Bivoj v novém balení

Novela Vládce stříbrného šípu a dvoudílný román Bivoj přicházejí v nové podobě, tentokrát hezky společně v jednom tlustém vydání. Jiráskův hrdina ze Starých pověstí českých je zpět a v plné síle, připraven zabíjet démony, bojovat s Avary a ucházet se o ruku Krokovy dcery Kazi.

Bivoj - kompletPořádně tlustá kniha obsahuje romány Bivoj běsobijce a Bivoj válečník (jedná se vlastně o jeden rozpůlený román), doplněné o novelu Vládce stříbrného šípu publikovanou kdysi v Pevnosti a později vydanou ve sbírce povídek s názvem Kámen a krev.

Novela děj románu časově předchází, takže je v knize umístěna jako první. Bivoj v ní se svými muži prolije krev lapků na posvátné půdě, kde se díky této nechtěné oběti probudí pradávný bůh s jeleními parohy. Příběh je velmi prostý, ale taky svižný, čtivý a bravurně napsaný, což je asi u Červenáka standard. Bivoj se zde utká s parožnatým démonem.

S jiným démonem, tentokrát kančím, se pak musí utkat v románu. Sám Jiráskův kanec ze Starých pověstí českých zde ovšem hraje druhé housle. Tohoto démona totiž na české kmeny seslala avarská čarodějnice, a právě Avaři jsou zde tím zlem, proti kterému se bojuje. Juraj Červenák rozjíždí perfektní zápletku s použitím známých bájných postav: Kazi, Teta, Libuše, Ctirad a Šárka. Staré pověsti české se tak v jeho podání mění v syrovou krvavou fantasy přetékající démony, válečníky a uťatými údy, ale najdeme zde i romantiku.

Text přepracován nebyl, takže pro ty, kdo už Bivoje četli, nepřináší kniha nic nového.

Je ale příjemné, když se na trhu objeví zase jeden Juraj Červenák, který není rudolfínskou detektivkou. Nepatřím mezi fanoušky současné Červenákovy tvorby (s výjimkou nového Černokněžníka) a neuspokojí mě ani kapitán Báthory. U mě se vynikající slovenský autor zapsal mezi jedničky svou starší tvorbou, syrovou slovanskou fantasy zastoupenou hned třemi sériemi: Černokněžník, Bohatýr a Bivoj. Čím blíže se totiž na historické časové ose ve své tvorbě blíží naší současnosti, tím více se vzdaluje od prostředí, které sluší fantasy žánru nejvíce: raný středověk plný démonů, barbarů a mečů.

Právě Bivoj zastupuje dobu nejvzdálenější, ale bohužel nedosahuje kvalit Černokněžníka a Bohatýra a nemá ani jejich epický rozměr. Ne, že by byl Bivoj snad špatný. To v žádném případě netvrdím. Jen si myslím, že není tak geniální jako série Černokněžník, kterou považuji za vrcholné dílo Juraje Červenáka (a je mi úplně jedno, jak velkou chválu pějí kritiky na Báthoryho a detektivky).

Přesto je Bivoj výtečné čtení. Jeho slabostí je snad jen hlavní postava. Hrdina Bivoj nedostal od svého autora stejnou čest jako černý Rogan nebo bohatýr Ilja, a jeho charakter není popsán natolik detailně, aby vám stačil přirůst k srdci. Za mnohé může jistě i fakt, že Bivoj sám v příběhu nedostává o mnoho více prostoru než vedlejší postavy. Například jeho milenka Kazi vám k srdci přiroste zaručeně a dokonce i avarští záporáci jsou zde zvláštním způsobem sympatičtí.

Bivoje považuji za velmi zdařile vystavěný román, ale nemůžu mu odpustit jeden ujetý prvek, který mi hodně vadil. Oním prvkem je pojetí slovanského podsvětí Návu. Autor zde totiž Náv zasadil za břeh Vltavy, tedy do našeho hmotného světa, přičemž na západ od Vltavy je svět lidí, zatímco za východním břehem je Náv. Tato absurdita sesazuje příběh zbytečně někam do pohádkové sféry. Autor sice v předmluvě upozorňuje, že se nejedná o historickou fantasy, ale čistě fikční fantasy, přesto bych ocenil, kdyby měl Bivoj poněkud dospělejší přístup a Náv by byl zasazen do podsvětí či do jiného světa.

Navzdory mým připomínkám je u mě Bivoj mezi nejoblíbenějšími tuzemskými knihami, pokud lze o slovenském autorovi mluvit jako o tuzemském. Kdo se s Bivojem ještě nesetkal, měl by tak učinit právě teď. Nedokážu si ani představit, že by mohla kniha nějakého fantasy čtenáře zklamat.

Macatá bible v pevné vazbě je nepochybně výtečný sběratelský kousek, ale co si budeme povídat… dvě původní brožury se čtou přeci jenom pohodlněji než sedmisetstránkové hovado, které je navíc tištěno na tlustém papíře, snad aby vypadalo ještě nafouklejší a dražší.

Juraj Červenák: Bivoj
Vydal: Brokilon, 2016
Obálka: Michal Ivan
Počet stran: 704
Cena: 548 Kč

Hodnocení: 85 %

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

8 komentářů

  1. To je fakt upřímná recenze :o) Autor si v ní nehraje na intelektuála a pěkně řekne všechno na plnou pusu, jak to cítí, žádné zaobalování :o)

  2. Ech, jakýpak Bivoj… Semen Samohončič, toť pravý bohatýr!

  3. To je furt keců! Prostě zapíchl kanca a pak přefikl Kazi, Tetu, Libuši a tu avarskou štětku a šel si lehnout. Jenom nevim proč na to zaflákat sedm set stran!

  4. Recenze super!
    Stručně, jasně, bez keců kolem. Spokojenost.
    Kniha: Slušná akční fantasy. Jen mi neseděl ten hlavní hrdina. (Nesedělo mi to jméno. Neboť to je tak komerčně zprofanované, že jsem měl neustále chuť na párky, salám a napěněný korbel.)
    to Podchaljuzin: Nebyl on z Malopolska?
    to Špilas: To by ani Hájka nenapadlo!

  5. Parádní počteníčko. Doufám, že Mistr napíše něco dalšího inspirovaného Jiráskem jak již učinil v „Radhostově meči“ (Lucká válka). Takový Sámo a Wogastisburg by byl fajn 🙂

  6. to KarelC: Semen Samohončič se narodil ve vsi Samohonče, na sever od Moskvy. Již v dětství proslul jako výtečný lovec a pobíječ tatarů. Mezi jeho slavné kousky z té doby patří např. „Padesát jednou ranou“, což byl kousek, při kterém mladý Semen jediným šípem proklál třicet tatařínů, deset jelenů, devět husí a jednu bábu, co na roští do lesa šla. Více o mládí Semena Samohončiče viz. kniha „Mladý sokolík“ od proslulého historika a věštce Pantěchora Bukviče.

  7. to Podchaljuzin: Už začínám chápat, z čeho se vycházelo při konstrukci sovětských tanků! 🙂

  8. to KarelC: Tanky tehdá pravda nebyly, ale v knize „Kronika překrutých bojů, které svedl předobrý bohatýr Semen Samohončič s natřikráte proklatým nactiutrhačem, bezbožníkem, křivopřísežníkem, ikonoborcem a zrádným lotrem knížetem Nikitičem“ je zmínka, že když Semen Samohončič s vojskem statných junáků obléhal knížete Nikitiče v jeho tvrzi Galupce, poslal na něj jednoho dne Nikitič jakýsi „okovaný rakvovůz“ jenž byl údajně poháněn pružinami a z něhož na Semena metali ukrytí bojovníci knížete Nikitiče hořící oštěpy. Kampak s tím však na Semena! Zhluboka se napil vody z příkopu obkružujícím tvrz, pak pérem ze své přilbice vyvolal dávení v hrdle a mohutným proudem zvratků smetl „rakvovůz“ i s bojovníky! Potom rozrazil hlavou bránu Galupky, pobil vše, co se mu do cesty postavilo a nakonec po tuhém souboji sťal i nectného Nikitiče!

Zanechat odpověď