Gymnázium příšer

Vzpomínky na střední školu mohou být různé: někdo bude na gymnázium vzpomínat v dobrém, někdo ve zlém, málokdo ale tak bizarním způsobem jako bratři Antonín a Jiří Tesařovi. Sedm příběhů, tvořících sborník Gymnázium příšer, má společné školní prostředí, nestvůry a svérázný smysl pro humor. A taky pocit, že by autorům prospěla návštěva psychologa, protože příběhy připomínají spíš zlé sny. Dávejte si dobrý pozor, čemu se vlastně smějete.

Gymnázium
Gymnázium
Gymnázium
Gymnázium příšer

První ochutnávkou se stylem bratrů Tesařů byl příběh Polibky, který se nějakým způsobem dostal do sborníku české mangy Vějíř. Nejednalo se sice o mangu, ale příběh byl stručný, se zajímavou pointou, postavenou na klasické premise „co kdyby“ a dostatečně zábavný. Právě tento příběh se stal základem pro šest dalších „kraťasů“ z prostředí českého gymplu (ve smyslu nechvalně známého filmu Tomáše Vorla), avšak nikoli gymnázia. Stačí připustit, že na takto pojaté školní půdě se může odehrát cokoli a zábava může začít.

Hned první příběh nazvaný prostě Tomáš připraví čtenáře na to, co bude následovat. Do školy se totiž vrací některé slavné mrtvoly, ale znalost českých dějin není příliš silnou stránkou ani studentů, ani učitelů. Děj se skutečně zcela podřídil výchozímu nápadu. O Polibcích byla řeč výše, následují Spolužáci, kteří jsou zajímaví především možnostmi interpretace. Buď se učitel „jen“ zbláznil, nebo pochopil, že lidská existence může mít více dimenzí. Pointa sice není nová, podobný nápad byl naznačen například již v legendárním GitS nebo SEL (1), nicméně závěr příběhu mne překvapil. Oproti ostatním příběhům tu téměř není zastoupen onen primitivní smysl pro humor, typický pro zbytek sborníku, což je ovšem dáno jednak tím, že příběh obsahuje nejvíce textu, druhak tím, že Spolužáci prostě nemají být humornou historkou.

Dalším příběhem jsou Sestry, které jsou modelovým příkladem kombinace nestvůr, školního prostředí a zlého smyslu pro humor (2). Příběh může být chápán jako metafora pro všechny „divné“ nebo „odlišné“ spolužáky, kteří se stávají terčem pozornosti těch průměrných, včetně brutálního vyústění. Autoři povolili uzdu své fantazii, takže se v příběhu objevuje dvouhlavá sestra, kluk, který má místo hlavy chobotnici, a policejní psi, kteří nosí kompletní uniformy, včetně obušku. Příběh Šikana je pak českou, nepříliš povedenou variací na Beavise a Butt-heada, která se obešla bez jakýchkoli dialogů. Smát se u ní mohou pouze psychopaté. Následující Stroj je ad absurdum dotažená kritika všech tělocvikářů, pro které nic důležitějšího než tělomrskačství není, přičemž si troufám tvrdit, že každý čtenář se v životě alespoň s jedním takovým setkal.

Nejlepším příběhem sborníku je však Vejška, která si bere na paškál přípravu na přijímačky na vysoké školy i úroveň nově otevíraných oborů… aneb co všechno lze s lidským tělem udělat. V takovém světě bych skutečně žít nechtěl. Zlý humor není přítomen, příběh je vtipný právě absurditou celého světa, ve kterém se z lidí stávají nejrůznější předměty.

Prvoplánový smysl pro humor je přítomen jen v některých příbězích (Tomáš, Šikana), v ostatních jsou sice šílené nápady přítomny také, ovšem příběhy dávají smysl a jsou spíše ad absurdum dotaženou kritikou některých negativních jevů přítomných na každé střední škole. Všechny příběhy mají společnou ještě jednu zásadní věc – příšery vidí jen čtenáři a studenti, nikoli učitelé nebo jiní dospělí. Proto je sice polský spolužák obří žába, avšak dospělí v něm vidí jen „trochu zvláštního“ studenta, což je docela dobrý nápad, protože vnímání dospělých a středoškoláků je posunuté (sice to platí hlavně o dětech, nikoli o puberťácích, ale nevadí). Samozřejmost, s jakou postavy komiksu berou pro čtenáře naprosto šílené jevy, nejvíce ze všeho připomíná mangu Spirála, která je také plná bizarních jevů (např. středoškoláci se mění ve šneky, ale nikdo s tím nic nedělá).

