Příběh z malazské Knihy Padlých

Translation © 2003 Dana Krejčová
ISBN 80–7197–218–5

Tento román věnuji dvěma pánům: Davidu Thomasi jr., který mě přivítal v Anglii
a představil jistému agentovi, a Patricku Walshovi, agentovi, jemuž mě představil.
Během let jste mi hodně věřili a za to vám děkuji.

Ú V O D
Co jako rozmazanou skvrnu na obzoru zříš,
co bys nemohl zakrýt
zdviženou dlaní?
Paliči mostů
Toc Mladší

1163 rok spánku Ohnice
devátý rok vlády císařovny Laseen
rok čistky

Do Soudného kruhu se přišoural ze Třídy duší, znetvořená masa much. Po těle mu bezduše bloudila menší hejna, černá a lesklá. Šílené chuchvalce občas odpadly, a když dopadly na dlažbu, rozletěly se na všechny strany.
Blížil se konec Žíznivé hodiny a za ním klopýtal kněz, slepý, hluchý a němý. Na počest svého boha se dnes služebník mistra Kápě, pána smrti, připojil ke svým společníkům, kdy se všichni svlékli a natřeli se krví popravených vrahů, krví uchovávanou v obrovských amforách stojících u stěn chrámové lodi. Bratří pak vyšli v průvodu do ulic Unty, aby přivítali šotky svého boha a připojili se ke smrtelnému tanci o posledním dni období hniloby.
Strážní v kruhu se rozestoupili, aby kněze nechali projít, a pak couvli ještě dál před bzučícím mračnem, jež se za ním táhlo. Obloha nad Untou byla spíš šedá než modrá, jak se mouchy, které se za úsvitu snesly na hlavní město Malazské říše, nyní vznesly a pomalu letěly nad zálivem ke slaniskům a zatopeným ostrovům za útesem. S obdobím hniloby přicházel mor a toto období za posledních deset let přišlo třikrát, což bylo neslýchané.
V kruhu to stále bzučelo, vzduchem jako by poletovala černá zrnka. Někde ve městě zakňučel pes na pokraji smrti, ale ne dost blízko, a u kašny uprostřed kruhu opuštěná mula, která se tu dříve zhroutila, stále ještě chabě kopala. Do zvířete lezly všemi tělesnými otvory mouchy a nyní bylo nafouklé plyny. Jak již byly muly umíněné, i tahle měla zcepenět už před hodinou. Když kněz poslepu klopýtal kolem, mouchy se jako závoj zvedly z muly a připojily se k těm, které již lezly po něm.
Felisín, čekající s ostatními, bylo jasné, že kněz mistra Kápě míří přímo k ní. Měl deset tisíc očí, ale ona si byla jistá, že se všechny upírají na ni. Ale ani tato hrůza nenarušila otupělost, která na ní ležela jako dusící pokrývka. Cítila děs, ale spíš jako vzpomínku na strach, než strach, jejž si uvědomuje přímo.
Na první období hniloby, které prožila, si vzpomínala jen matně, zato na druhé měla jasné vzpomínky. Zhruba před třemi lety tento den pozorovala z bezpečí rodinného sídla, z pevného domu se zavřenými a látkou utěsněnými okenicemi, kde za dveřmi stála ohřívadla a kolem vysokých, skleněnými střepy lemovaných zdí nádvoří se vlnil ostrý kouř z istaarlového listí. Poslední den období a Žíznivá hodina pro ni byly časem hnusu, protivné a nepříjemné, ale nic víc. Tehdy příliš nepřemýšlela o množství městských žebráků a zatoulaných zvířat bez přístřeší, dokonce ani o chudších obyvatelích, které v následujících dnech nahnali do uklízecích čet.
Totéž město, ale jiný svět.
Felisín napadlo, jestli stráže kněze nezadrží, když se přiblížil k obětem čistky. S ostatními v řadě teď byla svěřencem císařovny – zodpovědnost za ně měla Laseen – a knězovy kroky bylo možné považovat za slepé a náhodné, vedené shodou okolností, ne záměrem, třebaže Felisín věděla, že je to naopak. Zastaví ho gardisté v okřídlených přilbicích a vyvedou ho bezpečně z Kruhu?
„Myslím, že ne,“ řekl muž dřepící napravo od ní. V přivřených očích, hluboko zapadlých v důlcích, se mu blýsklo něco, co snad mohlo být pobavení. „Všiml jsem si, jak přebíháš pohledem od gardistů ke knězi a zase zpátky.“
Zamlklý hromotluk nalevo od ní pomalu vstal a natáhl řetěz. Felisín sebou cukla, když se jí okov zaryl do masa, jak muž zkřížil paže na nahé, zjizvené hrudi. Na blížícího se kněze se zamračil, ale nic víc.
„Co ode mě chce?“ zeptala se Felisín šeptem. „Co jsem udělala, že jsem si vysloužila pozornost kněze mistra Kápě?“
Dřepící muž se na patách zaklonil a nastavil hlavu odpolednímu slunci. „Královno snů, slyším z těch plných, sladkých rtů sebestředné mládí? Nebo je to jenom obvyklý postoj urozené krve, kolem níž se točí celý vesmír? Odpověz, prosím, přelétavá královno!“
Felisín se zamračila. „Cítila jsem se lépe, když jsem si myslela, že spíš – nebo že jsi umřel.“
„Mrtví nedřepí, holka, ti leží. Kněz mistra Kápě nepřichází pro tebe, nýbrž pro mě.“
Tehdy se k němu otočila, až řetěz zachřestil. Vypadal spíš jako vysušená ropucha než jako člověk. Hlavu měl holou a tvář pokrytou sítí tetování, které mu pokrývalo kůži jako svraštělý rukopis. Na sobě měl jen vyrudlou, rozedranou bederní roušku. Lezly po něm mouchy, nechtěly ho opustit a tančily dál – ale ne, uvědomila si Felisín, na bezútěšnou hudbu mistra Kápě. Muž byl celý potetovaný – kančí hlava překrývala jeho vlastní, složité bludiště křivek, kudrnatá srst se mu vinula po pažích a pokrývala i nahá stehna a lýtka a v kůži na nohou měl dokonale vyvedené kančí paznehty. Felisín byla dosud příliš ponořená do sebe, příliš otupělá šokem, aby věnovala pozornost svým společníkům na řetěze: tento muž byl knězem Fenera, kance léta, a mouchy to zřejmě věděly, pochopily to natolik, že změnily svůj šílený pohyb. Felisín se s morbidním zaujetím dívala, jak se mu shromažďují na pahýlech, jimiž měl zakončená zápěstí, ale stará vazivová tkáň byla jediným místem na jeho těle, které nepatřilo Fenerovi, a cestičky, jimiž se šotci k pahýlům dostávali, se nedotkly jediné tetované linky. Mouchy tančily vyhýbavý tanec – nicméně to byly stále dychtivé tanečnice.
Fenerův kněz byl poslední v řadě a okovy měl kolem kotníků, všichni ostatní měli úzké železné náramky kolem zápěstí. Kněz měl nohy zvlhlé krví a kolem nich mu bzučely mouchy, ale nepřistály. Všimla si, jak otevřel oči, když se mu kdosi postavil do světla.
Dorazil kněz mistra Kápě. Řetěz se pohnul, jak se muž po Felisínině levici odtáhl, jak nejdál to šlo. Zeď za ní byla rozpálená, kachle – s namalovanými výjevy císařských slavností – byly přes tenkou látku otrocké haleny kluzké. Felisín hleděla na mouchami obklopeného muže, jenž mlčky stál před dřepícím Fenerovým knězem. Neviděla z něj ani kousek těla, nic z muže samotného – mouchy ho zabraly celého a on pod nimi žil v temnotě, kde se ho nemohlo dotknout ani horko. Mračno kolem něj se roztáhlo a Felisín couvla, když jí na nohou přistály studené hmyzí nožičky a šplhaly nahoru – přitáhla si okraj haleny k tělu a pevně stiskla stehna.
Fenerův kněz promluvil a nevesele se přitom usmíval. „Žíznivá hodina dávno minula, akolyto. Vrať se zpět do chrámu.“
Služebník mistra Kápě neodpověděl, ale bzučení se změnilo, až hudba křídel vibrovala Felisín v kostech.
Kněz přimhouřil oči a změnil tón. „Aha, no dobře. Kdysi jsem byl opravdu Fenerovým služebníkem, ale už ne, už celé roky ne – Fenerův dotek ale z mé kůže smýt nejde. Přesto se zdá, že ačkoliv kanec léta mě nechová zrovna v lásce, tebe má rád ještě méně.“
Felisín se zachvěla, jak bzučení much náhle vytvořilo slova, kterým rozuměla. „Tajemství… ukázat… hned…„
„Tak do toho,“ zavrčel bývalý služebník Fenera, „ukaž mi to.“
Tehdy snad konal Fener, rozzuřený bůh se ohnal – Felisín si tu chvíli bude pamatovat a často na ni bude myslet – či to bylo tajemství poťouchlých nesmrtelných, žert, jaký nedokázala pochopit, ale v té chvíli stoupající vlna hrůzy prolomila její otupělost, jak se mouchy rozletěly na všechny strany, a pod nimi se objevilo… nic.
