Cirkus prokletých – Hamilton Laurell K.

Znovu jsme v St. Luis, rozkošný upír Jean-Claude se stále neúnavně dvoří a Anita dál pracuje pro hamižného šéfa, místní policii, sbírá tučňáky a trousí drsné hlášky. Změnilo se něco? V podstatě ne, ale při troše skromnosti čtenářstvo potěší i fakt, že v Cirkuse prokletých se autorka přece jen lehce odchýlila od fabule minulých dvou dílů. No, lehoulince. A na co se můžete těšit dál? Na stupňování.

Ano, aby show mohla pokračovat, musí proti Anitě nastupovat stále silnější a silnější protivníci. Jestliže v prvním díle stačila upírka tisíciletá, teď si to Anita v cirku rozdá se soupeřem mnohonásobně starším a rafinovanějším. Vlastně, rozdá si to s kde kým, ale netěšte se na pikantní scény, Anita jen ve vší počestnosti střílí, probodává, trhá, škrtí, rdousí. Jo, taky se zamiluje a kdo četl doslov předchozích dílů, ví už do koho. Když kniha přibyla do našeho domu, zeptal se mě můj nesentimentální bratr jen „Už tam píchá s tím vlkodlakem?“  Ne, nepíchá.

Pořád se v této sérii dožaduji nějakých morálních přesahů, tentokrát se alespoň dozvíme, že Anita nemá ráda ultrapravičáky, i když jsou to upírobijci, v hrudi jí hárají mateřské city k mladšímu kolegovi a dokonce v jednu chvíli upadne do pasti a zakolísá ve své skálopevné loajalitě. I teď před námi defilují mužné hrudi, blýskavé špičáky a hebké kadeře (v některých případech hebká kožešina), upíři a kožoměnci se doslovně perou o to, s kým Anita stráví večer a všichni vypadají, když ne báječně, tak aspoň přijatelně. Není divu. Autorka, která toho na hrdinku nakládá nemálo a zároveň o ní nechce přijít (hlavně o ní přijít nemůže, má toho pro ni připraveného ještě požehnaně), totiž zjistila to, co zjišťují autoři v případě tohoto typu hrdinek obvykle… jestliže má hrdinka přežít, musí na ni brát nejen hlavní hrdina, ale skoro každý, s kým přijde do styku, alespoň natolik, aby ji hned nezabil. No a tak se nám nápadníci a sympatizanti množí. Myslím, že se moc nespletu, když budu prorokovat, že je (i nás) v budoucnu čeká výřad.

Slušelo by se prohodit pár slov i o kvalitách literárních, ale budu se opakovat. Řemeslo zvládnuté slušně, snad jen pár křečovitých momentů, to obzvláště v závěru, několik drobných nelogičností, kterých si při zběsilém spádu děje ani nemusíte všimnout. Laurell Hamilltonová s počtem napsaných stran literárně nijak neroste, z jejího psaní nemrazí, nedojme vás, nezatajíte dech, jen se bavíte ve společnosti nezničitelné hrdinky a její suity. Stačí to? K tomu, abych si přečetla i další díl, ano, k hodnocení přesahujícímu šestku ne.