Kantos Hyperionu – Simmons Dan

Sedm poutníků bylo vybráno pro putování k Hrobkám Času, do říše mytického Štíra, a zatímco se blíží ke svému osudovému milníku, nad lidstvem, které se seskupilo pod křídla Hegemonie Člověka, se pomalu, ale jistě stahují mračna…

Kantos Hyperionu

V osmadvacátém století, kdy je původní Země již jen mlhavou vzpomínkou, se lidstvo rozpíná na více než tisíci planetách. Cestuje mezi nimi pomocí hyperprostorových Bran, které lidstvu poskytlo Technojádro, plné umělých inteligencí s nejasnými cíli. Pro transport na světy, které ještě nebyly připojeny k Protektorátu, jsou využívány lodě s Hawkingovým pohonem. Takovým světem je i Hyperion – planeta na periferii Protektorátu, primitivní svět, ovšem nesmírně zajímavý kvůli neznámým artefaktům a bytosti, která se kolem nich pohybuje. Budovy kryté antientropickým polem a tvor, který umí komunikovat pouze prostřednictvím smrti a bolesti – bizarní turistické atrakce, které lákají kvanta lidí z celé Sítě. Přímo do údolí takzvaných Hrobek Času mají ovšem přístup jen vědci, případně lidé vybraní Církví posledního vykoupení – náboženství, které Štíra považuje za alfu i omegu ve svém učení. Těchto sedm poutníků má právo před Štírem vyslovit svá přání a buď zemřít, nebo se dočkat jejich splnění. Do poslední skupiny před nadcházející válkou s Vyvrženci (kteří se vymanili z náruče Hegemonie a prchli do mezihvězdné temnoty již před dlouhými staletími, ovšem fascinace Hyperionem je láká zpět) jsou prerekognisty Jádra skrze Církev Štíra vybrány tak rozdílné individuality, jak je jen možné. Lenar Hoyt, jezuitský kněz, Fedmahn Kassad, bývalý voják, Martin Silenus, poživačný básník, Sol Weintraub, badatel a otec nevyléčitelně nemocné dcery, kapitán Het Masteen, templář a kapitán stromolodi, Brawne Lamia, detektiv, a konzul, který už kdysi na Hyperionu působil ve vládní funkci. Napůl z rozmaru, napůl z nudy je poutníky rozhodnuto, že než dorazí přímo do údolí Hrobek Času, každý z nich vypoví svůj příběh, který jej dovedl k cestě za Štírem.

Stejně jako jsou různé povahy putujících aktérů, jsou i jejich příběhy vyprávěny různým stylem – celkem pravidelně se střídají ich a er forma, dočkáme se například military sci-fi, filosofického příběhu, love story vesmírného plavce a domorodkyně či ryzího kyberpunku. A jako stříbrná nitka se téměř všemi příběhy vine odkaz Johna Keatse, anglického básníka, který svou nedokončenou básní inspiroval kolonisty k pojmenování periferní planety. Simmons jako profesor literatury odkazy i na jiné známé literáty vůbec nešetří (krom Keatse se dočkáme citací ze Shakespeara, Chaucera či Yeatse), ale naštěstí oplývá dostatkem vypravěčského talentu na to, aby nutnou faktografii nepodával nudně školometským způsobem a nezahlcoval pouze na jednom místě. Jedněmi z nejzajímavějších pasáží románu jsou ty, ve kterých jsou nastoleny teologické, etické i filosofické otázky, které v sobě poutníci nosí, případně jsou nuceni řešit. Společensko-politické atributy Hegemonie Člověka má Simmons taktéž vykresleny velmi přesvědčivě, národy a kultury už se nemusí těsnit pouze ve státním či kontinentálním měřítku, pokud je jim nabídnuto planetární, samozřejmě včetně nešvarů, které veškerá dobyvačná tažení lidstva už od počátků doprovázejí – ničení původních ekosystémů, maximální přetvoření pro maximální zisk a lokální válečné konflikty, kterým se lidstvo díky svému naturelu prostě nedokáže a nemůže vyhnout. Technické propriety obklopující občany Hegemonie jsou logickým nástinem vývoje věcí současných, nikoliv hi-tech zázraky vycucanými z prstu. I z těchto skutečností je patrné, že si Simmons dal záležet ve všech ohledech na tom, aby jak příběh, tak prostředí byly komplexním, uvěřitelným a fungujícím organismem.

V druhém díle s názvem Pád Hyperionu sledujeme úvodní počínání očima Keatsovy persony, která byla zatím z neznámých důvodů opět vzkříšena. Pod pseudonymem svého nejlepšího přítele Josepha Severna má Keats neopakovatelnou možnost být svědkem reakcí na válečný stav samotné vlády Hegemonie, počínaje její faktickou vůdkyní, Vrchní administrátorkou Meinou Gladstonovou. Tato exkluzivita však není zadarmo – Severnovi/Keatsovi se zdají sny o poutnících za Štírem, a tím pádem může Gladstonové takřka on-line tlumočit jejich osudy. Čtenář se tak stává sledovatelem dvou dějových linií – dalších osudů poutníků a zároveň i průběhu války v blízkosti čelních představitelů vlády Hegemonie. Obě dvě linie se výborně proplétají, citlivě dovysvětlují případné nejasnosti z prvního dílu či zajímavě doplňují určité detaily, a hlavně se pomalu, ale jistě ubírají ke vskutku grandióznímu finále, kde se začne naplňovat osud lidstva, jež byl předurčen dávno před tím, než ze zdevastované Země odlétly první osidlovací lodě. Chtě nechtě se začnou odkrývat zrádci i ti věrní, bude zodpovězeno, kdo z poutníků bude vykoupen a kdo zatracen a o budoucnosti celého lidstva se nakonec rozhodne de facto z minuty na minutu.

Zatímco v Hyperionu byl příběh spíše komornější, doslova jsme se nehnuli od poutníků ani na krok, děj v Pádu se pomalu, ale jistě transformuje do formátu velkolepého válečného dramatu s filosofickým podtextem, kde otázky o směřování celého lidstva nabírají na naléhavějším tónu. Opět se střídá při vyprávění první (dění kolem Keatse/Severna) a třetí (příběh poutníků) osoba. Nejzajímavějšími personami, které v Pádu zaměstnají čtenářovu maximální pozornost, nebudou ani tak poutníci, i když zvědavost nad pokračováním jejich osudů trvá, ani samotný Severn/Keats, ale Vrchní administrátorka Gladstonová a zástupce nelidské inteligence Ummon. Oba dva jsou naprosto strhující – Gladstonová jako charismatická vůdkyně lidstva, která přes všechnu svoji profesionalitu cítí pochyby a strach. Z pouhého posla špatných zpráv v prvním románu povýšila na komplexní, uvěřitelnou postavu, naprosto klíčovou pro další dění. Ummon, filosof a významná osobnost Technojádra, nelidská inteligence úžasných vědomostí a schopností, recitující svá sdělení v mondó a kóanu, je Simmonsovým literárním absolutoriem. Ummonův monolog, kdy Brawne Lamii a Johnu Keatsovi odkrývá skutečné plány Technojádra, je v Pádu Hyperionu pomyslnou startovní čárou pro následné rozuzlení děje a hlavně úžasným čtenářským zážitkem. I přes všechno válečné šílenství a odkrývání nejzákeřnějšího nepřítele takřka na vlastním dvorku je děj Pádu Hyperionu ukončen pozitivní vírou v přizpůsobivost lidstva, jež je schopno se nevzdat i tváří v tvář krizím, které si předchozí generace nedokázaly představit ani v nejčernější noční můře. Příběhy jsou dopovězeny, vše do sebe zapadlo jako vzory na Hawkingově rohožce, a tím ještě umocnilo fenomenální komplexnost, kterou Kantos oplývá. Tato kniha je zážitkem, na který se nedá velmi dlouho zapomenout, a je naprosto bez pochyb, že v ní nastolená témata neztratí nic ze své zajímavosti a naléhavosti ještě velmi dlouho.

Pozn.: Nové souborné vydání je vybaveno vskutku luxusně – ubyl sice krátký itinerář obsahující letmé seznámení s poutníky, ovšem přibyly dobové recenze na přebalu knihy, drobné korekce překladu, a hlavně potěší jednolitá grafická úprava s Hladovými hrami. Těšme se tedy oprávněně na Endymionský omnibus!

  • Autor: Dan Simmons
  • Překlad: Jan Pavlík / David Záleský a Tomáš Zábranský
  • Formát: hardback
  • Počet stran: 904
  • Cena: 579 Kč
  • Nakladatel: Laser-books, 2010

Vendula Brunhoferová (redaktor)

vlcacka@atlas.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

24 komentářů

  1. Já si to snad budu muset zase přečíst.
    Jinak si vzpomínám, že když jsem zjistil, že hlavní postavou druhé části je John Keats, málem mě vomejvali:D

  2. Krásná recenze, už se těším, až se do toho začtu taky.

  3. Moc děkuju za pochvalu a moc mne těší, že recenze plní svůj účel.

  4. musím přiznat, že jsem byl neznaboh a knihu si přečetl až v tomhle novém vydání a jsem naprosto nadšený. Je to opravdu kalsika 🙂

  5. Mýlím se, když nějak nevidím smysl v tom vydávat první dva díly; proč ne všechny čtyři? Vojnu a mír Odeon rovněž sesadil teď v novým vydání do 1500 stránek.

  6. Tak všechny 4 díly v jedné knize .. to by muselo mít určitě nad 2000 stran. Navíc Laser-books není tak velké nakladatelství jako Odeon, aby si mohlo dovolit experimentovat s něčím, co nemá zaručený úspěch. Proto teď vychází společné vydání Hyperionu a Pádu Hyperionu, v případě úspěchu jistě vyjde i společné vydání Endymionu a Vzestupu Endymionu (snad i s novým překladem).

  7. Ehm, marně přemýšlím, jak bych četl bichli dvakrát tak tlustou, jako je Kantos 🙂

  8. Taky si myslím, vždyť už teď se s Kantosem celkem těžko při čtení manipuluje, až z toho člověku trnou ruce. Co teprve s tím, kdyby to bylo dvakrát tak silné. Nene do tisíce stránek je to tak akorát.

  9. Vojna a mír v novém vydání má opravdu skoro 1500 stran, ale pokud se nepletu jedná se o 2 svazky.

  10. Tak jest, plete se Sartori a Grimnir méně
    702 a 710 stran.

  11. Endymion
    Hyperion mám v původním vydání, takže nové zakupovati nebudu. Endymion si ale koupím, protože ho nemám. Doufám, že ho tedy Laser-Books vydá. Ví někdo kdy by měl eventuelně vyjít a zda v novém překladu ? Děkuji za odpověď…

  12. to ArdathBey
    No jestli Endymion výjde, bude záležet na prodeji této knihy. Takže jestli můžeš, podpoř koupí tento titul. Koneckonců je fakt krásná a reprezentativní a vůbec.

  13. Jinak recenze je opravdu dobrá, i když možná vyzrazuje příliš. Ale pokud vím, tak je to tvá první Vlcacko, takže vzdávám ti hold.

  14. to sicco
    Díky moc za pochvalu, jinak taky mám původní vydání, ale už poškozené (Hyperion mi chudák namokl) a tak jsem byla rozhodnuta si Kantos koupit hned jak byly první ohlášky, že má vyjít. Je to sice tlustospis, ale není tak těžký (na váhu) jak jsem si myslela. 🙂

  15. to Vlcacka
    Tak to ráda slyším, o té váze. Knížky vozím v batohu, teď čtu souborné vydání Narnie a to mi láme záda. 🙂 Jestli bude Kantos podobně těžký jako Hladové hry, bude to super…

  16. to sicco
    Právě že proti Kantosu či Hladovkám málo – necelejch 700 (když to vycházelo samostatně, vypadalo to „tlustěji“, ale ty příběhy mají každý necelou stovku s.), ale je použit poměrně tvrdý, těžký papír, takže to v kombinaci s tvrdou vazbou může nahradit činku. 😀

  17. A sicco se… nevyjadřuje přesně
    Je to autorčina první recenze na FP, ale několik textů takového označení už publikovala.
    Tenhle nestojí za moc, ale aspoň za „napůl z nudy je poutníky rozhodnuto, že […] každý z nich vypoví svůj příběh“ díky, rozšířil jsem si obzory.

  18. to JV jr.
    Pokud by si pečlivě četl, v mém příspěvku je nevyřčená otázka. Ale je chyba, že Vlcacka neprozradila, že publikuje i jinde.

  19. to sicco
    Publikovala je odvážný termín, prostě mám blog na jednom serveru a čas od času jsem tam plácla nějakou rádobyrecenzi.

  20. Publikovala je jiný termín pro „zveřejnila“
    zvolený s uvážením a maximální možnou opatrností právě pro stručné vyjádření takovéto situace, jež by nezabředlo do popisných detailů.

    sicco: Můžeme tomu říkat „nevyřčená otázka“, ale je tam zároveň předpoklad vyjádřený „pokud vím“ a na něm stavěný závěr „takže“; já jsem tedy doplnil, co/že nevíte. (Asi bych tedy z ohledu na autorčino soukromí neměl dodávat, kolik zadání jakého termínu do jakého vyhledávače to vyžadovalo 😉

  21. to Jan Vaněk:
    A o co vlastně jde? Vždyť je přece jedno, jestli někde něco publikovala a nebo ne, takové slovíčkaření nemá smysl. A recenze je fajn, dost mě na přečtení Kantosu nalákala.

  22. To Jan Vaněk jr.: Ale klidně zmiňte, prostě jsem podle jména nebo nicku snadno vygooglovatelná. Celkem běžné v dnešní době.
    to pistalka: On tu od pana Vaňka dostává za uši kdekdo, takže v pohodě.

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *