Hladové hry – Simmons Dan

Masakr několika lidí v Charlestonu nedává žádný smysl. Chybí motiv, vzájemné vazby mezi oběťmi, logické vysvětlení, jak se to vlastně stalo. A také jedna stará dáma. Melanie Fullerová. Pouze Saul Laski, psychiatr pronásledovaný zážitky z koncentračního tábora, může nabídnout vysvětlení: mezi námi nepozorovaně žijí jedinci schopní ovládat druhé. A chtějí si hrát…

Hladové hry

Možná si pamatujete na povídku Doba mrchožroutů, která u nás vyšla již dvakrát. Sledovala střet tří „mentálních“ upírů, které již unavilo „krmit“ se na obyčejných lidech. Simmons se k tomuto svižnému a charlestonským koloritem ozvláštněnému příběhu vrátil v téměř tisícistránkovém románu. Děj povídky v něm využívá jako startér pro sled událostí, během nichž se ukáže, že vše je zcela jinak a ona trojice není zdaleka sama. A ani zdaleka tak nezranitelná, jak by si možná přála.

Hladové hry doprovází pověst jednoho z nejzásadnějších upírských románů vůbec a zcela jistě platí, že fanoušek fantastiky by měl zbystřit (o to více, že překlad prvního českého vydání nemá zrovna dobrou pověst). Záměrně píši fantastiky, protože spíše než o horor se jedná o do posledního detailu propracovaný paranormální thriller. Ne že by se člověk u knihy nebál, ale zcela jistě platí, že ryze hororové scény jsou pouze bonusy příběhu plného konspirací, tajných služeb, honiček, psychického teroru a jedné šachové partie…

Bonusy, které vychází ze skutečnosti, že Simmons má nastudované upíří příběhy od A do Z. I když se tak jeho „mentální upíři“ nerozpadají v prach a není v nich špetka nadpřirozena (vědecké vysvětlení jejich schopnosti a podrobný popis účinků útoku na lidskou psychiku román opět přibližují spíše k thrilleru; podobný přístup se později objevil i v přece jen klasičtěji pojatých Dětech noci), přesto narazíme na určité vzorce, které fanoušek nosferatu zná a vděčně ocení.

Jedná se především o problematiku upířích Mistrů, jejich poskoků, sídel (částečně se román odehrává i v lesích u českých hranic). Vše však zbavuje archaického goticko-romantického nátěru a vrhá do víru osmdesátých let. Dříve však, než se dostaneme k problematice dobového zasazení a pozlátka, poslední poznámka k upírskosti Hladových her.

Upír jako takový je dnes vnímán především skrze motiv krve, nicméně původně byl jeho záběr mnohem širší. Smutnou pravdou však je, že ony další možnosti využití tohoto monstra nejsou mnohdy tak lákavé (vystavět příběh okolo přízraků okupujících sesličku v sednici, jak o tom referuje kulturní historie? To asi ne…), a pokud jsou, svádí k frašce či vulgaritě (ehm, sukuby a inkubové, abychom byli v obraze).

Simmonsův první upírský román je tedy cenný nejen z hlediska využití klasických motivů (viz výše), ale i proto, že opět na čas rozšíří znalosti veřejnosti (než se zase necháme ukolébat klasikou či znechutit módními tesákovitými slaďáky). Zároveň je dalším dokladem, že Simmons má rád výzvy – spisovatel pouze průměrný či dokonce lehce nadprůměrný by s tímto tématem moc muziky neudělal.

V rukou autora, který si hlasitě říká o vlastní třídu – a takovým autorem Simmons bezpochyby je – se z něj naopak stává koncert. Hladové hry jsou rozmáchlé, vyznačují se vášní pro detail, nabízí přísně logické zvraty a vedle strhujícího děje i několik možných rovin čtení dalece přesahující prosté upírské variace.

Co činí ze Simmonsových děl takový zážitek, je jeho fascinace řadou problémů, myšlenkami, uměním a vůbec vším, co jej zrovna zajímá. Nevýhodou pak bývá, že jsou jeho romány až příliš intelektuální: nikoliv složité, ale až nepřirozeně dokonalé, soustředěné na všechno možné, jen ne na dovyprávění příběhu. Nejlepších výsledků tak Simmons paradoxně dosahuje, když může spojit své knihy s výkladem, co nejodborněji pojatou analýzou dané fascinace. Svůj intelekt tak zaměstná v jasně dané linii a zároveň si uvolní ruce pro dopovězení příběhu a rozehrání emocí nad osudy postav.

Právě proto je tak fascinující Drood nebo Ílion a naopak pokulhává Olymp. A bohužel také Hladové hry. Tato ryze výkladová rovina je zde totiž redukována na již zmíněný (pouze) vědecky popsaný proces ovládnutí jedné mysli druhou. Ovšem to je věc, která sice lidi zajímat může, ale pokud nejste fanoušci Robina Cooka a celé téhle party, asi z toho úplně skákat do stropu nebudete.

Stranou jsou ponechány mnohem zajímavější věci. Jako fanoušek si nemohu odpustit posedlost Wilhelma von Borcherta šachy (mimochodem: během čtení není na škodu mít na paměti, že zahájení slouží k zaujetí pozic a představení figur, střední hra k rázným akcím a „vytřískání“ figur tak, aby v koncovce zůstal pokud možno jen nejnutnější matící materiál, s kterým však skuteční mistři mohou stále dokázat velké věci – však v knize uvidíte a nečekejte, že dokážete odhadnout, jak která postava skončí).

Šachy však, přestože jsou emblematickým motivem (a jejich využití na obálce je rozhodně mnohem povedenější než v prvním vydání, které nechť upadne v zapomnění), jsou docela úzkoprofilovým zbožím, které nemusí nutně ocenit každý.

Naštěstí má Simmons v záloze es více. Především propojení svého románu s tématem nacismu. Je starou pravdou, že ten prostě táhne. Těžko zmínit něco, co by bylo z hlediska moderního člověka děsivější a zároveň více okouzlující. Ne nadarmo jsou nacisté stále jedni z nejpopulárnějších záporáků filmů, PC her a komiksů… A zde máme jejich průnik s další ikonou moderní kultury. A nutno říct, že Simmons tu ještě po dvaceti letech dává těžce na frak svým mladším kolegům (mluvím např. o Nákaze del Tora a Hogana).

