Modely pro scifisty #51: Rudá zóna

V ranních hodinách 18. listopadu 2010 uplyne do věčnosti dvacátý první rok od chvíle, co se v prostoru západní hranice Československa rozpoutala nejkrvavější a nejničivější válka, jakou tato země, ležící v samotném srdci Evropy, zažila.

What-If
Su-22
Su-22
Su-22M_03
Su-22M_04
Su-22M_06
Su-27_01
Su-27_05

Armády čtyř spojeneckých států v reakci na zbabraný pokus o politickou diverzi Československého státního zřízení překročily hranici ve snaze zvrátit situaci definitivně ve svůj prospěch. Československo zůstalo osamoceno a odsouzeno svůj boj vybojovat samo za sebe. Sedm dní trvaly těžké boje s útočícími jednotkami eskalujícími 22. 11. 1989 v gigantické letecké bitvě nad západními Čechami následované jen o jediný den později extrémně riskantním československým gambitem provedeným s cílem zlomit poslední směr útoku spojeneckých jednotek hrozící průlomem schopným rozhodnout celou válku ve prospěch spojenců. Zázrak se podařil a 24 .11. 1989 byla podepsána dohoda o příměří končící přes obrovské lidské i materiální ztráty na obou stranách uctěním statu quo…

What-If

Takto by se dala ve zkratce popsat jedna ze stěžejních kapitol historie Rudé zóny, jež je jedním z historických vláken československé větve modelářského směru What-If. Co to je What-If? Přesná definice by asi byla oříškem i pro zkušené jazykozpytce, nicméně v rovině velmi obecné lze konstatovat, že jde o směr vytknutý v modelářství (a to nikoli pouze plastikovém), jenž se na rozdíl od hlavního proudu nedrží ve výsledku naprosto reálných historických předloh, ale jde si do značné míry vlastní cestou. V jeho rámci se tak objevují jak zcela nereálné, spíše pro efekt a demonstraci schopností autorovy představivosti a zručnosti stavěné modely, tak modely, jejichž historie a vývoj je podložen tu více, tu méně uvěřitelnou a zpracovanou podkladovou legendou vážící se buď individuálně k samotnému modelu, nebo mající návaznost na širší historické souvislosti. Lze tak snadno konstatovat, že What-If je jakousi mladší nevlastní sestrou klasického žánru sci-fi, ovšem nenechme se mýlit. Ač jsou si v mnoha ohledech tyto směry podobné, stejně tak se ve svých zákonitostech odlišují natolik, že jejich překryv je dost dobře nemožný.

Přesného data, kdy What-If spatřil světlo světa, se asi dnes již nedopátráme, a pokud bychom se o to přece jen pokusili, vzhledem k problémům s jeho vlastní definicí by bylo značně obtížné už jen určení skutečně prvního počinu v tomto směru, natož jeho rok. Na druhou stranu ale můžeme s podstatně větší dávkou jistoty říct, kdy začal What-If existovat pro každého modeláře, protože (ač to málokterý „pravověrný“ modelář dobrovolně přizná) každý někdy v dětství lepil modely, u nichž byla reálná předloha až na posledním místě a které si vylepšoval, barvil a upravoval především dle své fantazie. Sice neodpovídaly realitě, ale byly především zdrojem zábavy, a to je i hlavní cíl What-Ifu, který je praktickým povýšením těchto pokusů na vyšší, oficiální úroveň.

