Když už Pavel Bednář kritizuje „opravdu nešikovné a těžko představitelné [sic] slovní spojení“, mohl by se za a) naučit pořádně skloňovat a za b) naučit se pořádně přechodníky? (Ne, „Xinemus chtíc zachránit před smrtí svého nejlepšího přítele“ není správně.)

Celá věta „Děj knihy není až tak zaměřen na Svaté války ke svému cíli, ale spíše na vnitřní pochody myslí jednotlivců i skupin.“ (jak vypadají ty mysli skupin, by mě taky zajímalo) jasně naznačuje, že tam vypadlo „na pochod Svaté války“.

Velice by mě zajímalo, jestli tento text před zveřejněním viděl někdo z „redakce“ FP.

Že „Svatá válka“ je vlastní jméno armády, se pokouší vysvětlit už nemotorná úvodní věta („armádu rozměrů monstrózních činy“ si ještě jakžtakž představit umím, když se kácí kacíčství, létají masakry; ale rozměry armády, které jsou monstrózní velikostí jmen?) perexu vzpínajícího se k odhalení, že postavy netuší to, o čem se jim ani nesnilo.

Mně se líbí třeba tyto myšlenkové výkony: „Čím více času a zamyšlení čtenář knize obětuje, tím pro něj bude hodnotnější.“

"Když je čtenář důkladně seznámen s postavou, tak je schopen přirozeně pochopit její jednání. A když je takto seznámen s desítkou postav, vzniká skutečné filozoficko-psychologické epické fantasy dílo.

Jelikož se autor zaměřuje hlavně na Svatou válku a její hrdiny, tak přirozeně čtenář cítí náklonnost k nim a ne k jižanům, jejich protivníkům. A ono to stačí. Kdyby nás podrobněji seznámil i s druhou stranou, asi by to bylo možná moc." Asi možná? No tak určitě…

Kritika má být jaká? Pozitivní a konstruktivní! Chtě nechtě :-D

Dostávám sadu :-D

:D hodte jim nekdo kost, at uz to tu nezlobi… pleme lotrovske…

…a co jsou jen orkové a trpaslíci? xD Vždy se k tomu připlete i nějaký ten elf, sem tam i jednorožec neb ufoun. xD xD xD

A když to jsou jenom orkové a trpaslíci, tak je recenzovat úplně jednoduché? Já vidím nejméně stejné množství argumentů pro opačnou tezi, že je jednodušší recenzovat ambiciózní knihy než neambiciózní, neboť recenzent se vždycky může utéci (svou mentální rychlostí, ovšemže) k bezpečnému klišé „toto je náročné dílo a není pro každého, ale náročné čtenáře, kteří mají podobné věci rádi, jistě potěší“.

Ano, jsem přesvědčen o tom, že je jednodušší napsat recenzi (obzvlášť rychlorecenzi) na knihu, která staví pouze na ději, než na takovou, která není až tak prvoplánovitá a jednoznačná, takže rozkrytí toho, co chtěl autor říct, si od mozku žádá trochu větší úsilí. I když uznávám, že pro některé jedince to může být i naopak.

Ta s tím nemá moc co dělat. :)

Jinak ano, osobně mám dojem, že nejjednodušší je psát recenze na autorem zamýšlené mnohovýznamové texty, protože se dá snadno zaměřit právě na tu neprvoplánovitost a jednoznačnost a v zásadě je všem i vcelku jedno, pokud se recenzent utne a spáchá metainterpretaci. :)
Ostatně odpadá spousta dilemat (má cenu psát o nadstavbových prvcích, které se v příběhu vyskytly? jak sladit cílovou skupinu a její priority s vlastními představami o tom, co dělá dobrou knihu dobrou knihou? jak nenapsat do recenze jedno z dvaceti tisíc nic neříkajících klišé, které by mi čtenářstvo omlátilo o hlavu, když při recenzování ambiciózní knihy je těch klišé mnohem méně a nikdo s nimi při čtení recenzí nemá problémy? atp).
V konečném výsledku mi to přijde jako mnohem bezpečnější a v neposlední řadě i autorsky vděčnější práce, člověk se snáze dočká pochvaly i obdivu, spíše je za intelektuála a člověka s rozhledem. Ono stačí pozorovat reakce na to, když se recenzuje takový Baltimore, a když třeba Diablo… :D :D :D

Nepsala jsem, že náročnější knihy se lépe recenzují JEN proto, že jsou snadno odbytelné (osobně mi to přijde jako plýtváním potenciálem, protože jsou tu další důvody, proč považuji ambiciózní tituly za recenzentsky jednodušší než ty neambiciózní).

Především jde o to, že autor píšící „něco víc“ poskytuje pro text recenze víc záchytných bodů, témat, s nimiž se dá pracovat, nápadů… možnosti pro recenzentské popasování se jsou někde skutečně jinde.
Hodnocení velké části nenáročných žánrovek se dá nacpat do dvou odstavců, a pokud člověk recenzuje žánrovky častěji, zjistí, že začíná mít sklony sám sebe opakovat. Jestliže bere svoji práci vážně, je to menší problém.
Natvrdo řečeno, recenzent nealibista se snaží o knize přemýšlet a přijít s něčím skutečně relevantním POKAŽDÉ, bez ohledu na recenzovaný titul, jeho ambicióznost či neambicióznost. A pochopitelně se mu snáze recenzuje kniha, jejíž autor v tomto snažení spolupracuje.

A recenzent, kerý za něco „utíká“ nebo se schovává za nic neříkající věty, má být v tom případě lepší než ten, který se snaží knihu pochopit a objektivně předat čtenáři nějaký názor a obsah díla?

V tom případě mají tyto knihy taky společný vzorec: čtenáři neříct nic určitého, jen plkat okolo a mlžit. V tom případě, zajdu do extrému, má knihu vůbec smysl číst?…

Tak hodně záleží na výsledné práci.
Jinak u toho Ecca bych řekla, že by šlo o
- celkovou koncepci recenze (jistě, dá se vybrat spousta záchytných bodů, je potřeba je dát dohromady tak, aby tvořily síť, pomocí níž se dá podchytit celá kniha)
- jestli by si kniha řekla o něco speciálního, nebo ne (riziko rutiny je vždycky, u ambiciózních a nějakým způsobem výrazných titulů nicméně menší)
- celkovou míru pochopení textu ze strany recenzenta v kombinaci s ochotou akceptovat a rozpoznávat).
- otázku interpretací a metainterpretací. To, že člověk vykládá knihu inovativně a jinak, než bývá dobrým zvykem, nemusí být problém. Pokud to dokáže vyargumentovat a ukázat, proč tak činí. Navíc u postmoderny je otázka pochopení/nepocho­pení docela složitá, protože metainterpretace povoleny (alespoň mi to tak připadá, vzhledem k neuvěřitelnému množství prolínajících se významů, obrazů a práce s jednotlivými rovinami textu). To neznamená, že je možno vařit z vody a žvanit o blbostech, ale povětšinou není jedna a správná cesta k chápání textu, nebo vcelku omezený soubor možností, jak knihu a její příběh pojímat.
Díky tomuhle má autor recenze pochopitelně lepší možnost se blýsknout, než když píše o stejných schématech a vzorech.

Pokud jde o filmové recenzování, tak jestli přímo na Odcházení, těžko říct, ale třeba recenze na Údolí včel se píše mnohem jednodušeji než na western… právě kvůli zapracování symboliky do jednotlivých částí příběhu prostřednictvím obrazů, věcí, které řvou „za scénou“, výtvarným pojetím, hudbě. Na jedné rovině je vcelku banální příběh, ale když se člověk nad filmem zamyslí, vidí nové spojnice a významy.
Na druhou stranu, i tady se dá najít nějaký ten titul, co by se recenzoval podobně dobře jako Údolí včel. Ale průměrný western s konvenčním využitím klasických stokrát omletých schémat by to fakt nebyl. :-)

