Kniha zvláštních nových věcí: Bůh není, napsala

Když řeknete známému, že mu doporučujete knihu o misionáři, který odletí na jinou planetu, a váš známý nemá sci-fi rád, co se stane? Tak přesně tohle dilema muselo řešit každé nakladatelství, které by se rozhodlo vydat poslední román Michela Fabera.

Tentokrát se této nevděčné role ujalo nakladatelství Kniha Zlín, které už dříve vydalo jinou Faberovu knihu, Fahrenheitova dvojčata. Michel Faber u nás už rozhodně není neznámým autorem, a to zejména díky mistrovství jeho dvorního překladatele Viktora Janiše. Česky mu už vyšlo několik románů, díky nimž si získal značnou přízeň čtenářů. Tento původem holandský autor, který vyrůstal v Austrálii a nyní žije ve Skotsku, zaujal především opusem Kvítek karmínový a bílý. V žádném případě to však není žánrový autor, ačkoliv už v alegorii Pod kůží si vypůjčil prvky sci-fi, a tak se celá čtenářská obec najednou ocitla před rozhodnutím, zda se toto dílo s názvem Kniha zvláštních nových věcí dá opravdu zařadit do sci-fi či nikoliv. Sám autor měl v úmyslu napsat příběh o vzdálenosti mezi mužem a ženou, o takové vzdálenosti, která bude pro jejich vztah představovat těžkou zkoušku. Kdyby misionáře Petera poslal do nějaké rozvojové země, nebylo by to ono, nebylo by to dost „daleko“ na to, aby si mohl koupit pouze jednosměrnou letenku, bez toho, aniž by jeho žena Beatrice tušila, zda a kdy se vrátí. Tak velká vzdálenost, jakou dělí od Země nově objevená planeta Oáza, už může sloužit jako vytoužená metafora smrti a konečnosti. Zprávy odtud chodí kusé, pouze textovky, nikdo neví, jak Oázané vypadají, ani jaké jsou tam přírodní podmínky… Ví se jediné – je tam potřeba křesťanského kněze. Lze vůbec odolat takové výzvě? Lze odmítnout poslání, které nás všechny převyšuje? Nejde, pokud nás povolal Bůh.

 

Milovník Ježíše č. 1

Mladý evangelický pastor Peter uspěje ve výběrovém řízení, které pořádá společnost USIC, jediná, která zajištuje meziplanetární lety. Bea zůstává doma, na Zemi, zahlcena přízemními starostmi, které podivně přerůstají v ontologickou obavu, jak známý pozemský svět postihuje jedna katastrofa za druhou. Krachy supermarketů, výpadky v odpadovém hospodářství, rabování, záplavy a kdoví co ještě – tomu všemu musí čelit sama. Byla to ona, kdo Petera vytáhla z narkomanského ghetta, nyní je to ona, kdo ztrácí víru, zatímco její muž koná na cizí planetě boží dílo… Zatímco on nachází v biblických verších útěchu, ba dokonce víc, když se pokouší důležité části Oázanům přeložit tak, aby nový text neobsahoval pro ně těžko vyslovitelné hlásky (klobouk dolů překladateli), ji spíše dovádějí k nepříčetnosti. Zatímco Peter pospává v houpací síti pod obloukem nedostavěného kostela, s jehož budováním mu Oázané, sami sebe nazývající Milovníky Ježíše, ochotně pomáhají, Bea na Zemi prožívá pravý armagedon, ztrátu všech životních jistot i domova. Pouto mezi manželi, které se zprvu zdálo tak pevné, dostane značné trhliny, a nic ho neposílí ani Beino těhotenství, důsledek chvatného sexu na rozloučenou v autě na letištním parkovišti. Naopak, možná právě to mezi ně zarazilo pořádný klín. Její dopisy, zprvu chápavé a zvědavé, se postupně mění ve strohé výkřiky zoufalství, na které Peter reaguje dost neobratně a se značným zpožděním, a prozrazují totální odcizení mezi nimi.

 

Bělokvět musí proudit

Překvapí snad někoho, že Peter, zcela pohlcen novým světem, pomalu ztrácí kontakt s realitou? Že mu najednou události na Zemi připadají tak vzdálené a tak neskutečné? A můžeme se zamýšlet nad tím, zda na tom celibátu nakonec nebylo něco dost užitečného – minimálně by Peter nemusel řešit dilema mezi posláním a povinností manžela. A ptát se můžeme i dál, třeba proč právě křesťanskému náboženství se dostane být té cti a první oslovit mimozemské bytosti. Proč se té cti nedostalo třeba šintoismu nebo islámu? Máme v tom vidět tolik antropology kritizovaný centralismus Západu, nebo jen schopnost autora využít současné vědecké prognózy, že cesty vesmíru ovládnou soukromé podniky? A že to budou právě jejich majitelé (a potažmo i zaměstnanci), kteří budou mít právo roznášet do kosmu své hodnoty, životní styl a potřeby… Román nás totiž donutí sundat si růžové brýle a odhodit idealistické představy o lidstvu, které objev jiné obyvatelné planety posune k vyšší úrovni. Místo toho se totiž nový svět na příkladu Oázy stává spíše předmětem racionálního kalkulu a dalším zdrojem obchodních komodit. Vidíme zaměstnance USIC, kterak flegmaticky vykonávají svěřené úkoly, směňují bez skrupulí pozemské léky za sklizeň oázanského bělokvětu, ze kterého lze vyrobit cokoliv, a užívají si života na ubikacích a ve společné jídelně, kde marní čas planými kecy nad kelímky s umělým kafem nebo posilováním v tělocvičně. Podobnost s jinými obdobně organizovanými uskupeními jistě nebude čistě náhodná! Doplňte si sami… Přehlídka spořádané tuposti a bezohlednosti je v ostrém kontrastu s Peterovou postupnou proměnou. Člověk totiž není jenom jeho tělo, ale je výsledkem prostředí, ve kterém žije.

 

Oáza na konci vesmíru

Autor si dal docela hezkou práci, aby vykreslil zvláštnosti podnebí na planetě Oáza, takže při čtení pomalu cítíte, jak se vám teplý a vlhký vzduch dobývá pod šaty, a těšíte se spolu s Peterem na déšť, který jedním pořádným chlístnutím uhasí jeho žízeň. Také mentalita mimozemšťanů je vpravdě svojská, byť mají pár společných rysů s lidmi a žijí podobně jako my ve společenstvích, fyziognomií i způsobem rozmnožování se značně liší, řídí se vlastní logikou a pravidly. Upřímně, tohle kvituju na knize snad ze všeho nejvíc. I to postupné odhalování jejich zevnějšku i způsobu života, který chvílemi připomíná mix prvobytně pospolné, hmyzí říše a new age, i to, že Peterovi, byť s nimi delší dobu žije, stále spousta věcí uniká. Na druhou stranu je až neuvěřitelné, že by s dnešními technologiemi bylo něco takového možné a že by závěs určitého tajemství už dávno se všemi těmi drony, rentgeny a lejzry nebyl dávno na cucky. Oázané se jeví jako neškodní a dětsky naivní, možná tím tak trošku připomínají prosté duše brazilských indiánů, k nimž v naší pozemské historii dorazili první jezuitští misionáři. Ta podobnost mi vlastně nešla po celou dobu z hlavy, vzpomínám třeba na film Misie, kde dobré úmysly nakonec ztroskotaly na politických a obchodních zájmech. A ani v Knize zvláštních nových věcí nechybí temné pozadí, z něhož se pomalu loupe skutečná pravda o důvodech k osídlení Oázy.

 

Past na čtenáře

V knize číhají i další nebezpečné myšlenky, týkající se třeba tzv. posledních věcí člověka, resp. posledních otázek světa, kterými se zabývá teologická disciplína zvaná eschatologie. Můžete je přeskočit, nebo se jimi zabývat, když knížku či čtečku odložíte, to už je na vás. Sám autor tvrdí, že se pokusil konec západní civilizace podat tak, aby čtenář neupadl do deprese. Nikoho nenutí, aby se pravdě o konečnosti lidské existence podíval přímo do tváře, ale podobným úvahám se dá během četby jen těžko vyhnout. Nevypráví tu příběh vhodný pro každého čtenáře. Většina se zalekne hned na začátku, když vyhodnotí Faberovo dílo jako „knihu o náboženství“. Kdo přeci jen najde odvahu, může to vzdát po několika stranách. Znepokojivé otázky a otevřený konec neuspokojí čtenáře přímočarých adventur ani příznivce romantiky. Skalní fanoušek sci-fi bude zase zklamán z některých technických i sociologických nedotažeností. Snad právě tahle žánrová vada na kráse i vydání až na konci loňského roku způsobilo, že se román nedostal dostatečně do oběhu a vypadl dokonce z nominací na Cenu Akademie SFFH. Z čtenářských ohlasů je patrné, že se mnozí nechali zlákat autorovým jménem, ale po přečtení se cítí podvedeni. A přesto je to kniha výborná, dobře napsaná, emočně věrná a filozoficky nosná. Já osobně bych si ji možná lépe vychutnala, kdyby se šikmo přes obrazovku neustále netáhl otravný nápis „RC FantasyPlanet“, ale všichni, kdož si budete moci Knihu zvláštních nových věcí užít bez takového rušení, mi jistě dáte za pravdu, že je to skvělá volba.

 

Co jsme ochotni obětovat pro lásku

Na závěr jen jedna zajímavost. Když Faber dopisoval tento román, jeho ženě Evě diagnostikovali rakovinu v pokročilém stádiu. Samotného vydání knihy se už nedožila. Můžeme spekulovat, zda by byl konec knihy jiný, kdyby autorova manželka neonemocněla a nezemřela. Kniha zvláštních nových věcí, jak Oázané označují Bibli, se v mnoha ohledech stává příběhem o autorovi a jeho ženě. I jejich vztah byl svým způsobem nerovný, kdy jeden získal prostor k tvůrčí činnosti na základě oběti druhého. Možná jsme tu původně mohli mít talentovanou spisovatelku Evu Faberovou, ale ustoupila z umělecké dráhy, vzala na svá bedra praktickou a ekonomickou stránku života a přesvědčila manžela, původní profesí pečovatele, aby své romány zveřejnil. Michel Faber totiž psal přes 25 let do šuplíku, není to však žádný šílený grafoman, vždy věděl, že knih z toho bude jen určitý počet, aby jemu samotnému zůstaly vzácné a aby se navzájem dostatečně lišily, jinak nemají důvod k existenci. Když se pouštěl do Knihy zvláštních nových věcí, cítil, že tahle bude poslední, alespoň co se týká tvorby pro dospělé čtenáře. Je tedy možné, že se brzy setkáme s jeho novým příběhem, který se však bude obracet k dětskému čtenáři. Nebo to dopadne jako se sportovními celebritami, které s velkou pompou ohlásí konec kariéry, aby po roce s ještě větší pompou ohlásily svůj návrat? Někdy stačí jen vyměnit sportovní disciplínu, prózu za poezii. Svou nejnovější knihou Neskonalá, příběh jedné lásky se nám Michel Faber představuje jako básník…

 

Michel Faber: Kniha zvláštních nových věcí
Vydal: Kniha Zlín, 2016
Překlad: Viktor Janiš
Obálka: Michaela Treuerová
Formát: váz.
Počest stran: 452
Cena: 449 Kč

Hodnocení: 80 %

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *