Kasta Metabaronů: Jodorowského Oktameron

O neúspěchu, s jakým se potázal Alejandro Jodorowsky při svých opulentních plánech na vytvoření filmové adaptace kultovní Duny Franka Herberta, se poměrně dobře ví – a pokud ne, doporučujeme vám dokument Jodorowského Duna. Vize, autorský tým a přípravy z říše snů provázely film, o němž doufáme, že v některém z alternativních vesmírů nakonec musel vzniknout, protože to muselo BÝT něco. V našem vesmíru však na jeho realizaci nenašla hollywoodská filmová studia koule.

Vize však tak docela nezmizela. Ve spolupráci s výtvarníky Moebiem a Gimenézem totiž Jodorowsky vytvořil vesmírné opusy, do nichž se mnohé z připravované Duny promítlo. S halucinogenním Incalem jsme se mohli seznámit i v češtině před několika lety, nyní přichází na řadu kompletní Kasta Metabaronů. Ta se sice Dunou v mnohém inspiruje (mramorový svět jako by vypadl planetě se vzácným kořením z oka, Bene Gesserit nahradily jeptiškurvy, aj.), nakonec svůj inspirační zdroj notně překračuje.

Přestože se Kasta odehrává ve stejném vesmíru jako Incal, nedá se říct, že by spolu komiksy souvisely (kromě společné postavy jednoho – posledního z Metabaronů). Příběhy Metabaronů jsou také přímočařejší a mnohem snáze uchopitelnější než houbičkový Incal.

Osmičku příběhů z metabaroní kroniky si vypráví dva roboti: Tonto a Lothar, jediné odlehčující prvky jinak chladných a brutálních příběhů. Historie kasty nejmocnějších válečníků a žoldáků celého vesmíru, kteří jsou schopní ničit celé světy, jako by vypadla z antických tragédií (včetně daddy-issues olbřímích rozměrů). Působiví hrdinové platící velké daně za špetku pomíjivého štěstí, jejichž břímě je přímo úměrné jejich schopnostem – vedle nichž se kupříkladu takový Lobo třese jako mezihvězdný ratlík. V každé z dalších epizod se přitom Jodorowsky snaží jít dál a svého dalšího hrdinu zničit ještě epičtěji, což však někdy může působit poněkud brakovitě a lacině – obzvlášť, když si Jodo z ruky občas vytáhne nějaké deus ex machina – a je otázka, jestli úmyslně jako odkaz na starořecká dramata.

Kultovní sci-fi, antické tragédie, renesanční rámcová struktura, samurajský kodex bušido, jímž se ten metabaroní notně inspiroval, severské eposy, rytířské legendy… Metabaroni mají dobré inspirační kořeny, z nichž Jodorowsky obratně spletl velice působivý kmen.

Co však jeho komiks vyzdvihuje na úroveň absolutního umění, je kresba Juana Gimenéze. Evropská, hyperrealistická kresba sedmdesátých let se v jeho stylu mísí s úchvatnou nápaditostí a vlivy Moebia či H.R. Gigera a každý z panelů představuje malé umělecké dílo. Je to tak, Metabaroni by si bezesporu zasloužili výrazně větší formát, abychom si je mohli vychutnat v ještě větším detailu. Protože o vychutnávání jde při čtení Metabaronů především.