V ČR se modelářský What-If poprvé veřejně ve větším měřítku objevil 19. 2. 2007, kdy na oblíbeném modelářském serveru www.modelforum.cz vzniklo zprvu nenápadné téma Československé letectvo 1940, jež se z pouhého průzkumu bojem zanedlouho rozrostlo v jednu z nejnavštěvo­vanějších a nejživějších sekcí celého fóra. Zároveň z přispěvatelů vznikl neoficiální What-If SiG (Special interested group), jež se pravidelně prezentuje na velkých modelářských akcích v ČR. Členění What-ifu u nás původně nebylo žádné, nicméně tak jak se u jednotlivých modelů začala objevovat i snaha je historicky ukotvit, se brzy objevily dva hlavní směry jeho vývoje (nejde však o výlučně tyto dva směry, protože What-If jako přirozeně mnohovrstevná záležitost umožňuje do značné míry sekularizaci směrů dle názorů konkrétního autora). První předpokládal zvrat výsledku druhé světové války s odklonem Československa od SSSR ke spojencům a druhý s respektováním reálného výsledku války, ovšem s drobnými úpravami. A právě zrod druhého, „východního“ směru byl faktickým začátkem existence Rudé zóny, o níž bude dnes řeč.

Rudá zóna

Jak už bylo řečeno, historie Rudé zóny spadá do druhého směru, v němž je uctěn reálný výsledek druhé světové války a následné politické rozdělení světa. Nejde však o bod určující jako spíše o jeden z řady historických bodů spojujících celou její historii. Jejím počátkem tak je reálně rok 1918, kdy se po rozpadu Rakousko-Uherského mocnářství zrodilo samostatné Československo, jež sice do vínku dostalo samostatnost, ale jako značně nesourodé spojení řady národností a názorových směrů i vnitřní nestabilitu, jež se projevu již v prvních letech jeho existence, kdy je Československá vláda za pomoci narychlo formované armády donucena vojensky řešit separatistické snahy německé, polské a maďarské menšiny podporované navíc v případě posledních dvou jmenovaných i zahraničními státy. Jako nejvážnější nepřítel se jeví Maďarská republika, která neváhá s přímou vojenskou intervencí a jejíž armáda proniká na Slovensko, kde se dochází k vleklým a vyčerpávajícím bojům rozhodnutým až se zapojením dalších států Malé dohody do boje. Vyřešeny tak byly problémy menšin, ovšem problémy majoritních národností nikoli, což mělo za následek vleklé politické krize provázené několika atentáty. Československo nicméně i přes řadu problémů postupně roste a buduje silnou armádu určenou k jeho sebeobraně.

Čas zkoušky nastává v roce 1938, kdy se Československo dostává pod tlak Německa, Itálie, Francie a Velké Británie, kteří se jej snaží donutit k odstoupení pohraničních oblastí Německu. Defétistický československý prezident Edvard Beneš po nátlakem veřejnosti vynuceném pádu Hodžovy vlády ustanovuje úřednickou vládu pod vedením generála Jana Syrového, jenž má v krizi sehrát roli obětního beránka, který na německé požadavky nakonec přistoupí. Jde však z jeho strany o fatální rozhodnutí, protože je právě Syrového vládou prakticky okamžitě odvolán z funkce a obviněn z vlastizrady (k jeho zatčení ovšem nedochází, protože se mu zdaří včasný útěk do Velké Británie) a krize namísto utichnutí začíná eskalovat, protože nová vláda nejen že odmítá Mnichovské požadavky, ale v pohraničí vyhlašuje stanné právo a nařizuje armádě sudetoněmecký odpor zlomit bez jakýchkoli ohledů. Dochází tak k praktické likvidaci sudetoněmeckého freikorpsu, na což na válku nepřipravené Německo musí reagovat jediným možným způsobem, a proto s podporou spojenecké Itálie a mnichovskou dohodou váznou Francií a Velkou Británií napadá Československo.

Německá nepřipravenost kontrastující s mobilizačním stavem československé armády nahrává Československu, ovšem nepřátelská materiální převaha jej nakonec zatlačuje do defenzivy a nutí k ústupu. Finální porážka však nepřichází na bojišti, ale v politické rovině, protože Německu se podaří udeřit na nejcitlivější místo národnostní otázky a po příslibu samostatnosti Slovákům vzniká loutkový Slovenský štát, jehož vznikem se rozštěpuje nejen Československo, ale i československá armáda, která je v oslabeném stavu nakonec donucena v březnu 1939 kapitulovat.

Československá porážka otřese Evropou a politickými poměry v některých státech, ovšem je to nic v porovnání s Druhou světovou válkou, která se rozpoutává již v září roku 1939 a pro evropská válčiště končí 8. května 1945 německou kapitulací. Jejich bojů se na obou stranách fronty účastní i Čechoslováci, a to jak v rámci československých jednotek ve Velké Británii a SSSR, armády Slovenského štátu, tak i jako odvedenci či dobrovolníci v jiných armádách a pod jinou vlajkou. Po německé kapitulaci je Československo obnoveno nejen bez Podkarpatské Rusi, ale též bez původního prezidenta Beneše, na nějž je v Československu stále ještě vypsán platný zatykač pro vlastizradu. S volbami v roce 1946 se tak do sedla dostává technokratická vláda, která je sice v souladu s platnými dohodami spojeneckých mocností prosovětská, ovšem nikoli jednostranná.

Problémy, které musí krátce nato řešit, nejsou daleko od těch, které musela řešit vůbec první československá vláda. Definitivní likvidace sudetoněmeckého obyvatelstva spolu s obdobným zákrokem proti maďarské menšině na Slovensku zemi stabilizuje a po zkonsolidování její ekonomické základny začíná Československo opět pomalu, ale jistě růst. Žel, železná opona je vztyčena, a tak jako všechny evropské státy je nejen nuceno začít zbrojit do očekávané třetí světové války, ale též se zapojit do nikdy oficiálně nevyhlášené vleklé války nad železnou oponou, kde se v řadě krvavých a těžkých bojů utkávala především letectva obou stran. V této době však existují i světlá místa, protože Československo v rámci tzv. Akce I vysílá do zahraničí spolu s vojenskohos­podářskou pomocí svůj první expediční kontingent, jenž se zapojuje do Izraelské války za nezávislost.

Nastávají padesátá léta a s nimi i válka v Koreji, jíž se na severokorejské straně účastní nejen českoslovenští vojenští pozorovatelé, ale též malý letecký kontingent. Jeho účast v bojích válku neovlivní a konflikt tak v červenci 1953 končí oboustranným příměřím, v němž se USA a SSSR zavazují pacifikovat každý svou podporovanou část stále rozdělené Koreje. Čína, třetí mocnost účastnící se korejské války, však její výsledek odmítne uznat a hnaná svými mocenskými ambicemi vpadá současně po zemi na území KLDR a pomocí námořního výsadku na území Jižní Koreje. Protože v souladu s poválečnými dohodami jsou obě země prakticky odzbrojeny a posádky USA a SSSR zredukovány jen na k udržení pořádku nezbytné minimum, je Korejský poloostrov velmi rychle obsazen, a protože se tento akt setkal jen s malým odporem zbytku světa, Čína eskaluje válku pacifikací amerických jaderných sil v Japonsku eliminací základny Kadena (zde ničí bombardéry B-36 dislokované sem v roce 1953 jako diplomatický argument pro vyjednávání o příměří v Koreji), obsazuje Tchaiwan a přes Ussuri vpadá do Sovětského svazu. Na takto rozsáhlý přímý útok nepřipravení sověti jsou nuceni ustoupit, je obležen Vladivostok a čínská armáda zahajuje postupné obsazování Sibiře. Sověti posilují svou armádu stažením většiny svých jednotek z Německa a Polska a pod velením G. Žukova (který se při této příležitosti vzdává místa ministra obrany SSSR a odchází velet protiúderu) zahajuje bezohledný protiútok na čínské jednotky, přičemž cestu si postupující sověti čistí masivním nasazením chemických a jaderných zbraní hromadného ničení. Daří se jim tak zatlačit nepřítele až do jeho výchozích postavení a hrozbou zahájení obdobných úderů na města v čínském vnitrozemí jej donutí k vyjednávání o příměří. Jeho následkem tak dochází k obnovení statusu quo v Koreji a jediným čínským ziskem je znovu připojení Tchaiwanu k pevninské Číně.

Ač se Československo tohoto konfliktu neúčastní, musí čelit mnohem vážnější hrozbě přímo ve své blízkosti. Polskem, Švédskem a Vatikánem podporované křesťanské opozici se podaří využít sovětského odsunu a dosáhnout rozdělení Polska na křesťanské Polské království zabírající většinu severních a západních vojvodství a Polskou lidovou republiku s původní vládou zahrnující zbytek poválečného Polska. Rozpory mezi oběma novými státy pramenící především z údajného potlačování náboženských tendencí v PLR vedou v rychlou intervenci královských vojsk a rozpoutání občanské války, v níž má již před rozdělením Polska ve Švédsku zformovaná a vyzbrojená žoldnéřská armáda navrch. Podaří se jí obsadit značnou část jihu PLR a oblehnout Varšavu, avšak zcela zásadní chybu udělá ve chvíli, kdy soustavným přepadáním z popudu OSN Československem vytvořeného a organizovaného humanitárního leteckého mostu a vpádem na území Československa do války zatahuje i jej.

Rozpoutává se jedna z nejděsivějších válek dvacátého století, která si v ničem nezadá s jatky druhé světové války. Podstatně silnější a lépe organizovaná Československá armáda zanedlouho získává převahu a po dobytí Gdaňsku a Gdyně nutí královská vojska k bezpodmínečné kapitulaci, jejímž bezprostředním výsledkem je znovuobnovení PLR v jejím předválečném rozsahu. Účet tím však není uzavřen, protože krátce po podpisu kapitulační listiny vyplouvá na povrch skutečnost, že celá krize nevznikla ani tak z popudu Poláků či Švédska, které přes přislíbené rozšíření své sféry vlivu (právě ze švédské královské rodiny byl vybrán panovník Polského království) posloužilo především jako zbrojnice královské armády, nýbrž z popudu Vatikánu a papeže Pia XII, který chtěl demonstrací síly katolické církve v Polsku řešit její po druhé světové válce upadající vliv ve světě. Proto byl na něj i na sněm kardinálů, který se organizace spiknutí účastnil, československou vládou vydán mezinárodní zatykač. Díky jeho ignoranci ze straně Itálie však bylo nutné sáhnout k násilným opatřením, jež vyústila v únos kardinálů do Československa (zde byli postaveni před soud a mimo dvou trestů doživotního žaláře odsouzeni k trestu smrti) provedený přes Jugoslávii a (protože přepad dobře bráněného Vatikánu nebyl s omezenými speciálními silami dost dobře možný) dva bombardovací údery 46.bold na Vatikán a Castel Gandolfo, kde při druhém náletu v nepřítomnosti k trestu smrti odsouzený papež zahynul.

Konec padesátých a začátek šedesátých let byl pro Československo ve znamení poválečné rekonstrukce a především československé vojenskohospodářské pomoci Kubě, kam byla mimo jiné prodána i kompletní linka na výrobu letounů MiG-19, původně provozovaná v Aeru Vodochody. Spolu s ní na Kubu přibývají i českoslovensští vojenští poradci a instruktoři, jejichž úkolem je dle dohody připravit a vycvičit kubánskou armádu do bojeschopného stavu. Původní plán však v roce 1961 mění vylodění Američany podporované kubánské exilové opoziční armády v Zátoce sviní, po jehož odražení je Castro snažící se dosud o nezávislost jak na NATO, tak i na VS dotlačen požádat VS o rozsáhlejší po­moc.

