Vnitřní záležitosti – Connie Willisová

Lucus, Hugo, Nebula. Locus, Hugo, Nebula. A tak pořád dokola. Informace o získaných literárních cenách jako by tvořila stálý podnázev všech jedenácti povídek, zařazených do této nevšední sbírky. Takže milí fajnšmekři, nenechte si tuhle parádní přehlídku ujít!

Vnitřní záležitosti

Connie Willisová je proslulá rozmanitostí témat, které podává jak ve svých povídkách, tak i v řadě románů a novel, patřících právem k nejvýznamnějším dílům sci-fi vůbec (např. Kniha posledního soudu, která vyšla i česky). Nápadů má opravdu dostatek a už spousty let, i když k některým motivům se ráda vrací, jako třeba i v případě románu …o psu nemluvě, který u nás získal v hlasování ASFFH cenu Nejlepší SF za rok 2012. Stejně jako v něm se i v první povídce sbírky Vnitřní záležitosti autorka zabývá velkým tématem cestování v čase. V dalších deseti povídkách se dále můžeme dočíst různých vizí budoucnosti, v nichž dojde i na přistání mimozemšťanů, vymření všech psů na planetě nebo k odstranění menstruačního cy­klu.

Povídky zařazené do téhle knížky v podstatě představují jakýsi průřez 25 lety spisovatelské kariéry Connie Willisové, od průlomové Požární hlídky, kterou se prosadila na literárním poli a vysloužila si první ocenění, až po ukázku ze současné tvorby této renomované představitelky moderní fikce. Jistě není bez zajímavosti, že na vzniku sbírky Vnitřní záležitosti se podílely významné osobnosti české sci-fi, Martin Šust coby editor a Jana Rečková a Stanislav Švachouček jako překladatelé.

Kdo si oblíbil psaní Connie Willisové, má tedy úžasnou příležitost sledovat postupné zrání dnes už známé autorky. Zatímco v raném období se přiklání spíše k dystopickému proudu literatury, v dalších letech koketuje s magickým realismem a esoterikou, až dochází ke klasické sci-fi. Je vidět, že zpočátku nadějná spisovatelka stavěla spíše na originálním postřehu (proč by studenti historie neměli zažít skutečnou praxi – tedy v reálné minulosti?) a trefném rýpnutí do současných nešvarů (lidé si před novináři nasazují „tváře pro focení“), přičemž rekvizity žánru jsou spíš jakousi mlžnou oponou v pozadí. Vykreslení dystopického světa se opírá jen o lehce načrtnuté náznaky, kterým chybí širší kontext – člověk po něm dost hladoví, až věrohodnost příběhů pokulhává, ale na druhou stranu je pochopitelné, že formát povídky je v tomto ohledu omezený.

No – přiznám se – občas mě napadaly hříšné myšlenky, zda se ty ceny jako Hugo, Locus či Nebula trochu nepřeceňují. Vždyť úroveň některých povídek byla směle srovnatelná s díly, která se honosí naší Cenou Karla Čapka… Čím víc se však podaří prokousat knihou do pozdějšího tvůrčího období, nabývají fantastické prvky na významu a dostávají se do popředí. Rozměr příběhů je spíše komorní a zůstává takový i v mladších a zralejších povídkách. Jako by všechno bylo hlavně záležitostí „uvnitř“. Žádné bombastické události a barvité masové scény v hollywoodském stylu prostě nečekejte. K hlavním přednostem povídek patří především práce s postavami a dialogy. Autorka se skrze ně nebojí vyjadřovat emoce, naplno a často. Rozhovory plynou zcela přirozeně, člověk si říká: ano, takhle opravdu mluví živí lidé. Repliky jsou zdánlivě o ničem, dlouho se nic neděje, ale nakonec se vše řečené ukáže jako podstatné…

Právě důraz na drobný detail, který bývá pro rozuzlení klíčový, vyvolává dojem pečlivé perokresby, v níž výtvarník ukryl nějakou tajnou zprávu. Občas se však tato přesnost zvrhává až v přehnanou důkladnost (podrobné popisy tras londýnského metra a všech pasáží či verzí vánočních koled), ale kdo dotčené reálie dobře zná, bude se tím asi skvěle bavit. Čtenáře, libující si v méně intelektuální zábavě, potěším, že na pozadí většiny příběhů se řeší také milostné záležitosti, buď to dají hlavní hrdinové (vždy muž a žena) dohromady, nebo si díky společnému úsilí (pátrání a odhalování tajemných jevů, záchrana lidstva) něco důležitého o svém vztahu uvědomí. Motiv spolupráce, souladu a harmonie je vůbec jakýmsi horizontem, který všechny povídky spojuje.

Autorka si velmi umně pohrává také s formou, využívá účinně vypravěčských postupů typických pro detektivky, a čtenáře tak napíná do poslední tečky. Svou sečtělost dokáže přetavit v zábavný moment, ať už vytváří paralelu s jinými klasickými autory (Agatha Christie) nebo se pokouší o fiktivní vědeckou esej, čerpající z neméně fiktivních odborných pramenů (interpretační studie dosud neobjevených básní Emily Dickinsonové). Humor tak dodává příběhům pověstná vypravěčská křídla, na nichž se s elegancí a lehkostí nese i poněkud závažnější autorské poselství.

Čtenář povídek Connie Willisové ale musí být pozorný, aby mu to důležité neuniklo. Takoví jsou totiž i hrdinové příběhů – pozorní, vnímaví, často si všimnou něčeho, čemu ostatní nevěnují pozornost, a tím se odlišují od slepých a hluchých mas, které je obklopují. Nepřipadáte si někdy také tak? A s jakou úlevou pak zjistíte, že nejste se svou odlišností sami? Kdo by netoužil potkat spřízněnou duši, když všichni okolo nevidí a nechápou?! Tak přesně pro takovou příležitost vezměte knížku Vnitřní záležitosti do ruky a výprava za podstatou lidství může začít.

Protože přesně tuto esenci hrdinové povídek hledají, ať už tváří tvář sami sobě nebo jiné vesmírné civilizaci. Zda se jim to daří, už budete muset zjistit sami.

  • Název: Vnitřní záležitosti
  • Autor: Connie Willisová
  • Forma: hardback
  • Počet stran: 389
  • Cena: 399 Kč
  • Vydal: Triton, 2013
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentáře

  1. Kniha
    Berenika: Tohle je především KNIHA na úrovni…;) Recenze je velmi příjemná, jen mi není úplně jasné, zda (a jak) se kniha autorce recenze líbila. Je to takové opatrné přelévání důrazu na to, pro které čtenáře je co důležité a jaké motivy a postupy Connie Willisová používá, ale „líbilo/nelíbilo“ nezazní. A to by mě zrovna zajímalo…:)

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *