Oukej, tak jak nějak originálně začít. Hm. Třeba… to napíšu bez úvodu. Žádnej úvod, rozumíte? Prostě hnedka budu psát, že Trilogie Elénium má (jakjinak) tři části: Diamantový trůn,……
Oukej, tak jak nějak originálně začít. Hm. Třeba… to napíšu bez úvodu. Žádnej úvod, rozumíte? Prostě hnedka budu psát, že
Trilogie Elénium má (jakjinak) tři části: Diamantový trůn, Rubínový rytíř a poslední Safírová růže. Celé se to odhrává ve světě Elénů, kterému vládne Matka Církev a králové. A Matka Církev má hodné a silné syny – bojovné rytíře různých řádů.
Hlavním hrdinou je Sparhawk, rytíř pandionského řádu, Ochránce královny Ehlany a hlavně statečný bojovník a schopný kouzelník. Vrací se z vyhnanství v Rendoru (jižní země mírně připomínající Arábii) neboť právě jeho mladá královna byla otrávena. Dozvídáme se, že v tom má pravděpodobně prsty Cimmurský primas Annius (Cimmura je hlavní město Ehlaniny říše, primas je církevní hodnostář a Annius je jméno toho neřáda). A tak se rozehrává napínavá cesta za lékem na jed, na který neexistuje žádný lék. Na cestu se vydávají jak Sparhawk, jeho panoš Kur(n)ik, Kurikův syn Talen, učitelka magie Sefrenie (nebo Sephrenie) ale i ostatní rytíři pandionského řádu: Bevier, Ulath, Tynian a mladý novic Berit. Družinka se párkrát rozdělí, na chvíli putují rozděleně a jindy zase dohromady… no prostě klasika.
Eddings má celkem propracovaný svět, ale se světem Alornů a Angaraků se to nedá srovnávat. Elénium vůbec je jakýsi slabší bratříček nebo chudší příbuzný ságy Belgariad a Malloreon. Eddings využívá stejných archetypálních postav: matička-kouzelnice připomíná Polgaru, Kurik je zemitý sedlák stejně jako Durnik, Talen zase připomíná Silka. Všechno je ale bohužel jaksi ubožejší, méně originální, vtipy jsou méně vtipné, zápletka méně propracovaná, postavy hůř vykreslené a tak trochu vám splývají (hlavně rytíři) pointa méně překvapivá. Eddings v této knize ještě není tak skvělý vypravěč, jak ho známe z jiných ság. Naproti tomu výhodou bezesporu je to, že zde není ta stará ohraná pohádka jak chudý chlapec ke štěstí přišel. Sparhawk je už na začátku zkušený a protřelý bojovník, který se nediví tomu, že hlava padá dolů a krev je rudočervená a hlavně nemá výčitky, když zabije nějakého toho nepřítele. Nepřátelé jsou tu opět líčeni jako bez-ustání-nabíhající postavičky které stejně hnedka Sparhawk zabije. Mimo zrádce Martela a “démonů kteří jsou nebezpeční i nejmocnějším bohům” vlastně nikdo netvoří vážnější problém. Opravdu mě napadlo, proč mají takové starosti s Rendorskou a Zemošskou armádou. Stačí na ně poslat Sparhawka a jeho přátelé a… hotovo.
Ovšem, jak už je u Eddingsových knih typické, nechybí originální a bezesporu vtipné nápady, situace a místa. Ať už sama Matka Církev (skutečné křesťanství ve fantasy, žádné Usireaedonitství), magie, dialogy, sběrači lidových pověstí, redanský fanatismus, bůh Azash a jeho Zemošský nohsled Otha, atd…
Co říci závěrem? No, originální by bylo skoničit jen tak najednou, uprostřed věty a nedoříct
Eddings a tak vůbec
Skutečně, první dojem byl v tomto článku celkem vystihnut. Četla jsem jak pentalogie Belgariad a Malloreon, Čaroděje Belgarata i Polgaru, tak i trilogie Elenium a Tamuli, dokonce i Mrinský kodex (uff). Každá z těchto knih je druhé velmi podobná, ale ocenit se musí každá zvlášť. Koneckonců, pokud si stěžujete, že je tam podobný bůh, podobní hlavní i vedleší hrdinové tak se nedivte. Každá fantasy musí mít stejný základ hrdina-padouch, hodný-zlý bůh, družina-příšery.. to je podstata (nejen) Eddingsovy fantasy.
Eddings a tak vůbec
Skutečně, první dojem byl v tomto článku celkem vystihnut. Četla jsem jak pentalogie Belgariad a Malloreon, Čaroděje Belgarata i Polgaru, tak i trilogie Elenium a Tamuli, dokonce i Mrinský kodex (uff). Každá z těchto knih je druhé velmi podobná, ale ocenit se musí každá zvlášť. Koneckonců, pokud si stěžujete, že je tam podobný bůh, podobní hlavní i vedleší hrdinové tak se nedivte. Každá fantasy musí mít stejný základ hrdina-padouch, hodný-zlý bůh, družina-příšery.. to je podstata (nejen) Eddingsovy fantasy.
Mrinský kodex
Pokud jsi četla Mrinský kodex, tak by mě zajímalo kde jsi ho sehnala, v Rivanském kodexu Eddings jasně píše, že nebude psát Mrinský ani Darinský kodex:-)
Hmmmm…….
No já úplně nesouhlasím s tím, že by Elenium bylo slabší. Každá kniha má něco co se jí dá vytknout, mně se Elenium líbilo. Je to prostě věc názoru.
jenom detail
Mám jenom maličkou připomínku a to tu že Bevier, Ulath a Tynian rozhodně nejsou rytíři pandionského řádu narozdíl od toho jediného rytíře, kterého si vynechal a to Kaltena. Berit je totiž zatím jenom novic. Asi sem trošku puntičkář…
Panebože!
Tímto příspěvkem usvědčuji sám sebe z nedůslednosti, neboť mě k jeho napsání přivedlo výhradně přesvědčení, že za tolik slov, kolik jste mu věnovali, Eddings ani nestojí. Je to quintesence blbosti a všeho, co mi na komerční fantasy vadí. Nesmyslný lineární příběh slouží jen jako kostra pro vtipy televizní úrovně, postavy jsou tak šablonovité, že nudí už od třicáté stránky. A já tu hovadinu musím dočíst do konce, protože za to mám penízky. Snad mě dřív dostane stáří nebo mor. A k tomu, že každá fantasy musí mít schema hrdina-padouch, dobrý-zlý… Ne. Takové schema musí každá knížka pro méně gramotnou část americké populace. Fantasy má mít tři věci, a právě ty Eddings vynechává. Jsou to: krev, sex a mystika.
Pan Kopivoj zřejmě není čtenářem fantasy. Jinak by si odpustil svoji krev, pot a slzy, a dokázal by ocenit, že Eddings je pro zkušenější čtenáře žánru. Letitý příznivec fantasy má už totiž dávno plné zuby moralizování, vysvětlování, promyšlených příběhů a životných postav. Tolkien se taky jednou přejí. Zkušeného fanouška přestane bavit i krev a nejdůležitějším kritériem se stane počet stran, takzvaná “vata”. Eddings je geniální v tom, že dokáže zaplnit kilo papíru naprosto ničím. Nepopisuje boje, vynechává krajinu, kašle na zápletku, nezatěžuje se s napětím, chápe, že originalita je jen na škodu, a ve vatě vlastně metaliterárně odkazuje na předchůdce, jež jeho čtenáři samozřejmě znají. Například v kapitolách o posedlé lady Bellině zcela otevřeně kopíruje jednu méně známou Howardovu povídku. Zkušený čtenář ji ale samozřejmě zná a požitek pak nepramení z Eddingsovy vedlejší zápletky, jež je zcela nepodstatná, ale právě z faktu, že narážka na jiné dílo vzbudí pocity, jež čtenář zažíval při četbě onoho staršího vzoru; tedy stístěnost, strach. Eddings už tyto emoce navozovat nepotřebuje, protože použije prefabrikát. Důležité prostě není psaní, ale počet stran a alespoň elementární věrnost pravidlům Dračího doupěte, tedy prostota (jež šlechtí) a epizodičnost (jež zrcadlí dobu). A ještě něco. Pan Kopivoj a další jsou zřejmě svedeni nepříliš zdařilým českým překladem. Já to četl v originále a trilogie by si jistě zasloužila poctivější vydání.
Elenium
Elenium je podle mě nejlepší Eddings. 🙂 Ty nejnovější tituly jsou už nečitelné srágory, stokrát opakovaná témata, otřepané zápletky, hrozná nuda. Ale Elenium (a Belgariad), to je prostě tradiční americká fantasy – dobrodružná sága ve stylu meče a magie. Pohodka. Do vlaku geniální. 🙂
Osobně musím řící, že trilogie Elenium a Tamuli, mě zaujali více než Belgariad a Maloreon. Líbí se mi i Eddingsuv styl, ale hlavně to, že postavy mají své přednosti i nešvary.