Molekulární biolog dr. Ian Gray je fascinován očima. Sbírá fotografie lidských duhovek a rovněž svůj vědecký výzkum zaměřil na orgány zraku různých tvorů. Pomocí jejich modifikace chce předvést evoluci oka a vyvrátit tak jeden z nejpádnějších kreacionistických argumentů.
 |
Většina sci-fi, která si najde cestičku až na plátna tuzemských kin, jsou odpočinkové blockbustery plné digitálních triků, výbuchů a bezhlavé akce. Tu a tam se však vynoří kousek, který se snaží zaujmout spíše než formou svým obsahem.
Dlouho však Výchozí bod jako by nechtěl ukázat, co se vlastně snaží říct. Celou první polovinu stopáže sledujeme hon Iana Graye za štěstím s dívkou, která mu uhranula na první pohled a zároveň jeho laboratorní snahu nalézt první organismus s genem schopným reagovat na světlo. Ian až fanaticky baží definitivně vyvrátit slavný argument kreacionistů, zpochybňující evoluční vývoj oka až do podoby komplexního orgánu, jakým disponujeme. Svůj zapřisáhlý ateismus neváhá bránit v každé situaci.
Oko jako brána do duše
I Ianovo přesvědčení však bude pořádně prozkoušeno. Podobně jako v případě otisků prstů i vzor duhovky má každý jedinec originální. Brzy ovšem díky databázi scanů očních sítnic vychází najevo, že někteří jedinci mají vzor stejný, jako lidé, kteří poměrně nedávno zemřeli. A není to jediná spojitost.
Jistě není třeba dále popisovat, jakým směrem se Výchozí bod vydá. Zápletka se může zdát na první pohled lacině esoterická, scénárista a režisér Mike Cahill (Jiná země)však netlačí příliš na pilu. Ani v první, vědecké části (spíše než na vědu se soustředí na vztah Iana s tajemnou Sofi), ani v polovině druhé, notně religióznější a filozofičtější. Díky tomu ovšem filmu chybí pořádný konflikt.
Postavy sice nějakým způsobem emocionálně reagují na události, ovšem nakonec se s nimi povětšinou smíří a jde se dál. Film tak k dalším situacím směřuje v poklidném tempu. Cahill buduje atmosféru, hraje si s kamerovými filtry (díky nimž si film zaslouží snad i označení „hipsterský“ – leckterý filtr jako by vypadl z Instagramu) i náladou, navrch sází na dobré herce (Michael Pitt, Britt Marling, okouzlující Astrid Berges-Frisbey).
Největší formální pozitiva i negativa Výchozího bodu ovšem tkví v detailech. V některých scénách Cahill naprosto uhrane (Ian vystoupí z autobusu pod návalem nervozity poté, co narazí na slepeckého psa a „nefunkční“ oči jeho majitele), v jiných („Sejdeme se na tržišti, kde je asi tak milion indů!“) pocítíte potřebu plesknout se do čela. Pokud se však necháte uhranout atmosférou a tématem poklidného, nikam se neřítícího snímku, jistě vám tohle vědecky založené sci-fi okouzlí.
| 70 % |
|
Cituji “…jeden z nejpádnějších kreacionistických argumentů.”
Uvedený citát sám o sobě naznačuje, že film o vědě zcela určitě není a nejspíš se jedná o snůšku pavědeckých blábolů (asi něco na způsob Inferna). Existenci funkčních vývojových stupňů oka doložil už Darwin. To, že kreacionisti do zblbnutí opakují ten nesmysl o tom, že oko se nemohlo vyvinout protože je příliš složité a neexistují funkční mezistupně znamená jediné, že mají hlavy totálně zadělané náboženskou ideologií a nejsou schopni racionální úvahy. Kreacionisti se k nějakému argumentu, natož pádnému, kterým by zpochybnili evoluční teorii za celou dobu její existence nepřiblížili ani na dohled.
to Anonym:
K dalšímu čtení Richard Dawkins – Boží blud
I když já osobně ateista nejsem. Asi nejbližší mému náboženskému přesvědčení je pantheismus.
Co se náboženské tolerance týče říkám: “Toleruj, chceš-li být tolerován!”