Rodí se tak operace Anadyr, v jejímž rámci má VS nejen podstatně posílit obranu Kuby, ale také zde rozmístit jaderné zbraně za účelem vytvořit dostatečnou hrozbu proti očekávané rozsáhlé americké invazi. K ní však proti všem předpokladům skutečně dochází ve chvíli, kdy je americký prezident Kennedy Pentagonem dotlačen ke schválení operace Ortsac zahrnující letecké a námořní údery na Kubu následované vyloděním na jejím severním pobřeží. S jejím zahájením dochází k rychlé a velmi intenzivní válce, při níž jsou z Kuby startujícími bombardéry opakovaně napadeny základny na americkém pobřeží. Konflikt, ač hrozící porážkou expedičním kontingentem VS posílené kubánské armády, nakonec končí patem ve chvíli, kdy SSSR na půdě OSN předkládá ultimátum, v němž hrozí odpálením svých dosud nepoužitých jaderných zbraní na Kubě a podporou tohoto úderu za pomoci strategických raketových vojsk na území SSSR. Kennedy, který nadále odmítá podporovat proti jeho vůli vyprovokovanou válku, hrozící přerodem ve třetí světovou válku, nařizuje přes odpor Pentagonu jednostranné příměří a stažení amerických vojsk z Kuby. V následujících mírových jednáních je uzavřena dohoda o vyhlášení Kuby nejaderným prostorem a zablokování sankcí OSN proti USA výměnou za stažení amerických jaderných střel z Turecka a záruku nenapadení Kuby ze strany USA v následujících letech. Jako pojistka této dohody je na území Kuby dislokován nejprve společný kontingent vojsk VS následovaný později ponecháním pouze kontingentu vojsk SSSR v prostoru Havany a vojsk ČSLA, jež výměnou za odpuštění splátek vojenské a hospodářské pomoci získává do dlouhodobého pronájmu vojenskou leteckou základnu v Santa Claře a přístav Cienfuegos, kde jsou v následujících letech rozmístěny pozemní a letecké síly a od 80. let i malé vojenské námořnictvo.

V následujících letech se expediční sbory Československé armády účastní řady světových konfliktů, z nichž nejvýznamnějším byla válka ve Vietnamu (kam byl na základnu Gia Lam vyslán výcvikový sbor pro přípravu severovietnamských stíhačů a kde na základně Dong Hoi vznikla čistě československá noční stíhací jednotka určená k zajišťování zásobovací Ho-Či-Minovy stezky proti nepřátelským náletům), Yom Kippurská válka (do níž se zapojila expedičním sborem vyslaným do Egypta) a války v Afghánistánu, kde jsou v bojových podmínkách testovány nové zbraně zařazené do výzbroje Československé armády. Tím však již předbíháme události, pro vylíčení kořenů zřejmě nejtěžší krize v poválečné historii Československa se musíme vrátit zpět do poloviny sedmdesátých let.

V této době padlo v nejvyšších kruzích velení NATO rozhodnutí pokusit se rozštěpit VS politicky, namísto vojenského pokusu vedoucího nevyhnutelně k jaderné válce. Pochopitelně nebylo reálné pokusit se o politickou diverzi v celé VS, takže bylo rozhodnuto zahájit ji po částech. Jako první oběť bylo vybráno právě predátorsky vystupující Československo, jehož politické uspořádání nabízelo nejsnazší šanci pro jeho ovlivnění a následné vyčlenění z VS ve prospěch NATO. Za pomoci západních zpravodajských služeb tak v roce 1977 vzniká hnutí okolo tzv. Charty 77 což bylo relativně volné opoziční a disentní sdružení složené především z československých občanů postihnutých čistkami po skončení polsko-československé války, mírovými aktivisty a částí opozičních politiků neschopných dosáhnout svého vyhlédnutého mocenského postavení jinými prostředky. Za ústřední bod jejich politického programu je vybráno údajné porušování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se (byť stejně jako ostatní signatáři bez objektivní vymahatelnosti) Československo na konferenci KBSE v Helsinkách zavázalo. Hnutí i přes mohutnou zahraniční podporu nemělo v Československu valný úspěch a záhy se zařadilo mezi minoritní hnutí neschopné jakkoli ovlivňovat československou politiku. Proto bylo v polovině osmdesátých let rozhodnuto opustit stávající linii pokusů ovlivnit politiku nenásilně a přejít k podstatně přímějšímu řešení. Do Československa se tak tajně dostávají skupinky západních specialistů, kteří začínají Chartisty, jak si příslušníci hnutí říkají, měnit z politické na guerillovou skupinu.

