Jiří Kulhánek – Divocí a zlí

Hlavní postavou je zde Patejl, pilot plavidla, pohybujícího se na pravděpodobnostní bázi (myslíš si, kam se chceš dostat… a hle, si tam) z 24. století. Malou (nebo spíše dost velkou) chybou v jeho plavidle se však jednoho krásného dne nepřesune v prostoru, ale v časoprostoru a objeví se v 21. století i se svými kámoši Elvírou (strašně rychlou stařenkou) a Hnusákem (čtyřrukým albínem). Velmi záhy se však přichomýtají problémy. Patejl přichází nejen o své přátele, účinné zbraně a bitevní kombinézu (v které je v 21. století téměř neporazitelný), ale i o nějaké končetiny a celkem důležité orgány. A přitom ani pořádně neví proti komu bojuje. Život mu hned od počátku otravují Kyberkentaur a Křižák, dvě technická monstra neuvěřitelné síly (brakové postavy tuctových akčních nesmyslů). V zádech má také celou armádu nemrtváků, protože všichni, kteří padnou jeho rukou, “živi budou navěky”. To však zdaleka není to nejhorší… to nejhorší teprve přijde.

Divocí a zlí jsou zjednodušeně řečeno směsí časů (podíváme se i do 9. století!), akce, krve a vyteklého mozku (stejně jako v Cestě krve), Patejlových protivníků a přátel (dlouho netušíte, kdo vlastně proti vám bojuje), mrtvých a živých (bez komentáře :-)) a nakonec i notné dávky humoru – často až šibeničního (Se slzou v oku a usměvem na tváři vzpomínám na hlášku : “Kdož jsi bez miny, hoď kamenem!”). Zajímavým prvkem Kulhánkových knih je jejich vzájemná souvislost. Takže například Patejl kupuje zbraně u Krysy Rollse z Vládců strachu, čte si komix The way of the Blood, setkáme se s obřadem Formule sedmého zubu a dalšími upírovinami, dále s mimozemšťany (viz CK) a pozorní čtenáři si všimnou i toho, jak se bude jmenovat třetí díl CK. Ano, Jirka Kulhánek totiž plánuje dopsat závěr CK a lehce přepsat nějaké pasáže v již vyšlých dvou dílech (proto se tak zdržuje dotisk), aby vše do sebe ještě lépe zapadalo. Zpět k Divokým a zlým.

Samostatný odstavec musím věnovat závěrečnému dílu. Někteří mí známí si “postěžovali”, že spisovatel nic nevysvětluje a mnoho nejasností nechává nepovšimnutých. Naprostou většinu těchto záhad se však podařilo vysvětlit právě v závěru (kde jinde, než tam, že?). Přesto se z některých Patejlových nepřátel až moc násilně vylíhli Patejlovi přátelé (jako že to s nim vlastně mysleli dobře, i když po měn stříleli a vydloubávali mu oči). Ale přesně nad těmito záležitostmi se nesmí moc přemýšlet. Kulhánkovskou literaturu totiž musíte brát jako odreagovaní, jako akci plnou krve a vtipných hlášek a pokud Vás nechytí napínavý a hbitě plynoucí děj a začnete uvažovat, proč se tamten před chvílí trefil a teď se půl hodiny trefit nemůže, je zle.

Než se pustíte do kupování této ságy, měli byste si přečíst od Kulhánka něco kratšího, abyste pak nebyli zklamáni a neměli pocit vyhozených 650 korun. Doporučuji například Vládce strachu. Určitě si také nezapomeňte přečíst povídku “Je 7.00, nejvyšší čas zabít svého prvního policajta”, což je první text, kde jsme se mohli setkat s Patejlem.

V samotném závěru se ještě přiznám k tomu, že Cesta krve se mi líbila více a to z jednoho prostého důvodu – čtenáři daleko více přilne k srdci nezkušený český novinář, než skoro-nepřemožitelný superbojovník, jehož svaly jsou prorostlé pseudometalovými posilovači a je nadán dalšími nadnormálními schopnostmi. Cesta krve je prostě taková “normálnější”.

Takže hezký den a svatý Peytl s Vámi!

1. díl – Čas mrtvých
2. díl – Hardcore
3. díl – Temný prorok
4. díl – Kříže