Co leží za obzorem?

Mezi námi není snad nikdo, kdo by se aspoň jednou nezeptal: „Kdo jsem vlastně já?“ Julie Nováková se na to ve svých povídkách ptá často ústy svých hrdinů. Nechává je objevovat světy, ale jediné, co doopravdy odhalí, je vlastní nejistota.

Soubor povídek, který vyšel pod názvem Světy za obzorem, je sbírkou originálních nápadů, kam až může vést naše touha po zdokonalení podoby člověka, v jaké ho bůh stvořil. Potkáme v nich hrdiny s mnohočetnou osobností, genderové dvojence, jedince přežívající ve virtuálním světě, pokoušející se o mentální propojení se zvířaty či stroji, nebo zachraňující ze smrtelného ohrožení vlastní halucinace. Šílenci, řeknete si možná. Jenže, jak víme, mezi genialitou a šílenstvím bývá jen tenká hranice. A my jako lidé nikdy nepřestaneme dráždit hada bosou nohou – stále budeme hledat kde jsou hranice našeho lidství a kam až je lze posouvat. Implantáty to zřejmě začne a skončí – čím?

Julie Nováková si právě s těmito možnosti pohrává. Přichází se zajímavými způsoby, jak je možné rozostřit meze vnímání naší vlastní identity. Jednou je to hrdinům ku prospěchu, jindy je to ničí. Ale ať prožívají cokoliv, řeší dilemata nebo bojují o život, děje se to jaksi mimoděk, a ke čtenáři doléhají všechny emoce filtrované přes tlusté sklo. Není z nich cítit téměř nic, žádná bolest, strach, tíha složitých rozhodnutí, prostě jsou chladní jako hvězdy na obloze. Je pak těžké se do nich vcítit a něco s nimi prožít, čtenář zůstává za zástěnou a může jenom pozorovat, jak je zápas lehce načrtnutých postav mnohdy marný (a občas nadějný). Závěr povídek si nakonec musí domyslet sám, jsou totiž tak otevřené, až to někdy vypadá, že došlo k tiskařské chybě a chybí minimálně ještě jedna strana. Jenže listujete dopředu a zase dozadu zbytečně (případně mačkáte šipky na čtečce či tabletu), dál už tu nic není. Nebo že by to autorka nezvládla a redaktor nevrátil k dopsání? Skoro máte chuť vykřiknout, co to je za švajneraj, jenže on je v tom záměr, a po čase si nato zvyknete. U třetí povídky vás už takový konec nezaskočí. Zamyslíte se, a zjistíte, že vlastně nic nebrání tomu, abyste opravdu příběh dořekli sami.

Výjimku tvoří povídka poslední, označená jako novela (snad kvůli svému rozsahu), která nám vlastní konec nabídne – jen škoda, že je tak předvídatelný. Bláznivé pobíhání po neznámé planetě a nahánění přeludů asi ani jinak dopadnout nemohlo. Podobně jsem se přistihla i u dalších povídek, u kterých se dal další děj odhadnout dopředu. Pomalé tempo vyprávění i dialogy, které neženou děj do vysokých otáček, jsem si příjemně užila. Dávají totiž dostatek prostoru, aby se čtenář ve fikčních světech pořádně porozhlédl. Většina příběhů se odehrává v blíže neurčené budoucnosti, kde už nejsou různé posuny osobnosti či pohlavní identity ničím výjimečným. Zřejmě ale už do této budoucnosti nepatří emoce, a tak můžeme všechny povídky označit za vpravdě futuristické – námětem i autorským stylem. A také jednoznačným vzkazem, který můžeme mezi řádkami vyčíst. Tak jako jiní scifisté nás i tato autorka varuje, že lidstvo před výzvami budoucnosti ne vždycky obstojí. Nejde však o překážky fyzické, které by vyvstávaly z nepříznivých podmínek okolí, ale o zakopávání o sebe sama. Texty Julie Novákové jsou svědectvím o naší neschopnosti vyrovnat se sami se sebou, vydržet sami se sebou, o tom, jak nedokážeme popsat své pocity, poradit si s vlastním prožíváním, jak zvládnout samotu uprostřed tisícihlavého davu. Jak se prostě přijmout jako nedokonalou lidskou bytost. A žádné sebe-vylepšení nám v tom samozřejmě nepomůže. Ani útěky do snů, ani hvězdné výpravy k neznámým světům. Obstojíme, až budeme vědět, kdo jsme a proč jsme přišli.

Tím nechci říci, že kniha trpí nedostatkem sebevědomí. Vůbec ne. Každá povídka je hrdě uvedena krátkým sdělením autorky, prozrazujícím okolnosti vzniku textu, odkud se vzal impulz k napsání a podobně. Zřejmě měly čtenáře navnadit, ale obávám se, že prozrazují víc, než by měly. Většina z 16 povídek už někde vyšla: některé i v prestižních zahraničních časopisech, a u jedné se dokonce autorka dostala do malé překladatelské pasti (přeložit nějaký gramatický jev do češtiny se totiž může ukázat jako pěkný ořech). Julie Nováková si však se všemi problémy poradila (ačkoliv já bych třeba hledala jiné lingvistické řešení), a na úplný závěr knihy přidala i malý poetický bonbónek, ale víc už prozrazovat nebudu. Připravte se však na to, že vás čekají hrdinové zvláštní, komplikovaní, zakomplexovaní, sociálně izolovaní, plní pochyb a zklamání, psychicky rozkolísaní, rozvrácení na úplnou dřeň. Jejich nepřítelem jsou hlavně oni sami, pokud se nepřijímají. Hledají kdo jsou, kam patří a jak vést dobrý život, i když jsou jiní.

Téma hledání vlastní identity a sebepoznání je alfou a omegou tvorby Julie Novákové. Výpravou do „neprozkoumané země nikoho za lidstvím“ byla už antologie Terra Nullius, zařazená do žánru „biologické science fiction“, na které se Julie Nováková podílela nejen jako autorka, ale i jako jediná editorka. Všechny povídky v ní oscilují kolem tématu transhumanismu, který se zabývá snahou překročit současné hranice lidského těla i mysli. Julie Nováková je autorkou již ostřílenou; kromě asi třicítky vydaných povídek má za sebou i několik románů v žánru science-fiction, fantasy či detektivka, a je držitelkou i celé rady literárních ocenění včetně Encouragement Award evropského fandomu. V posledním románovém cyklu Blíženci na některé z transhumanistických myšlenek přímo navazuje – hlavní hrdinkou je kyberneuroložka, v příběhu vystupují genetiční mutanti a naději na záchranu lidstva představují zvláštní jedinci-dvojčata, která dokážou komunikovat s mimozemskou technologií.

A tak si říkám, že ne nadarmo získala Julie Nováková v  projektu Lehké fantazijno výkladovou kartu Sebevědomí. V popisu k této kartě se píše, že vlastně máme nepřeberné množství identit, a je jen na naší svobodné volbě, kterou si zvolíme. To původní vlastní já pak ale často zůstává velmi dobře skryto za plejádou masek, pohřbeno někde hluboko uvnitř nás. Uhýbáme sebepoznání a vlastní já v životě leckdy objevujeme jako poslední. Sebe-vědomí je totiž o pravdě a sebe-přijetí, často si ho však pleteme s maskami, které sebevědomí jenom předstírají s pomocí jáství, arogance nebo sobectví. Díky Julii Novákové je naše současná sci-fi tvorba obohacená právě o tyto zajímavé náhledy na lidskou existenci, které nás nutí přemýšlet, pochybovat a odhalovat. Pravda o nás je možná někde tam venku, ale třeba to není ani tak daleko, třeba leží jenom kousek za obzorem.

Procentuální hodnocení: 70%

Julie Nováková : Světy za obzorem

Vydal: Brokilon, 2018

Obálka: Lukáš Tuma

Počet stran: 595

Cena: 449 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď