Osamělá vesnička uprostřed hor, nepříliš vítaná skupina cizinců, které zradily počasí i magie, a příliš tiché lesy obklopené aurou smrti. Scénář jako z plíživého hororu, nebo fantasy příchuť příběhu o rodičích a dětech?
Elitní jednotky vrchní čarodějky Zoreny a velekněze Atalana táhnou na pomoc spřátelené armádě, která má za úkol potlačit nepokoje hýbající Podmořím. Jejich mise je ale přerušena nečekanou pauzou, když všichni společně uvíznou ve sněhem zapadané horské vísce s nefunkčním magickým portálem. A jako by zdržení nebylo dostatečnou katastrofou, brzy po jejich příchodu se v okolních lesích začnou vršit zvířecí i lidské mrtvoly úplně zbavené veškeré životní energie. Ve vesnici plné starců, kde není jediné dítě, natož statný chlap, se Zorena může při hledání viníka spolehnout pouze na vlastní rozum a vojáky. Obětí přibývá, vánice nepolevuje a ve vzduchu je cítit nekontrolovaná magie…
Děti vánice představují jeden z mnoha příběhů, jež Tereza Matoušková zasazuje do svého světa Podmoří – říše, která, jak už název napovídá, se nachází pod mořskou hladinou a v chodu ji udržuje delikátní rovnováha magie a vědy. V Dětech vánice tento motiv plní funkci pouhé kulisy a zároveň ústředního tématu; o fungování civilizace a jejích magických továren se čtenář dozví méně, než by chtěl, ale jeho velmi reálné důsledky definují příběh, jenž balancuje na hraně fantasy s velmi něžnými náznaky hororu, na každé stránce.
Děj jako takový je sevřený a nijak zbytečně komplikovaný – jeho jádro by se dalo shrnout jako „když už jsme tu zapadli sněhem, měli bychom zjistit, jaká zmutovaná magická potvora sakra zabíjí všechno kolem“. Pátrání Zoreniny jednotky po viníkovi, zatímco vesničané se jen třesou, až vojáci potáhnou dál a přestanou jim rabovat zásoby, je správně krvavé, místy nonšalantně nechutné a natolik přímočaré, že jeho podrobnější popis by vyzradil celou zápletku. Nebo by ho alespoň šlo za přímočaré označit, nebýt největšího nedostatku knihy: flashbacků.
Těmi je totiž text prošpikovaný daleko za hranici únosnosti i logiky věci – tvoří dobrou polovinu knihy, a tak je čtenář nucen neustále přeskakovat mezi hlavním dějem (a tím, co ho zajímá, tedy titulárními dětmi vánice – a že tu dětství a rodičovství nabývají některých skutečně nežádoucích kvalit), a hromadou více či méně jímavých, politických, rodinných a jiných vzpomínek, které si Zorena a další hlavní postavy vybavují nejen při pohledu na mrtvoly, ale prakticky při každém svém kroku, prohozeném slovu a místy i nádechu. Zásadní trhliny v tempu, k nimž tento styl narace vede, bohužel nemají žádnou protiváhu: jakkoliv se cílem flashbacků zdá být přiblížení postav a načrtnutí jejich hlubšího charakteru, zrovna dvakrát úspěšně se jim to nedaří.
Ne že by postavy byly ploché, to zase ne. Jen jim má člověk tendenci fandit spíš ze setrvačnosti a protože se to od něj čeká, než aby si je skutečně oblíbil. Na druhou stranu knize chybí vyloženě kladná nebo záporná postava, což je nepochybně plus – je lepší se rochnit v morální šedi než mít pevně nalinkováno, kdo je hodný a kdo ne, a Zorenin postoj velitelky, která dělá, co je nutné pro záchranu vlastního syna i země, je uvěřitelný a snad i chvályhodný. Podobně působí i další postavy: Zorenin milenec Atalan musí podobně jako ona hledat kompromisy mezi svou zodpovědností a pochybami, bojový mág Moran se pro změnu (ne)vyrovnává se ztrátou rodiny a pobočník Nityry se na to snaží dohlížet jako na školku plnou malých spratků. Nic převratného, ale zároveň nic vyloženě na škodu – „hrdinové“ jsou, někdy navzdory svému postavení a většinou navzdory tomu, co za svinstvo se jim zrovna děje, prostě jen normální lidé, kteří se snaží popasovat se životem, byť stojícím na magii a válce. A v tom spočívá jejich největší síla i slabina. Síla proto, že se děj převážně vyhýbá obvyklým klišoidním kličkám a jinde tak časté momentální hysterické krizi protagonisty; slabina kvůli tomu, že takové postavy jen těžko utkví v paměti na delší dobu.
Děti vánice jsou jednohubka, která rozhodně neurazí, přestože jí na kráse ubírá i pár přehlédnutých chyb a nicneříkající, ne zcela šťastně zvolená obálka (o to větší škoda, že i jen mezi ilustracemi doplňujícími text se najdou lepší kandidáti). Přináší vcelku sympatický uzavřený příběh, kterému však i přes snahu prokreslit postavy, jak jen je to v takto krátkém formátu možné, chybí jedna podstatná vlastnost: zapamatovatelnost. A tak se může stát, že vám kniha na patře sice zanechá nikoliv nepříjemnou chuť, ale už za pár týdnů nebudete vědět, jaká chuť že to vlastně byla.
Tereza Matoušková: Děti vánice
Vydala: Epocha, 2016
Formát: brož.
Obálka: Alena Kubíková
Počet stran: 192
Cena: 169 Kč
