Miroslav Žamboch, spisovatel, od kterého se na domácí scéně nejvíce očekává, muž kombinující oblibu, kvalitu a autorský vývoj. O průniku do Polska ani nemluvě. Přesto dosud nebyl nalezen jednotný úhel pohledu, jak ho představovat a interpretovat čtenářům. Jeho poslední román Drsný spasitel je zřetelný důkaz.
Dobytí ghetta
Jedním z důvodů úspěchu čtenářského i kritického je neúnavná píle autorova. Poprvé na sebe upozornil ve svých dvaceti letech vítězstvím v soutěži O nejlepší fantasy roku 1992 (povídka Zpověď válečníka byla nakonec otištěna až v magazínu Poutník č. 9 – Anabis roku 1995). Do povědomí čtenářů začal pronikat v druhé půli 90. let svými brutálními povídkami v Ikarii plnými šťavnatých nápadů silně se vymykajících z kánonů fantastiky, zasazených do magií a nadlidskými bytostmi přesycených a přesílených světů. Ve stejném duchu se nesly dvě původně jen elektronicky vydaná díla: Temná trilogie obsahující zmíněnou Zpověď válečníka z temného starého fantasy věku a paradoxně i moderní hi-tech psychedelický soubor povídek Megapolis.
To samé jsou první dvě novely z jeho knižní prvotiny Poslední bere vše (2000). Třetí obsažený kus však byl předzvěstí nového směru – hlavní hrdina Pouštního škorpiona je nejslavnější autorova postava Koniáš, s nímž o rok později vyšel i první Žambochův román Na ostřích čepelí.
Čtivost a kvalita zůstala zachována, radikálně jiné prostředí, respektive kombinace obého se ale ukázalo tím pravým. Kniha se stala bestsellerem a vymrštila svého autora do pozice jedné z čelných, nejoblíbenějších a nejčtenějších hvězd tuzemských fanoušků (a to i v konkurenci zvučných zahraničních jmen). Tuto pozici si upevnil v podobném duchu laděnými romány Seržant (2002) a Bez slitování (2003) a koniášovskou sbírkou povídek Ostří oceli (2002). Všechny knihy (až na Seržanta) mají společný jeden svět a obecnou silovou umírněnost a celkovou blízkost klasičtější fantasy. A také vzhled: tradiční paperbacky s chytlavými obálkami. Tím bylo „ghetto fantastiky“ dobyto.
Válka ve středním proudu
Další na řadě měl být celý svět, samozřejmě. Nebo alespoň široký okruh čtenářů, kteří s fantastikou občas (zvlášť když jde o hodně chytlavý akční příběh) koketují. Oba díly Líhně měly ten správný knižní formát, pevnou vazbu a mainstreamovou (byť nevkusnou) obálku. Ale především skvěle napsaný detektivně-thrillerový příběh s nevšedním mytologicko-technickým podtextem. Husarským kouskem bylo i podání všech nadpřirozených prvků z technicko-pragmatického úhlu pohledu naší civilizace – tedy přesně to, co mělo nalákat širší mainstream.
Bohužel, doba ještě obligátně nebyla připravena a především chyběl silný středoproudý vydavatel, který by knihu masivní reklamou „prodal“ tak, jak se to dnes dělá běžně. Také se projevilo, že šlo o první Žambochovo dílo tohoto stylu, kterému žádná z jeho starších knih nepomohla prorazit cestu mezi novými čtenáři. Naopak tradiční fanoušci fantastiky často nebyli spokojeni, protože dostali na svůj vkus příliš „avantgardní“ a nežánrový kousek. Také se objevily názory, že jde o špatně napsaný pokus o kulhánkovštinu, z čehož kniha samozřejmě nemohla vyjít dobře, protože Žambochův jazykový styl staví na jiných silných stránkách. (Na první pohled sice – jak si všímá Tomáš Němec v doslovu k Líhni 2 – oba autoři píší blízkým stylem: „rychlým, nepopisným, úderným,“ ale dosahují ho jinými prostředky.)
