Singularity – eds. J. P. Kelly a J. Kessel

V nakladatelství Laser-books se věnují antologiím rádi a často. Na závěr roku si pro nás tedy logicky jednu připravily. Singularity přitom nejsou zjevením z čistého nebe, ale navazují hned na dva již vydané tituly. Obálkou a tématem na legendární Zrcadlovky, svou funkcí rozloučení s rokem 2009 zase na ultimátní Vidím to jinak. Minimálně se vyrovnat těmto titulům není zrovna nejsnazší úkol. Povedlo se?

eds. J. P. Kelly a J. Kessel - SingularityHned na úvod své recenze považuji za nutné sdělit a podtrhnout, že následující řádky vyjadřují můj subjektivní názor, který do značné míry vychází z faktu, že miluji fantasy a sci-fi mám jen rád – a to ještě jen někdy. Většinou mě spíš nudí nebo štve. Její většinu považuji za nesnesitelně arogantní, bez chuti a života, pletoucí si motivy s myšlenkami a vůbec za žánr chápající úlohu literatury a umění celkem zpátečnicky. Klidně si mě kamenujte. Jo a Duna nebo třeba takový Ílion jsou super, protože se a) blíží fantasy a nepředstírají, že technika má něco společného s pokrokem či rozumem, a b) nebojí se obracet do minulosti, k tradici (viz Simmonsovu zálibu v rozborech umění, především literatury), lidem jako takovým a oslavě příběhu.

Zrcadlovky i Vidím to jinak pro mne byly tedy zjevením nikoliv po své scifistické stránce, ale právě tím, že mi umožňovaly ignorovat zvulgarizovanou, na technických motivech stavějící sci-fi. Hrdě mixovaly žánry, nabízely stylové hrátky, smrtelně vážná témata i ironií jiskřící kousky. Lewis Shiner, spoluautor geniálního Mozarta ve slunečních brýlích, by pravděpodobně řekl, že zatraceně dospělé a neignorující skutečný svět. A přitom si vědomé svých kořenů.
Gernsbackovo kontinuum je oslavou fenoménu science fiction. Sterling v předmluvě k Vidím to jinak s úctou vzpomíná pulpové autory a ve dvou závěrečných povídkách Zrcadlovek vystřihne nejen ironické vyjádření svého smýšlení o velké politice, ale také víru v tradici žánru (spolupráce autorů) a schopnost sdílet své vize s někým dalším. A jen tak mimochodem, své úvody k jednotlivým kouskům kyberpunkové antologie nebere smrtelně vážně. Znovu se tu dostává ke slovu ironie, pro mne osobně větší symbol než titulní „zrcadlovky“ (což je vzhledem k samotným povídkám jen další ironický, ovšem v zásadě přátelský štulec všem, kdo už předem připravují škatulky). Hlavně jsem však měl z každé povídky pocit, že všichni zúčastnění chápou slavnou větu Johna Kessela („pokud se chceme dostat do první ligy, musíme splnit prvoligové požadavky“). Chápou a uvádějí ji v praxi, ale nemají nejmenší potřebu na to upozorňovat. Nejsou malými dětmi, které kolem sebe křičí o uznání. Jazyk jejich próz i jejich prezentace byl setsakra přirozený a nenásilný. I když se hemžil dráty, kanylami nebo metafyzičnem. Byly z něj slyšet kytary (a opět – nikoliv moderní syntetizátory, ale tradiční nástroj!). A hlavní sdělení bylo jasné – typický kyberpunkový autor neexistuje. Existuje pouze styl. Styl, který povede ke kontroverzím a umožní se rozběhnout mnoha směry.
Z tohoto hlediska jsou pro mne Singularity zklamáním. Což ovšem není chyba zde obsažených povídek. To je další věc, kterou bych rád zdůraznil: povídky jsou jedna vedle druhé skvělé. Problém je v tom, co jimi jejich editoři říkají, jak o nich mluví. První zádrhel je již v Předmluvě, která sice nabízí několik zajímavých postřehů a je si vědoma toho, že klasický kyberpunk prodělal zásadní vývoj, který bychom mohli diplomaticky nazvat demokratizací. Prostě si ho přivlastnil každý. Najednou byl všude. Pop kultura je mrcha. Kessel s Kellym nabízejí cestu ven, jakousi definici, která ovšem, možná nevědomky, spíš než punk vyzdvihuje kyber… Jinak řečeno, zatímco kyberpunk otevíral mnoho dveří, oni vstoupili pouze do jedněch, definovaných technickou sci-fi, což je něco, s čím já osobně nemohu souhlasit. Už proto, že právě na tomto poli byl klasický kyberpunk devalvován nejvíce (jak si ostatně všímá i Lewis Shiner ve svém článku Uvnitř Hnutí). O tom, že se jedná o technickou sci-fi, nebudete mít pochyby ani u jedné z předkládaných povídek.

I když to je možná jinak – antologie je koneckonců označená jako postkyberpunková. Nejedná se o nový kyberpunk. Jedná se o práce, které vznikly po kyberpunku a něco si z něj vzaly. V tomto ohledu je dokonale logické, že se editoři soustředili na jeden žánr, v němž sledují stopy kyberpunku. Je to logické, ale nemusí se mi to líbit. Stejně jako se Keselovi a Kellymu nemusí líbit, že Neal Stephenson (a pár dalších) nepíše povídky a v jejich výběru tak zůstává citelná mezera.
Stejně tak se mi nemusí líbit, ale třeba to naopak někdo přivítá, dikce úryvků korespondence mezi Kesselem a Sterlingem. Ta nabízí zapálené diskuze nad literaturou a jejím posláním, stejně jako nad otázkami kvality, ale snad pro její útržkovitost, snad pro dobu svého vzniku, nenabízí onu eleganci, na jakou jsem u Sterlinga zvyklý. Slova jako „angažovanost“ a „establishment“ mi náhle znějí agresivně a až dětinsky (což asi bude v Evropě, která si prošla jak komunismem, tak nacismem a fašizmem obecnější problém) a jakoby uvězněná někde v obrozeneckém duchu devatenáctého století. O dost lépe zní úryvky z Gibsona. Bez patosu, pokorné a smířené s faktem, že některé věci prostě pochopit či řídit nelze. Rozhodně se však i v prvním případě jedná o něco podstatného, co ilustruje dobu svého vzniku a nabízí pohled na tu stránku kyberpunku, která planula touhou po konfrontaci a prosazení vlastního názoru, nejen svého díla.
Co mi však působí největší problémy, je způsob, jakým oba editoři představují některé povídky. Opět mi chybí ona elegance Zrcadlovek, určitý nadhled, a naopak se mi vynořují jevy, které jsem zmínil na samém počátku. Ideálním případem je úvod do povídky Svatební album Davida Maruska. Tohle dílko je mimochodem jedno z nejlepších v knize. Krom jiného i proto, že sice obývá pokoj sci-fi, ale okny zcela nepokrytě nahlíží do hájemství, kam se přesunuli (či ještě stále přesouvají) někteří harcovníci Hnutí – do mainstreamu, ale dokonce i do hororu. A je to nahlédnutí řádně depresivní a působivé. K takovým nahlédnutím (a dalším vrcholům knihy) určitě patří i závěrečná práce Coryho Doctorowa (Když Zemi vládli systemáci) nebo třeba klasika Gibsona (Třináct pohledů na kartonovou kolonii). Přitom jenom u Gibsona mě páni editoři nenaštvali.
Jejich víru, že Maruskova povídka má šťastný konec, bych chtěl mít také. Co mě ale dovádí k šílenství je představa, že jejím jádrem by mohla být otázka, komu patří práva, když existuje několik kopií jedné bytosti? S tímhle tvrzením chtějí rozbít establishment a dokázat, že sci-fi je kvalitní literatura a nikoliv pouhá hříčka? Good luck. Ta povídka nabízí mnohem víc – tragédie uvěznění v zamrznutém čase, rozpad vztahu, pošpinění nevinnosti atd. Nikoliv jen právnickou anekdotu. U Systemáků se pak dočteme, že se kyberpunk paradoxně stal literaturou pro dospělé… Aha, a co byl předtím? Ale hlavně, proč paradoxně? Již zmíněný Shiner tohle bere jako nutnost někdy kolem roku 1992 (a spíš ještě dřív, stejně jako Gibson nebo Sterling). Kessel s Kellym přitom mají evidentně přehled a dokáží vyhmátnout témata a motivy, díky kterým se jim Singularity nerozpadnou v lepší a časově roztáhlejší ročenku (podvratnost středostavovské estetiky a morálky, rokenrolový feeling, hrdinové nežijí ve vzduchoprázdnu a nesetkáme se s prvoplánovými padouchy a jasnou konfrontací…). Tak proč se vracejí k argumentaci, kterou shodil A. Sapkowski (ne že by ho znali) ve svém článku O velkém konfliktu (k dostání v tom samém čísle Ikarie jako Shinerovo Uvnitř Hnutí…). A opravdu úvodní Opravář kol (narazíme na něj i ve Vidím to jinak) vědomě nabourává kyberpunková klišé? Není to spíš tak, že je to jeden z mála opravdu kyberpunkových kusů, ke kterým patří ještě Poslední remake Návratu Lehkého latinského Larryho od Pat Cadiganové (trochu podobného jejímu příspěvku do Zrcadlovek, ale mnohem lepší) nebo Co se šustí, Tygří Lilinko od Paula Di Filippa (na které – ovšem s láskou, nikoliv v neúctě sedí původně opovržlivé NOGS – Novels Of Gibsonian Sensibility) a pokud nabourává nějaká klišé, pak těch „pisálků“, kteří si navlékli značkové kožené bundy, vyhledali ve slovníku (dnes na googlu) slovo „hacker“ a začali psát to, co vždy?

Ale to vlastně jen opakuji začátek – že mám problém s editory, nikoliv s povídkami a že se jedná o výhrady subjektivní. Pokud bych se snažil o něco objektivního, tak bych spíše poukázal na vročení jednotlivých povídek (záběr je z let 1996-2006, ale povídky pocházejí pouze z šesti let, přičemž blok 1996-7 má hned šest zástupců, roky 1998, 2000 nebo 2002-3 žádného…). Povídky samotné jsou jinak extra výživnou dávkou zábavy (i v humorném slova smyslu, aneb Haf haf, řekl pes), angažovanosti, která neštve, ale donutí přemýšlet (Jejuka), nebo prostě nabídnou „jen“ vrcholně lidské problémy přednesené v žánrovém pozlátku virtuální reality (což je v knize vůbec oblíbený motiv).
Do posledně zmíněného ranečku bychom mohli uložit především Rudou Sonju a Lessinghama v zemi snů od G. Jonesové a především Tátův svět od W. J. Williamse. U prvně zmíněné povídky vás určitě bude napadat řada otázek – tou, jak by vypadala conanovská antologie kyberpunkerů počínaje, po jak se liší čtení muže a ženy konče. A to jsem jen u těch prvoplánových. To Williams moc otázek nepokládá, ale zato předvádí podobně jako Marusek ukázkovou lidskou tragédii, z které není úniku, protože někdy nic jiného než bolest a její neustálé jitření prostě nezbývá… Při jejím čtením jsem si vzpomněl na trochu jinak pojatou, ale s podobnými motivy pracující povídku Dana Simmonse Řeka Styx teče proti proudu (a samozřejmě na Kingův Řbitov zvířátek). Síla povídky není tedy v originalitě, ale v tom, co přetrvá – kvalitě stylu a adaptaci tématu na daný žánr.
A tím je, jak již bylo řečeno, stará dobrá sci-fi po dopadu kyberpunku. Sem tam se objeví nějaká čistá hornina, ale především se jedná o práce, které si z kyberpunku dle vlastního uvážení berou. Není to zlomová antologie, která by nějak převracela žánr (či dokonce žánry), ale kvalita, která přetrvá a navíc znovu donutí člověka přemýšlet, co to vlastně ten kyberpunk byl a co se mu na něm líbilo. Nemusíme souhlasit s vizí editorů, ale na vědomí ji vzít musíme. Konečně, nejlepší bude knihu přečíst a pak, slovy Sterlinga a Kessela, si počkat, až budeme mrtví. Pak se uvidí, kdo měl pravdu…

VERDIKT:

Vysoce kvalitní, nikoliv však přelomová antologie, která nabízí výborné povídky a pro někoho kontroverzní editory. V povedené obálce a s účastí překladatelské špičky povinnost fanoušků sci-fi a hodně zajímavá záležitost pro nás ostatní…

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Takže… Takže ta redefinice v předchozím, kolegově, článku pocházela právě z úst oněch editorů? Tak nějak si to troufám odhadnout. Jestli je to tak, pak s nimi budu mít asi taky problém.Každopádně díky za info, hned jak bude výplata kupuju.

  2. hm
    mimochodem, Mozart ve slunečních brýlích je samozřejmě Mozart v zrcadlovkách… asi nemusím vysvětlovat, jak k záměně došlo a ani nechci, aby se to odstranilo. Považuji tuto chybičku za roztomilou. Jen na to upozorňuji, protože i kdybych tu měl rád nějakou tu zajímavou diskuzi, skutečně bych jí nechtěl na tohle téma…

  3. Postkyberpunk
    Jinak Kessel a Kelly se opravdu pouští do…ehm, redefinice je asi moc odvážné tvrzení, ale o analýzu jo. Názor na jejich práci viz výše, ale ještě bych přihodil svou představu o postkyberpunkové antologii – naprosto nereálnou (pokud by se náhodou hooooodně mooooooc nehecl Martin Šust :))- sestava původních autorů Zrcadlovek v oddíle číslo jedna a výběr z jejich povídek za posledních pět let – bez ohledu na žánr, oddíl dvě: povídky autorů, kteří se ke kyberpunku hlásí, nebo jsou z něj obviňování. A klidně bych tam vrazil i Tada Williamse a jeho Nejštťastnějšího mrtvého chlapečka…oddíl tři: negativní vymezení aneb práce, které prohlašují že kyberpunk nejsou a nikdy nebyly a nikdy nebudou… To by byla antologie, že? S malým funkčním lamborghini…

  4. Promiň Borisi, chtěl jsem napsat něco “jen pochvalného”, ale nějak to nešlo… Dodnes totiž poslouchám hudbu z té doby, kyberpunk a digitální undergrund té doby je pro mě věcí stále fascinující, Sterling a Gibson pak jsou pro mě bohové… Příliš osobní? Ano, přesně tak… Jen na vysvětlenou – chtěl jsem napsat víc, ale utnul jsem to. Bylo by to přespříliš – tak jen krátce :-)… Když jsem kdysi na konci sedmdesátých let objevil po pročtení Verneovek vědecko-fantastickou literaturu (a ještě o něco málo později tu elektrizující zkratku sci-fi), podlehl jsem… Jako hloupé dítě jsem si tam zařadil i Hobita. Nerozlišoval jsem to… Jak šly roky a knih už s označením SF přibývalo, jak jsem se prokousával českými i zahraničními antologiemi, pročetl jsem se Bulyčovem, Clarkem, Bradburym, Strugackými, ale i Troskou, Nesvadbou a Neffem, pořád mě to “SF” na tuhle literaturu pasovalo, i když se tu a tam objevila povídka, která už o vědu ani nezavadila, přesto byla fantastická…Zkrátím to. Něco se změnílo a naráz vycházeli knížky nejen ve čtvrtek. Objevila se slova, jako hard SF, fantasy, sword and magic, cyberpunk, steampunk, scifantasy, space opera, která zastupovala píšící lidi podobně smýšlející a vyprávějící obdodobné příběhy. Cizí slova, která skrývala spoustu neskutečných zážitků, těžkých propadáků, nepochopených vizionářů, báječné zábavy, recyklovaných příběhů starých tisíce let, ale především a hlavně imaginace. Ze začátku jsem ta anglická slova používal strašně rád, co bych se nepřiznal, později jsem pochopil, že je lepší tohle vše zahrnout toliko do literatury fantastické a tu pak dělit jen na dobrou a špatnou… Některé ze směrů byly jen výkřiky ve vákuu. Jiné byly sešněrované pevně danou osnovou a nesnesly jakékoliv vybočení. Objevil se však jeden, co byl řádně anarchistický a rozevlátý, s panflety a nejasným směřováním, časopisy, hudbou, hrami, komunitou příznivců z undergrundu (co se náhle vzala bůhví odkud) a řádně hlasitým křikem na obřím náměstí plném lidí, co právě na něco podobného čekali a šířili poselství dál… Na správném místě ve správnou dobu. A její hlasatelé jako supernova zazářili a stejně náhle pohasli (nebo aspoň snížili intenzitu záření na očím snesitelnou míru). Samořejmě tím vyvolali spoustu diskuzí u škarohlídů i zastánců, ale řeči se vedou a čas se valí dál… To se stalo kyberpunku (a možná je na obdobné cestě New Weird) Některá hnutí prostě vzniknou jen proto, že nastal ten správný čas. A zůstane po nich jen stopa, tu méně výrazná, tam zřetelnější. Navazovat na některé se nedá, dá se však sledovat ta stopa. O to se Kelly s Kesselem pokusili a i přes nedostatky spíš sebeprezentační, tato sbírka nemá chybu… A kdyby byl kyberpunk stále aktuální a žil, tato sbírka by byla jejich symbolickým řevem – “Jsme tu a je nám úplně jedno, co si myslíte!”…Díky Borisi, napsal jsi to přesně tak, jak bych to napsal já, kdybych to uměl – jako vždy výborně napsaná recenze, pochopil jsi proč tahle sbírka vznikla (nebo mám aspoň ten pocit :-), narozdíl od jiných recenzentů.

  5. Jaká známá jména vám nejvíc chybí v tomto sborníku?Na Stephensonovi se asi shodneme.Ale já být editor, hnal bych to ještě víc do extrémů a dal tam něco od Noona a Vandermeera.

  6. A otázka pro znalce
    Vyšla u (pravděpodobně) nějakého malého angloamerického nakladatelství sborník povídek, která by šla řekl bych post-punkovějším směrem?Čili jestli se v ní oběvili možná menší pecky s experimentální formou a se světy podobnými knihám Venissunderground, Pyl a Vurt?

Zveřejnit odpověď