Což mě přivádí k tomu, že bychom asi měli definovat, co kdo chápeme jako „jednodušeji“, mám pocit, že tohle asi chápeme každý jinak. :-)

pro mě „jednodušší k recenzování“ a „recenzentsky vstřícnější“ znamená
- dostatek záchytných bodů, na kterých se dá stavět (pokud se dá vybrat z několika koncepcí, je to fajn)
- je možné nad tím přemýšlet (ať už kvůli tématu, s nímž autor pracuje, nebo kvůli paralelám či parafrázím) – a tyto úvahy se dají dostat do písemné podoby
- nestaví se (jen a pouze) na ději, tedy není třeba vybrušovat z prekérní situace „o ději se nepíše“.
Občas se stane, že to člověka strašně žere, protože spousta úvah může stát na konkrétním ději a jeho vývoji. :-) Pak je bohužel potřeba to nějak opsat. :-)
Prostě kniha spolupracuje a dává možnosti.
Ono to tak nepůsobí, ale „heeeej, vždyť to je jednoduchá knížka, jak to, že nad tím tak přemýšlíš a prostě to nenapíšeš, jak slina na klávesnici přinese, na tom přece není nic k uvažování?!“-tituly jsou často docela dřina a recenze se na ně může psát i docela složitě. Zejména když se člověk snaží o objektivitu a ne vychrlení dojmů. :-)

Dobře, nyní už nebudu ty textové chyby dohledávat (nebylo by to zrovna snadné), ale slibuji, že do budoucnosti si pár příkladů budu vypisovat a v recenzi uvádět.
Nicméně si vzpomínám na slovní spojení „pevně vypáčit“ – nebo tak podobně – což mi dalo dost zabrat…

Pane Janiš, já Vám závidím… Pokud jste opravdu schopný chyby v tak rozsáhlém textu dohledat nebo si je dokonce zapamatovat, tak Vám gratuluji a Vaše neocenitelné schopnosti bych opravdu chtěl mít.
Jsem poctěn, že mě hodnotí někdo takový. Děkuji…

Pane Janiši, nechtěl byste radši překládat Sandmana, místo řešení kravin pod recenzema? Myslím si, že nejsem sám, kdo by to opravdu ocenil, už na ten konec série čekáme skoro 10 let.

1) I am not your bitch.
2) Devátý svazek Sandmana je už v tiskárně.
3) CREW chtěla jednoho Sandmana ročně, a taky ho ode mě dostala. BB Art chce dva Bažináče ročně, a taky je dostane.
4) Jasně, kdyby kluci z CRWE chtěli, mohli mít celého Sandmana vydaného roku 2003. Ale byl by to mnohem horší překlad, protože tenkrát jsem neměl k dispozici Hildebrandtovy anotace ani Benderův „Sandman Companion“. A s CRWÍ tehdy ještě nespolupracovali naši skvělí grafici, manželé Tejničtí. Ale hlavně že by to bylo rychle.

Ono by možná bylo lepší zmiňovat ty knihy, kde není ani jedna chyba.:-) Troufám si tvrdit, že v každé knize nějaké jsou, a pokud to nejsou chyby vyloženě do očí bijící (shoda podmětu s přísudkem atd.), tak já jako čtenář je prostě toleruju. Ok, neměly by v knize sice být, ale všichni jsme jen lidi a u knih velkého rozsahu prostě něco unikne. Když bych byla recenzent (což naštěstí nejsem) , asi bych z toho nedělala drama. Ono to pak působí tak, že recenzent se vyloženě pídil po sebemenší chybě, aby ji mohl ve své recenzi zdůraznit… Nemyslím si, že překladatel P. Kotrle by na tom byl češtinářsky tak špatně, že by mu unikla nějaká „zvěrstva“, zároveň jak zmiňuje paní Veselá, i ona na knize nechala kus práce a mnoho hodin. Ve výsledku na tom kniha pravopisně a stylisticky nemůže přeci být tak zle nebo jo?