Nebyl by to však autor bravurního Kantosu Hyperion, aby se spokojil jen s kouzlem hákenkrojcovské uniformy. Wilhelm von Borchert na jednom místě říká, že nevidí důvod, když už má zemřít, proč by neměl svět zemřít s ním. Götterdämmerung, soumrak bohů. Říká vám to něco? Generalitě Wehrmachtu a nacistické špičce ano (kulturní vlivy sahají až k Písni o Nibelunzích). A Simmons tento motiv využívá tak, že mu prostě musím tleskat – ostatně se šílenstvím v mnoha jeho podobách pracuje vůbec výborně (viz linie s Melanií).

To, že dokáže působivě zvládnout problematiku holokaustu bez toho, že by to svádělo k laciné senzaci, to se mi u něj rozumí tak nějak samosebou („Zdál se mi sen/tak strašlivý sen:/můj lid už nebyl,/už nebyl!“ – a další jednotlivé fragmenty obětí rasové ideologie). Ostatně právě prolog z Chelmna roku 1942 je suverénně nejděsivější pasáž knihy. Mimochodem: židovské motivy jsou u autora časté a je vidět, že ví, co s nimi chce dělat a čeho dosáhnout.

Co mu už tolik nevyšlo je výše zmíněné přenesení do osmdesátých let. Kniha působí dojmem, že se autor až příliš snažil postihnout určitou dobu a její atmosféru a možná se mu to i povedlo, jenže román se tak v mnoha ohledech stává až příliš závislým na tom, jak onu dobu vnímáme. A bohužel, slizkých producentů ve vířivkách, ponižujícího sexu a „špičkové“ techniky je dnes všude dost. A naopak obavy ze světové války jsou už dost passé.

A finále ve Filadelfii může být poctou exploatačním snímkům sedmdesátých let. Černošský gang vs. FBI vs. Melanie Fullerová a její loutky je sice mačem zábavným, krvavým a v mnoha ohledech příjemně politicky nekorektním, ale zároveň už i trochu směšným (dostane se nám dokonce i přidržované podprsenky černé děvy v nesnázích). Naštěstí jen trošičku.

Atrakce prostě zastaraly a nevýhody modernizace vyniknou o to více, oč více fungují scény těžící ze staré upíří a hororové tradice či zasazené do určitého historického kontextu. V podstatě bych klidně oželel třetinu děje v současnosti, jen pokud bych se více dozvěděl o Laskiho či oberstově minulosti, mohl se zdržet více na česko-německém pomezí atd.

Ale budiž. Přesto, že kniha není nejlepší (alespoň dnes už ne) Simmonsovou návštěvou na poli hororu (fantastického thrilleru), pořád se jedná o jednu z nejlepších letos vydaných knih, kterou doslova ubijete nikoliv nudné dny, ale týdny. Autor vás chytí a pustí až po devíti stech stranách. A to je to, co se počítá.

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

68 komentářů

  1. Mně třeba Olymp okouzlil, tak proč ho pořád někdo snižuje? 🙂

  2. jsem na tu knihu dosti zvědavý. první vydání jsem nechal naštěstí plavat 😉 a povídku si nepamatuju :-/ terror mě sice mírně zklamal, ale uvidíme.

    ps. šachami – to bolí, borisi…

  3. Auuu
    Regis: jo, to bolí, zvláště když jsem to posílal s „šachy“… to se opraví.
    Apu: Olymp na mě působí jako super čtivý akční sci-fi román, ale co se myšlenek týče, tak už tam není prostě nic, co by nebylo v Ílionu. Ale to je věc nzoru. Pořád je ta kniha pecka.

  4. Vůbec se nedivím, že se to Borisovi líbí. Kniha má atributy jemu blízké. Já osobně bych oželel třetinu děje i kdybych se o Laskim nedozvěděl vůbec nic. Na pětisté stránce jsem myslel, že umřu. A na stránce sedmset jsem zvažoval, zdali se knihou nemám z milosti ubít. Nebýt to dílo plné vyloženě vtipných chvilek, kde autor svými nekonečnými pindy doslova vyšachuje sám sebe a není schopen své hrdiny vylhat ani ze zcela elementárních situací, asi bych četní vzdal. Přitom je to velká škoda, protože základ knihy je vymyšlený dost solidně a je to tradičně čitvě podáno.

    PS : bacha na ty překlepy : „Simmonsům první..“, „… časté a je vidět, že víc, co s nimi chce…“. Šotek to dneska to šotčení pořádně vohulil.

  5. Jo!
    Tak chybky opraveny, ještě něco? Nový systém má sice ještě chybky, ale urchlení nápravy kiksů je všechny z mého pohledu vyvažuje. Pokud narazíte ještě na něco, sem s tím a klidně pojďmě i do starších věcí.
    Alexi: je pravda, že oproti jiným jeho delším věcem, působí Hladové hry poněkud kosrbatěji a některé pasáe rozvlekleji, ale nakonec je to opravdu otázka vkusu, já mám pro velké romány slabost. Za podobné komentáře jsem ovšem rád, klidně i víc, i když bych ještě rád nějaký příklad, protože co je pro někoho evidentní, může druhýho trápit. Ale celkově dík.

  6. Re: ještě něco?
    Čárky, mezery, skloňování, jména, slovosled a skladba.

  7. Když se objeví spojení nacisti a upíři, tak se mi vybaví Pevnost od Wilsona.Už je to spoustu let, co jsem knihu četl, ale tenkrát se mi strašně líbila.Tak jsem zvědav, jak se s upíry a nacisty vypořádal Simmons.Vůbec to vypadá, že si Simmonse do konce roku užijeme.Vedle Kantosu má ještě v listopadu vyjít Black Hills.Máte někdo informaci jestli se ještě vůbec někdy Simmons hodlá vrátit ke scifi?Podle posledních třech románů se totiž zdá, že si oblíbil model, kdy si vybere reálnou osobu a nebo událost a tu proloží určitou mírou fikce.

  8. Boris : jestli myslíš konkrétně, tak mi v knize přebýval skoro celý prostředek. (pozor spoilery) Střední hra nebyla o ničem jiném než o zmateném pobíhání postaviček po jevišti. S některými si autor nevěděl rady, tak je i přes čas, který strávil jejich pipláním jednoduše vykydlil. Situace, kdy potřebuje dostat hrdiny z lesa a přichystá jim přímo před nos úplně nový fáro s klíčky div ne v zapalování, je řešení hodné soutěže ikaros. Představa postaršího profesora s brejličkami pobíhajícího jako Arnold s M16kou po ostrově plném ozbrojených těžkooděnců a nadlidí, kteří ho můžou v okamžiku ovládnout je už vyloženě směšná. Nelogičností jsou tam mraky. Na druhou stranu se mi hodně líbil rozjezd knihy – Saulovo vyprávění z války je, jak píšeš, naprostou lahůdkou. Je holt vidět, že i spisovatel Simmonsova formátu musel někde získat ostruhy. Kniha je to i tak celkem dobrá, ale napařit jí plný kotel bych se opravdu neodvážil.

  9. dál?
    No, tak další blbosti jsou opravené, pokračujeme v gramatickém workshopu aneb příklady, pane Vaněk! Když jsem to nenašel po třech čteních, tak už prostě ten odstup není takový, abych to dohledal sám.
    Alexi: věc názoru, třeba v tom Saulovi vidím ozvuk všech těch drsných Bronsonů a pomalu stárnoucího Clinta (a tedy jeden z prvků, které dnes už nemohou tolik fungovat). Plný kotel určitě nedávám, ale výjimečná kniha to je. To fáro myslíš při likvidaci agenta Hainese?

  10. Simmons
    Teda Borisi, doporučoval jsem ti důkladnou korekturu, když jsem to četl v betaverzi a tys to pustil takhle… No nic, Simmons se podle všeho vrátí k science fiction hned ve svém nejnovějším románu Flashback. Jak jinak, je založen na jedné z jeho povídek.

  11. dál
    Mně se třeba nelíbí z předposledního odstavce „…o to více, oč více“.

  12. Důkladná
    Martin – však byla, i když víc jsem se soustředil na prosekání a Hogan mi utekl tak jako tak, ale když koukám do verze, kterou jsem pak posílal… šotek nebyl kamarád.
    Pipin: to je neobratnost… ale asi to nechám, pokud mě nenapdane jak to udělat změnou jednoho slova bez zásahu do věty.

  13. Boris : myslím přesně tohle auto. Jinak cítím nutnost tě výjmečně podpořit. Nenech si kazit den Tasovým řáděním. To se stane. Chiby děláme všichni. I Martin Šust. (Mimochodem, jaktože čtou emisaři vydavatelů beta verze recenzí svých knih? Není to tak trochu nečestné a nesportovní?). Akorát Regis ne.

  14. uuups
    Alexi Alexi… tohle se nemělo stát 🙂 teď už Martina prostě nepřesvědčím, když říkám, že celé to naše škorpení je opravové a ne jedna velká konspirace… Ale stalo se, no.
    Nesportovní? A proč? Jestli ti jde o soutěž recenzentů, tak já tam nesoutěžím a to samé moje recenze. Každý má právo vybrat si své betačtenáře (či jak se tomu říká) dle svého a Martinových připomínek si vážím. když jsme dělali Pod lupou, tak jsem se na ně vždycky těšil. ke své smůle to nedlám tak často, jak by bylo záhodno (ale taky dobře, protoe v opačném případě by si mě asi Martin dal do spamu).
    Chyby se dělají, jasně, ale Martin má pravdu, že když mě upozornil na důkladnou kontrolu, měl jsem si to ověřit ještě lépe. Na druhou stranu, abych nepropadl depresi, tak děláme ty recenze hezky interaktivní 🙂
    Ad ten auťák – asi jo, ale jelikož už má za sebou Laski v u chvíli i jízdu s buldozerem v Germantownu, tak mi to ani nepřišlo 🙂

  15. Poslouchal, Hokr, jak my k tomu přijdem?
    Když teď může chyby snadno opravovat, tak já mu vlastně dělám neplaceného korektora; to pak bere z kritizování veškerou radost. Ale dobrá, tak aspoň na ukázku, zbytek může zůstat jako cvičení pro čtenářstvo:

    * „to se mi u něj rozumí tak nějak samosebou“ je tak nějak jinak než česky.
    * Hogan, ne Hogen – no prosím, že to šlo opravit i beze mě.
    * http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=575#nadpis3

    Pipinem vytýkaná vazba „[vyniknou] o to více, oč více [fungují scény]“ by sice sama o sobě byla gramatická, ale ta bezprostřední repetice může na citlivější povahy působit rušivě a beztak by „oč lépe“ bylo češtější i samo o sobě – obvykle měříme míru fungování na stupnici dobře/špatně, nikoli hodně/málo.

    Aleximu samozřejmě, jak je nad slunce jasnější, nejde o Soutěž recenzentů (BTW, kdy že můžeme očekávat „cenné rady a pomoc“?), nýbrž o tradici nezávislosti recenzí na názorech vydavatele.

  16. Sartori
    Nerozumím tomuhle „…Ílion a naopak pokulhává Olymp.“ Měl jsem za to, že oba díly se tak radikálně neliší, či jo?

  17. Právě že poslouchaj…
    Vaněk: buďme přesní, možná to bere radost vám, ale objem této komodity bude nezměněn, neb se vaše ztráta mění v můj zisk. A jelikož jsme ve fandomu všichni jedna velká šťastná rodina, tak bystě měl mít radost, že já mám radost.
    jak je nad slunce jasnější, Martin Šust není vydavatel. Ale i kdyby byl, je to především člověk, jehož názoru si vážím a znovu opakuji: to neznamená, že jeho připomínky budu akceptovat, pokud by šly proti něčemu, co je můj názor nebo cítění. Jinak – a to platí obecně, nejen k Martinovi – mám rád, když mi k recenzi něco řekno někdo, kdo se na ní nějak podílel, docela hezké maily jsem si vyměnil i spřekladatelkou Pravé krve.
    Ad Soutěž: „cenné rady a pomoc“ nevím, ale komentáře budou až k dané knize dodají recenze všichni přihlášení. Což je myslím „čestné a sportovní“.
    Ílion a Olymp se dle mého liší velice – Olymp je čistě dějový, kdežto Ílion i myšlenkový a mnohem sevřenější díky vazbě na Homéra. Byl bych nejšťastnější, kdyby zůstalo jen u něj. Problém je, že témata, která chtěl řešit se tam Simmonsovi povedlo vyjádřit dřív, než dovyprávěl příběh. Pořád se to skvěle čte, ale je to prostě… přívěšek ke geniálnímu dílu.

  18. Ílion x Olymp
    Vidíš, a já si to začal pořádně užívat, až když se Simmons od Homérova vzoru odtrhl.
    Nemyslím si, že by Olymp byl čistě dějový, bez myšlenek. A mám pocit, že spousta výtek pramení spíš z něčeho jiného. Po přečtení první knihy patrně převládá pocit úžasu nad tím, co autor vymyslel a rozjel. Po dočtení druhé pak zklamání nad určitou nedokončeností, nedotažeností. Osobně si ale nedovedu představit, jak by mohl samotný Ílion bez Olympu fungovat.

  19. Doba mrchožroutů
    Dobu mrchožroutů jsem četl a vřele doporučuji si přečíst konec. Děsivější překlad nepamatuji, překladateli chyběly i ty nejobecnější znalosti. Dodnes si vzpomínám, že tam vystupoval voják Wehrmachtu SS- evidentně Waffen SS.
    Ještě lepší ovšem byl citát z bible, konkrétně z Apokalypsy, což překladatel taky nepochopil a překládal sám, místo aby líně použil obvyklý překlad. Vtipnou záměnou číslovky deset za dvacet mu vyšlo, že číslo Šelmy je 726. Nejspíš Satan přešel na digitální ústřednu…

  20. alexi: i upíři ďelají chyby, ale zatraceně se snaží neudělat dvakrát tutéž, není-li to nezbytně nutné 😉

    a ví někdo, prosím, kdo překládal povídku „doba mrchožroutů“ v antologii „z upířích příběhů – kniha II.“? naštěstí ze seznamu překladatelů je zřejmé, že to není kopie té hrůzy hrůzoucí z „modliteb ke zlomeným kamenům“ v podání šílence ivo reitmayera…

  21. Ad Ilion a Olymp
    Souhlasím se Surveyorem, měl jsem podobný pocit – monumntálně rozehrané, ale pak se úplně neví jak z toho ven (což je fenomén, který potká asi každého spisovatele, občas). Obě knížky jsou ale výborné.
    Ale ty hladové hry mě prostě znovu nelákají…

  22. Tady furt nekdo kurvi na diakritiku a slovosled
    Budte pi.ca radi ze tu ty recenze jsou a nemelte furt nejake pseudointelektualni hovna o gramatice. Je jasny ze v tak dlouhym textu nejde udrzet.

  23. Ílion
    Může být jak říkáte. Osobně jsem četl Olymp až dva roky po Ílionu a přečetl jsem ho co si pamatuju za dva dny. Nenutil mě k ničemu jinému než k otčení stránek. Ílion svého času způsobil, že jsem jeden semestr dělal asi tři seminárky na Shakespeara a problematiku tradice jako základního prvku společnosti. Co se týče monumentálního rozjezdu, tak je to asi problém více Simmonsových knih…

  24. jo a z…..á gramatika
    My jsme k…a rádi, že nás někdo upozorní. Nebo aspoň já. Že se snažím je sice hezká věc, ale vlastní text prostě stoprocentně uhlídat neumím. A určitě bychom poprosili o méně vulgarit (nebo to aspoň nedávat do titulku).

  25. Ilion
    Nojo, já to četl až později, tím pádem obě knížky hned po sobě. Tím pádem jse ty knihy nevnímal nějak odděleně, veškerý problém který s knihami mám je spisovatelovo „to se mi to pěkně rozjelo, ale co teď s tím?“. Znovu ale opakuju, tohle je velmi obtížné zvládout a člověk bývá často zklamán, vzpomínám podobně na Hamiltonovu Night´s dawn trilogii (Úsvit noci to bylo tuším česky, četl jsem v AJ) a nakonec i závěr druhé části Endymionu (resp. Endymiona, že..)

  26. Endymion
    U Endymionu (ale četl jsem jen českou verzi :)) jsem měl tak nějak opačný dojem – první polovina připomínala nějakou klasickou fantasy (vlastně hodně podobnou teď nedávno vyšlému Přes tvář světa) a ve druhé pak chtěl honem rychle něco řešit.
    Jinak bychom se také mohli ovšem vrátit zpět k Hladovým hrám. Co se týče uber Saula Laskiho, tak je důležité si uvědomit, že ještě není tak starý, román se odehrává na začátku osmdesátých let. Hodně zajímavá je celá linie s Melanií – především se mi líbí, že Simmons nikdy naplno nepotvrdí její myšlenku, že Krmení omlazuje, čímž nechává prostor i k rozvinutí původně čistě paranoidní myšlenky o přeživší Nině.

  27. Když už teda Boris požádal o upozornění na chyby – mám hromadu práce, takže jen jednu věc.
    Bod za názvy knih kurzívou (na to se v ČR v posledních letech hodně kašle, když si může každý rychlokvašený blogger nebo pseudoredaktor novinek.cz sesmolit, co ho napadne, a bohužel to silně prosáklo i do knih), ovšem názvy povídek patří do uvozovek. Obecně samostatné dílo psát kurzívou (např. hudební album, knihy, časopisy), část většího celku do uvozovek (např. skladby na albu, povídky a články v knihách a časopisech).

  28. kurziva
    Zdravím, já jsem naučený tu poučku o samostatnosti aplikovat ve chvíli, kdy se dělají citace a přímo se vedle sebe dostane jak celek, tak dílčí část, takže třeba ve sborníku je kurzivou pouze studie, nikoliv sborník. Pokud ovšem zmiňujeme pouze onu studii, tak jsme byli vedený k tomu dávat kurzivu. Ale dík za upozornění, asi uděláme nějakej přehled zásad a uvidíme, k čemu se přikloníme (ideálem pro nás bude asi jednoduchost).

  29. To jsem to tu pěkně rozproudil, což?
    Nihil: 1) Neopomíjel, že moje radost je kvalitativně cennější než jeho.
    2) Jestli chtěl slovíčkařit, tak se vrátil k nenapadnutelnému Alexiho „emisar vydavatele“.
    3) Aha, musím mu uznat bod – z webu není pořádně patrné, kolik přihlášených ještě nedodalo. Takže v praxi první tak k Mikuláši jako pěkný doplněk uhlí?

    Regis: Já doteď žil v přesvědčení, že převzali stávající překlad, což byl zjevně standardní postup – viz ta poznámka, jak jednoho překladatele nesehnali a ať se přihlásí. Uvádět překladatele jen na jedné hromadě, zvlášť u takhle tlusté antologie, je samozřejmě prasárna; ale jakou záruku máme, že jim Ivo jen nevypadl nebo si mezitím nezměnil jméno? Dokud obě znění někdo nesrovná (a mně se teda moc nechce Modlitby shánět), zachoval bych předběžnou opatrnost.

    P. J.: Kurzíva pro názvy knížek je fajn (nejhorší jsou ovšem zmrdi jako v Respektu, kde se smí použít jen při prvním výskytu v rámci článku a další už jsou normálně, což zvlášť pěkně působí ve výčtech), ale uvozovky pro povídky a písně jsou blbost. Lépe řečeno je to americká tradice, hodně teď zpropagovaná Wikipedií, ale u nás pokud vím nepřevzatá ani těmi nejšílenějšími a uživatelům nejnepřátelštějšími z bibliografů. A k otrockému napodobování nevidím důvod; do českého užívání uvozovek to nepasuje.

  30. Názor
    Četl jsem to kdysi a VELMI mlhavě si to vybavuji, fakt je, že překlad byl natolik děsný, že jsem to ani nedočetl. Co si ale vzpomínám, že když jsem četl, přišlo mi to maličko morálně pochybné v tom smyslu, že Simmons nepřímo podsouvá hypotézu, že za holocaust nesli zodpovědnost nějací „nadpřirození upíři,“ že přeci lidé by něčeho takového bez „dopomoci zvenku“ nebyli schopní, apod. Jenže oni BYLI. Nevím, možná si to už pamatuji blbě nebo se mi to v hlavě špatně rozleželo, ale tohle je nejsilnější dojem, který pamatuji.

    Měl bych si to asi vážně přečíst znovu. 🙂

  31. Nihil
    to s tou hodnoto radosti asi půjde k disciplinárce, slovíčkaření taky, Alexi použil emisar vydavatele, vy vydavatele. obojí je i MŠ buď zavádějící nebo nepřesné (vzhledem k šíři práce, kterou subjekt MŠ odvádí). Takže mi zůstává zatím ten bod? Stahuju náskok!
    BorbDog: určitě přečti. osobně si myslím, že v řečené problematice říká kniha tolik, že Wilhelm von Borchert si užíval krmení na normálních lidech a pak sám podlehl nacistické ideologii (nebo obecně rasové – to samé se pak stane Melanii, i díky jejímu původu). V podstatě Simmons říká, že dvě zrůdnosti se hledaly až se našly a von Borchertovi se to, co mu nacismus umožnil, strašn líbilo a pokouší se to obnovit. Důležité ovšem je, že je to právě nacismus, který dá vyniknout jeho zrůdnosti, nikoliv že jeho zrůdnost dá vzniknout nacismu.

  32. 2 jvjr
    modlitby mám, hřích mládí, nemám tu upírskou antologii. srovnání bych si klidně provedl sám 🙂

  33. Re: BorgDog
    Jsem na tom podobně s tím dávným čtením a velmi mlhavými vzpomínkami, ale vybavuju si, že se mi to docela líbilo navzdory překladu (to jsem ještě nebyla tak rozmazlená a nemohly mě rozhodit hrubky ani občasné nepochopení textu:-)). Kniha už má čestné místo v poličce a čekám jen na tu správnou „holocaustovou“ náladu ke čtení :-).

  34. Jan Vaněk jr.: OK, klidně i bez uvozovek. V tomto ohledu nejsem příliš rigorózní, ještě by to chtěli zase nějací byrokratičtí magoři kodifikovat, což je vždycky průser (a pak se texty „sází“ a ne „sázejí“).
    Značení uvozovkami je nejen americká tradice, vyskytuje se v různých kulturách, a vyskytovalo se i ve starších českých textech.

  35. Já myslím, že nevím… (Ivánku, kamaráde)
    Některé spisovatele bychom v Čechách asi vůbec neměli kritizovat, protože naše jazykové prostředí, při vší úctě ke Karlu Čapkovi, zatím nevypěstovalo dostatečný ekvivalent. Existují géniové, jejichž kvalit prostě dosáhne jen pár lidí z miliardy, a na to jsme doposud štěstí neměli – alespoň co se týče fantastické literatury. Přesto se najde spousta radilů, kteří vědí, co měl kde autor napsat úplně jinak. To je ovšem problém kritiky obecně, nejen ve fantastické literatuře a nejen v Čechách. Právo na kritiku Simmonse by vlastně měl mít jen autor, který napsal ještě lepší román (ale takoví lidé to obvykle nedělají) a jelikož v Čechách nikoho takového nemáme…
    Ostatně kritika se obvykle stejně scvrkává v jakousi dojmologii. Příklad: „Právě proto je tak fascinující Drood nebo Ílion a naopak pokulhává Olymp.“ Jak se říká „někdo má rád holky, jinej zase vdolky“.
    Zkrátka myslím, že místo kritiky by bylo na místě napsat nějaký podrobnější popis děje, může být samozřejmě i komentovaný, může být i osobně zbarvený, ale nemělo by se to tvářit jako literární kritika. Kritizovat umí každý, psát jako Simmons nikdo.

  36. „Právo na kritiku Simmonse by vlastně měl mít jen autor, který napsal ještě lepší román“ = to je úplná blbost 🙂 Kritik nemusí umět napsat žádný román, aby mohl podat relevantní kritiku. Což ale neznamená, že každá kritika je kvalitní, většinou si na kritiky hraje kde kdo…

  37. Myslím, že to byl K. H. Borovský, kdo napsal, že kritik nemusí umět vytvořit lepší dílo, aby mohl kritizovat. Reagoval tím právě na názory podobné tomu výše uvedenému a coby „otec“ české kritiky asi dobře věděl, co říká.

  38. Listina
    Aha, a jaký je tedy předpoklad dobrého kritika? Ono totiž to klišé o tom, že „právo na kritiku Simmonse by vlastně měl mít jen autor, který napsal ještě lepší román“, žádné klišé není. Ve skutečnosti je to zcela rozumný požadavek. Že není dosažitelný, na tom nic nemění. Mnohem větším nesmyslem je naopak tvrzení, že „kritik nemusí umět napsat žádný román, aby mohl podat relevantní kritiku.“ Pak bychom mohli zůstat taky u toho, že kritik vlastně nemusí umět vůbec nic a že dokonce čím méně toho umí, tím lépe, že kdyby snad i nějaký ten román kdysi napsal, dočista by ho to na pozici kritika diskvalifikovalo. Takovéto řeči způsobí akorát to, že kritiky píše kdejaký jouda. Ale to je jen taková poznámka pod čarou, s touhle recenzí nemá nic společného.

  39. jůůů
    Anonym: Jak by řekli Cimrmani: když, jak říkáte, to s touhle recenzí nemá nic společného, proč je to pod ní? K vašemu příspěvku – víte, že podle vaší logiky nemůže třeba, když máme to úterý, přenosy barcelony z LM komentovat nikdo, kdo by nebyl lepším hráčem než Messi? To samé platí o analýzách, trenérech, manažerech klubů… ten názor je prostě neudržitelnej, sorry.

  40. Listina
    to Nihil: Víte, ona je v tomhle ale zakotvená i určitá spravedlnost: ty moderátory si nikdo nikdy pamatovat nebude, kdežto toho Messiho ano. V zásadě jde ale o to, že bychom neměli šířit nějaké teze o neudržitelnosti a rezignovat.

    Mimochodem, Borisi, položím vám otázku. Jak je možné, že i kdyby kdokoliv přečetl všechny romány Simmonse stokrát, nikdy nebude psát jako Simmons? Jak je možné, že i kdyby kdokoliv viděl všechny filmy Hitchcocka stokrát, nikdy nebude jako on? Neukazuje to cosi zásadního o tom, jak vnímáme umění a co všechno nám uniká mezi prsty? Neukazuje to, že vlastně nikdy nic nechápeme?

  41. Ach jo
    Regis: No tak si to vem do Arrakisu, ne? Případně si vypiš pár indikátorových vět na papírek.

    P. J.: Sources or didn’t happen! Možná jsem něco podobného viděl ve sto let starých textech, ale tam používali uvozovky mnohdy právě místo kurzívy; dnešku je to zcela cizí.

    Hokr, poslouchal, když takhle argumentačně fauluje a utíká z hřiště, dal by mu dal červenou kartu i začínající okresní rozhodčí. Já jsem mluvil o „tradici nezávislosti recenzí na názorech vydavatele“ v co možná nejzobecněnější podobě. Není přece vyhlašovatelem žádné soutěže „popiš Martina Šusta v celostnosti jeho nezpochybnitelného mnohoobročnictví nejvýše dvěma slovy“ (a až to udělá, my se účastnit nebudeme). Alexiho formulace jasně postihuje ten podstatný aspekt, že zaměstnanec nakladatelství má bezprostřetní zájem na prodeji jeho knih.

  42. 2Anonym
    vieš si predstaviť, ako by potom vyzerali literárne kritiky od spisovateľov, ktorí nielen už majú za sebou nejaké vydané knihy, ale napr. aj jazykové vzdelanie? Skús si prečítať niečo od Alexandra Matúška.
    Správny recenzent by mal vedieť formulovať svoje názory (subjektivita) a zároveň sa snažiť zachovať istý stupeň objektivity (stopercentná objektivita neexistuje – jedine v tvrdení „Je to kniha.“ :)), mať určitú literárnu skúsenosť a vedieť rozlíšiť brak od niečoho hodnotného. Čisto môj subjektívny názor. A s tou dojmológiou sčasti súhlasím – veď o čom inom to je?

  43. 2 Anonym:
    Nemyslím, že Boris vydává své recenze za nezpochybnitelnou pravdu. Píše své dojmy – a čtenář, který zná jeho styl a vkus, může poměřovat s vlastním, udělat si názor (odhad), zda pro něj daná kniha bude přínosem. O čem jiném recenze jsou? Já naopak nechci v recenzích číst o ději, spoilery nesnáším ;-).

  44. všeobecně
    Vaněk jr.: ok, stahuju pásku a zkusm v pauze natrénovat.
    Anonym: absolutně nechápu souvislost. Nikdo neříká, že si komentátory (recenzenty, kritiky) má někdo pamatovat, většina takové ambice nemá. Ovšem někteří ano – stejně jako je pár Messiů v generaci, je také pár Šaldů, Černých… z komentátorů si teď nevzpomenu na jméno krom Záruby, ale některá tu budou stejně dlouho jako Jágr. Všude je špička a hlavní masa. A všechno má svá kritéria. Pokud chcete vědět, drahý Anoynme, jestli to o něčem vypovídá, tak ano. Potřeba analyzovat, sdělovat svůj názor druhým, polemizovat… to jsou věci, které jsou lidem vrozené. A jestliže romány a povídky uspokojují primárně naší potřebu estetického prožitku, kritika ve svých různých podobách a úrovních uspokojuje právě tu potřebu analýzy. Má to svá pravidla, má to svá kritéria.
    A ano, někdo může číst celého Simmonse deetkrát a nanpíše nic tak dobrého. Ale platí to i obráceně – řada spisovatelů nebude nikdy schopná napsat pořdnou kritiku nebo analýzu. Pracují prostě s jinými nástroji. Uznávám ovšem, že to asi nebude problém Simmonse – ten právě má nádherně analytický mozek a to je to, co oceňuji ve vámi citované větě, to, že jeho romány jsou jedny z mála, kde se rozkoš z příběhu mísí s rozkoší z řekněme až vědeckého pojednání.
    A to je to, co Olymp nebo Hladové hry nemají v takové míře jako Drood a Ílion. Ale jak říká Jana677 – to je můj názor a já se ho pokusil nějak popsat. Na vás je, abyste si zhodnotil, jestli se mi to povedlo nebo ne. Pokud jste nespokojený, můžete to formulovat po svém. Pokud opravdu chcete jen převyprávění děje, doporučuju nějaké středoškolské čtenářské deníky.

  45. anonym (však on ví který) 🙂 Jsi vylízaný pablb a tvoji rodiče byli jistě sourozenci 🙂 Kritik skutečně nemusí umět vůbec nic, kvalita jeho kritiky nespočívá v tom, že musí umět psát, ale v tom, jak dané věci rozumí, jak se v ní orientuje, jaké souvislosti umí odhalit atd. Kvalita kritiky leží ne ve vlastních schopnostech tvořit, ale v informačním zázemí a znalostech a analytických schopnostech. Navíc je to i odstup, který kritik má, když není tvořivě nijak zainteresován. Je samozřejmé, že kritiku nemůže psát kdejaký jouda (jak se to nyní děje všude), ale osobnost, která naplno disponuje vším uvedeným a ještě řadou věcí navíc… ale ten blábol o tom, že kritik musí umět to, co objekt jeho kritiky, je idiotský mýtus šířený hlupáky, do jejichž řad evidentně patříš 🙂

  46. Mimo témata
    jen tak pro zajímavost, pokud vím, tak tohle je mezi mnou napsanými články ten, který tisícovky přístupů dosáhl nejrychleji… Zajímalo by mě, nakolik je „viníkem“ naše diskuze 🙂

  47. Anonym : argument „cos dokázal, že kritizuješ?“ je snad z těch nejméně relevantních, co dokáže recenzí raněný fanoušek v diskusi vyplodit. Svědčí o naprosté neznalosti definice recenze. Souhlasím, že recenze i romány jsou dobré i špatné. Přesto jde o zcela odlišné literární útvary. Je s podivem jak málo lidí, dokonce i z řad recenzentů samotných (… 🙂 …), dokáže pochopit, že recenze NENÍ román a proto není třeba k recenzování ostříleného romanopisce.

    Boris : můj milý Hokre, nekandidoval ty jsi v poslední době někam náhodu? 🙂 Jestli ne, tak je to škoda, protože v politice bys byl určitě extra špička.

    Děkuji Janu Vaňkovi jr., za trpělivé tlumočení mé zcela jednoduché otázky. Tady nám pšenka asi nepokvete.

  48. Milý Hokr
    Nekandidoval, snahu o lepší svět nechávám na bráchovi. Ostatně, na rozdíl od něj jsem celé „Jistě, pane ministře“ neviděl, já byl vždycky spíš na věci typu „Black Books“. Na druhou stranu – na tvou otázku jsem snad odpověděl už v době, kdy jsem byl v zajetí vlastní mylné interpretace tvého dotazu.

  49. Ještě k tomu problému nezávislosti
    Ono, to, že jsem se upnul k té Soutěži (kde jsem loni musel u laseráckých knih hledat jiného zkušebního čtenáře než Martina, protože tam by to BYLO nesportovní) je i to, že jakékoliv řeči o nezávislosti ztrácí u Hladových her na Fantasyplanet jaksi smysl. nápověda: mrkněte na zadní stranu přebalu. Máme tedy nepsat o knize vůbec, což by bylo proti logice věci, nebo vybrat někoho, komu věříme (a analogicky se ptát někoho komu věříme), že to zvládne v rámci svého vkusu a možností objektivně?

  50. Alexi: Mimochodem, jaktože čtou emisaři vydavatelů beta verze recenzí svých knih? Není to tak trochu nečestné a nesportovní?

    Pokusím se odpovědět 🙂 Předně není zvykem, aby mi recenzenti posílali své články k nějakému posouzení, Boris je v tomto směru výjimkou. Naprosto to chápu, protože i já velmi rád využívám možnost nechat si posoudit jakýkoli z článků další osobou, např. tak využívám Richarda Podaného, ale i jiné, za což jim všem tímto velmi děkuji.

    Proč tedy posílá Boris některé své recenze právě mně? Zejména proto, že spolu spolupracujeme např. na sérii rozhovorů pro Ikarii, nově jsem mu pak umožnil mít vlastní rubriku v magazínu F&SF. Já si jeho recenze vždy rád přečtu, on tak zcela zdarma získá odezvu, kterou se může či nemusí řídit. Podstatné je, že zpravidla nejde o knihy, které vycházejí v Laser-books a abych pravdu řekl, osobně v tom nevidím rozdíl. Rozhodně se nepovažuji za „nakladatele“ a díky tomu, že spolupracuji s mnoha subjekty, naučil jsem se být co nejvíce nestranný. Ani nemám jinou možnost, to bych asi rychle skončil. Navíc, pokud bych nestranný nebyl, pak věřím, že by mi Boris recenze neposílal, k čemu také? Nikdo a nic ho k tomu nenutí.

  51. Děkuji za vysvětlení, Martine. Z té nevinné poznámky by si paranoidnější čtenáři, jako například já, mohli myslet, že si ověřuješ „nezávadnost“ recenzí ještě před zveřejněním. Věřím, že to tak není a doufám, že tě tvé dobrodiní nepřivede na scestí 🙂

  52. Jan Vaněk jr.: Sources takhle narychlo (větší průzkum nebo se hrabat v knihovně nemám čas) snad jen *Naše řeč* online, namátkou např. „zde.“:http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=607 I když je pravda, že v posledním odstavci má knihu v uvozovkách, a ne kurzívou jako na začátku. A že si s tím nedělali příliš hlavu, viz „zde.“:http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=210
    Takže jak už jsem psal, klidně bez uvozovek. Hlavní je přehlednost a srozumitelnost.

    Co se týče tadyhlenc anonyma, divím se, proč na to všichni reagujete (krom toho, že Simmons jako nějaký nedostižný a nesrovnatelný génius pobavil, to hodně vypovídá o šířce obzorů dotyčného). A když už na to reaguju sám, přihodím si taky polínko do flamu.
    Člověk nemusí vařit jako Pohlreich, ale třeba jako Babica, a nemusí být ani nějaký gurmán nebo gourmet, aby poznal, co je nechutné, nestravitelné či přímo na blití.
    A člověk nemusí hrát jako Jimi Hendrix nebo Carlos Santana, aby rozeznal, že něco neladí. A aby poukázal na přesnou pasáž a označil tóny, které neladí, nebo nazval danou pasáž nudnou onanií.
    Tím bych to vtipně a trefně uzavřel.

  53. Listina
    Přátelé, doporučuji vám místo síření klišé o tom, že i diletant pozná spálené kuře a málo/mnoho not (ono, mimochodem, co také čekat od člověka, který používá takové floskule jako „nudná onanie“), raději nějakou odbornou literaturu z anglosaského prostředí věnovanou meta-kritice či střetu interpretace a analýzy. Neorientujete-li se, řekněte svým profesorům, ať vám něco doporučí, existuje toho kvanta. Nejen fantastikou je člověk živ.

  54. anonym: to trollování ti ze začátku šlo, teď už to docela kulhá 😉

  55. Milý onanyme, „nudná onanie“ je asi stejná floskule jako „dopravní značka“, tedy žádná – je to přesné označení. Co se týče klišé, zaprvé žádné klišé „nesířím“, zadruhé na vaše hrubé klišé patřilo mé hrubé klišé. Třebaže to mé bylo vtipnější a trefnější. Prostě jsem vám nalil vaši medicínu; to, že se ošklíbáte, něco vypovídá hlavně o vás.
    Odbornou literaturou z anglosaského prostředí vs. svými profesory jste pobavil, budete potřebovat ještě trošku zabrat v rétorice a vnitřní logice. Pravděpodobně i něco načíst a naučit se porozumět psanému textu. Věta „Nejen fantastikou je člověk živ“ od člověka s vaší šířkou obzorů je zdaleka nejhumornější, zvláště po tom tvrzení o Simmonsovi.
    Tím bych to vtipně a trefně uzavřel.

  56. Za dalšími tisícovkami! (Kdybyste tu aspoň měli AdSense…)
    P. J.: Vřelý dík; myslel jsem si, že „Listárna redakční“ mi udělala hezký den, než jsem si přečetl lingvistickou recenzi. Věci jako „Úhrnem: »Hladové hry« je kniha slohově pozoruhodná, mile pobaví čtenáře ušlechtilým humorem a vyniká správností po stránce jazykové.“ by se rozhodně měly vzkřísit!

    Nihil: Jen spoluviníkem – zbytek spíš spadá na konto toho, že na staré FP bylo možné (a u více než 10 příspěvků dokonce nezbytné) zobrazit diskusi samostatně, bez článku, a do jeho čtenosti se to zjevně nepočítalo. „CMS Sauron 5“ to oddělit nedokáže a tohle je první větší diskuse od „zatmění a rozbřesku“.

    Zástupce šéfredaktora: Dobrý pokus, ale do knihkupectví mě nevyláká 😉 Tím se ovšem dostáváme k zajímavé otázce, který mi vždycky vrtala hlavou: v čem vlastně celé to slavné mediální partnerství spočívá? Na FP není ani umrněný úryveček; takže stačilo vybrat do Výjevů, soutěž o jeden výtisk, neoznačený PR článek a máte splněno?

  57. Mediální masalita
    Vaněk jr.: asi by nejlépe odpověděla Pavla, obecně platí, že každý případ je jiný. Ale v podtstaě jde také o to, že jsme slíbili rozpoutat šílenou diskuzi s celebritama jako jste vy, takže se o knížce dozvědí i lidé, co recenze nečtou… Ne, vážně: nemám v tomto případě konkrétní informace a v obecné rovině platí viz výše.

  58. Jan Vaněk jr.: Bylo by skutečně veselé, kdyby někdo byl něco *takového* navrhoval. Škoda, že to nikdo nenavrhoval.

  59. P. J., nezanevřete na mne, to je hrozné nedorozumění! Jsem stále jen váš oddaný!
    Navrhoval jsem to já, a díky jsem myslel vážně: ty dávné brusičské texty mne zaujaly a potěšily: „Slovo záměrný (místo úmyslný, účelný) je zbytečné, jako každé nové slovo, za které jest už v obyčeji slovo jiné.“! Rozebírání povídek podle toho, jak zachycují pražský dialekt a ve kterých větách „pohřešujeme genitivu záporového“!! (Hm, to mi vlastně něco připomíná…)

  60. 2Anonym
    To nie je klišé, to je fakt 😉 Ono, očakávať od webzinu kvality literárnych kritikov, ktorí si naštudovali literatúru o kritike (mimochodom, mnoho textov z literárnej teórie je takmer nečitateľných), je trošku naivné. Je to webzin, nie literárno-vedný magazín. Je to web, ktorý čítajú najmä bežní čitatelia, nemyslíš, že by ich literárna kritika Matúškovho formátu neodradila?

  61. Oprava
    …nemyslíš, že by ich literárna kritika Matúškovho formátu odradila?

  62. Inu dobrá, dobrá, Jene, beru vás na milost, ale jen pro tentokrát… a jdu si překalibrovat své sensory ironie, zřejmě se po těch letech různých dřenění a titánských clashů poněkud roztentonocovaly (jakože rozpřiposraly) a vidím poťouchlý úšklebek za kdejakým bukem.

  63. nudná onanie
    Nečetl jsem celou diskuzi, jen jsem ji otevřel a praštilo mě do oka sousloví „nudná onanie“. Vám to připadá normální? Měl jsem za to, že sex (a do toho spadá i onanie) je jedna z nejzábavnějších věcí. Jestliže je onanie nudná, proč to teda někdo vůbec dělá? Proč se namáhá? Prč si radši něco nepřečte, nejde si zaběhat, nejde spát apod., když ho to tak nudí?… Nějak tomuhle světu přestávám rozumět.

  64. Kontext. Jde o to, že onanie se netahá na veřejnost. Tobě jako figurujícímu to zpravidla připadá strašně zábavné, ale většinu přihlížejících to po počátečním zájmu/zděšení začne nudit a budou si přát, aby to už proboha skončilo – případně se budou snažit co nejrychleji zdejchnout.
    Pokud bys někdy pozoroval trombónistu hrajícího sedmiminutové sólo nebo četl třicetistránkovou odbočku, která neposunuje děj ani vývoj postav či neobsahuje žádnou novou informaci, věděl bys přesně, co je tím spojením myšleno.
    Stručně řečeno nejde o to, že by dotyčný nudil sám sebe; nudí tím ostatní.
    (Ilustrační poznámka: vysvětlování samozřejmosti tolika slovy a dlouhými větami se nebezpečně blíží nudné onanii.)

  65. all
    fajn kniha, este lepsie recenzia, ale z tej nudnej onanie pod recenziou mam celkom zmiesane pocity 😉

  66. Vanek je debil
    Furt rype do picovin, ma byt rad ze vubec nekdo dela recenze, a jestli mu dela kritizovani radost, tak by se mel lecit. Kritizovat umi kazdej, ty omare.

Zanechat odpověď