Kudy teď?
A do toho přichází Drsný spasitel. Vydán domem, s kterým Žamboch dosud neměl tu čest, který je ale tradičním silným hráčem na poli „děláme to čistě pro fanoušky“. Triton nasadil i novou strategii. Vzpomínáte na staré knihy od Classicu z poloviny 90. let? Formát blížící se A4, velká písmena, tvrdé desky s přebalem. Špalek, který na mnohé působí vizuálně lépe a reprezentativněji, snáze se prosadí v mainstreamovém konkurenčním boji, ale přitom je jednoznačně cílen na fandom. To lze jasně poznat z pěkné žánrové malované obálky i textu na zadní straně. Formálně je tak hybridním organismem, sešívancem obou předcházejících prodejních strategií, kterými autorovy knihy dříve prošly. Jde však toto přirovnání vztáhnout i na obsah a autorský záměr?
Proboha živého
Proč je tenhle článek rozseknuté v půli?
Proc se ptas? 🙂
No, mě to taky zajímá…
mě taky
protože to napsal ČEPELák 🙂
Protože dva články v jednom, to je luxus hodný pouze FP.
mě to taky zarazilo…ale asi to jen pokračuje v linii toho, kdy neoriginální a průměrný (a nejen IMHO) povídko-sbírkový “román” dostal výpravné provedení a pozornost (o ceně nemluvě), které si vůbec nezaslouží…no tak teď má i “unikátní” recenzi na FP…
Autorovi clanku jsem zadal polovicni rozsah, lec rozhodl se pojmout tema vice ze siroka. Proto z toho nakonec vznikly dva clanky, prvni cast se venuje vice autorove vyvoji, druha cast je recenzi knihy, kde se autor odvolava na prvni cast clanku. Rozdeleni clanku tedy vzeslo z okolnosti a osobne na tom nevidim nic podivneho, delsi clanky se na internetu rozdeluji celkem bezne a tuto moznost jsme zvolili pro tento pripad jako podle nas vhodnou. Trochu mi neni jasne, proc bych mel ale takovehle veci vysvetlovat a proc se v takovych detailech nekdo stoura. Zda nejaky dlouhy clanek vyjde rozdeleny na dva kusy nebo ne je nase vec a je zbytecne v tom hledat cokoli podezreleho. Ale po tech sedmi letech ve vedeni redakce FP jsem si zvyknul na ledasco.
OJ: No mě to prostě divný přišlo, protože FP to nikdy nedělala. Něco jinýho jsou “série na pokračování” (typu Modely pro scifisty), které vycházejí třeba jednou týdně, ale oba díly článku v jeden den mi přišlo trochu uhozený. Proto jsem se zeptal, toť vše.To že je to vaše věc, vo tom žádná, klidně si to sekjete třeba na pět kusů, ale když mi něco přijde divný a nechápu to, tak se zeptám, co je na tom?
že tento přístup je divný dokládá např. otázka pod recenzí 2/2 jestli je cena 349 za jeden nebo oba svazky…
Kdyby dotycny recenzi precetl, tak by se neptal.
Mirek Žamboch je můj nejoblíbenější český spisovatel. Dlouho jsem od něj měl přečtenou pouze knihu Poslední bere vše, ostatní jsem nemohl sehnat. Ale to jsem před rokem rychle napravil a postupně si dokoupil i jeho další knihy…Drsného spasitele jsem si ale zatím nepořídil. Nelíbí se mi ten formát ani ta cena a osobně moc nerozumím tomu, proč ho vydali zrovna v této podobě. Bez urážky, ale takové luxusní vydání bych spíš pochopil třeba u Dostojevského, jež přece jen psal literaturu, která je malinko jinde. ;o)Určitě brzy podlehnu a knihu si koupím, ale mnohem radši bych byl za poněkud obyčejnější (a tedy levnější) vydání.
Prosimvás, vím, že je to mimo, ale nemá neví z vás kontakt (email) na Vladimíra Šlechtu?
Nema ho uvedeny ani na webu Krvaveho pohranici, ani v “Kdo je kdo v ceske SF”, takze zrejme neni verejny. Takze ti ho nikdo, kdo ho zna, neposkytne. Jestli mas naky dotaz, posli ho nakladateli, tak to s autorama chodi.
abych si taky rýpnul do rozděleného článku. chápal bych to v papírovém médiu, kde je rozsah omezený a dílko dvakrát delší než zadání může způsobit problém, neb papír není nafukovací. ale u média netového mi to přijde, když nic jiného, tak zvláštní…
Zvlastni to je, ale ne nic neobvykleho. Souvisi to s obvyklym vzorcem chovani prijemce internetoveho obsahu (u magazinu obvzlast).
ad rozdeleni clanku – je to zvlastni 🙂 co se tyce drsneho spasitele, zamboch opet predvedl ze prolinani zanru umi a hodne me prekvapilo ze se o knize pise s takovym spozdenim. je pravda, ze konzistence jeho vrcholnych del 🙂 ( mysleno – alespon pro me – Na ostrich cepeli ) to nedosahuje, ale zase to dozene atmosferou a skvelymi napady. obcas je trochu na skodu “povidkovy” styl jednotlivych kapitol a pribeh tak drzi pokupe temer jenom hlavni postava, a jak bylo uz poznamenano nedotazeni nekterych linii do konce zamrzi. ale jinak skvela zabava a hodnoceni bych urcite zvysil, cca alespon jeste jeden bodik k dobru pro mistra 🙂 jo a co se tyce provedeni – nepripadne mi nijak “vypravne” ale vazba potesi a nepripadne mi nejak nevhodna pro tento typ literatury 🙂 i cena je adekvatni….
Jeste bych chtel zduraznit neco, co tady zatim nepadlo. Rozdeleni clanku je zvlastni.
mohlo to být v jednom článku. 1.část mohla vyjít jako článek a druhá jako recenze, nebo to prostě může být tak jak to je… mě je to celkem jedno… není to sice standartní postup, ale kdo neni blbej tak snad pochopí kterou část přečíst jako první 🙂 já osobně oceňuju, že vedle recenze se vojta věnoval i autorovu vývoju a “manažerskému” přístupu nakladatele ke knize (snaha proniknout do širší čtenářské veřejnosti) a když je článek rozdělen na dva logické a na sobě víceméně nezávislé celky tak mi to opravdu problémy nedělá.
1. cast bych navrhoval jako klasickou recenzi a 2. jako poukaz na calokagathii, kterou v sobe Miro spojuje. Konkretne receno – fotka Mira v zamysleni nad knihou a fotka Mira pouze v kratasech v zesíleném záběru jeho mužné hrudi.
Fousku, nechces za me delat mesic sefredaktora? Jeste bys mi to rad vratil.
fousek ma pravdu, taky bych se rad podiaval na Mirkovu muznou hrud :-)jo a JE to zvlastni, ale ze by mi to nejak vadilo to teda ne…
Chtel jsem se zeptat, proc je ten clanek rozdeleny na dva, kdyz to slo placnout do jednoho. Dekuji za odpoved 🙂
romison: hele mas uz precteny oba dily? nebo ten druhej jeste nevysel? 🙂
Já se divím, že vás dva Ondra neuškrtí !
Jediný problém byl, že to vyšlo ve stejný den, což nemělo – to nejspíš způsobilo všechen ten zmatek. Rozdělil jsem to, protože čtenáři na netu obecně neudrží pozornost dýl než 6000 znaků:-)
to MM
protoze, vzdy kdyz ho potkam, tak uz na to nema silu :)))
to mutt
ja jsem zacal rovnou druhym dilem
omg, nevim jestli jste hloupi nebo vas to jenom nenapadlo:2 části = 2x více reklamy, to je vše…