Bývalý Fenerův kněz sebou trhl, jako by dostal políček, a vykulil oči. Půl tuctu stráží v Kruhu vykřiklo, ten zvuk se jim sám vyrval z hrdla. Řetězy se napjaly, jak ostatní v řadě vyskakovali, jako by chtěli uprchnout. Železné kruhy zasazené do zdi zaskřípaly, ale vydržely, stejně jako řetězy. Strážní přiběhli a vězni se zase pokorně stáhli.
„Tak tohle,“ zamumlal roztřeseně tetovaný, „nebylo vhodné.“
Uběhla hodina, hodina, kdy se záhada, šok a hrůza z kněze mistra Kápě zanořily hluboko do jejího nitra, kde se z nich stala jen další vrstva, nikoliv poslední v té nekonečné noční můře. Akolyta mistra Kápě… který tam nebyl. Bzučení křidélek vytvářející slova. Byl to snad sám mistr Kápě? Sestoupil snad pán smrti mezi smrtelníky? A proč se zastavil před bývalým knězem Fenera – co se skrývalo za tímto odhalením?
Otázky se ale pomalu vytratily, otupělost se vrátila, stejně jako chladné zoufalství. Císařovna provedla čistku šlechty a po zkráceném obvinění a usvědčení ze zrady, které skončilo v řetězech, zbavila domy a rody jejich majetku. Bývalý kněz po její pravici ani drsný hromotluk se všemi znaky obyčejného zločince nalevo si očividně nemohli činit nároky na urozenou krev.
Tiše se zasmála, čímž oba muže překvapila.
„Takže jsi odhalila tajemství mistra Kápě, holka?“ zeptal se bývalý kněz.
„Ne.“
„Co tě tedy tak pobavilo?“
Zavrtěla hlavou. Čekala jsem, že se dostanu do dobré společnosti, co je to za zvrácenou myšlenku? Tady to máš, právě ten postoj rolníků toužících po tom, aby tě mohli roztrhat, právě to palivo, k němuž císařovna přiložila plamen –
„Dítě!“
Ten hlas patřil staré ženě, byl stále povýšený, ale s nádechem zoufalé touhy. Felisín na chvíli zavřela oči, pak se narovnala a zadívala se na hubenou stařenu stojící za rváčem. Žena na sobě měla noční košili, potrhanou a zašpiněnou. Ušlechtilou krví, ničím míň. „Urozená paní Gaesen.“
Stará paní natáhla třesoucí se ruku. „Ano! Žena urozeného pána Hilraka! Jsem urozená paní Gaesen…„ Znělo to, jako by zapomněla, kdo je, a teď se zamračila, vrásčitou tvář pokrytou popraskanou vrstvou líčidla, a upřela na Felisín zarudlé oči. „Já tě znám,“ zasyčela. „Rod Paranů. Nejmladší dcera. Felisín!“
Felisín zamrazilo. Odvrátila se a upřela zrak přímo před sebe na Kruh, kde se strážní opírali o píky, podávali si láhev piva a odháněli poslední mouchy. Dorazila kára pro mrtvou mulu. Slezli z ní čtyři upopelení muži s provazy a háky. Za zdmi kolem Kruhu se zvedaly malované věže a kupole Unty. Toužila po stinných ulicích mezi nimi, toužila po rozmazleném životě, jejž vedla ještě před týdnem, jak na ni Sebry štěkal příkré rozkazy, když projížděla svou oblíbenou klisnu. A ona, při přesné obrátce, vzhlédla a uviděla řadu olověnců se zeleným listím, oddělující jízdárnu od rodinných vinic.
Hromotluk vedle ní zabručel. „Pro mistra Kápě, ta čubka má ještě smysl pro humor.“
Která čubka? říkala si Felisín, ale podařilo se jí tvářit se dál vyrovnaně, dokud se neztratila v příjemných vzpomínkách.
Bývalý kněz se zavrtěl. „Sesterská hádka, co?“ Zarazil se a suše dodal: „Zřejmě zašla trochu daleko.“
Hromotluk znovu zabručel a předklonil se, až jeho stín dopadl na Felisín. „Kněz zbavenej kutny, co? To se císařovně nepodobá, že by nějakýmu chrámu prokazovala laskavosti.“
„To taky neudělala. Já o svou zbožnost přišel už dávno. Císařovna by byla určitě raději, kdybych byl zůstal v klášteře.“
„Jako by jí na tom záleželo,“ ohrnul nos rváč a znovu se narovnal.
Urozená paní Gaesen chrčela: „Musíš s ní promluvit, Felisín! Poprosit ji! Mám bohaté přátele –„
Hromotluk se uchechtl. „O kus dál v řadě, babo, tam najdeš svý bohatý přátele!“
Felisín jen potřásla hlavou. Promluvit s ní, už je to pár měsíců. Ani když otec zemřel, nemluvila jsem s ní.
Rozhostilo se ticho, táhlo se dál a blížilo se tichu před touto výměnou názorů, ale pak si bývalý kněz odkašlal, odplivl si a zamumlal: „Nemá smysl hledat spásu u ženy, která jenom plní rozkazy, paní, nemluvě o tom, že být sestrou tady toho děvčete –„
Felisín sebou škubla a na bývalého kněze se zamračila. „Myslíš si snad –„
„On si nic nemyslí,“ zavrčel rváč. „Zapomeň na krev, na to, co v ní má být podle tvýho pohledu na věc. Tohle je práce císařovny. Možná si myslíš, že je to osobní, možná si to musíš myslet, když jseš to, co jseš…„
„Co jsem?“ Felisín se drsně zasmála. „Který dům tě považuje za svého člena?“
Hromotluk se zakřenil. „Dům hanby. No a co? Ten tvůj nevypadá o nic míň uboze.“
„Jak jsem si myslela,“ odtušila Felisín a pravdu jeho poslední poznámky se jí dařilo ignorovat jen s obtížemi. Zamračila se na strážné. „Co se děje? Proč tu jenom tak sedíme?“
Bývalý kněz si znovu odplivl. „Žíznivá hodina minula. Dav tam venku potřebuje zorganizovat.“ Vzhlédl k ní. „Rolníky je třeba vyprovokovat. My jsme první, děvenko, a je třeba z nás udělat odstrašující příklad. To, co se stalo tady, v Untě, otřese každým šlechticem v císařství.“
„Nesmysl!“ štěkla urozená paní Gaesen. „Budou s námi nakládat slušně. Císařovna s námi bude muset nakládat slušně –„
Hromotluk zabručel potřetí – asi to měl být smích, usoudila Felisín – a řekl: „Kdyby byla hloupost zločinem, paní, zatkli by tě už před lety. Ten skřet má pravdu. Jen málokdo z nás se dostane až na otrokářský lodi. Ten průvod po Kolonádě bude jedna dlouhá krvavá lázeň. Ale víš,“ dodal a zadíval se na strážné, „starýho Baudína žádnej dav sedláků na kusy neroztrhá…„
Felisín se strachem stáhl žaludek. Potlačila zachvění. „Nebude ti vadit, když se budu držet ve tvém stínu, Baudíne?“
Podíval se na ni. „Na můj vkus jseš kapku moc baculatá.“ Otočil se a dodal: „Ale dělej si, co chceš.“
Bývalý kněz se naklonil blíž. „Když na to tak myslím, děvenko, tohle vaše soupeření mi nějak nesedí s drby a pranicemi. Tvá sestřička si spíš chce být jistá –„
„Je to pobočnice Tavore,“ skočila mu Felisín do řeči. „Už není moje sestra. Vzdala se našeho rodu na císařovnino zavolání.“
„Stejně mám pořád pocit, že je to něco osobního.“
Felisín se zamračila. „Jak bys ty o tom mohl něco vědět?“
Muž se lehce, ironicky uklonil. „Kdysi zloděj, pak kněz, teď historik. Dobře znám, v jak napjatém postavení šlechta je.“
Felisín pomalu vykulila oči a v duchu se proklínala za svou hloupost. Dokonce i Baudín – který to nemohl neslyšet – se předklonil a pátravě se na bývalého kněze zadíval. „Heborik,“ řekl. „Heborik Lehkoruký.“
Heborik zvedl paže. „Tak lehký, jak je to jen možné.“
„Napsal jsi tu revidovanou historii,“ vyhrkla Felisín. „Spáchal jsi zradu –„
Heborik v hraném úleku zvedl huňaté obočí. „Bohové chraňte! Jen filosofická odchylka v názorech, nic víc! Kalousova vlastní slova při procesu – na mou obranu, Fener mu žehnej.“
„Ale císařovna neposlouchala,“ podotkl Baudín s úsměvem. „Nakonec jsi ji nazval vražednicí a pak jsi měl tu drzost tvrdit, že tu práci zvorala!“
„Našel jsi zakázanou kopii, co?“
Baudín zamrkal.
„V každém případě,“ pokračoval Heborik k Felisín, „hádám, že tvá sestřička pobočnice má v plánu dostat tě na loď v jednom kuse. To, jak váš bratr zmizel v Genabakis, zabilo vašeho otce… jak jsem slyšel,“ dodal. „Ale tvou sestru popíchly ty řeči o zradě, viď? Očistit rodinné jméno a to všechno –„
„Od tebe to zní rozumně, Heboriku,“ prohlásila Felisín hořce, ale už jí na tom nezáleželo. „Rozešly jsme se s Tavore v názorech a tady teď vidíš výsledek.“
„V názorech nač přesně?“
Neodpověděla.
Lidé na řetěze se náhle pohnuli. Strážní se narovnali a otočili se k Západní bráně Kruhu. Felisín zesinala, když spatřila, jak na svém bělouši, koni z paranského chovu, no tohle, přijíždí její sestra – nyní pobočnice Tavore, dědička Lorn, jež zahynula v Darúdžhistánu. Po jejím boku byla všudypřítomná J’antar, mladá krasavice s dlouhými medovými vlasy, podle nichž získala jméno. Nikdo netušil, odkud se vzala, ale teď z ní byla Tavořina osobní pobočnice. Za nimi jela dvacítka důstojníků a setnina těžké kavalerie. Vojáci byli cizinci a vypadali exoticky.
„Pěkná ironie,“ zamumlal Heborik a prohlížel si jezdce.
Baudín si odplivl. „Rudý čepele, ty hnusný parchanti.“
Historik po něm pobaveně loupl okem. „Ve svém povolání jsi hodně cestoval, co, Baudíne? Viděl jsi mořské hradby Arenu, viď?“
Muž se ošil a pokrčil rameny. „Za svůj život jsem na jedné dvou palubách stál, skřete. Kromě toho,“ dodal, „se o nich po městě už nějakej čásek povídá.“
V oddíle Rudých čepelí došlo k rozruchu a Felisín viděla, jak se rukama v kroužkových rukavicích chápou zbraní a obracejí hlavy ve špičatých přilbách k pobočnici. Sestřičko Tavore, to tě zmizení našeho bratra tak hluboce ranilo? Jak velký neúspěch si musíš představovat, že toužíš po takové odplatě… a pak, abys dokázala svou naprostou věrnost, jsi mezi mnou a matkou volila symbolickou oběť. Copak ti nedošlo, že v obou případech ti po boku stál mistr Kápě? Aspoň je teď matka se svým milovaným manželem… Dívala se, jak Tavore obhlíží stráže, pak cosi poznamenala k J’antar, jež pak popojela k Východní bráně.
Baudín znovu zabručel. „Vypadá mile. Nekonečná hodina začíná.“
Jedna věc byla obvinit císařovnu z vraždy, ale něco zcela jiného předpovědět, co udělá příště. Kdyby jen poslechli mé varování. Heborik sebou trhl, když vyrazili na cestu a okovy se mu tvrdě zaryly do kotníků.
Civilizovaní lidé si dávali spoustu práce, aby odhalili měkké bříško své psýchy – degenerovanost a citlivost byly známkami lepšího rodu. Oni to měli snadné, byli v bezpečí, a to byl nakonec celý problém: vystavování rozmazleného nadbytku, který pálil v krku chudáky víc než jakékoliv ostentativní předvádění majetku.
Heborik to napsal ve svém traktátu a nyní musel přiznat hořký obdiv k císařovně a pobočnici Tavore, jež v tomto byla Laseeniným nástrojem. Přehnaná krutost půlnočního zatýkání – vyražené dveře, rodiny vyvlékané z postelí za nářku služebnictva – vyvolala první šok. Šlechtici, omámení nedostatkem spánku, pak byli sehnáni do chumlu, spoutáni a museli stát před opilým soudcem a porotou ze žebráků sehnaných v ulicích. Právě tenhle trpký a nezastřený výsměch spravedlnosti zničil poslední zbytky naděje na civilizované zacházení – zničil samotnou civilizaci a zanechal jen zmatek divošství.
Jeden šok za druhým, drásání těch měkkých bříšek. Tavore své příbuzné zná dobře, zná jejich slabiny a nelítostně jich využila. Co mohlo někoho dohnat k takové zlotřilosti?
Když se chudáci doslechli podrobnosti, natlačili se do ulic a vykřikovali svůj obdiv k císařovně. Následovaly pečlivě naplánované pouliční bouře, rabování a vraždění po celé Šlechtické čtvrti, jež vyřídily těch pár vybraných šlechticů, kteří nebyli zatčeni – dost na to, aby ukojili krvežíznivý dav, poskytli tváře, na něž mohl soustředit svůj vztek a nenávist. Následovalo znovuzavedení pořádku, jinak by město chytilo plamenem.
Císařovna udělala jen několik málo chyb. Využila příležitosti sehnat nespokojence a nezadané akademiky, aby hlavní město sevřela v pěsti a ospravedlnila potřebu dalších oddílů, dalších rekrutů, lepší ochrany před proradnými intrikami šlechticů. A za tuto vojenskou expanzi se zaplatilo zabaveným majetkem. Skvělý tah, byť byl nasnadě, a nyní silou Císařského ediktu probíhal říší a krutá zuřivost se postupně zmocňovala všech měst.
Hořký obdiv. Pořád měl nutkání plivat, což ho nepostihlo od časů, kdy uřezával měšce v Myší Díře v Malazu. U většiny lidí na řetěze viděl šok. Většina z nich byla v nočních košilích, umazaných a poplivaných, takže postrádali společenské brnění obvyklého oděvu. Rozcuchané vlasy, ohromené výrazy, zlomený postoj – všechno, po čem chátra za Kruhem toužila, hladověla –
Vítejte v ulicích, pomyslel si Heborik, když je strážní popohnali. Pobočnice hleděla přímo před sebe, v sedle rovná jako pravítko, s hubenou tváří staženou tak, že zůstaly jen rovné čáry – oči jako škvírky, vrásky kolem rovných úst téměř beze rtů – hrome, do vínku toho moc nedostala, co? Krásy se dostalo mladší sestře, té dívčině, co klopýtala krok před ním.
Heborik upřel oči na pobočnici Tavore, zvědavě hledal něco – snad záblesk zlovolné radosti – když ledovým pohledem přelétla řadu a nakratičko se zdržela u sestry. Ale to bylo jediné, co odhalila, poznání, nic víc. Vzápětí se zadívala jinam.
Strážní otevřeli Východní bránu dvě stě kroků před nimi u čela spoutané řady. Starobylým obloukem zahřmělo ječení davu, vlna zvuku narazila na vojáky a vězně bez rozdílu, odrážela se od vysokých zdí a stoupala mezi hejny vyplašených holubů, vzlétajících z okapů. Plácání křídel se dolů neslo jako zdvořilý potlesk, i když Heborik usoudil, že ironický dotek bohů tu oceňuje jen on sám. Aby sám něco udělal, nepatrně se uklonil.
Mistr Kápě si schovává svá prokletá tajemství. Tak, Fenere, ty stará svině, tohle svrbění si nikdy nedokážu poškrábat. Tak se dívej, dávej pozor, viz, co se stalo s tvým zbloudilým synem.
*  *  *
Jednou částí mysli se Felisín držela zdravého rozumu, držela se jej zuby nehty tváří v tvář šílenému víru. Vojáci stáli po celé délce Kolonády v trojřadu, ale dav v tom naježeném kordonu stále znovu nacházel slabá místa. Felisín to pozorovala, odtažitě, i ve chvíli, kdy se po ní chátra sápala, bušila do ní pěstmi, a před očima se jí míhaly rozmazané tváře, aby na ni mohly plivnout. A zároveň ji objaly silné paže – paže bez rukou, se zjizvenými, zkrabatělými pahýly, a stále ji postrkovaly kupředu. Kněze se nikdo ani nedotkl. Nikdo se neopovážil. A před ní byl Baudín – děsivější než celý dav.
Zabíjel bez námahy. Opovržlivě odhazoval těla stranou, řval, kynul, vyzýval. Dokonce i vojáci na něj zírali, obraceli se k němu při jeho posměšcích, zatínali ruce na píkách či jílcích mečů.
Baudín, smějící se Baudín, s nosem rozdrceným dobře mířenou cihlou, kameny se od něj odrážely a otrockou halenu měl na cáry a zmáčenou krví a slinami. Každého, kdo se mu ocitl na dosah, popadl, zakroutil, ohnul a zlomil. Zastavil jedině tehdy, když se něco stalo vepředu, když dav pronikl mezi vojáky – nebo když urozená paní Gaesen klopýtla. Uchopil ji pod rameny, nijak jemně, a postrčil ji dál. A celou dobu klel.
Před ním se hnala vlna strachu, dotek hrůzy vržený zpět na dav. Počet útočníků slábl, i když cihly létaly neustále, některé zasáhly, většina minula. Průvod městem pokračoval. Felisín bolely uši. Všechno slyšela clonou jako z dálky, ale viděla jasně, hledala a nacházela – až příliš často – obrazy, na něž nikdy nezapomene.
Brána již byla na dohled, když došlo k nejvážnějšímu narušení kordonu. Vojáci jako by se vypařili a zuřivý dav se nahrnul do ulice a obklopil vězně.
Felisín zachytila Heborikova slova, když ji prudce postrčil: „Tak tohle je ono.“
Baudín zařval. Lidé se kolem nich tlačili, sápali se po nich, drásali je nehty. Z Felisín strhli poslední cáry haleny. Kdosi ji popadl za vlasy a prudce trhl, otočil jí hlavou a snažil se jí zlomit vaz. Uslyšela křik a uvědomila si, že vychází z jejího hrdla. Za ní se ozvalo prsknutí, cítila, jak se ruka v jejích vlasech křečovitě sevřela, pak ji pustila. V uších jí zazněl další jek.
Pohnuli se – nepoznala, zda je strkají či táhnou – a ona zahlédla Heborika, jak vyplivuje krvavý kus kůže. Kolem Baudína se náhle uvolnilo místo. Byl přikrčený a z úst mu vycházel nepřerušovaný proud přístavních nadávek. Utrhli mu pravé ucho i s vlasy a kůží. Spánková kost se mu vlhce leskla v ráně. Kolem něj ležela polámaná těla a jen pár se ještě hýbalo. U nohou měl urozenou paní Gaesen. Chytil ji za vlasy a zvedl. Čas jako by zamrzl, svět se uzavřel kolem tohoto jediného místa.
Baudín vycenil zuby a zasmál se. „Já nejsem žádnej ufňukanej pán,“ zařval a rozhlížel se po davu. „Co chcete? Chcete krev urozený dámy?“
Dav zařval a dychtivě natahoval ruce. Baudín se znovu zachechtal. „My projdeme, slyšíte mě?“ Narovnal se a zvedl urozené paní Gaesen hlavu.
Felisín nepoznala, jestli je stará paní v bezvědomí. Oči měla zavřené, výraz pod špínou a modřinami klidný – skoro jako by omládla. Možná byla mrtvá. Felisín se modlila, aby tomu tak bylo. Něco se mělo stát, něco, co zahustí tuto noční můru do jediného obrazu. Ve vzduchu vládlo napětí.
„Je vaše!“ vzkřikl Baudín, druhou rukou uchopil urozenou dámu za bradu a prudce jí otočil hlavou. Vaz křupl a tělo se bezvládně sesulo. Baudín jí obtočil kus řetězu kolem krku, pevně ho napjal a začal řezat. Objevila se krev, takže řetěz vypadal jako pomačkaný šátek.
Felisín zděšeně přihlížela.
„Fenere, smiluj se,“ zašeptal Heborik.
Lidé oněměli úžasem a couvali, jejich krvežíznivost se vytrácela. Objevil se jakýsi mladý voják, bez přílby, s tváří zbledlou, a když uviděl Baudína, zabrzdil. Za ním se blyštily špičaté přilbice a široké meče Rudých čepelí, jak jezdci pomalu projížděli davem směrem k nim.
Nikdo jiný se nehýbal, jen ten řetěz na krku staré paní. Nikdo málem nedýchal, jen Baudín supěl. Bouře, zuřící za tímto místem, jako by byly tisíc líg daleko.
Felisín se dívala, jak se stařence kymácí hlava, jako výsměch živému pohybu. Vzpomínala na urozenou paní Gaesen, povýšenou, velitelskou, již odkvetlou a místo krásy hledající vznešenost. Co jiného mohla dělat? Spoustu věcí, ale na tom teď nezáleželo. I kdyby byla laskavá, milá babička, bylo by to jedno, nezměnilo by to hrůzu této chvíle.
Hlava se s mlaskavým zvukem oddělila od krku. Baudínovi se zaleskly zuby, když se zadíval na dav. „Měli jsme dohodu,“ zachraptěl. „Tady je to, co chcete, něco na památku na tento den.“ Hodil hlavu urozené paní Gaesen do davu, vír vlasů a čůrků krve. Ozval se řev.
Objevili se další vojáci – podpoření Rudými čepelemi – postupovali pomalu, vytlačovali stále ztichlé diváky. Znovu byl nastolen klid podél celé řady – všude jinde kromě kolem Baudína násilím a bez slitování. Jakmile začali pod meči vojáků umírat lidé, zbytek se rozutekl.
Vězňů, kteří vyšli z Kruhu, bylo asi tři sta. Když se teď Felisín podívala, poprvé uviděla, co zbylo. V některých okovech zůstala jen předloktí, jiné byly úplně prázdné. Na nohou se udržela necelá stovka vězňů. Mnozí leželi na dlažbě, svíjeli se a křičeli bolestí, zbytek se nehýbal.
Baudín se zamračil na nejbližší hlouček vojáků. „Vhodný načasování, plechový palice.“
Heborik si odplivl. „Myslíš, že sis vykoupil cestu ven, co, Baudíne? Dát jim, co chtějí. Ale bylo to zbytečné, že? Vojáci byli na cestě. Mohla žít –„
Baudín se pomalu otočil a tvář měl pokrytou krví. „A k čemu, knězi?“
„Takhle jsi uvažoval? Že by stejně zemřela v podpalubí?“
Baudín vycenil zuby a pomalu řekl: „Já prostě hrozně nerad uzavírám dohody s pacholkama.“
Felisín zírala na tři stopy řetězu, které ji dělily od Baudína. Mohlo následovat tisíc myšlenek, jedna po druhé – čím bývala, čím byla teď, vězení, které objevila, zevnitř i zvenčí, se jí proplétaly v živé paměti – ale ona myslela, dokázala říci jen jedno: „Už neuzavírej žádné další dohody, Baudíne.“
Zadíval se na ni, její slova i tón k němu nakonec pronikly.
Heborik se narovnal a s tvrdým pohledem v očích si ji prohlížel. Felisín se odvrátila, zpola vzdorně, zpola zahanbeně.
Vzápětí vojáci – když odklidili mrtvé – je popohnali dál, ven z brány, na Východní cestu k přístavnímu městečku zvanému Neštěstí. Kde čekala pobočnice Tavore a její družina a také otrokářské lodě z Arenu.
Silnici lemovali sedláci a rolníci, ale nechovali se tak zuřivě jako jejich městští bratranci. Felisín v jejich tvářích viděla hluboký žal, soucit zrozený z jiných ran. Netušila, odkud se u nich bere, a věděla, že právě to, že to neví, je rozdíl mezi ní a jimi. Také věděla, ve své bolesti, škrábancích, modřinách a nahotě, že učení začalo.

K N I H A   P R V N Í
R A R A K U

On u mých nohou plaval,
mocnými tempy silných paží
písek probíral.
I zeptal jsem se jej:
Jaká že moře to brázdíš?
A na to on odpověděl mi:
„Já škeble viděl, a tak
zde proto na poušti
pluji vzpomínkami země této,
čímž minulost její uctívám.“
Je cesta daleká? otázal se já.
„Netuším,“ děl on.
„Neboť se utopím mnohem dřív,
než skončím.“
Říkání šašků
Theny Bule

K A P I T O L A   J E D N A

A všichni vtisknout přišli
stopu svou
do stezky,
do suchých větrů vložit
svůj přehnaný nárok
na ascendenci.

Cesta rukou
Messremb

1164. rok spánku Ohnice
10. rok vlády císařovny Laseen
Šestý ze sedmi let Drydžhny Apokalypsy

Přes pánev se hnal chochol prachu a mířil hlouběji do pouště Pan’potsun Odhan. I když byl sloup prachu jen necelé dva tisíce kroků daleko, jeho zdroj nebyl vidět.
Z vyvýšeného místa na větrném okraji mesy ho neúnavně sledoval Mappo Poříz. Oči barvy písku měl hluboko zapadlé v bledém obličeji s výraznými kostmi. Ve štětinami porostlé ruce svíral kousek kaktusu emrag, ukousl si a nevšímal si jedovatých trnů. Pomalu, zamyšleně žvýkal.
Icarium, stojící vedle něj, hodil přes okraj oblázek. Bylo slyšet, jak kamínek padá po svahu k balvany posetému úpatí. Pod rozedraným hábitem poutníka duší – jehož oranžová barva na slunci dávno vybledla do rezavé – mu šedá pleť ztmavla do olivově zelené, jak by krev jeho otce odpovídala na toto starobylé volání pustiny. Z dlouhých černých copů kapal na vybělený kámen pot.
Mappo si z mezery mezi předními zuby vytáhl ohnutý trn. „Stýká ti barva,“ poznamenal a prohlédl si kaktus, než se do něj znovu zahryzl.
