházko?). Dívka na klíček se vrací do světa některých starších Bacigalupiho povídek a opět platí, že vám může být úplně ukradené, na jakém principu ten svět funguje a co jsou to kličkopružiny. Budete totiž skřípat zuby i plakat i se smát, co se děje postavám. A tak to má být. Pokud by ale někdo raději v literatuře ódu ne na emoce, ale na intelekt, zkuste Teda Chianga a jeho Příběhy vašeho života (recenze Jana Michálka).



Scott R. Bakker: Válečný prorok

Existuje něco jako svatá kanadská trojice autorů fantasy – se všemi se zde setkáme a Bakker je z nich nejmladší. Letos mu u nás vyšel druhý a třetí díl trilogie Princ ničeho. První díl, První přichází tma (recenze Borise Hokra), zavedl čtenáře do světa silně inspirovaného dobou křižáckých válek… a nejen dobou, především myšlením, sektářstvím, fanatismem, netolerancí, násilím… no prostě tím nejlepším. To vše na pozadí klasického vzestupu zla, v něž už skoro nikdo nevěří. Válečný prorok (Tisícerou myšlenku jsem ještě nedočetl) není tak filozofický, spíše přímočařejší, ale to vůbec nevadí. A popis tažení skrz poušť, kde lidé umírají jako mouchy žízní, je jednou z nejkrutějších pasáží, jaké žánr nabízí. Žádné kompromisy, svět je hnusný místo. Recenze Pavla Bednáře

Peter S. Beagle: Poklidné a tiché místo

Ale ne vždycky, někdy je na něm přece jen trocha krásy. Třeba na hřbitovech. A jsou mezi námi tací, co tu krásu najdou. Třeba profesionální hrobkodomec (něco jako bezdomovec, ale ne úplně…) a několik čerstvě zemřelých. Tahle kniha je… krásná, dojemná, něžná, poetická… mistrovská. A Beagle ji napsal, prosím pěkně, ve věku, který dokazuje, že všichni, kdo jsme kdy byli shovívaví ke zjevům, jako jsou Burdová nebo Paolini, bychom zasloužili za uši. Když někdo umí, tak na věku nezáleží. A Beagle umí sakra hodně. Lepší knihu o smrti jsem nečetl snad deset let.




John Crowley: Malý velký

Po lehkém pohlazení poezie přichází čas na těžkotonážní artilerii téhož. Crowley se s Malým velkým máchá v jezírku toho, z čeho o mnoho let později vyrostly knihy jako Hvězdný prach (recenze Jaroslava Faltuse) nebo Jonathan Strange a pan Norrell (recenze Luboše Vachla) a o mnoho let předtím Tolkienovy pohádky jako Kovář z Velké Lesné. Nulový děj, ale naprostá rozkoš z jazyka a odhalování podivuhodného prolínání světů. Na čtení asi nejobtížnější kniha roku, ale kdo nemá rád výzvy, ať čte harlekýnky.




Steven Erikson: Prach snů

Všímáte si, jak jsem dal nejlepší knihu fikaně abecedně doprostřed, abych nebyl podezříván z předpojatosti? Fakt, čestně, ke všem titulům přistupuji naprosto objektivně a bez předsudků. Takže aby bylo jasno: Prach snů jsem ještě nečetl, ale je to kniha roku. A ano, nečetl jsem ještě ani Daň pro ohaře, což byla kniha roku loni. Ale stojím si za tím – příběhy z Malazské knihy padlých jsou totiž jediné tituly, které mě v posledních letech opravdu sráží do kolen jenom tím, že se někde objeví obálka… úryvek… datum vydání… zpoždění data vydání. Až za rok vyjde desítka a já se nebudu nikomu ozývat, bude to osud (a zvláště těžký případ mnohonásobného orgasmu a následného vybouchnutí mozku i srdce).




Gavriel Guy Kay: Nejtemnější cesta

Cha, že klasická fantasy je nenápaditá, klišovitá, neliterární a bůhvíco ještě. Takže, nakopat každého, kdo to tvrdí. Finále Fionavarské tapisérie má jen dvě vady na kráse – i letos vyšel Erikson a Návrat krále, který je atmosférou a stylem tak asi nejblíž, je ještě o trošilinku lepší. Kay umí dojmout i napnout a neznám ze současných autorů nikoho, kdo by zvládal jazyk mýtů lépe než on. A jasně, ještě je zde klasická třetí vada… ten příběh, jak pravil pan profesor, je prostě moc krátký…




Gavriel Guy Kay: Pán císařů

A u Kaye ještě zůstaneme. Už loni jsem váhal, kterou z jeho knih (vyšly tři) dát mezi top ten – a dodnes si vyčítám, že jsem zmínil jen jednu. Takže letos jinak. Pán císařů je knihou o Byzanci, umění, politice, závodění, smyslu života, lékařství, lásce i nenávisti… je to prostě kniha o lidech a lidskosti. Zní to pateticky, ale já za to nemůžu, že jsem od poloviny brečel jak želva. Recenze Lukáše Vaníčka








Scott Lynch: Rudá moře pod rudými nebesy

Lynch je skvělý vypravěč, ale mizerný spisovatel, na tom se asi shodneme. Oba jeho romány, které zatím Laser-books vydal, nedrží moc pohromadě, čtenář je tam obehrán stejně jako postavy a ne všechna řešení mohou tvrdit, že mají rodokmen. Ale vůbec to nevadí. Sálá z nich totiž nezměrná energie a nadšení. Radost z vyprávění, obelhávání, pábení a vulgárností, které vás neurazí, protože si je zamilujete. Když už vás nějaký spisovatel podrazí, tak jedině takhle! Pokud vám ale něco z výše uvedeného vadí, doporučuji Královské spiknutí od Michaela J. Sullivana – to je taková light verze, míň postav, míň násilí, míň gagů, ale jinak taktéž skvělá zlodějská zábava. Recenze Jana Michálka



Jiří W. Procházka: Druhý krok nikam

Průřezová sbírka povídek avantgardního umělce Procházky. Tento rozervanec české fantastiky je temným mýtem, spisovatelskou obdobou Černé sanitky a naprostým magorem. Ale jeho vyprávění o vraždících nábytkových stěnách, krysách, stromech měnících se v lidi a válce s Goky (kterou jsem já vůl veřejně vydával za Válku s Glocky) mu zobu z ruky jak ta nejhodnější slepička. Je to vtipné, kruté a bez ohledu na stáří svěží jak nejlepší whiskey. Letos sice vyšel i Kulhánek, ale i když jsem byl z Vyhlídky na věčnost (recenze Lukáše Vaníčka) nadšený, dokazuje, že jeho autor je pánem okamžiku: v době, kdy ho čtete, jste jeho otroky, po dočtení to už ale tolik neprožíváte. To u Procházky rozhodně neplatí – naopak, je to ten typ autora, který se krááásně rozleží… Recenze Pavly Lžičařové

Brian Ruckley: Pád thanů

A jsme na konci, nikdo s vyšším oktanovým číslem a abecedním pořadím už v mé desítce není. Ruckley je asi tím, u koho si nejvíc z vás řekne nechutně anglické WTF. Ano, obočí vzhůru, ale cožpak mohu jinak? Ta kniha má víc chyb než Romero zombie filmů – podobně jako Lynch, ovšem tentokrát ne proto, že by to bylo autorovi jedno, ale proto, že to ještě tolik neumí. Ale taky má duši. Depresivní, bezútěšnou a zatraceně atmosférickou. Ta kniha má prostě vizi – a to skutečně nemůže říct mnoho jiných, byť třeba lépe napsaných…




No a na úplný závěr malý tip. Není to fantasy, není to sci-fi, není to horor… Řekněme, že je to pohádka… o prostém klukovi z Chorvatska, který tak dlouho zabíjel lidi, až musel odejít do vyhnanství, zabili mu jednu princeznu a získal druhou. Ok, 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr Hallgrímura Helgasona není pohádka, ale není to ani thriller, jak se píše na obálce. Je to absurdní a notně černá komedie s příchutí tragiky a obecně platných pravd. Takže možná to nakonec pohádka je… buď jak buď, je to skvělá knížka a domácí porno Severiny Vučković naleznete zde: http://www.youporn.com/…s-fucked-ho/?… a soundtrack k němu zde: http://www.youtube.com/watch?… Zážitek z četby se pak rapidně zvyšuje a fantasknost toho všeho jakbysmet. A to to napsal Islanďan!



Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz


Podívejte se, jak Boris hodnotil rok 2010.