Začátkem léta se příznivci Šlechtova „Krvavého pohraničí“ mohli těšit z nezvyklého přídělu příběhů. Jedna novela vyšla ve sborníku „Legendy české fantasy“ a krátce po nich dorazila na trh dlouho očekávaná „Zahrada sirén“. Jde oficiálně o první díl cyklu „Gordonova země“, který jen volně navazuje na „Nejdelší den“ (vyšel loni jako nultý díl cyklu). Temná obálka J. P. Krásného je sice přitažlivá, sugestivní a řemeslně dokonalá, leč s obsahem knihy koresponduje jen žánrově a atmosférou.

Románem Hořící přízraky dovršil Vladimír Šlechta práci, kterou započal před spoustou let. Mezi tím svět Krvavého pohraničí rozvíjel a rostl a hrdinové kličkovali na cestě osudu, aby dorazili k milníku, který se tyčí na konci této knihy. Pro některé postavy je to milník konečný, pro některé je jen jedním z řady, které budou následovat. Ale kdo ví, kam autora múza zanese, teď se vraťme k Hořícím Přízrakům.