Co se týká výtvarné stránky, slovy klasika, tady nešlo nad čím plesat. Barevná obálka působí nanejvýš poloprofesionálním dojmem, nicméně je na ní alespoň jedna postava z každého příběhu, takže si potenciální čtenář může udělat alespoň přibližnou představu o tom, co ho čeká. Nezvládnuté obálky je škoda, myslel jsem si, že se vydavatelství od doby prvního Vějíře poučilo (schválně srovnejte úroveň prvního a druhého sborníku české mangy), kroku zpět nerozumím, protože právě obálka vytváří první dojem. Nemusím snad dodávat, že to může být často také dojem poslední.

Zbytek komiksu je černobílý. Perokresba je snad záměrně neumělá (ačkoli od Polibků je patrný posun k lepšímu), stínování je dosaženo šrafováním, celek působí „hrubě“. Proporce nejsou zcela zvládnuté (místy je to dost úlet) a co se týká oblečení, na znázornění skladů a záhybů textilií raději zapomeňte. Alespoň pozadí je propracované – v rámci možností. Buď je to dáno neumětelstvím Jiřího Tesaře, nebo je tento styl školních malůvek zvolen záměrně (pak ovšem dobře plní svůj účel). Asi nejlépe v tomto ohledu dopadly Vejška a Sestry.

Vydavatelství Yatun je malá, nová česká společnost, která se snaží vydávat především mangu (např. Rappa nebo sborníky české mangy Vějíř, Vějíř 2) a české komiksy (například Město věží nebo Pírka osudu). Nejnověji dalo příležitost bratrům Tesařům prezentovat svůj – mírně řečeno neobvyklý – náhled na svět. Výsledkem není ani tak undergroundový, jako spíše amatérský sborník nazvaný Gymnázium příšer. Kdyby tomu odpovídala alespoň cena, ale za v přepočtu zhruba deset lahváčů (139 Kč) nevím, nevím. Pokud bych si měl vybrat mezi tímto sborníkem a třeba podobně trhlou, tématicky podobnou, hororově laděnou a rozsahem dvojnásobnou mangou Spirála, která je pouze o 40 Kč dražší, bral bych Spirálu všemi deseti.

Celkově vzato je tak Gymnázium příšer nanejvýš průměrným českým komiksem.

1) GitS je akronym pro Ghost in th Shell, SEL je akronym pro Serial Experiments Lain.
2) Ve stylu „And I thought my jokes were bad“.

Chodit na střední školu není žádná legrace. Zvlášť když máte za spolužáky mrtvé prezidenty, kouzelné žáby nebo lehce nepříčetná siamská dvojčata. Studium vám nijak neusnadní ani tělocvikářka, která zvyšuje výkonnost svých žáků důmyslnými přístroji, či mladý profesor, jehož pronásledují duchové z jeho studentských let. Ještě, že se můžete uklidňovat výhlídkou na dobu, kdy odsud odejdete a půjdete pracovat, třeba jako telefon nebo věšák na kabáty. Střední škola prostě není normální prostředí, a proto nejsou normální ani příběhy v této sbírce. (anotace)

  • scénář: Antonín Tesař
  • kresba: Jiří Tesař
  • vazba: paperback
  • počet stran: 112
  • cena: 139 Kč
  • vydal Yatun, 2010

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

6 komentářů

  1. Dovolím si trochu oponovat recenzi
    Berme mou oponenturu spíše jako otázku diskuse. Nechci rozpoutávat flame. Cítím však určitou potřebu se dílka bratří Tesařů zastat.

    Nechápu, co autor recenze míní pojmem “zlý humor”, protože se obávám, že ho přisuzuje i příběhům, kde se žádný humor nevyskytuje (viz. Sestry) – a pro vyznění recenze jde přitom o jeden z nejpádnějších argumentů. Jde o humor “nevydařený”? (velmi subjektivní), humor “černý” či humor “nepřátelský”? Protože se zde předloženými argumenty by Spiegelmanova Mause musel označit za nezdařenou frašku z Osvětimi – a navíc blbě nakreslenou, “bez záhybů textilií”. Ještě, že autor recenze nerecenzoval Pixieho či Padoucnici. A když se nad tím tak zamyslím, ani Persopolis by asi neobstál.

    Budu upřímný, dílko autorů Tesařových hodnotím, paradoxně, naopak poměrně vysoko (byť samozřejmě příběh silný jako Maus, Persopolis či Padoucnici nehledejme). Nejspíš jen dokáži nalézt druhý pláni tam, kde autor nikoliv – a naopak v dotaženostech ad absurdum neshledávám pokus o prvoplánový humor. Možná jsem oproštěn i od zajetí vlastního očekávání (byl jsem naopak velmi nedůvěřivý a ČEKAL jsem sbírku laciných vtípků). Ale tak už to holt bývá. Pokud autor nesplňuje recenzentovo očekávání, je to vždy chybou autora a důkazem toho, že měl recenzent vlastně pravdu ;-).

    Myslím, že klíčovým pro čtení této recenze je autorův odkaz na GITS. Je totiž naprosto mimo. Je to jako bych při hodnocení solidního žebřiňáku argumentoval čtyřmi koly, čímž má blízko nejnovějšímu ferrari (ale co bychom si nalhávali, jeho designu samozřejmě nedosáhne)…

  2. Ad oponentura
    Co se týká vysvětlení pojmu “zlý humor” – nejde o humor “nevydařený”, ale o humor “černý”. Ano, příběh “Sestry” žádné humorné scény dle Vašeho názoru neobsahují. To je pravda jen na první pohled, protože natolik bizarní děj je – i přes faktickou tragédii – zábavný. Typický černý humor, který jsem v recenzi přirovnal k manze Spirála (Uzumaki). Ta také popisuje podobně šílené situace, rovněž s tragickým vyústěním, ale je natolik nereálná, až je zábavná. Ano, možná jsem otrlý cynik, ale u čtení jsem se bavil.
    Nicméně jsem musel zmínit taky fakt, že některé příběhy jsou prvoplánovou exhibicí bez dalšího (Tomáš, Šikana). Ostatně v úvodu sborníku je jasně uvedeno, že děj některých příběhů se zcela podřídil výchozímu nápadu. Ne všechno se povedlo.

    Co se týká “blbé kresby”, tak citujete jen jednu část mé věty. Jasně jsem napsal, že kresba působí hrubě, proporce nejsou dodržovány (ani v rámci “upravených” proporcí některých postav), a že se jedná buď o neumětelství, nebo naopak o účel, pak je to v pořádku. Já to nevím, proto nabízím oba možné pohledy.
    Nicméně pokud už se pouštíte do srovnání “blbě nakreslené” Persepole, Mause nebo Padoucnice s Gymnáziem příšer, tak tady se neshodneme. Persepolis je vysoce stylizovaná černobílá záležitost, rovněž Padoucnice je jiná. Souhlasím s přirovnáním ke komiksu Maus, ovšem v něm vystupují “antropomorfní” zvířata, takže tam si s proporcemi skutečně hlavu nelámu. Co se týká Pixieho – pokud máme oba na mysli to samé – tak to je skutečný odpad.

    Co se týká mých očekávání – já jsem čekal příběhy á la “Polibky”. Očekávání se splnilo jen částečně, což je škoda, protože právě tento styl příběhů “sedí” autorům nejlépe.

    Klíčovým není ani odkaz na GiTS, který je podle Vás “naprosto mimo”, nicméně je pravda, že jsem si toto srovnání mohl odpustit – stačilo zmínit pouze SEL. Za daleko podstatnější považuji srovnání s mangou Spirála. A v tomto srovnání Gymnázium příšer prohrává. Není náhoda, že jste toto srovnání přešel.

    Nesežral jsem všechnu moudrost světa, ale o komiksech a výtvarce něco málo vím. Proto jsem Gymnázium příšer nestrhal jako prvoplánový brak, ale zkusil jsem se oprostit od “hrubé kresby” a najít v těch příbězích něco víc. V některých hlubší nápady skutečně jsou, v jiných ne. Není to komiks pro “každého”. Stačí to takhle?

  3. Jan Vaněk jr.
    Jasně. Asi se mi tam přímíchali Pixies či co 😉

  4. Jan Vaněk jr.
    A když už jsme u toho, Persepolis samozřejmě ;-). Snad aspoň toho Myšáka jsem napsal dobře.

Zveřejnit odpověď