Drsný spasitel n. v. – Žamboch Miroslav

Jezdec z neznáma. Na svém věrném oři projíždí krajinou, po zuby ozbrojen, tragický hrdina hledající vlastní minulost. Téměř westernová postava, pokud nepočítáme implantované Oko, podivnou Ruku, démona uvězněného ve vlastním nitru a fakt, že jeho oř je bionický konstrukt. A jeho světem není Divoký západ, ale neradostná budoucnost po Krachu, zaplněná bohy, démony, šílenými technologiemi a zbytky lidstva ve všech podobách…

Žamboch Miroslav - Drsný spasitel n. v.Ano, druhé vydání Žambochova Drsného spasitele je na světě, tentokrát v brožované vazbě, která v knihovničce ladí s dalšími v poslední době vydanými žambochovkami. Důvod vydání samozřejmě není primárně estetický, román byl dávno vyprodaný a není se co divit. Pokud si Žamboch odskočil do jiného než koniášovského světa, vždy to stálo za to. Drsný spasitel přináší dosavadní vrchol linie Megapolis či Seržanta, tedy děl spojujících jak fantasy, tak sci-fi a vůbec všechno, co se autorovi hodí do krámu, s až povznášející ujetostí. A i když výsledek v mnoha ohledech připomíná hlavního hrdinu, sešitého z mnoha kousků, odporného a děsivého, je (stejně jako v předchozích uvedených případech) fungující a strhující. A to z několika důvodů.
V prvé řadě jde o způsob přebírání motivů či estetiky. Drsný spasitel je románem, jehož jednotlivé části mohou fungovat jako povídky, přičemž ty první svým laděním do postapokalyptického westernu připomínají Kingovu Temnou věž nebo japonského Vampire Huntera D (třeba z takového Bloodlustu jako by si sem odskočili bratři Nelsonové, ale i některé motivy z druhé povídky) a samozřejmě příběhy Jona Shannowa. Biokonstrukt Micuma zase může připomenout vznešeného oře Zelazného Dilvishe a podobný původ by se dal vysledovat ještě u mnoha dalších postav, předmětů i zápletek. Nejedná se přitom o žádné vykrádání z nedostatků vlastní fantazie, ale o naprosto funkční přebírání a kombinování toho, co má autor rád, nebo o čem si myslí, že by spolu mohlo fungovat, a naplnění známých forem novým obsahem a pro domácí publikum příjemným bonusem v zasazení části děje na území kdysi známém jako Morava a Slezsko.
Prolnutí westernové (bandité, strážci zákona, vdovy v nesnázích, boje o koně, podivní a fanatičtí kněží atd.) a apokalyptické (mutace, ruiny civilizace, nejrůznější nadpřirozené entity, podivní a fanatičtí kněží atd.) estetiky s hrdiny se jmény jako je kupříkladu poručík Janota, s děsivou vizí Ostravy jako ledového pekla, ale i nejrůznějšími vtípky, kdy se dozvíme, že Ostraváci jsou sympatičtí, neb mluví krátce, stručně a vždy přímo k věci (např. „Zabijte ho.“) vede k tomu, že i když před sebou máme skutečně neutěšený, krutý a v pravém slova smyslu šílející svět, je nám velmi blízký. I když je pravda, že na chudáky ovečky se v Beskydech už nikdy nepodívám jak dřív.
Ale zpět ke světu románu. Je jím, jak už bylo naznačeno, náš vlastní, ovšem v blíže neurčené budoucnosti po Krachu. Žamboch se o této události příliš nerozepisuje, ale soudě dle výsledků a především maximálnímu možnému výskytu nelidských kreatur a kouzel to tentokrát nebyl jaderný holocaust. Mnohé napoví první dvě věty románu, které si už právem vysloužily pozici možná nejúdernějšího zahájení českého fantastického díla vůbec. Podruhé ukřižovaný Kristus, to nevěští nic dobrého. Z několika v textu roztroušených poznámek se pak dozvíme, že dotyčný syn Boží se následně tak trochu pomátl a nyní jej uctívají už jen šílenci. Krach tedy můžeme brát jako krach projektu spasení (na což konečně může odkazovat sám název románu), případně rozumu a vědeckého poznání světa. Ovšem to jsou v zásadě okrajové myšlenky. Důležité je, že vykreslený svět je dostatečně svůj (například od Kinga jej poznáme díky menší míře patosu, mystiky a melancholie), dává smysl a nepostrádá ani krásu, byť smrtící.
Odhalování jeho krás i nebezpečí (přičemž obojí často splývá) je přitom nabalené na (pro autora) typicky dobrodružný příběh plný akce a ještě masivnější akce a především na ústřední postavu. Co se akce týče, Žamboch se zde asi ještě víc než v Líhni přiblížil stylu Jiřího Kulhánka, bez toho, že by se mu dalo vytknout tradiční schéma vyzbrojit – dostat nářez – vyzbrojit se znovu a líp – dostat znovu nářez a tak pořád dokola (to volně cituji jednu starou recenzi, tuším, že na Cestu krve :-)). Od druhého českého mistra akce jej samozřejmě odlišuje to, že má mnohem větší cit pro klasické dobrodružství, stavbu zápletky a především konstrukce vlastních fantastických světů (mimochodem, nejfantastičtější prostředí vytvořil Kulhánek ve svém nejrozporuplněji přijímaném díle, Stronciu, a naopak Žambochovu Líheň zase já považuji z jeho románů za nejslabší právě pro věrnost reálné Praze).
Žambochovy zápletky jsou kapitolou samy pro sebe. Přebírají motivy a postupy nejrůznějších žánrů a nezřídka je střídají a mixují v rámci nikoliv pouze knihy, ale i samotných povídek. Ty pak na klenoty povyšuje lehkost, s níž k tomu dochází a kterou bychom v takovéto míře nalezli snad jen u klasika Howarda. Ne vše je samozřejmě dokonalé, občas nám zůstane něco nedotaženého, případně finále povídky nepřebije nějakou scénu ze začátku či prostředku, nebo se stane příliš nepřehlednou (konkrétně třeba závěr ostravské epizody nebo démon z Jablůňkova). Ovšem všechna zaváhání jsou více než vynahrazena temnou a drsnou atmosférou. A především titulním „drsným spasitelem“ (drsným zcela logicky, protože jiného si svět ani nezaslouží).
Jeho pátrání po vlastní minulosti je lemované záhadami a temnými skutky, z nichž ani zdaleka ne všechny mají na svědomí jeho protivníci. Mít v sobě démona a sám jako jeden z nich vypadat, to není zrovna recept na vyrovnanou, lidskou společností přijímanou osobnost. Aby někdo takový přežil, potřebuje pořádnou dávku zvláštních schopností, silnou vůli, zatvrzelost, smysl pro humor, společníky a hlavně hodně štěstí. Což náš hrdina má. Byť ten humor se teprve snaží chápat, a tak z něj padají spíše drsňácky psychopatické hlášky a na jemnější vtip je zde biokonstrukt Micuma (Drsný spasitel je nejvtipnější – vedle Megapolis – autorovou knihou, i když se jedná o humor černý a krutý).
Někdy by se dokonce mohlo zdát, že toho štěstí a odolnosti má až přespříliš, že neustálé hromadění stále těžších a těžších protivníků, stejně jako utržených zranění (včetně jednoho rozsekání na kusy, doslova), se už vymklo z rukou. Ovšem závěr se svými odhaleními ukáže, že i z téhle oprátky se tentokrát Žamboch vyvlékl. Pravda, neznamená to, že by byl konec stoprocentně uspokojivý, ale rozhodně do sebe vše podstatné zapadne a pár zdánlivě slabých míst se zpětně zaretušuje.
Sliby dané bohům či bohy dané, je prostě třeba plnit… A samozřejmě, není dobré se jim posmívat. I to jsou malé pravdy, které C. R., náš hrdina, na své cestě trousí a místy tak nepůsobí ani tak jako akční hrdina (i když pachu olova a střelného prachu se nezbavíme ani na okamžik), ale spíše průvodce, který tu glosuje, tam zas vysvětluje, ale vždy s mírou. Už bylo zmíněno, že se přitom nejedná o žádného beránka, ale v zásadě o opravdu drsného bastarda, který sice páchá dobro, ale propast vnitřní Temnoty je u něj mnohem blíž, než bývá u Žambochových hrdinů zvykem. Jako by se to odráželo i v jeho příhodách, kde nalezneme mrtvé děti, vaření lidské maso, bitvu, v níž zahynuly desítky miliónů… I romantické a milostné scény jsou tentokrát temné a brutální, vlastně až zvráceně pornografické, že by se za ně nestyděli ani v hentai (včetně pohlavního styku zakončeného smrtí jednoho z partnerů).
Drsný spasitel tak nabízí dosud nejtemnějšího Žambochova hrdinu. Jeho příběh díky výbornému prostředí, neustálé akci a desítkám vtipů a hlášek se čte skoro sám, ovšem identifikovat se s ním je složité (a domyšleno do důsledků i strašidelné). Z tohoto důvodu asi nikdy nebude C. R. nejpopulárnější, ale víte, myslím, že mu to vadit nebude a ke knize s jeho osudy se čtenáři budou s možná až morbidním pocitem fascinace stále vracet. Ta kniha za to stojí.

VERDIKT:

Drsný příběh z nejdrsnějšího možného světa s dosud nejtemnějším Žambochovým hrdinou. Kniha, u níž se můžete bavit hledáním odkazů na desítky knih a filmů, stejně jako grandiózní akcí a až hororovými scénami. Tenhle dort se pejskovi povedl, možná i proto, že v něm, krom jiného, upekl i kočičku… bude vám chutnat, i když byste možná místy raději opak. Dobrou chuť.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Tak už mám jasno, co si přečtu hned po sbírce “Memento mori”:-). Beztak už na mě implantované oko Drsného spasitele pomrkává z knihovničky ostudně dlouho.

  2. a to počkej, až na tebe začne mávat hebkou pacičkou v kelvarové rukavici, to už opravdu neodoláš…:-)

  3. Tak znova, napsal jsem zde dlouhou oponentůru recenzi, ovšem z nějakého důvodu se nechtěla odeslat. A ať jsem dělal, co jsem dělal, už se mi ji zachránit nepodařilo.Takže teď jen stručně a v bodech:1)Na celé knize je nejlepší svět. Je pokřivený, temný, nápaditý, fascinující, brutální. Zaslouží 10/10. Atmosféra se ho pevně drží a nepouští se.2)Další nezničitelný hrdina (ležení v několika kusech included), ozbrojování se zbraněmi až šílených ráží, ect.3) Humor chybí, či nedostačuje, takže nic co by mírnilo bod 2), což je velká škoda. 4) Příběh je… no… tradiční. Nic mě nepřekvapilo, viděl jsem autorovi témeř celou dobu do karet. Asi jsem ho načetl víc než by bylo dobré.5) Kdyby tam žádný příběh nebyl a zůstal by jen popis světa a osudů obyčejných lidí, bylo by to mnohem lepší než, jak to je.6) Hrozně zamrzí, když v příběhu je skulinka, kam by se dalo narobouvat nměkolik úžasných věcí, ať už vyplynutí pro celý příběh či jen tak povzbuzujících momentů a detailů, ovšem autor je pečlivě ignoruje a jede si v zaběhané koleji.Jak jsem někde četl výrok: Žamboch umí světy, ale neumí příběh. A postavy.Vcelku s ním souhlasím.BTW – Drsný spasitel byla poslední kníha, co jsem od něj četl a koupil. Líheň před tím se mi zdála nedostačující (takže jsem si ani nekoupil druhý díl a jen si ho pujčil) a tohle byl poslední hřebíček do rakve. Ale upřímně doufám, že se mu něco opravdu povede a já si zase koupím další jeho knihu.

