Ostrov mrtvých – Zelazny Roger

Nakladatelství Straky na vrbě se rozhodlo vydat u nás i některá méně známá díla Rogera Zelaznyho. Počin je to chvályhodný, navíc u uznávaného autora řady kvalitních, výjimečných děl, často kombinujících fantasy a sci-fi. Jenže vydat všechna díla jakéhokoli autora je riskantní, protože výjimečné věci se dějí toliko výjimečně a na pulty knihkupectví se tak dostávají i díla průměrné či nevalné kvality. Otázkou je, kam zařadit Ostrov mrtvých?

Ostrov mrtvých

Roger Zelazny měl ve svých textech vždy slabost pro hrdiny, kteří buď disponovali od počátku téměř božskou mocí, nebo o tuto moc nějakým způsobem přišli a snažili se ji získat zpět. Francis Sandow patří do první skupiny – nejstarší žijící člověk ve vesmíru, miliardář, disponující schopností vytvářet celé světy, jeden z dvaceti sedmi avatarů mimozemského náboženství. Odpověď na otázku, co by takto výjimečnému muži mohlo chybět ke štěstí, je až překvapivě triviální – jsou to jeho dávno mrtví přátelé. Samozřejmě by si mohl najít nové, ale jednak je to těžké a druhak mu ty mrtvé nikdo nový nenahradí. Jenže co byste udělali v okamžiku, kdyby vám začaly chodit fotografie vašich dávno mrtvých přátel, fotografie evidentně pořízené nedávno, naznačující, že jsou vaši blízcí někde naživu? Samozřejmě mohou být falešné, ale co když máte možnost napravit své minulé chyby, prožít zbytek života s těmi, které i po stovkách let stále milujete, dostat druhou šanci znovu se setkat s těmi, na které nedokážete zapomenout? Asi byste nezůstali sedět na zadku. Francis Sandow taky nezůstal.

Na první pohled působí krátká dvousetstránková knížka slibně: jde o samostatnou novelu, napsal ji známý autor, dílo má slušnou zápletku a navíc bylo nominováno na Nebulu v roce 1969, tedy v době, kdy už byl Zelazny uznávaným spisovatelem na volné noze (1). Problém je v tom, že ani tato kombinace nemusí splnit očekávání čtenáře, povzbuzená anotací. Zdánlivě těžce filozofické téma totiž slouží pouze jako kulisa pro akční příběh, kombinující sci-fi a fantasy prvky do překvapivě funkčního celku. Což je první zrada – o posmrtný život v tomto románu vlastně vůbec nejde, byť si hrdina občas lehce zafilozofuje o smrti nebo smyslu života. Druhou zradou na čtenářích je velmi málo akčních scén (nic ve stylu Prokletého Dilvishe nebo Mé jméno je Legie), ačkoli anotace slibuje „akční a strhující“ novelu. Napětí je totiž vytvářeno v průběhu putování Sandowa k cíli skrze neznámé prostředí, ve kterém může ke zvratu příběhu dojít klidně na další stránce, což připomíná spíše chytré horory pracující s neviditelným, tudíž všudypřítomným nebezpečím, které o sobě dává vědět jen nepřímo a ukáže se až v závěru příběhu.

Největší nevýhodou Ostrova mrtvých je ale hlavní hrdina, pro něhož platí poučka, že špatné příběhy jsou obvykle o hrdinech, kteří od počátku disponují nadlidskými schopnostmi, zatímco dobré příběhy jsou o hrdinech, kteří se snaží moc získat, případně ztracenou moc znovu nabýt. Francis Sandow má od počátku zázemí i technologické hračičky Bruce Waynea, a schopnosti mimozemského boha (Sandow umí na zakázku vytvářet celé nové světy), k tomu připočítejte dokonalou fyzickou kondici a nadprůměrnou inteligenci. Žádné nebezpečí pro něj není výzvou, ale pouhým rozptýlením. Kdo se mu může reálně postavit do cesty? Jedině jiná, podobně nadupaná postava. Sandowovi nevadí ani skutečnost, že na mezihvězdných cestách prospal v kryogenním stavu několik staletí. Prostě se jen vrátí do školy a doučí se, co mu za ty roky uteklo.Ostrov mrtvých neobsahuje ani žádnou převratnou myšlenku, žádný výrazný nápad, kvůli kterému by stálo se ke knize vracet. Obsahuje několik „kulturních odkazů“ (třeba na Model T nebo na malby Arnolda Böcklina), spoustu dílčích nápadů a pár zajímavých, bohužel příliš krátkých, úvah, to ano, ale nic, co by stálo za to si zapamatovat. Jde o dokonale odpočinkovou záležitost, čtení na jedno delší odpoledne, u kterého se dobře relaxuje, ale které čtenáři nedá nic víc než tu relaxaci. I styl vyprávění není ucelený, Zelazny začíná v nenuceném, humorném duchu a pokračuje standardním vyprávěním děje v ich formě, prokládaném tu a tam popisy reálií světa, v němž se děj odehrává, případně dalšími filozofickými či humornými pasážemi (třeba úvaha o spropitném a uniformách je vtipný postřeh). Neobsahuje tolik „snových vizí“ jako třeba Jack, Pán stínů, Divomág nebo třeba Devět princů Amberu. Prostě nic složitého.

Technická stránka knihy si zaslouží pochvalu. V červených odstínech laděná obálka zachycuje samotný Ostrov mrtvých, pěknou variaci Tomáše Kučerovského na pátou verzi Ostrova mrtvých Arnolda Böcklina (2), jen chybí převozník s loďkou. Zadní strana obálky však s přední téměř nekoresponduje a neladí s ní, postava na břehu působí humpolácky. Kontrastní zelenomodrý název také nenadchnul. Korektury dopadly dobře a překlad Richarda Podaného je kvalitní; anotace sice vystihuje zápletku novely, jen poslední věta o akční a strhující novele je zavádějící.

Ostrov mrtvých Rogera Zelaznyho je kvalitní odpočinková novela, kombinující fantasy a sci-fi prvky, kterou patrně odložíte po prvním přečtení a už se k ní nevrátíte. Řemeslně dobře odvedená, ale poněkud nudná knížka. Potěší spíše stálé fanoušky Zelaznyho, kteří si chtějí zkompletovat jeho dílo, případně si ukrátit čekání na připravovaného Pána světla. To je totiž skutečně strhující dílo.

1) Před Ostrovem mrtvých už má Zelazny Huga za romány This Immortal (1966) a Pán světla (1968) a Nebulu za novelu Ten, který tvoří (1965), která u nás vyšla jako rozšířená verze pod názvem Vládce snů. Nicméně teprve po Ostrově mrtvých napsal autor svá vrcholná díla (např. Jack, Pán stínů, Prokletý Dilvish, Devět princů Amberu a další).
2http://upload.wikimedia.org/…klin_006.jpg

Když je někdo hodně bohatý, peníze pro něj často moc neznamenají. Jak říká náš hrdina, Francis Sandow: „Cokoli nad první miliardu je čirá metafyzika.” Když někomu takovému ale začnou zabíjet přátele, tak obvykle ví, jak prachy využít, aby to útočníka hodně mrzelo. Jenže náš příběh není takhle jednoduchý – co když někomu takovému začnou chodit fotografie staletí mrtvých přátel, které kdysi sám pohřbíval? Zelaznyho samostatná novela je akční a strhující!

  • Autor: Roger Zelazny
  • Formát: paperback
  • Počet stran: 208
  • Cena: 170 Kč
  • Nakladatel: Straky na vrbě, 2011

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

18 komentářů

  1. Akce
    Dost dobře nechápu, jak je možné napsat: “Zdánlivě těžce filozofické téma totiž slouží pouze jako kulisa pro akční příběh” a pak si v tomtéž odstavci a zbytku recenze stěžovat, jak je v knize málo akce… Co jsem nepochopil?

  2. “…poučka, že špatné příběhy jsou obvykle o hrdinech, kteří od počátku disponují nadlidskými schopnostmi, zatímco dobré příběhy jsou o hrdinech, kteří se snaží moc získat, případně ztracenou moc znovu nabýt.”

    Tuhle poučku vymyslel kdo? Protože Ben Reich z The Demolished Man od Bestera je interplanetární magnát, který si svého jediného nepřítele v podstatě vymýšlí; žádného nemá. A že je to dobrý příběh, dokazuje snad fakt, že to na cenu Nebula nebylo jen nominováno, ale ji to i získalo; ve stejném roce s cenou Hugo.

  3. Akce
    Vysvětlím: akční příběh může obsahovat různé množství akce. Může to být nadupaný nájezd typu Skála nebo Inception, ale taky v něm může být akce o poznání méně. Přitom Zelazny ve svém díle dostatečně prokázal, že akční příběhy mu nedělají problém – třeba Mé jméno je Legie, nebo právě Prokletý Dilvish. Ostrov mrtvých obsahuje málo akce a je otázka, jestli to plyne přímo z děje, nebo jestli mohl autor tento nedostatek čtenáři kompenzovat něčím jiným, třeba snovými vizemi, originálním prostředím nebo filozofickými úvahami.
    Novela Ostrov mrtvých je akční, ale pokud anotace slibuje akční a strhující příběh, tak očekávám více, ne méně akce. Proto jsem považoval za nutné na to v recenzi upozornit.

  4. Poučka
    Pokud vím, tak autorem této poučky je Andrzej Sapkowski. Navíc poučka obsahuje slovo “obvykle” – smyslem té poučky je upozornit na fakt, že příběhy o supermanech, kteří své oponenty likvidují s minimální námahou, nic pro ně není skutečnou výzvou a nakonec dosáhnou všech svých cílů, jsou nudné. Je daleko větší šance, že autor, pracující se supermanem, stvoří nudný, nepříliš originální příběh, než pokud ten samý autor sáhne po hrdinovi, který takto obdařen není. A v případě Zelaznyho a Ostrova mrtvých ta poučka platí: zvlášť, pokud srovnám Francise Sandowa třeba se Stínovým Jackem nebo Prokletým Dilvishem.

  5. The Demolished Man
    Já jen doplním, že Besterův Zničený muž vyšel v roce 1953 a cena Nebula se udílí od roku 1966, tudíž Zničený muž získal pouze Huga.

  6. nenovela
    Že to má pod 180 normostran, ještě to nemusí být novela, a taky že není, je to román.
    (Podezřívat kohokoli z toho, že by ještě pořád netušil, že anglické “novel” neznamená “novela”, to si dneska už nelajsnu :-).)

  7. Román?
    Tak podezření ze záměny anglického novel za českou novelu není na místě. Já totiž při své klasifikaci díla vycházím z pouček, kterými nás zásobovali na gymnáziu tř. Kpt. Jaroše. A z těch mi vyplývá, že to není román, ale novela – je to příliš krátké, je v tom málo postav, jedna dějová linie, děj zachycuje relativně krátký časový úsek (pokud pomineme retrospektivu), má to přítomnou relativně silnou pointu. Mohu se mýlit, jistě, ale nějaké ty novely i romány už jsem přečetl a Ostrov mrtvých mi do kategorie “román” nezapadá.

  8. Tak ve světě zahraniční fantastiky (a nejen tam) se to jednoduše vymezuje rozsahem, ony ty ostatní věci z tvé poučky jsou totiž krajně diskutabilní. Takže podle všeho bych se přiklonil k názoru překladatele, ten bude vědět, jaký rozsah tenhle Zelazny má, i když to může být jen tak tak… Školní pomůcky bývají fajn, ale po střetu s realitou leckterá z nich stáhne ocas mezi nohy a potupně se uteče schovat.

  9. od nakladatele
    Komu se tahle kniha přesto líbila, snad ho potěší, že zjara vyjde ve Strakách knížka volně navazující “Zemřít v Italbaru”.
    Sandow není Stínový Jack ani Prokletý Dilvish, mě si ale stejně získal. Kdybych to považoval jen za takový výškrabek ode dna autora, rozhodně bych to nevydával…

  10. To Bronec:
    vydání volného (spíš velmi volné) pokračování Zemřít v Italbaru je dobrá zpráva pro všechny čtenáře Zelaznyho. V recenzi netvrdím, že jde o nějaký výškrabek ze dna Zelaznyho tvorby – pouze říkám, že Ostrov mrtvých je pouze “průměrný Zelazny”. Když se podívám na dnes vydávané autory, co by za to leckterý z nich dal, kdyby psal alespoň takto.
    Pokud by byl Ostrov mrtvých skutečný brak, tak bych psal recenzi úplně jinak.

  11. od nakladatele
    Však já tu reakci taky nemyslel nijak špatně! 🙂
    Mně tahle kniha přišla taková vážnější než jiné – poměrně přímočaře se zabývající tématem smrti a lidské konečnosti; z mnoha úhlů pohledu. Jen holt není vnějškově tak malebná.

    (Jsem rád, že jsem nenapsal reakci hned po pročtení recenze včera večer, kdy jsem se poměrně opilý vrátil z pro mne nepříliš vydařeného večírku…)

  12. Ráno moudřejší večera…tím tuplem, pokud večer proběhla pařba. To se pak člověk ráno nestačí divit, kde vlastně usnul a proč mu v hlavě dva permoníci jménem Müller a Thurgau tahají mozkové buňky sem a tam.
    Mimochodem, koukám, že recenze má docela vysokou návštěvnost =)

  13. od nakladatele
    Já si potrpím spíše na permoníky Pilsnera a Urquella.

    Návštěvnost je dobrá, i když nevím, zda si po přečtení mnozí knihu koupí…

  14. No hlavně, že Zelazny vychází. Doufám, že od Strak jednoho dne bude k dostání všechno, co kdy Zelazny napsal.

  15. S recenzní na mnoha místech nesouhlasím(filosofické téma jako kulisa pro akční příběh – to zní jako výplodek pološíleného mozku. Žádný normální tvůrce akčního příběhu se nebude zabývat rádoby těžkou filosofií, aby vytvořil pro příběh pozadí. To získáme snadněji a lépe jinak. Navíc k Ostrovu mrtvých mi vůbec přívlastek akční nesedí), ale uznávám, že Zelazny udělal i lepší věci.

  16. to Norek
    Jsem rád, že se shodujeme v názoru, že Zelazny napsal i lepší věci. Recenze se mi nepsala právě snadno, protože přívlastek akční je skutečně do jisté míry zavádějící – i v tom s vámi souhlasím. Ohledně filozofického tématu jako pouhé kulisy – co napsat v momentě, kdy hlavní hrdina filozofuje (byť plytce) na prvních stránkách o honbě za ziskem, ale pak už podobným způsobem nerozebírá témata daleko zásadnější?
    Možná jsem neměl čekat příběh á la Solaris, nicméně za svou recenzí si stojím, mimochodem jiní recenzenti dospěli k podobným závěrům (k tomu podotýkám, že zásadně nepoužívám cizí recenze při psaní vlastní). Respektuji však váš odlišný názor na některé (blíže neupřesněné) pasáže recenze a uznávám, že se mohu mýlit (všechnu moudrost světa jsem rozhodně nepozřel).

  17. Nechapem
    Mam pocit, ze som asi citala uplne inu knihu, nez o akej sa hovori v recenzii. Mam Zelazneho precitaneho takmer komplet a toto mi prislo ako dobre, dokonca take dobre, ze sa tesim na pokracovanie. Je mozne, ze ked to niekto precita za jedno popoludnie, naozaj si nevsimne, aky ma ta knizka potencial a je dokonca mozne, ze ani nie je cielovou skupinou, ktoru ta kniha oslovi. Mna naozaj oslovila a vyburcovala moju predstavivost, celkom som lutovala, ze bola taka kratka. Taky pocit som naposledy mala z Gaimenovho Hviezdneho prachu.

  18. To Vanda:
    milá slečno, pokud bych si knížku přečetl pouze jednou, tak bych se s recenzí ani neobtěžoval. Přečetl jsem ji třikrát, k některým pasážím jsem se vrátil pro jistotu ještě při psaní recenze. Rovněž v mém případě se dá říci, že mám Zelaznyho přečteného téměř úplně, takže mohu srovnávat.
    Nevím, jaká byla cílová skupina Ostrova mrtvých. Pokud to víte vy, tak mi ji pomozte vymezit. Tomu se říká konstruktivní kritika.
    Potenciál v knize nepochybně byl, ale z větší části zůstal nevyužit. Určitě bych to nesrovnával s Gaimanem.

Zveřejnit odpověď