Martin Šust (ed.): Plnou parou

Nová antologie Martina Šusta. Jedno z těch prohlášení, po kterém by se každému pravověrnému fanouškovi měla otevírat v kapse ne kudla, ale peněženka. Plnou parou je jasná koupě a my si řekneme proč.

Plnou parou

Začnu oklikou. Česká antologie je oprávněně pojem. Všichni to víme, ale zopakovat to neuškodí. Má to své historické kořeny. Abych prudil tím, jak jsme vzdělaný a míchám kyselá jablíčka mainstreamu se sexy hruštičkami fantastiky (to volně cituji Půl století poezie od Marigolda, vážení), tak to začalo už za ruchovců a májovců a lumírovců. Čistě ve fantastice pak byly rozhodující antologie zahraniční sci-fi v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. A v devadesátkách držel prapor Ivan Adamovič a objevili se další…

Dnes máme mezi tvůrci antologií tři hvězdy. Hezky abecedně to jsou Bronec M., Jireš O. a Šust M. Ti si hezky rozebrali plácek, každý si staví (vzdušné) hrady ve vlastním koutě, používá trochu jiný píseček i nádobíčko… ale něco mají společné. A to něco určuje, proč jsou jejich antologie tak dobré. Pracují s povídkami – a jejich autory – dlouhodobě. Jejich antologie nejsou občasnými výkřiky do tmy, ale výsledkem soustavného zájmu, kultivace, třídění, rozhodování…

Se samotným hodnocením Plnou parou tak mohu začít třeba takto: ta kniha má nějakých dvě stě padesát stran, do kterých vměstná 12 povídek, 12 medailonků a jednu předmluvu. Je to dvě stě padesát stran v nádherném kabátku, kde jako kdyby sám drobnější rozsah vybraných prací souzněl s lehkostí (tohle slůvko bych si vůbec dovolil vyskloňovat hned několikrát, po přečtení pochopíte) fantazie jejích autorů. Osobně nejsem typický čtenář povídek; přečíst antologii mi trvá asi tak dvakrát déle než průměrnou ságu od R. E. Feista, ale tady to šlo ráz na ráz, a když už nic jiného, tak titul „nejrychleji přečtená kniha roku“ je neoddiskutovatelný.

Nebo můžeme zmínit ono kouzelné slůvko „retrofuturismus“ a jeho vliv na výsledek. Šust elegantně, tedy jednoduše a srozumitelně, postihne celou škálu příběhů, které tento pojem zastřešuje. Klasický steampunk Tima Powerse (o kterém všichni mluví, ale skoro nikdo ho nechápe), přes oslavu viktoriánství či posedlost všemi možnými stroječky, ozubenými kolečky a hodinovými mašinkami, které odtikávají běh světa. Od minulosti do budoucnosti, se zastávkami v jiných světech… A skutečně dokáže vybrat jednotlivé povídky, aby při vší rozmanitosti – od dystopické sci-fi s prvky jak vystřiženými z Miévilla v Zepelínovém městě přes hororový pastiš Edisonův Frankenstein po hravé i „hravé“ fantasy typu Mimova mumie či Stříbrný okraj – přesto vše dokonale ladilo.

Vynikne pak ona mýtická týmová chemie, kterou se v dnešních dnech ohání každý druhý Čech na nejrůznějších sportovních serverech. Na úvod skutečně fantaskní Doktor Lash vzpomíná milým oparem nejednoznačnosti a výtrysky delirických vizí jasně naznačí, že tahle kniha bude rozmanitá. Pak odlehčení Marka Hoddera (s milým nezamýšleným bonusem v načasování těsně před premiéru nové řady Sherlocka)… a pak první pecka. Hanoverova oprava je… o atmosféře, jistě. Příznivce akce si v ní na moc nepřijdou, ale málokterá atmosférovka končí tak brutálně. Jestli si pamatujete na Raye Aldridge, tak tohle hodně připomíná jeho nejlepší práce.

Láska vchází do Hlubiny je milá záležitost a Harry a Marlowe a talisman kultu Egil je nejslabší povídka široko daleko, která… absolutně nadchne. Proč, když se tam vlastně nic neodhalí a jen se přeletí z místa A do místa B? Protože ta chemie. Tohle je povídka na černou práci – čtenář na chvilku vypne a nadechne se… a i tak si vychutná příjemné jiskření mezi hlavními postavami; jiskření, které by utáhlo celou sbírku povídek.

Ostatně pocit, že s „těma hrdinama“, „onakým prostředím“ nebo prostě od „toho chlápka“ chcete víc, se daří Šustovi navozovat spolehlivě, řekl bych až faustovsky (a jen tak mimochodem se vysměje všem, kdo tvrdí, že jeho vkus není o příbězích, tahle antologie je ryze příběhová). Pořadí povídek má tentokrát opravdu velký smysl – ne že by se nedalo číst na přeskáčku, ale vítězstvím antologie skutečně je souhra všech povídek dohromady. Takže přístup „je to jako na oblíbeném CD“ bych doporučil až na druhé čtení. Ono bude, věřte mi.

No, zpátky do druhé poloviny knihy. Jay Lake se svými Špunty v něčem připomíná Kluky ze čtyřstý (stejně jako Plnou parou kvalitou sahá na piedestal právě Zrcadlovek, pochopitelně bez jejich vlivu na žánr jako celek, zde se nic neformuje, „jen“ naprosto grandiózně představuje). A po nich následuje stylisticky vytříbená pecka Iana R. MacLeoda. Upřímně, v jeho Světlověku jsem se zasekl před lety někde po straně sto. Bylo to skvělé, o tom žádná, já to vím… ale prostě jsem se zasekl. Ale tahle povídka… Tah, šmrnc, pointa, krása. A další doklad, že v Pavlovi Bakičovi má žánrový překlad malý poklad (podobně jako v Janě Rečkové, ovšem jmen by se našlo více) Za pošmourných večerů vrchol knihy.

Za o něco veselejších večerů ale třeba zaboduje Arbeitrskraft. Politická hříčka by jednou mohla být ve sborníku k sedmdesátinám Chiny Miévilla. A některé hlášky mají potenciál zlidovět minimálně mezi studenty politologie. A přitom je to poměrně mrazivý příběh o tom, že kapitalismus je svinstvo. Což je prohlášení, se kterým se při náležitém podání nedá nesouhlasit.

Ovšem zaujme i závěrečných Osm mil. Viktoriánská záležitost plná gentlemanů a horkovzdušných balonů, kde se spojí hned několik posedlostí s vizemi jak vystřiženými z klasika E. R. Burroughse je prostě fascinující… Její autor vezme čtenáře antologie do skutečných výšin fantazie, odkud po boku svých kolegů i jejich neméně nadaných překladatelů, co popíjejí gin po dobře odvedené práci za zachování všech barev a tónů originálu, bude shlížet na to žánrové hemžení kdesi dole. Dokud nedojde pára nebo sny.

Což je hrozba, která se s touhle antologií odkládá na neurčito. Protože tahle kniha prostě funguje, jak má. Tak až narazíte na atmosférický obraz Pavla Trávníčka, neváhejte. Plnou parou, vážení, plnou parou.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. Tož já bych k těm editorům přidal Ríšu, ten jich už má za sebou taky slušnou řádku.

Zanechat odpověď