  4. TNT: Souhlasím i nesouhlasím, svůj názor už jsem napsal a je k nalezení v sekci “Kde to nejvíc vře”, “Knihy”.Humor se zde přeci jen nějaký vyskytuje. Pro někoho bude přitažlivý – pro jiného už méně. Ale striktně vzato, nějaký tu je:-)Na ději skutečně nic překvapivého není, to je asi největší slabina.Řekl bych však, že hrdina je velmi dobře charakterizován a i ostatní postavy jsou dobře vykresleny.

  5. 2TNT-mohol by si,len pre priklad,uviest nejaky titul,lebo podla mna tam bolo humoru-sarkazmu,tak akurat.

  6. TNT: Naprosto souhlasím. Já spasitele nedočetl, tak tak jsem překousl, že je hlavní hrdina několikrát přeštípnut, pár týdnů si poleží, pak sroste a hurá do světa. Ale když se tam objeví okopčený vůz z Vampire Huntera tak jsem přestal číst a už se k tomu nevrátil. Recenze by měli přestat psát autorovy nekritičtí obdivovatelé.

  7. Všeobecně
    Venca: a právě proto je píšu já 🙂 Holt to máš blbý, že jsi přestal, protože jsi a) přišel o logický vysvětlení, proč je C.R. takový jaký je, včetně té regenerace b) by jsi zjistil, že Žamboch přebírá nápady, které se mu líbí, ale nenahrazuje jimi neschopnost přijít s vlastnímiObecně kniha nabízí dost a myslím, že podle recenze si každý s minimálním povědomím o Žambochovi udělá obrázek, zda je kniha pro něj, či ne.

  8. Hm, u jiných autorů se píše, že nápady kopírují, u Žambocha, že je přebírá:) To že má vlastní nápady vím, např. Seržant má v mé knihovně čestné místo. Tady mi to spíš přišlo, že si autor řekl – lidi chtěj novou knížku, tak já tam dám tady to a támhle to, něčím to spojím a hotovo. Logické vysvětlení tam být může, ale proč číst o hrdinovi, kterému se nemůže nic stát? tak nějak v tom nevidím napětí. Ale to je jen názor člověka, který četl Žambocha rád, ale s každou další knihou je zklamanější a zklamanější(snad až na Predátory, tam alespoň nebyl nezničitelný geroj).

  9. no jo…
    původně jsem chtěl být ironický, ale pak jsem si všiml toho smajlíku… Ale ano, někde se jedná o kopírání (protože se dotyčný na nic nezmůže), jindy o přebírání – dotyčný si buď hraje, myslí, že to zvládne líp, nebo má prostě něco rád (a prakticky vzato se nabízí i otázka, nakolik si musí být faktu přebírání vědom) – sem patří krom jiných třeba i takřka kompletně Shakespeare. Horší je to s otázkou, co s tím hrdinou. Osobně mi to zas tak moc nevadilo, protože je to vyváženo jeho vnitřním rozjímáním (můžeme říct i psychologií) a humorem (smál jsem se od začátku do konce, ale možná jsem prostě divný). Čtenářská očekávání jsou divná věc, to je bez debat.

  10. upřímně, mě se naopak těžko četl seržant a Drsného spasitele jsem slupnul s nadšením. Tak, ten nesmretlný geroj sice ani ve své době nebyl přehnaně originální, ale mě nevadil a to plně souhlasím s TNT, doslova mě uchvátil ten svět, díky kterému bych tuto knihu hodnotil velice kladně – a příběh imho není tak zlý, ten konec sice mohl být jiný, ale jinak proti tomu nemám výhrady. TO Venca: to, že se kniha líbila recenzentovali, neznemená, že je vůči autorovi nekritický

  11. Nesmrtelnost hl. hrdiny:Rozvinula se tu zajímavá debata nad tím, zda je vůbec přípustné, aby byla hlavní postava obdařena takovými schopnostmi jako má C.R.Odpůrci argumentují tím, že kniha následně ztrácí napětí (podobný názor jsem četl i v jiné recenzi na jiném serveru), a že vlastně není nutné se o hlavního hrdinu bát.Mé stanovisko je, že to vůbec nevadí a strachovat se můžete i tak:-))1. C.R. (alespoň tak jak je vykreslen) není žádný beránek, a i když může být čtenáři sympatický (pro dobro knížky by i měl:-))) vůbec by se nikdo nedivil, kdyby tenhle “parchant” spravedlivě natáhnul bačkory:-) To je dle mého základní koncept, který i Žamboch sledoval. Balancuje totiž na hraně zavržení a obdivu k hlavnímu hrdinovi.Proto strach o něj není tím rozhodujícím, čím by měl být čtenář zachvácen:-)2. C.R. sice mohutně regeneruje, ale pokud by byl např. spálen, střelen do hlavy a nebo byl každý kousek jeho nebohého těla rozprášen do různých koutů tohoto ponurého světa – obávám se, že by to jen tak nerozchodil ani nevyležel:-)3. Kdyby někdo zpracoval statistiku načasování úmrtí hl. hrdinů, pak bych se snad i vsadil, že většina umírá v samém závěru a nebo hned na začátku a vyprávění je následně retrospektivní:-)U C.R. jako u každého jiného tedy tušíte, že pokud zemře, bude to nejspíš na konci příběhu.Sám. C. R. v knize navíc několikrát zmíní, jak by jej bylo možné zabít. Proto bych řekl, že získáte-li k této postavě sympatie, nemusíte být o nic ochuzeni a o svého “miláčka” se můžete poklidně strachovat;-)Tento pocit sílí tím spíše, má-li na konci dojít k typické závěrečné bitvě:-)A pro citlivější povahy:-) zmíním ještě jeden fakt, a to že nikdo nikdy neví, zda C.R. náhodou nepřijde o některou ze svých končetin a zbylých částí těla. Ne vždy je totiž po ruce sympatická Popelka, která jej setřídí a poskládá dohromady:-)Můj dojem z knihy proto je, že to co ji kazí, není značná odolnost C.R., ale poněkud skromný děj.

  12. Nesmrtelný HH mi vadil z toho důvodu, že tenkrát to vylo módní. A už docela ohrané a nudné.Každopádně jsem se o něj nebál ani mu nijak nefandil. Byl mi úplně ukradený.Mazlík: To by možná platilo u jiných, ale Žamboch nemá koule sejmout hlavního hrdinu. Vedlejší bez problému, ale hlavního prostě ne.Nihil: Takže kdybych přepsal Drsného spasitele s tím, že bych to dokázal líp, tak bych jen přebíral?Henulik: Nejsem si jistý, co po mně chceš, ale mně to co by se v knize dalo považovat za vtip, příliš vtipné nepřipadalo. Holt mám humor příliš rád.A knihy kde mi sedl humor a bylo ho tam dost, abych se nejen ušklíbal ale i zasmál? Sníh, Sama čepel a třeba ten Ílion.

  13. TNT:Žamboch toho zase tolik nenapsal:-) A je to taky jen člověk:-), takže nelze říci, jestli se v nějaké další knize rozhodne hl. postavu ukončit nebo ne:-)Být spisovatelem fantasy literatury není u nás zrovna snadné a nějaká ta koruna se také hodí:-).Proto bych řekl, že autor si bude svého hrdinu spíše hýčkat, aby mu vydržel čerstvý pro případné pokračování úspěšného titulu:-)Leda snad, kdyby se ukázalo, že kniha byla propadák, vycházel by dodatek, v němž by byla hl. postava odpravena a rozdrcena na prach – pro dobro nás čtenářů:-)))

  14. pardon
    jen rychle, nemám dneska vůbec net, tak jen to adresné: ano, kdybys to přepsal líp, než Žamboch, nebo pokud bys to udělal tak, že by to sice jasně citovalo, ale fungovalo i samo o sobě, tak bys přebíral. Znovu říkám, na tomhle principu vznikla většina Shakespearových her. Osobně prostě nechápu tu adoraci originality, to je jak v devatenáctém století, nakonec ještě začneme řešit, že to nemá žádný společenský přesah pro náš lid a národ…

  15. Originalita? Občas potěší, když si řekneš: Paráda, tak tohle tu ještě nebylo!

Zveřejnit odpověď