Amber: v polední záři se třpytí vysoko na vrcholku Kolviru. Černá cesta: temná a pochmurná hluboko dole, táhne se Garnathským údolím na jih až k Chaosu. Já: kleju a přecházím palácovou knihovnou, občas přelétnu pár stránek. Dveře do knihovny: na závoru. Šíleně vzteklý princ amberský se usadil ke stolu, aby znovu soustředil pozornost na otevřený svazek. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře.
„Táhni pryč!“ křikl jsem.
„Corwine, to jsem já – Random. Hele, otevři. Nesu ti jídlo!“
„V tom případě vydrž.“
Vstal jsem, obešel stůl a přešel místnost. Random mi v otevřených dveřích kývl na pozdrav. Podnos položil na stolek vedle psacího stolu.
„To je spousta jídla,“ podotkl jsem.
„Taky mám hlad.“
„Tak s tím něco udělej.“ Zařídil se podle mé rady. Nakrájel maso a kus mi podal na silném krajíci chleba. Nalil víno. Sedli jsme si a pustili se do jídla.
„Určitě máš ještě zlost…“ načal po chvíli.
„A ty ne?“
„No, možná jsem na podobné situace zvyklejší. Těžko říct. Přesto… jo. Bylo to docela náhlé, viď?“
„Náhlé? Pořádně jsem si lokl vína. "Je to jako za starých časů. Horší. A to jsem si ho docela oblíbil, když hrál Ganelona. Teď, co je zase v sedle, se mu vrátila jeho stará panovačnost. Rozdává příkazy, aniž se obtěžuje cokoli vysvětlit, a pak si klidně znovu zmizí.“
„Prý se brzy nějak ozve.“
„Hm, to chtěl minule určitě taky.“
„Tím bych si nebyl tak jist.“
„A přitom nám o té poslední dlouhé nepřítomnosti nevysvětlil ani slovo. Neprozradil nám vůbec nic.“
„Určitě k tomu měl své důvody.
“Já si tím přestávám být jistý, Randome. Co když ho zkrátka opouští zdravý rozum?"
„Měl ho dost, aby tě podfoukl.“
„Kombinací obyčejné zvířecí mazanosti a schopnosti měnit podobu.“
„Ale fungovalo to, ne?“
„Jo. To fungovalo.“
„Corwine, co když je to tak, že nechceš, aby měl plán, který by fungoval; že si nepřeješ, aby mu to vyšlo?“
„To je blbost. Chci z tohohle bahna vybřednout jako každý z nás.“
„Jasně, ale radši bys, kdyby s tím přišel někdo jiný?“
„Co tím myslíš?“
„Ty mu prostě odmítáš důvěřovat.“
„Připouštím. Neviděl jsem ho – ve vlastní podobě – zatraceně dlouho a…“
Zavrtěl hlavou.
„Tak jsem to nemyslel. Máš vztek, že je zpátky, není to tak? Doufal jsi, že se po něm navždy slehla zem.“
Sklopil jsem zrak.
„Je to tak,“ zahučel jsem nakonec, „Jenže nejde o ten prázdný trůn, tedy nejde jen o něj. To kvůli němu, Randome. Jde o něj, o Otce. V tom je to.“
„Já vím,“ přikývl. „Ale musíš uznat, že Branda pěkně převezl, což není zrovna hračka. Ukázal nám kousek, co mi pořád ještě nejde do hlavy, když si od tebe z Tir-na Nogthu nechal přinést tu paži, pak mě nějak domanévroval, abych ji předal Benediktovi, načež zařídil, aby byl ten ve správný čas na správném místě, takže to celé klaplo a máme Drahokam zpátky. A co se týče manipulace se Stínem, je pořád lepší než my. To předvedl přímo na Kolviru, když nás dovedl k Pravzoru. Já bych to nezvládl. A ty taky ne. A srovnal fasádu Gérardovi. Podle mě mu to pořád pěkně pálí. A ví úplně přesně, co dělá; ať se nám to líbí, nebo ne, je myslím jediný, kdo dokáže současnou situaci zvládnout.“
„Snažíš se mi říct, že mu mám důvěřovat?“
„Snažím se ti říct, že nemáš na výběr.“
Povzdechl jsem si.
„Tos udeřil hřebík na hlavičku,« souhlasil jsem. »Nemá smysl se tím trápit. Přesto…“
„Ten rozkaz k útoku ti leží v hlavě, viď?“
„Mezi jiným. Kdybychom čekali déle, Benedikt shromáždí mnohem větší vojsko. Tři dny není žádný čas na přípravu něčeho takového. Zvlášť když ani pořádně nevíme, proti komu stojíme.“
„To není jisté. Měl dlouhý soukromý rozhovor s Benediktem.“
„Což je další věc. Tyhle oddělené příkazy. Celé tohle tajnůstkářství… Nevěří nám víc, než nezbytně musí.“
Random se uchechtl. Já taky.
„No dobrá,“ kývnul jsem, „taky bych nevěřil. Ale tři dny na přípravu války…“ zavrtěl jsem hlavou. „Pevně doufám, že ví něco, co my ne.“
„Mám dojem, že spíš než válka je to preventivní úder.“
„Jenže se nám neobtěžoval vysvětlil, čemu vlastně chceme předejít.“
Random s pokrčením ramen dolil víno.
„Třeba nám to řekne, až se vrátí. Tys nedostal žádné zvláštní příkazy?“
„Zůstat tu a čekat. Co ty?“
Zavrtěl hlavou.
„Mně jen řekl, že poznám, až nadejde ten pravý okamžik. Alespoň že Juliánovi rozkázal, ať má vojsko v pohotovosti a je připraven vyrazit na povel.“
„Ale? Copak není s oddíly v Ardenu?“
Random přikývl.
„A kdy mu to řekl?“
„Poté, cos odešel. Přenesl sem Juliána kartou, aby mu ten rozkaz sdělil osobně, a pak spolu odjeli. Slyšel jsem Otce říkat, že mají společný kus zpáteční cesty.“
„A vydali se východní trasou přes Kolvir?“
„Ano, viděl jsem je odjíždět.“
„Zajímavé. Co ještě jsem prošvihl?“
Poposedl na židli.
„Tu část, která mi dělá starosti,« odpověděl. »Poté, co Otec nasedl na koně a zamával na rozloučenou, obrátil se ke mně a řekl: ,A ohlídej si Martina.`“
„A to je všechno?“
„To je všechno. Jenže když to říkal, smál se.“
„Obvyklá nedůvěra k nově příchozímu, nemyslíš?“
„Tak proč se při tom smál?“
„Dám se poddat.“
Ukrojil jsem si kousek sýra a snědl ho.
„Na druhé straně by to nemusel být špatný nápad. Třeba v tom nebylo podezření. Možná má Otec pocit, že Martinovi něco hrozí a je ho potřeba chránit. Nebo oboje. Anebo ani jedno. Vždyť víš, jaký někdy je.“
Random vstal.
„Vlastně jsem ty další možnosti moc nepromýšlel. Nepůjdeš se mnou? Dřepíš tu už celé dopoledne.“
„No tak jo.“ Vstal jsem a připnul si Šedobřit. „Kde vůbec Martin je?“
„Nechal jsem ho dole, v přízemí. Zapovídal se s Gérardem.“
„Tak to je v dobrých rukou. Gérard zůstává tady, anebo se vrací k flotile?“
„Nemám tuchy. Své rozkazy si nechává pro sebe.“
Vyšli jsme z pokoje a namířili ke schodům.
Cestou jsem zdola zaslechl nějaký hluk a přidal do kroku.
Přes zábradlí jsem zahlédl houf strážných ve vstupu do trůnního sálu, mezi nimiž se statně vyjímal Gérard. Všichni stáli zády k nám. Zbytek schodů jsem seběhl. Random se mi držel v patách.
Prodral jsem se mezi nimi.
„Gérarde, co se tady děje?“
„Ať mě hydra pohltí, jestli to vím,“ odpověděl. „Podívej se sám. Ale dovnitř se nijak nedostaneš.“
Ustoupil kousek stranou a já vyrazil kupředu. Udělal jsem krok, pak druhý a tím to haslo. Bylo to jako tlačit do mírně poddajné, naprosto neviditelné stěny. Skrz ni se mi naskytl pohled, při němž se mi vzpomínky a pocity stáhly do jediného uzlu. Ztuhnul jsem; strach mě vzal pod krkem a svázal mi ruce. Tohle nebyl žádný laciný trik.
Martin s úsměvem držel v levici trumf a před ním stál Benedikt – očividně právě přivolaný. A s nimi tam byla také dívka, stála opodál, na pódiu vedle trůnu, dívala se někam pryč. Oba muži spolu podle všeho hovořili, ale slova jsem neslyšel.
Nakonec se Benedikt pootočil a jak se zdálo, oslovil dívku. Po nějaké chvíli to vypadalo, že mu odpovídá. Martin jí přešel po levici. Benedikt, který něco říkal, vystoupil k ní na pódium. V tom okamžení mi ukázala svou tvář. Hovor pokračoval.
„Ta holka je mi nějaká povědomá,«“ ozval se Gérard, který popošel vpřed a stanul mi po boku.
„Nejspíš jsi ji letmo zahlédl, když kolem nás projížděla,« přikývl jsem. »Toho dne, kdy zemřel Erik. Je to Dara.“
Zprudka se nadechl.
„Dara!“ vyhrkl. „Takže jsi…“ Slova se rychle vytratila.
„Ne, nelhal jsem,“ přisvědčil jsem. „Je skutečná.“
„Martine!“ vykřikl Random, který se mi objevil po pravici. „Martine! Co se to tam děje?“
Žádná odpověď.
„Podle mě tě nemůže slyšet,“ ozval se Gérard. „Ta bariéra nás dokonale odřízla.“
Random se do neviditelné překážky opřel a zatlačil ze všech sil.
„Pojďme to zkusit všichni najednou,“ vyzval nás.
Takže jsem se do toho pustil znovu a svou vahou se do zdi opřel i Gérard.
Po půlminutě bezvýsledného úsilí jsem toho nechal.
„To není k ničemu. Nepohneme s tím.“
„Co to sakra je?“ vztekal se Random. „Co nás drží -“
Měl jsem stín představy – nic víc – co by se tam mohlo odehrávat. Jen kvůli tomu, že celá ta scéna pro mě měla přídech déja vu. Ale pak… pak jsem prsty sevřel pochvu, abych se přesvědčil, že mám Šedobřit stále po boku.
Byl tam.
Jak tedy vysvětlit přítomnost mé nezaměnitelné čepele tam uvnitř, kde její složitý ornament plál, že to nikoho nemohlo nechat na pochybách? Tam, kde bez viditelné podpory visela ve vzduchu před trůnem a hrotem se téměř dotýkala Dařina hrdla?
To jsem neuměl.
Jenže se to až příliš podobalo tomu, co se odehrálo té noci ve snovém městě na obloze, v Tir-na Nogthu, aby to byla náhoda. Neprovázely to tehdejší efekty – temnota, zmatek, hluboké stíny ani vířící emoce – jež jsem pociťoval; přece však byl celý kus rozehrán stejně jako oné noci. Velmi podobně. Avšak nikoli totožně. Benediktův postoj byl poněkud odtažitější, tělo měl v jiném úhlu. Sice jsem jí neviděl na rty, přece mě však napadlo, zda Dara odpovídá na tytéž podivné otázky. Pochyboval jsem. Celá scéna – tak známá a zároveň jiná ve srovnání s tím, co jsem zakusil – byla nejspíš přibarvena; pokud tu tedy vůbec existovalo nějaké spojení; tehdejším působením sil Tir-na Nogthu na mé vědomí a myšlenky.
„Corwine,“ vyhrkl Random, „to, co visí před ní, vypadá jako Šedobřit!“
„Vážně to tak vypadá, viď?“ přikývl jsem. „Ale jak vidíš, svůj meč mám po boku.“
„Druhý takový přece není… nebo ano? Ty rozumíš tomu, co se tam děje?“
„Mám dojem, že začínám,“ přitakal jsem. „Jenže tomuhle nijak nezabráním.“
Náhle Benedikt tasil a mečem zkřížil čepel, která tolik připomínala mou. Vzápětí už se bil s neviditelným protivníkem.
„Natři mu to, Benedikte!“ zařval Random.
„Je to marné,“ potřásl jsem hlavou. „Záhy ho odzbrojí.“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Gérard.
„Svým způsobem jsem to totiž já, kdo tam s ním bojuje,“ opáčil jsem. „Je to rub mého snu z Tir-na Nogthu. Nevím, jak se to Otci podařilo, ale tohle je cena, za niž získal zpět Drahokam.“
„Vůbec nechápu, co to meleš,“ zavrčel Gérard.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nehodlám předstírat, že já to chápu,“ opáčil jsem. „Každopádně se do té místnosti nedostaneme, dokud odtamtud nezmizí dvě věci.“
„Jaké dvě věci?“
„Jen se dívej.“
Benedikt přehmátl na jílci, lesklou protézou bleskově sáhl vpřed a sevřel cosi neviditelného. Čepele se srazily, uzamkly, začaly se přetlačovat, mířily hroty ke stropu. Benediktova pravice se dál tiskla.
Náhle byla čepel Šedobřitu volná a proklouzla kolem druhé zbraně. Zasadila Benediktovi strašlivý úder do pravé paže, přesně v místě spojení s protézou. Rána Benediktem pootočila a na několik okamžiků nám pohled zastřela jeho postava.
Vzápětí se výhled znovu otevřel, když se Benedikt vrátil zpátky a klesl na koleno. Svíral si pahýl. Mechanická paže/ruka visela ve vzduchu nedaleko Šedobřitu. Vzdalovala se od Benedikta a klesala, stejně jako čepel vedle ní. Když oba předměty dosáhly úrovně podlahy, nezůstaly ležet, ale prošly jí a zmizely nám z očí.
Málem jsem sebou praštil, zachytil rovnováhu a vyrazil vpřed. Stěna zmizela.
Martin s Darou doběhli k Benediktovi před námi. Dara už si trhala z pláště pruh látky a vázala Benediktovi ruku, když jsme k nim s Gérardem a Randomem dorazili.
Random chytil Martina za rameno a otočil k sobě.
„Co se tu dělo?“ vypálil.
„Dara… Dara mi vyložila, jak moc by si přála vidět Amber,“ vypravil ze sebe oslovený. „A protože tady teď žiju, souhlasil jsem, že ji sem přenesu a provedu ji. Pak -“
„Že ji sem přeneseš? Myslíš trumfem?“
„No ano.“
„Jejím, nebo svým?“
Martin si skousl spodní ret.
„No, podívej…“
„Dej sem ty karty,“ Random bleskově vytáhl Martinovi od pasu malé pouzdro. Otevřel ho a začal se probírat hracími listy.
„Pak mě napadlo zmínit se o tom Benediktovi, ten se o ni přece zajímal,“ pokračoval Martin. „A ten se chtěl sejít a vidět -“
„Do horoucích pekel!“ zvolal Random. „Máš tady svůj trumf, pak její a ještě jeden; chlápka, co jsem v životě neviděl! Kdes je vzal?“
„Ukaž, já se podívám,“ řekl jsem.
Random mi podal tři zmíněné karty.
„No tak?“ dotíral. „Dal ti je Brand? Nevím teď o nikom jiném, kdo by je uměl udělat.« »S Brandem nechci nic mít,“ odvětil Martin, „leda ho zabít.“
Ale já už věděl, že tyhle karty nevytvořil Brand. Nebyly prostě v jeho stylu. Nebyly ve stylu nikoho, jehož rukopis bych znal. Ale výtvarný styl zdaleka nebylo to, co mě v tom okamžiku udeřilo do očí. Byla to především podoba třetí osoby, muže, o němž Random prohlásil, že ho v životě neviděl. Já ano. Díval jsem se do tváře mladíka, který proti mně stál s kuší před Dvory chaosu, poznal mě a to zadrželo jeho ruku na spoušti. Napřáhl jsem kartu.
„Martine, kdo je to?“ zeptal jsem se.
„Ten, kdo vytvořil tyhle trumfy navíc,“ odpověděl. „A když už byl v tom, udělal i jeden pro sebe, jenže nevím, jak se jmenuje. Je to Dařin přítel.“
„Lžeš,“ obvinil ho Random.
„Tak ať nám to poví Dara,“ obrátil jsem se k ní.
Ta stále ještě klečela vedle Benedikta, přestože už ho obvázala a on se posadil.
„Jak je to?“ řekl jsem a zamával před ní kartou. „Co je zač tenhle chlap?“
Podívala se na kartu, pak na mě. A usmála se.
„Ty to vážně nevíš?“ zapředla.
„Kdybych to věděl, ptal bych se?“
„Koukni se na tu tvář znovu a pak běž k zrcadlu. Je to tvůj syn, stejně jako můj. Jmenuje se Merlin.“
Nedám se vyvézt z míry snadno, ale tohle bylo přes míru. Zmocnila se mě slabost. Mozek mi však pracoval na plné obrátky. Při správném časovém rozdílu to bylo možné.
„Daro,“ pohlédl jsem na ni. „Co ty vlastně chceš?“
„To jsem ti řekla, už když jsem prošla Vzorem,“ odpověděla. „Amber musí být zničen. Chci na tom mít svůj právoplatný podíl.“
„A dostaneš mou starou celu,“ opáčil jsem. „Ne, hned tu vedlejší. Stráže!“
„Corwine, to je v pořádku,“ ozval se Benedikt a už se zvedal na nohy. „Není to tak zlé, jak to zní. Ona může všechno vysvětlit.“
„Tak to ať teda kouká začít.“
„Ne. V soukromí. Výlučně rodina.“
Pokynem ruky jsem blížící se strážné odvolal.
„Tak dobře. Vyhradíme si jeden z pokojů dál v chodbě.“
Benedikt přikývl a Dara ho vzala za levou ruku. Random, Gérard, Martin a já jsme je následovali východem ze síně. Jen jednou jsem se ohlédl po prázdném místě, kde se vyplnil můj sen. Tak to chodí.