Práce je dokončena na konci roku 1988 a po dodání dostatečného množství výzbroje začínají Chartisté v červenci 1989 po vyvěšení svého manifestu s přepady strategických objektů a ústředí, z nichž je Československo řízeno. Proti se staví jak SNB, tak i armáda a tajné služby, jejichž aktivní činnost způsobuje, že v říjnu se Chartisté stávají prakticky nebojeschopnými a jejich vrcholní představitelé unikají z Československa na západ, kde probíhají intenzivní vyjednávání se západními vládami o budoucích možnostech činnosti Chartistů. Protože jejich síla je podstatně oslabená, je rozhodnuto vsadit vše na jednu kartu a pokusit se s následnou podporou části NATO o zvrat. Vůdce Chartistů Václav Havel 11. 11. 1989 tajně odlétá na palubě civilního letounu z Československa a informuje spřeženecké státy o připravenosti Chartistů k akci. O dva dny později, 13. 11. 1989, je v Praze spáchán atentát na československého prezidenta G. Husáka (byl zvolen v roce 1987 po vynucené abdikaci svého předchůdce). Je ve svém voze zabit raketou RPG-7, přičemž jeho vrah páchá při pokusu o jeho zatčení sebevraždu. Je u něj ovšem nalezen dopis, v němž se k atentátu hlásí právě Chartisté, což odstartuje mohutnou policejní akci proti Chartistům v Praze. Bohužel, vzhledem k faktu, že stávající síly Chartistů byly v této době soustředěny mimo Prahu v přípravě na další akce.

O den později vystupuje V. Havel na půdě OSN s projevem, v němž využívá policejní zátah jako důkaz útlaku československé vlády proti Chartistům a žádá OSN o podniknutí kroků proti Československu. Na jeho stranu se neprodleně staví NSR, Francie, Velká Británie a USA stojící od počátku na straně Chartistů a vyhlašující Československu třídenní ultimátum, v němž má být moc v Československu předána do rukou „demokratických“ sil, jimiž jsou míněni právě Chartisté. Federální shromáždění na svém nočním zasedání ultimátum většinově odmítá a jako nového prezidenta volí J. Šroma, jehož prvním rozkazem v nové funkci je příkaz k okamžité mobilizaci ČSLA a posílení obrany západní hranice Československa. Zasedání je však v brzkých ranních hodinách narušeno bezprecedentním krokem, když prakticky všechny Chartistické síly shromážděné do jediného útoku přepadají budovu Federálního shromáždění ve snaze provést vojenský puč. Podcení ovšem schopnosti reakce vojenských a policejních sil soustředěných v Praze a pokus o puč je záhy doslova utopen v krvi.

Prochartistická koalice i přes řadu důkazů označuje celý incident jako předem připravené a Československým režimem zinscenované divadlo proti Chartistům. Znovu opakuje své ultimatum a zároveň začíná připravovat své armády k útoku. Ještě téhož dne proto začíná intenzivní průzkumná činnost jak prochartistických států, tak i na ně reagující ČSLA v pohraničních oblastech, což vede k řadě střetů mezi koaličním a československým letectvem. V nočních hodinách se navíc do Československa vrací V. Havel se dvěma pobočníky, aby mohl koordinovat další kroky Chartistů.

16. 11. 1989 z letiště Praha-Kbely vzlétá letoun Tu-154, na jehož palubě je československá vojenská mise mířící do Polska a SSSR za účelem dojednání dodávek zbraní a materiální pomoci v případě, že současná krize skutečně přeroste v otevřený konflikt. Krátce po vzletu však na palubě dochází k explozi Chartisty nastražené výbušniny, která letoun strhává k zemi, v troskách umírají všichni cestující včetně ministra zahraničí a zástupce náčelníka generálního štábu. S rostoucí intenzitou akcí Chartistů se stupňuje i aktivita SNB, armády a tajných služeb ve snaze je eliminovat. První velká ryba, která se chytí do sítě, je Havlův pobočník Gráber, na kterého SNB padne v Praze-Žižkově po občanském upozornění z místa bydliště. Následuje jej několik zatčených Chartistů, kteří přežili útok své buňky na stanici SNB v Dejvicích. Největším překvapením dne však je koaliční ultimátum, které prochází prakticky bez povšimnutí, což dává naději na možné mírové vyřešení krize. Přes toto vše však nadále pokračují vzájemné střety a pokusy o průzkum pohraničních oblastí.

K definitivnímu vyostření krize však dochází jen o den později, kdy je v Praze dopaden samotný Václav Havel i se svým druhým pobočníkem Mlynářem. Oba dva jsou neprodleně dopraveni do pankrácké věznice za Grábelem a jsou podrobeni tvrdému výslechu ve snaze rozkrýt plány Chartistů a jejich podporovatelů ze zahraničí. Ve snaze tomuto zabránit předkládají koaliční státy Československu ultimátum, v němž žádají vydání všech tří zatčených do půlnoci 17. 11. 1989, jinak budou opačné jednání považovat za casus beli. Svou výhružku navíc zdůrazní náletem několika bombardérů F-117 na města v pohraničí, přičemž se zaměřují na ničení zde umístěných mostů. I když československá vláda vydání zatčených Chartistů ihned odmítá, s diplomatickou nótou protestující proti bombardování se již ani nenamáhá.

K formálnímu vypovězení války Československu dochází v brzkých ranních hodinách 18. 11. 1989 a již počínaje šestou hodinou ranní začínají první údery koaličních letectev proti cílům v československém pohraničí. Jako první jsou bombardována letiště, z nichž zejména letiště v Plané je těžce poškozeno a na něm umístěný 1.slp je po těžkých ztrátách vyřazen z boje. Následuje série útoků proti soustředěným pozemním silám, PVO a komunikačním uzlům s cílem zchromit pozemní jednotky ČSLA a umožnit snazší průnik pozemním silám, které nastupují do útoku v 15:00. Osy útoku jsou čtyři – z Mitterteichu na Cheb, z Waldmünchenu na Domažlice, z Freyungu na Prachatice a konečně z Freistadtu na České Budějovice. Československo odpovídá protiútokem letectva na pozemní jednotky a v nočních hodinách i na Západní Německo, kde padají bomby na strategické cíle v řadě německých měst (tyto útoky probíhají prakticky po celou dobu války a je při nich v rámci odvetné Operace Hérostratos z velké části zničen Mnichov a při nejdelším náletu je poškozeno letiště Charles De Gaulle v Paříži, přes nějž do Evropy proudí pomoc ze zámoří). ČSLA (v jejich řadách bojovala řada zahraničních dobrovolníků, přičemž mimo největších skupin z Polska a SSSR lze jmenovat i skupinky dobrovolníků z Kuby či NDR), která byla na válku lépe připravena a díky znalosti terénu má taktickou výhodu, se podaří nápor ustát a mimo prvního a čtvrtého útočného směru se jí daří nepřátelský útok zachytit, zastavit a do 22. 11. zlikvidovat. V prostoru Chebu dochází na počátku války k rozsáhlému průlomu, který se však přisunutím dalších jednotek daří zachytit a v noci z 22. 11. na 23. 11. donutit nepřítele k ústupu přes Aš zpět na území NSR. Letecké boje odehrávající se nad frontou vyeskalovaly v několika rozsáhlých bitvách, z nichž největší se odehrála v dopoledních hodinách 22 .11. 1989, kdy se v prostoru západních Čech střetlo několik set letounů v průběhu mohutného náletu na Prahu. Za cenu ztráty 148 vlastních letounů se Československému letectvu daří získat strategické vítězství a zabránit dalším pokusům o hloubkové bombardování Československa. Zůstávala však ještě jedna hrozba – nepřátelský úder mířící na České Budějovice. Pro jeho zastavení a rozptýlení je rozhodnuto provést Operaci Archa, v jejímž průběhu československé bombardéry průraznými bombami rozrušily přehradní hráze vodních nádrží Lipno I a Lipno II a způsobily tak zatopení větší části jižních Čech. Nepřipravené koaliční jednotky byly tímto krokem prakticky zcela zbaveny mechanizovaných prostředků, což spolu s následným protiútokem připravených a pro boj v zatopeném prostoru připravených československých obrněných jednotek donutilo nepřítele k ústupu. Protože však československý postup hrozil obklíčením a likvidací značného množství koaličních vojáků, velení koaliční armády se rozhodlo přistoupit na vyhlášení příměří následovaným odchodem koaličních vojsk na předválečné pozice. Toto příměří bylo uzavřeno v ranních hodinách 24. 11. 1989.

Toliko zkrácená historie Listopadové války a Rudé zóny tak, jak se vypravuje…

Jak už bylo řečeno, prezentace Rudé zóny a dalších What-If směrů probíhá jak po linii modelářské, tak po linii literárně-historické, v níž se autoři snaží buď komplexními rozbory nebo jen dokumentací určitých událostí historie zpracovat podklady pro dokumentaci či podporu postavených či stavěných modelů. Postupy staveb, stejně jako rozpracované a kompletní texty doplněné o skresy kamufláží, jsou prezentovány v příslušných sekcích na serveru www.modelforum.cz, kde je zároveň možná diskuse s autory. Navíc, v rámci posunutí těchto hotových textů na kvalitativně vyšší úroveň vzniklo internetové vydavatelství Redzone Publishing, které hotové komplety vydává v podobě volně šiřitelných e-booků. Dosud tak bylo vydáno šest publikací, konkrétně:

Operace Longbow (November War series) Popis událostí z 15.11.1989 ve­doucích ke zničení dvojice průzkumných letounů SR-71 Blackbird jednotkami československé PVOS.

Perský Gambit (Czechoslovak Expedition Forces series) Popis událostí z 24.-25.1.2009 vedoucích ke zničení bitevního svazu letadlové lodě USS J.F.Kennedy v Perském zálivu.

Operace Kukačka (November War series) Popis nasazení jednotek 321.těžké dělostřelecké brigády v průběhu Listopadové války.

Viva Alitalia (Battles of Hight Blue Wall series) Popis letecké bitvy z 22.9.1961 mezi letectvem ČSLA a Luftwaffe NSR.

Operace Maurus (November War series) Popis operací koaličních speciálních jednotek v průběhu Listopadové války.

Civilní protiletadlové hlídky (November War series) ‚Deníkově zpracované vzpomínky příslušníka dobrovolných protiletlových oddílů civilní obrany Československa v období Listopadové války.

Zároveň je v rámci vydavatelství Redzone Publishing vydáván občasník What-Ifář, který je světově prvním What-If časopise, jenž se snaží vytvářet paralelu k běžným modelářským časopisům, ovšem s pochopitelným zaměřením na What-If. Jeho obsahem tak jsou nejen recenze What-If kitů, ale i historické rozbory doplňující či rozvíjející jednotlivé hlavní či vedlejší směry What-Ifu.

Tímto tedy končí toto krátké pojednání o What-Ifu a jednom z jeho směrů. Pokud vás zaujalo a budete mít zájem se k nám připojit – ať už literárně či modelářsky, budete mezi námi vždy vítáni. Jak říkají Angličané – Be Whif!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

8 komentářů

  1. doplnění
    Z textu nám to nějak vypadlo, takže pro doplnění: autorem modelu Su-24 M je Zdeněk Ujík Uj, autorem Su-27 Jakub Kubouš Jirásek.

  2. to Kragh: Zdravím, pane kolego. Dlouho tě nebylo vidět na MF…

    to Gurp:Na http://www.valka.cz skutečně kdysi vyšla historie samotné Listopadovky, zde je jen její zkrácený popis spolu se souvislostmi, které na válce.cz chyběly (což bylo spíše na škodu věci)

  3. Listopadovka
    Takovéhle shrnutí by se hodilo i na „domácím“ Modelforu. Člověk to musí nějak „vyčuchat“ ze souvislostí té hromady textů a často si i detailně pročíst diskuse, aby pochopil.

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *