Legendy české fantasy – druhý svazek – ed. Ondřej Jireš

V první řadě je třeba připomenout, že editor nepřišel s myšlenkou nijak revoluční, ale převzal koncept zahraničního sborníko-tvůrce Roberta Silverberga. Na druhou stranu je potřeba říct, že napasovat tento koncept na naši velikostí omezenou domácí fantastickou tvorbu si žádá řádné množství kumštu, přehledu a především styků s českými autory. Nechme však chvalozpěvů na jméno editora a pusťme se do jednotlivých prací. A vezmeme to pěkně popořadě, ať v tom není maglajz.

Z Kladiva na čaroděje se stala legenda vcelku rychle. Notnou měrou k tomu přispěl otec projektu Jiří Pavlovský, který stvořil už tři romány této autorsky sdílené série. Navíc se další román připravuje a můžeme k tomu připočíst i novelu Slepý hon. Právě ta načíná antologii a je tomu tak dobře. Vždyť Pavlovský – legenda českého splaterpunku umí psát víc než dobře, ba přímo skvěle. Člen dnes už, co se týče domácí fantastiky legendárního uskupení Rigor mortis, začal po létech troušení povídek tu a tam brát psaní vážně a má to výborné výsledky. Čtveřice hrdinů looserovkého typu se v textu přímo hodí pro Pavlovského černohumorný styl. Jestli se vám nelíbí až příliš brakový styl obálek cyklu, tak máte jedinečnou možnost ho okusit v líbivém kabátku této antologie a věřím, že mnoho z vás si Kladivo na čeroděje získá.

Co říct k novele Pavla Renčína? Poslední Libušina věštba je historizující text spojující českou historii se Starými pověstmi českými. Na rozdíl tak od románů série Městské války, která je, jak sám název napovídá, městskou fantasy ze současnosti, je tento text v časové linii někde jinde. Tím se sice vytrácí schopnost udělat si z novely test, jestli vám Renčínův cyklus sedne, ale na druhou stranu není od věci autorského záměru vytvořit ke svému světu historii.

Jestli se Pavlovského cyklus vyšvihl celkem rychle, Adam Andres se po němém období probourává na výsluní pomalu, ale statečně. Veronika Válková, což je skutečné autorčino jméno, asi neměla štěstí na nakladatele, když její knihy měnily vydávající firmu hned několikrát (navíc ne vždy měly odpovídající grafickou úpravu), ale to by se pozorností Michaela Bronce a jeho Strak na Vrbě mohlo změnit. Každopádně platí, že tato tradičněji pojatá fantasy by se spíše hodila do prvního svazku Legend. Z druhého pohledu však můžeme říct, že o to víc její text ve sborníku vynikne.

Petra Neomillnerová píše fantasy, jaká se dnešním mladým lidem líbí. Přesto buďme k jejímu cyklu Zaklínačka Lota trochu přísní. Autorka totiž svou sérií navazuje na jméno a pomyslný zaklínačský trademark Andrzje Sapowského, což může některé čtenáře splést a zklamat. Sapkowski je výjimečný vypravěč a cyklus Zaklínač je sakra nezapomenutelné čtivo. Autorka se svým připodobněním k Zaklínači pomyslně zavazuje a v mnoha ohledech očekávání nenaplňuje. Nebuďme však na Petru zlí, Petra N. má osobitý styl, který se navíc hodí do dnešního světa

K Martinu D. Antonínovi to vezmeme trochu ze široka. I Legendy české fantasy mají už svůj příběh. Před devíti lety se jeden z cyklů české fantasy vytvářel a nikdy nezůstalo u jeho naplnění. Leonard Medek a Františka Vrbenská nám svým půltým dílem slibovali druhý díl historické fantasy o Krakovi, kterého jsme se zatím nedočkali, a je celkem dost možné, že se ani nedočkáme. Snad se tak historie nezopakuje a dva cykly povídkové tvorby (plus jeden román) budou opravdu v budoucnu rozšířeny i o další knihy. Aby bylo vše vysvětleno, tak Antonín novelou z tohoto sborníku spojuje dva směry své tvorby, které se pro svou ztřeštěnost k sobě znamenitě hodí. Navíc autor překračuje stín svých povídek (ale i románu Zelená) a je nejlepším čtivem teď už jedné série.

Takže jaké jsou Legendy české fantasy 2? Nedá se říct, jestli jsou lepší nebo horší než první svazek. Dá se ale říct, že jsou mnohem osobitější či takříkajíc víc české. Navíc se dá ještě podotknout, že jsou plné autorů v nejlepších létech, co se týká psaní. Doufejme, že pětice autorů bude dál rozšiřovat své světy, a nebo tvořit další úplně nové.

Na závěr asi tolik. Běžte do knihkupectví, podívejte se na přebal Jany Šouflové a pak si nalistuje ilustrace pěti zavedených výtvarníků uvnitř knihy. Udělejte si čas a přečtěte si doprovodné texty Onřeje Jireše, Borise Hokra a doslovy autorů k jednotlivým povídkám. Tohle vše vás ke koupi přesvědčí víc než jakákoliv recenze, což si nelibě přiznává i výše podepsaný autor recenze.