Icarium pokrčil rameny. „Už na tom nezáleží. Ne tady.“
„Ani moje slepá babička by ti na ten převlek neskočila. Tam v Ehrlitanu nás sledovali. Cítil jsem v zádech jejich oči. Oni taky Tannové jsou většinou mrňaví a mají křivé nohy.“ Mappo odtrhl zrak od oblaku prachu a zadíval se na přítele. „Příště,“ zabručel, „se snaž patřit ke kmeni, kde mají všichni sedm stop.“
Icarium zkřivil vrásčitý, ošlehaný obličej do výrazu připomínajícího úsměv, jen náznak, než se zase zatvářil bezvýrazně. „Ti v Sedmiměstí, kteří se o nás chtěli dozvědět, o nás již jistě vědí. A ti, kteří o nás nic vědět nechtějí, se možná podivili, ale to je všechno.“ Přimhouřil oči do slunce a ukázal hlavou na sloup prachu. „Co vidíš, Mappo?“
„Plochá hlava, dlouhý krk, tělo černé a celé chlupaté. Kdyby šlo jen o tohle, mohl jsem popisovat jednoho ze svých strejčků.“
„Ale je toho víc.“
„Jedna noha vepředu, dvě vzadu.“
Icarium si zamyšleně poklepával prstem na kořen nosu. „Takže to nebude žádný z tvých strýců. Snad nějaký Aptorian?“
Mappo pomalu kývl. „K tomu sbíhání došlo už před několika měsíci. Řekl bych, že Stínupán chytil vítr, co se chystá, a poslal pár zvědů…„
„A tenhle?“
Mappo se zakřenil a předvedl přitom pozoruhodné tesáky. „Ten kluk je dost daleko. Teď už je to mazlíček ša’ik.“ Dojedl kaktus, utřel si ruce jako lopaty a zvedl se z dřepu. Protáhl si záda a zamrkal. Minulou noc se mu pod pokrývkou záhadně objevila spleť kořenů a teď měl ve svalech podél páteře bolavá, zatuhlá místa, přesně odpovídající těm zprohýbaným kořenům. Protřel si oči. Letmým pohledem zjistil, jak prodřené a špínou zatvrdlé má šaty. Povzdechl si. „Povídá se, že tam někde je vodní jáma –„
„A kolem ní táboří celá armáda ša’ik.“
Mappo zavrčel.
Icarium se také narovnal a znovu si všiml, jak je jeho přítel mohutný – velký dokonce i na Trella – jeho širokých ramen, hřívy černých vlasů a svalů na pažích i toho, jak mu z očí rozpustile září těch jeho tisíc let. „Dokážeš ho sledovat?“
„Jestli chceš.“
Icarium se zašklebil. „Jak dlouho se známe, příteli?“
Mappo po něm loupl okem a pak pokrčil rameny. „Dlouho. Proč se ptáš?“
„Poznám zdráhání, když ho slyším. Ta představa ti vadí?“
„Každá vyhlídka na střet s démony mi vadí, Icarie. Plachý jako zajíc, takový je Mappo Trell.“
„Pohání mě zvědavost.“
„Já vím.“
Nesourodý pár se vrátil zpátky k malému tábořišti, zastrčenému mezi dvě vysoké věže z větrem vytvarovaného kamene. Nemuseli spěchat. Icarium se posadil na plochý kámen a dál natíral olejem svůj dlouhý luk, aby rohodřevina moc nevyschla. Když byl se stavem zbraně spokojen, sáhl pro dlouhý, jednobřitý meč. Vyndal starodávnou zbraň z bronzem zpevněné pochvy z vařené kůže a pustil se brouskem do ostří se spoustou zoubků.
Mappo strhl kožený stan a bez ladu a skladu ho nacpal do velkého koženého pytle. Následovalo kuchyňské náčiní a pokrývky. Zatáhl tkanice, hodil si pytel na rameno a ohlédl se na čekajícího Icaria – ten měl luk opět zabalený a pověšený na zádech.
Icarium kývl a oba, polokrevný Jaghut a plnokrevný Trell, se vydali po stezce vedoucí dolů na rozlehlou pánev.
Na nebi visely zářící hvězdy a vydávaly dost světla, aby rozpukané dno pánve získalo stříbřitý nádech. Mouchy krvničky se vytratily spolu s denním teplem a přenechaly noc občasným rojům kápových můr a rhizanám, netopýrům podobným ještěrkám, které se jimi živily.
Mappo a Icarium se k odpočinku zastavili na nádvoří nějakých trosek. Stěny z vepřovic se již rozpadly, takže zůstaly jen do půli lýtek vysoké zídky rozložené v geometrickém vzoru kolem staré vyschlé studny. Písek pokrývající dlážděné nádvoří byl jemný, navál ho sem vítr, a pro Mappovy oči slabě světélkoval. Na kraji nádvoří se uzlovatými kořeny držely pokroucené keře.
Pan’potsun Odhan a Svatá poušť Raraku na jejím západním okraji byly domovem bezpočtu takových pozůstatků dávno vymřelých civilizací. Na svých cestách Mappo s Icariem našli vysoké telly – kopce s plochými vršky, tvořené vrstvami osídlení – rozestavenými v pásu na vzdálenost padesáti líg mezi kopci a pouští, jasný důkaz, že na nyní suché a větrem sužované planině kdysi žil bohatý lid. Právě ze Svaté pouště se vynořila legenda o Drydžhně Apokalypse. Mappa napadlo, jestli snad pohroma, která postihla města v této oblasti, nějakým způsobem nepřispěla k mýtu o časech zkázy a smrti. Kromě opuštěných držav, jako byla ta, kde nyní odpočívali, byly na mnoha ruinách vidět stopy po násilném konci.
Jeho myšlenky se dostaly do známých kolejí a Mappo se zamračil. Ne všechno, co se v minulosti stalo, se dá hodit na naši hlavu, a tady a teď nejsme o nic blíž než kdy předtím. Ani nemám důvod nevěřit vlastním slovům. Rychle takové myšlenky zahnal.
Zhruba ve středu nádvoří stál sloup z růžového mramoru. Na straně, odkud neustále vály větry zrozené na Raraku a mířící k Pan’potsunské pahorkatině, byl celý poďobaný a poškrábaný a na druhé straně byl ještě vidět spirálový vzor, který vytesali dávno mrtví umělci.
Když Icarium vstoupil na nádvoří, zamířil přímo k šest stop vysokému sloupu a prohlédl si ho ze všech stran. Jeho zabručení Mappovi prozradilo, že našel, co hledal.
„A tenhle?“ zeptal se Trell a položil pytel na zem.
Icarium se k němu vrátil a oprašoval si dlaně. „Dole u paty je spousta maličkých ručiček s drápky – hledači jsou na Cestě.“
„Krysy? Víc než jedna?“
„D’ivers,“ souhlasil Icarium a kývl.
„Kdo by to asi mohl být?“
„Nejspíš Grylen.“
„Hmm, nepříjemné.“
Icarium si prohlížel pláň táhnoucí se k západu. „Budou tu další. Převtělenci. D’iversové. Ti, kteří se cítí na ascendenci, i ti ostatní, všichni hledají Cestu.“
Mappo si povzdechl a prohlížel si starého přítele. Pocítil strach. D’iversové a převtělenci, dvojí prokletí tvaroměničství, horečky, na niž není léku. Stahují se… sem, na tohle místo. „Je to moudré, Icarie?“ zeptal se tiše. „Při nekonečném hledání tvého cíle jsme nakráčeli do toho nejméně příjemného sbíhání. Jestli se brána otevře, v cestě nám bude stát houf krvežíznivých jedinců, celých bez sebe, poněvadž věří, že brána nabízí ascendenci.“
„Jestli taková cesta existuje,“ řekl Icarium s očima upřenýma na obzor, „tak tam možná najdu i svoje odpovědi.“
Odpovědi nejsou požehnáním, příteli. V tom mi věř. Prosím. „Pořád jsi mi nevysvětlil, co uděláš, až je jednou najdeš.“
Icarium se k němu obrátil se slabým úsměvem. „Jsem svým vlastním prokletím, Mappo. Žiji již pár století, ale co vím o vlastní minulosti? Kde jsou mé vzpomínky? Jak mám posoudit svůj život, aniž bych to věděl?“
„Někteří by tvé prokletí považovali za dar,“ podotkl Mappo a na chvilku se zatvářil smutně.
„Já ne. Já v tomhle sbíhání vidím příležitost. Mohla by mi poskytnout odpovědi. Doufám, že k tomu, abych je získal, nebude nutné tasit zbraně, ale udělám to, jestli budu muset.“
Trell si povzdechl podruhé a vstal. „Svoje odhodlání nejspíš budeš muset rychle vyzkoušet, příteli.“ Otočil se k jihozápadu. „Po naší stopě jde šest pouštních vlků.“
Icarium rozbalil luk z rohodřeviny a rychlým, plavným pohybem ho napjal. „Pouštní vlci nikdy neloví lidi.“
„Ne,“ souhlasil Mappo. Měsíc měl vyjít teprve za hodinu. Díval se, jak Icarium vyndává šest dlouhých šípů s kamennými hlavicemi, a pak se zahleděl do tmy. Zamrazilo ho strachy. Vlci ještě nebyli vidět, ale on je stejně cítil. „Je jich šest, ale jsou jeden. D’ivers.“ Lepší by bylo, kdyby to byli převtělenci. Proniknout do jedné šelmy je už tak dost nepříjemné, ale do několika…
Icarium se zamračil. „To tedy musí být někdo mocný, aby získal podobu šesti vlků. Víš, kdo by to mohl být?“
„Mám podezření,“ přiznal Mappo tiše.
Mlčky čekali.
Necelých třicet kroků od nich se ze šera, které jako by samy vytvořily, vynořil půltucet šedohnědých postav. Na dvaceti krocích se vlci rozestoupili do půlkruhu proti Mappovi a Icariovi. Nehybným nočním vzduchem se nesl pronikavý pach d’iverse. Jedna hbitá šelma se přikradla blíž, ale když Icarium zvedl luk, zastavila se.
„Ne šest,“ zamumlal Icarium, „ale jeden.“
„Já ho znám,“ ozval se Mappo. „Škoda že on nemůže říct totéž o nás. Není si jistý, ale přijal krvežíznivou formu. Dneska v nocí loví v poušti Ryllandaras. Rád bych věděl, jestli jde po nás, nebo po někom jiném?“
Icarium pokrčil rameny. „Kdo promluví první, Mappo?“
„Já,“ přihlásil se Trell a popošel dopředu. Tohle bude vyžadovat lstivost a vychytralost. Chyba by mohla být osudová. Posadil hlas nízko. „Daleko od domova, co. Tvůj bratr Trhač si umanul, že tě zabije. Kde byla ta rokle? V Dal Honu? Nebo to byl Li Heng? Tenkrát jsi byl d’iverskými šakaly, jestli si dobře vzpomínám.“
Ryllandaras promluvil v jejich hlavách, hlas mu praskal a zadrhával se, jak ho dlouho nepoužíval. Souboj v důvtipu s tebou mne láká, N’Trelle, než tě zabiji.
„Nemusí to stát za to,“ podotkl pohotově Mappo. „Ve společnosti, ve který se pohybuju, jsem vyšel ze cviku, stejně jako ty, Ryllandarasi.“
Vůdčí vlk zalétl jasně modrýma očima k Icariovi.
„Já moc důvtipu nemám,“ poznamenal jaghutský míšenec stěží slyšitelným hlasem. „A ztrácím trpělivost.“
Hloupost. Pouze šarm tě zachránit může. Rci, lučištníku, vzdáš se svého života pro úskoky svého společníka?
Icarium zavrtěl hlavou. „Ovšemže ne. Jeho názor na sebe sdílím.“
Ryllandaras vypadal zmateně. Tedy je to otázka účelnosti, že vy dva cestujete spolu. Společníci bez závazků, bez vzájemné důvěry. Sázky musí být vysoké.
„Začínám se nudit, Mappo,“ poznamenal Icarium.
Šest vlků ztuhlo jako jeden. Mappo Poříz a Icarium. Aha, chápeme. Vězte, že s vámi nemáme sporu.
„Důvtipem se vyrovnáme,“ řekl Mappo a usmál se, než se zase zatvářil vážně. „Lov jinde, Ryllandarasi, než Icarium prokáže Trhači laskavost.“ Než vypustíš to, co jsem přísahal, že budu chránit. „Je to jasný?“
Naše cesty… se sbíhají, podotkl d’ivers, na stopě démona stínu.
„Už ne stínu,“ opravil ho Mappo. „Ša’ik. Svatá poušť už nespí.“
Zdá se. Zakazuješ nám lovit?
Mappo se podíval na Icaria, jenž sklonil hlavu a pokrčil rameny. „Jestli chceš zkřížit čelisti s Aptorianem, je to tvá volba. Náš zájem je pomíjivý.“
Tak to se naše čelisti vskutku sevřou na hrdle démona.
„Chceš si ze ša’ik udělat nepřítele?“ zeptal se Mappo.
Vůdčí vlk naklonil hlavu na stranu. To jméno mi nic neříká.
Oba poutníci se dívali, jak vlci odcházejí, znovu zmizeli v kouzelném šeru. Mappo vycenil zuby, pak si povzdechl, a Icarium kývl a nahlas vyslovil, co si mysleli oba. „Bude to brzy.“
Záchlumští jízdválečníci vzrušeně zařvali, když po nakládacích rampách vyváděli své mohutné oře. Na nábřeží hissarského císařského přístavu panoval hrozný zmatek, pohyboval se tu dav neukázněných domorodců, mužů i žen, a nad černými copy a špičatými leby se jim pohupovaly železné hlavice kopí. Z poprsně na věži u vjezdu do přístavu Kalous pozoroval divokou společnost s nemalým skepticismem a rostoucím neklidem.
Vedle říšského historika stál zástupce vrchní pěsti Mallik Rel, tlusté měkké ruce měl sepjaté a položené na teřichu, pleť barvy naolejované kůže a byl cítit arenskými voňavkami. Mallik Rel vypadal na cokoliv, jen ne na hlavního poradce sedmiměstského velitele malazských vojsk. Přítomnost džhistálského kněze Staršího boha moří Maela, jenž tu měl jménem vrchní pěsti oficiálně přivítat novou pěst 7. armády, byla právě tím, nač vypadala: vypočítanou urážkou. Ačkoliv, opravil se Kalous v duchu, muž po jeho boku se mezi říšskými hráči na zdejším kontinentě za velmi krátkou dobu pozvedl k moci. Mezi vojáky o tomto úlisném, uhlazeném knězi a o tom, čím drží vrchní pěst Pormquala v hrsti, kolovaly tisíce klepů – ale nikdo je nevyslovil hlasitěji než šeptem, poněvadž cesta Mallika Rela k Pormqualovu boku byla dlážděná záhadnými nehodami, které potkaly každého, kdo mu stál v cestě, a ty nehody byly smrtelné.
Politická bažina mezi malazskými okupanty v Sedmiměstí byla stejně kalná jako nebezpečná. Kalous tušil, že nový velitel nebude chápat náznaky opovržení, neboť, stejně jako on sám, příliš neznal civilizovanější odstíny chování jako ochočenější občané říše. Pro historika zůstávalo otázkou jen to, jak dlouho Coltain z Vraního klanu své jmenování přežije.
Mallik Rel našpulil plné rty a pomalu vydechl. „Historiku,“ řekl tiše a v jeho šeplavém hlase se slabě ozýval přízvuk z Gedorian Falar. „Vaše přítomnost mne těší. A taky vzbuzuje zvědavost. Arenský dvůr je daleko…„ Usmál se, aniž by odhalil nazeleno obarvené zuby. „Opatrnost zrozená z daleké čistky?“
Slova jako pleskání vln, beztvará přetvářka a nekonečná trpělivost boha Maela. Toto je můj čtvrtý rozhovor s Relem. Ach, jak ho jenom nemám rád! Kalous si odkašlal. „Císařovna mi nevěnuje pozornost, Džhistále…„
Mallik Rel se tiše zasmál, znělo to jako chřestění hadího ocásku. „Nevěnuje pozornost historikovi či historii? Náznak hořkosti nad odmítnutou, ba hůř, nepřijatou radou. Buďte klidný, z věží Unty se žádné zločiny neplíží.“
„To rád slyším,“ zamumlal Kalous a napadlo ho, odkud to asi kněz ví. „Zůstávám v Hissaru kvůli výzkumu,“ vysvětlil po chvíli. „Precedens s posíláním vězňů do otataralových dolů na ostrově sahá do časů císaře, i když to bylo obvykle vyhrazeno mágům.“
„Mágům? Aha.“
Kalous kývl. „Účinné, ano, i když nevypočitatelné. Specifické vlastnosti otataralu jako rudy otupující magii zůstávají většinou záhadou. Přesto většinu čarodějů postihlo šílenství, ačkoliv není známo, zda to byl účinek otataralové rudy, či následek toho, že neměli přístup ke svým chodbám.“
„Nějací mágové v příštím nákladu otroků?“
„Pár.“
„Otázka bude brzy zodpovězená.“
„Brzy,“ souhlasil Kalous.
Nábřeží ve tvaru T bylo plné válkychtivých Záchlumčanů, vyděšených přístavních dělníků a netrpělivých válečných ořů. Na konci, kde se přístav otevíral do dlážděného půlkruhu, brzdil provoz kordon hissarské gardy. Gardisté byli ze sedmiměstské krve, drželi štíty, tulvary měli tasené a širokými čepelemi výhrůžně mávali na Záchlumčany, kteří poštěkávali výzvy.
Na poprseň dorazili další dva muži. Kalous kývl na pozdrav, Mallik Rel se je nenamáhal vzít na vědomí – ani drsného kapitána, ani jediného přeživšího mága 7. armády, poněvadž oba měli příliš nízkou hodnost, aby se kvůli nim namáhal.
„No, Kulpe,“ řekl Kalous podsaditému bělovlasému čaroději, „dorazil jsi nejspíš právě včas.“
Kulp měl úzký, sluncem osmahlý obličej, a nyní nasadil mrzutý výraz. „Přišel jsem sem, abych zachránil své staré kosti, Kalousi. Nehodlám se stát rohoží pod Coltainovýma nohama na jeho cestě k povýšení. Nakonec to jsou jeho lidi. To, že nehnul prstem, aby utišil tuhle hrozící bouři, pro něj zrovna nesvědčí, řekl bych.“
Kapitán po jeho boku zabručel na souhlas. „Leze mi to krkem,“ vrčel. „Polovička důstojníků tady viděla první krev v boji s tím parchantem Coltainem, a teď tu má převzít velení. Pro mistra Kápě,“ odplivl si, „jestli hissarská garda rozseká Coltaina a ty jeho záchlumský divochy přímo tady na nábřeží na kusy, nikdo slzu neuroní. Sedmá je nepotřebuje.“
„Pravda,“ řekl Mallik Rel Kalousovi s přimhouřenýma očima, „za hrozbou povstání. Tento kontinent je hnízdem zmijí. Coltain zvláštní volbou –„
„Zas tak zvláštní ne,“ namítl Kalous a pokrčil rameny. Pak obrátil pozornost zpátky k tomu, co se dělo dole. Záchlumčané nejblíž hissarské gardě se před obrněnou řadou začali naparovat. Za chvíli určitě dojde k bitvě – uzávěra se stane vražedným polem. Historikovi se sevřel žaludek, když si všiml rohovinových luků záchlumských vojáků. Z ulice napravo od hlavní kolonády se objevila další setnina gardistů, ježící se píkami.
„Můžeš to vysvětlit?“ zeptal se Kulp.
Kalous se obrátil a s překvapením viděl, že se ostatní tři muži dívají na něj. Promyslel si svou poslední poznámku a znovu pokrčil rameny. „Coltain sjednotil záchlumské klany k povstání proti říši. Císaři dalo spoustu práce zkrotit ho – jak někteří z vás vědí z první ruky. Pravda, císař si získal Coltainovu věrnost –„
„Jak?“ štěkl Kulp.
„To nikdo neví.“ Kalous se usmál. „Císař své úspěchy moc nevysvětloval. V každém případě, jelikož císařovna Laseen nemá v lásce vyvolené velitele svého předchůdce, Coltaina nechala hnít v nějaké díře v Quon Tali. Pak se situace změnila. Pobočnici Lorn zabili v Darúdžhistánu, vrchní pěst Dujek a jeho vojsko zběhli a účinně tak zastavili celé genabakiské tažení, a tady v Sedmiměstí se blíží Rok Drydžhny, předpovězený jako rok vzpoury. Laseen potřebuje schopné velitele, než jí všechno proklouzne mezi prsty. Nová pobočnice Tavore je nezkušená. Takže…„
„Coltain,“ kapitán kývl a zachmuřil se ještě víc. „Poslali ho sem, aby převzal velení Sedmé a zarazil povstání –„
„Nakonec,“ podotkl Kalous suše, „kdo by měl lépe vyřídit vzpouru než válečník, který jednu sám vedl?“
„Ke vzpouře dojde-li, chabé má šance,“ podotkl Mallik Rel s očima upřenýma na scénu dole.
Kalous viděl, jak se blýsklo půl tuctu tulvarů, Záchlumčané couvali a pak začali vytahovat dlouhé nože. Zřejmě si našli vůdce, vysokého, divoce vypadajícího válečníka s amulety v dlouhých copech, jenž nyní povzbudivě křičel a mával zbraní nad hlavou. „Kápě!“ zaklel historik. „Kde, pro všechno na světě, je Coltain?“
Kapitán se zasmál. „Ten vysoký s dlouhým nožem.“
Kalous vykulil oči. Ten šílenec je Coltain? Nová pěst Sedmé?
„Vůbec se nezměnil, jak vidím,“ pokračoval kapitán. „Když si chcete udržet velení všech klanů, tak musíte být horší než všichni ostatní dohromady. Proč myslíte, že ho měl císař tolik rád?“
„Beru chraň,“ zašeptal zděšeně Kalous.
Vzápětí Coltainův pronikavý výkřik celou záchlumskou setninu umlčel. Zbraně zajely zpátky do pochev, luky se sklonily, šípy se vracely do toulců. Dokonce i kopající a kousající koně se uklidnili, zvedali hlavy a stříhali ušima. Kolem Coltaina se objevil volný prostor. Vysoký válečník se obrátil zády k vojákům a mávl rukou. Čtveřice na věži se mlčky dívala, jak všichni Záchlumčané sedlají koně. Za necelou minutu už byli všichni v sedlech a seřadili koně do těsné přehlídkové formace, za niž by se nemuseli stydět ani elitní říšští vojáci.
„To,“ poznamenal Kalous, „bylo dokonale provedeno.“
Mallik Rel si lehce povzdechl. „Drsné načasování, šelmí cit pro výzvu, pak opovržení. Ukázka pro gardisty. Pro nás též?“
„Coltain je had,“ prohlásil kapitán, „jestli se ptáte na tohle. Jestli si vrchní velení v Arenu myslí, že kolem něj můžou tancovat, tak je čeká ošklivé překvapení.“
„Velkorysá rada,“ uznal Rel.
Kapitán se tvářil, jako by právě spolkl něco ostrého, a Kalous si uvědomil, že voják promluvil, aniž by si uvědomil, že kněz také patří k vrchnímu velení.
Kulp si odkašlal. „Nechal je seřadit – jízda do kasáren tedy nejspíš bude klidná.“
„Přiznávám,“ řekl Kalous suše, „že se na setkání s novou pěstí Sedmé těším.“
Rel, s očima s těžkými víčky upřenýma pod věž, kývl. „Souhlasím.“
Rybářský člun za sebou cestou na jih nechal ostrov Skara a pustil se na moře Kansu. Jeho trojúhelníková plachta pleskala. Jestli vítr vydrží, za čtyři hodiny se dostanou k ehrlitanskému pobřeží. Šumař se zamračil ještě víc. Ehrlitanské pobřeží, Sedmiměstí. Nesnáším tenhle odpornej kontinent. Nesnášel jsem ho poprvý a teď ještě víc. Naklonil se nad okrajník a do teplých, zelených vln vyplivl kyselou žluč.
„Cítíš se líp?“ zeptal se Kvítko z přídě. Mládenec byl hezky opálený a ve tváři se mu zračila upřímná starost.
Starý sabotér by ho do ní nejradši praštil pěstí. Místo toho jen zavrčel a dřepl si.
Kalam se drsně zasmál od kormidelního vesla. „Šumař a voda nejdou k sobě, mládenče. Koukni na něj, je zelenější než ta tvoje zatracená okřídlená opice.“
O Šumařovu tvář se otřel soucitný vzdech. S námahou otevřel jedno krví podlité oko a uviděl před sebou maličký, svraštělý obličejík. „Běž pryč, Moby,“ zachraptěl Šumař. Zmok, bývalý sluha Kvítkova strýčka Mammota, zřejmě sapéra adoptoval, jako to často dělávali toulaví psi a kočky. Kalam by samozřejmě řekl, že je to obráceně. „To je lež,“ zašeptal Šumař. „Kalam je dobrej v tom –„ třeba jak se povalovat celej zatracenej tejden v Rutu Dželbě kvůli náhodný šanci, že se objeví nějakej koráb ze Skrae. „Zaplatit si pohodlnou cestu, co, Šume?“ Ne jako při tý všivý plavbě přes oceán, to ne – a ta měla bejt taky pohodlná. Celej tejden v Rutu Dželbě, tý žumpě plný ještěrek a oranžovejch cihel, a pak co? Osum jakatasů za tenhle děravej sud na pivo přeříznutej vejpůl.
Jak ubíhal čas, pravidelné houpání Šumaře ukolébalo. V duchu se vrátil zpátky k děsivě dlouhé cestě, která je přivedla až sem, a pak k děsivě dlouhé cestě, která ještě ležela před nimi. My nikdy nic neděláme tím jednodušším způsobem, co?
Nejradši by každé moře vysušil do poslední kapky. Lidi mají nohy, ne ploutve. A pak máme překročit pevninu – mouchama zamořenou pustinu bez vody, kde se lidi usmějí, jenom když člověku oznamují, že ho chtějí zabít.
Den se vlekl dál, zelenkavý a roztřesený.
Vzpomněl si na své druhy, které nechal v Genabakis, a přál si, aby mohl pochodovat s nimi. Do náboženský války. Na to nezapomínej, Šume. Náboženský války nejsou žádná legrace. Schopnost rozumně uvažovat, umožňující kapitulaci, v takových případech nefunguje. Přesto byl oddíl všechno, co v posledních letech poznal. Bez jeho stínu se cítil jako nahý. Ze starý společnosti zůstal jenom Kalam, a ten zemi před náma považuje za domov. A usměje se, než zabije. A co to vůbec s Rychlým Benem naplánovali a ještě mi o tom neřekli?
„Tady jsou další lítající ryby,“ ozvala se Apsalar, která mu mezitím položila měkkou ruku na rameno. „Jsou jich stovky!“
„Honí je něco velkýho z hlubiny,“ řekl Kalam.
Šumař se se zaúpěním narovnal. Moby pohotově využil příležitosti, aby odhalil, co se skrývá za jeho cukrováním, vlezl si sapérovi pod halenu, na břiše se mu stočil do klubíčka a zavřel žluté oči. Šumař sevřel okrajník a připojil se ke svým druhům, aby se podíval na hejno létajících ryb zhruba sto yardů na pravoboku. Mléčně bílé ryby, dlouhé jako lidská paže, vyskakovaly z vln, přeletěly asi třicet stop a zase vklouzly do vody. Létající ryby v Kansu lovily jako žraloci, hejno dokázalo obrat velrybího samce na kost během několika minut. Své schopnosti létat využívaly, aby se dostaly velrybě na záda ve chvíli, kdy se vynoří z vody, aby se nadechla. „Co, ve jménu Maelově, může honit je?“
Kalam se mračil. „Tady v Kansu by nic takového být nemělo. Venku na Hledačově hlubině jsou samozřejmě dhenrabi.“
„Dhenrabi! To mě teda uklidnilo, Kalame. Vážně!“
„To je nějaký mořský had?“ chtěl vědět Kvítko.
„Spíš osmdesát kroků dlouhá stonožka,“ odpověděl Šumař. „Omotá velrybu i loď, vypustí vzduch zpod opancéřovaný kůže a potopí se jako kámen i s kořistí.“
„Jsou vzácné,“ podotkl Kalam, „a žijí jenom ve velké hloubce.“
„Až doteď,“ vyjekl Kvítko poplašeně.
Dhenrabi se vynořila uprostřed hejna létajících ryb, hodila hlavou ze strany na stranu a tlamou ostrou jako břitva je po desítkách stahovala z kůže. Hlavu měl ten tvor obrovskou, dobře deset sáhů. Článkovaný pancíř měl pod vrstvou vilejšů tmavozelenou barvu a každý článek odhaloval dlouhé, chitinem pokryté nohy.
„Osmdesát kroků dlouhá?“ sykl Šumař. „Leda bys ji přeříz vejpůl!“
Kalam vstal od kormidelního vesla. „Připrav se k plachtě, Kvítko. Pohneme sebou. Na západ.“
Šumař vyhodil kvičícího Mobyho zpod haleny a otevřel batoh, odkud se snažil vybalit svou kuši. „Jestli se rozhodne, že vypadáme na chutný sousto, Kalame…„
„Já vím,“ zabručel asasín.
Šumař rychle sestavil obrovskou zbraň, vzhlédl a setkal se s pohledem Apsalar. Měla vykulené oči a byla bílá jako plátno. Sapér mrkl. „Holka, jestli po nás půjde, čeká ji překvapení.“
Kývla. „Vzpomínám si…„
Dhenrabi je zahlédla. Uhnula od rybího hejna a hadovitými pohyby zamířila vlnami k nim.
„Tohle není žádná obyčejná potvora,“ zamumlal Kalam. „Cítíš to, co já, Šumaři?“
Štiplavý, hořký pach. „Pro mistra Kápě, to je převtělenec!“
„Co?“ optal se Kvítko.
„Tvaroměnič,“ odpověděl Kalam.
Šumaři se v hlavě ozval chraplavý hlas – a výraz ve tvářích jeho druhů mu prozradil, že ho slyší též – Smrtelníci, škoda že jste se stali svědky mé cesty.
Sapér zabručel. Ten tvor vůbec nemluvil lítostivě.
A pokračoval: Kvůli tomu musíte všichni zemřít, i když nezneuctím vaše těla tím, že bych je pozřel.
„To je od tebe laskavý,“ zamumlal Šumař a nasadil do kuše pevnou šipku. Železnou hlavici nahradila hliněná koule o velikosti grapefruitu.
Další rybářský člun záhadně zmizel, přemítal převtělenec ironicky. Jaká škoda.
Šumař dolezl na záď a přikrčil se vedle Kalama. Asasín se narovnal, aby čelil dhenrabi, a jednu ruku měl položenou na kormidelním vesle. „Převtělenče! Jdi si po svých – nám je jedno, kudy chodíš!“
Až vás budu zabíjet, budu milosrdný. Tvor se na bárku hnal od zádi a prořezával vodu jako loď s ostrým kýlem. Tlamu měl doširoka otevřenou.
„Varoval jsem tě,“ poznamenal Šumař, když zvedal kuši. Namířil a vystřelil.
Šipka obludě vletěla do tlamy. Dhenrabi, rychle jako blesk, překousla dřík a rozdrtila hliněnou kouli, čímž uvolnila práškovou směs v hlíně. Při styku došlo k okamžitému výbuchu, který převtělenci roztrhal hlavu na kusy. Na všech stranách padaly do vody úlomky lebky a šedé hmoty. Zápalný prášek prudce hořel na všem, na čem ulpěl, a do vzduchu stoupala syčící pára. Hybnost donesla bezhlavé tělo až na čtyři sáhy od bárky, než se potopilo a zmizelo z dohledu ve chvíli, kdy doznívala ozvěna výbuchu. Nad vlnami se nesl kouř.
„Vybral sis špatný rybáře,“ poznamenal Šumař a sklonil zbraň.
Kalam se znovu usadil ke kormidelnímu veslu a obrátil plavidlo zpátky k jihu. Vzduch byl podivně nehybný. Šumař rozebral kuši a kousky zabalil do naolejované látky. Když se opět usadil na palubu, Moby si mu vlezl na klín. Šumař ho s povzdechem poškrábal za uchem. „No, Kalame?“
„Nejsem si jistý,“ přiznal asasín. „Co přivedlo převtělence do Kansu? Proč chtěl, aby jeho cesta zůstala tajná?“
„Kdyby tu byl Rychlej Ben…„
„Ale není tu, Šume. S touhle záhadou budeme muset žít a doufejme, že už na žádnou další nenarazíme.“
„Myslíš, že to souvisí s…?“
Kalam se zamračil. „Ne.“
„S čím to má souviset?“ chtěl vědět Kvítko. „Co to vy dva máte za lubem?“
„Jenom přemejšlím,“ zabručel Šumař. „Ten převtělenec měl namířeno na jih. Jako my.“
„No a?“
Šumař pokrčil rameny. „No… nic. Prostě tak.“ Odplivl si do vody a dřepl si. „Při všem tom rozruchu jsem zapomněl na mořskou nemoc. Ale teď je po všem, hrom aby do toho.“
Všichni zmlkli, i když mrak na Kvítkově tváři sapérovi prozradil, že chlapec nehodlá téma nechat odpočívat dlouho.
Bríza vála dál a rychle je hnala k jihu. Necelé tři hodiny poté Apsalar ohlásila, že vidí zemi, a o čtyřicet minut později Kalam navedl člun rovnoběžně s ehrlitanským pobřežím ve vzdálenosti půl lígy od pevniny. Křižovali proti větru, míříce na západ podél cedry porostlého hřebene, a den se pomalu vytrácel do noci.
„Myslím, že vidím jezdce,“ poznamenala Apsalar.
Šumař zvedl hlavu a připojil se k ostatním, kteří sledovali řadu jezdců na pobřežní stezce na hřebeni.
„Vidím jich celkem šest,“ řekl Kalam. „Druhý jezdec má –„
„Má říšský praporec,“ dokončil Šumař a tvář se mu zkřivila z pachuti v ústech. „Posel a doprovod kopiníků –„
„Míří do Ehrlitanu,“ dodal Kalam.
Šumař se otočil na sedadle a setkal se s kaprálovýma tmavýma očima. Potíže? Možná.
Rozhovor proběhl beze slov, výsledek dlouhých let, kdy bojovali bok po boku.
Kvítko se zeptal: „Něco se děje? Kalame? Šumaři?“
Kluk je bystrý. „Těžko říct,“ zamumlal Šumař. „Viděli nás, ale co vlastně viděli? Čtyři rybáře v bárce, nějaká rodina ze Skrae míří do přístavu za trochou civilizace.“
„Jižně hned za lesíkem je vesnice,“ ohlásil Kalam. „Dávej pozor na ústí zátoky, Kvítko, a na pláž bez naplaveného dřeva – domy budou na návětrné straně hřebene, to znamená na druhé straně. Jak mi slouží paměť, Šume?“
„Dost na domorodce, což taky jseš. Za jak dlouho budem ve městě?“
„Pěšky za deset hodin.“
„To je tak blízko?“
„Tak blízko.“
Šumař se odmlčel. Císařský posel s gardou již zmizeli z dohledu, cestou na jih k Ehrlitanu totiž museli sjet z hřebene. Skupinka měla v plánu doplout až do starého, přecpaného přístavu ve Svatém městě, dostat se tam anonymně. Posel nejspíš doručoval zprávu, která s nimi neměla nic společného – od chvíle, kdy se z Genabakis na obchodním plavidle Modrých Moranthů přeplavili do říšského přístavu Karakarang a cestu si odpracovali, se ničím neprozradili. Cestou po zemi z Karakarangu přes Talgajské hory do Rutu Dželby se drželi tannoské poutní stezky – na čemž nebylo nic neobvyklého. A týden v Rutu Dželbě strávili nenápadně v úkrytu, kdy se jen Kalam po setmění vypravoval do přístavu, aby našel loď plující přes Otataralové moře na kontinent.
Přinejhorším se k nějakému úředníkovi někde mohlo dostat hlášení o tom, že na malazské území dorazili dva možní zběhové, doprovázení Genabakanem a ženou – což nebyla zpráva, která by otřásla říšským vosím hnízdem až v dalekém Ehrlitanu. Takže byl nejspíš Kalam jako obvykle paranoidní.
„Vidím ústí řeky,“ ohlásil Kvítko a ukázal na břeh.
Šumař se ohlédl na Kalama. Nepřátelská země, jak nízko při zemi se musíme plazit?
Abychom se zespodu dívali i na luční koníky, Šume.
Pro mistra Kápě. Znovu se zadíval na břeh. „Nesnáším Sedmiměstí,“ zašeptal. Moby zívl a odhalil tlamičku ježící se zoubky ostrými