Pán světla – Roger Zelazny

Příběh cenou Hugo (1968) ověnčeného románu se odehrává v blíže neurčeném čase vzdálené budoucnosti na planetě, kterou lidé úspěšně kolonizovali. Tam se pomocí umění a technických znalostí mistra Jamy vrací z Nirvany náš hrdina, aby dokončil, co v minulých životech začal – postavil se Bohům, kteří brání lidstvu v pokroku.

Měl mnoho jmen. Sidhártha, Mahásamátman, Buddha, Vazač. Nejraději si nechával říkat prostě Sam. Je ideálním a ironickým příkladem toho, jak člověka předchází jeho vlastní pověst, jeho odkaz, značně zidealizovaný, neboť reálný Sam má do toho Buddhy, jemuž se lidé klaní a jehož uctívají, řádně daleko. Jelikož však nemá na práci nic lepšího, pokouší se svému jménu dostát a Nebesa doopravdy svrhnout. Ta Nebesa, jimž vládnou lidé, u nichž se díky mutacím vyvinuly speciální (a specializované) schopnosti, zvané aspekty a atributy. Ovládání ohně, smrt v očích, nabuzení sexuchtivé nálady a ostatní libůstky. Právě díky nim mají samozvaní bohové pod palce i nejdůležitější lidské umění – přenos duše z těla do těla, a to nejen v lidských konturách. Ve svých rukou tak mají páku na obyvatelstvo světa: „Nebudeš-li žít tak, jak my chceme, nečekej v příštím životě moc dobré tělo.“

Jednotlivé pasáže knihy mohou docela dobře sloužit jako uzavřené celky, jimiž se táhne ústřední linie Samova boje a příběhu Jámova, který je nejpropracovanějším charakterem knihy, pánem Smrti, jenž se ocitá v područí nebezpečné lásky, jež jím zmítá ze strany na stranu šachovnice. U ostatních postav však o hloubce nemůže být řeč – což s přihlédnutím k jejich kvantitě není nepochopitelné. Bohové tak nejsou charakterizovány ani tolik vlastnostmi a motivacemi, jako spíš svými aspekty a postavením v hierarchii. Ve významové rovině se pak dá Pán světla chápat jako vzdor „nového“ buddhistického učení vůči hinduistickým kořenům, následně jejich krátkodobou spolupráci vůči „temnému“ křesťanství.

Přestože patří text do ranku náročnějších, plný popisů a filozofičtějších pasáží, nepostrádá na čtivosti, což je jedinečným důkazem Zelaznyho mistrovství. Autor totiž intelektuální pasáže neváhá okořenit ironií a sarkasmy, které jsou právě v těchto pasážích nejvíce odzbrojující. O schopnosti psát perfektní akční pasáže není třeba u Zelaznyho, který sám šermoval, pochybovat. Ve výsledku je tak Pán světla knihou, která nemusí vyhovovat všem, nicméně pro fanoušky sci-fi by se měla pohybovat v seznamu „To musíte číst.“

Nakonec je třeba dodat, že s přihlédnutím k poetickému jazyku knihy, jménům, termínům i básním není divu, že překlad zabral poněkud delší čas. Ale stálo za to si počkat. TLESK TLESK.

Jeden muž. – Jeden muž nad zákon. – Jeden muž nad zákon bohů. * „Ostatní jsou dávno mrtví – nebo se z nich stali bohové – dei ex machinis… I já měl tu možnost, leč zřekl jsem se jí. Mnohokrát. Nikdy jsem nechtěl být bohem, Jamo. Vážně ne. Teprve později, když jsem viděl, co páchají, jsem začal shromažďovat sílu. Jenže bylo pozdě. Příliš zesílili…“ * Jeho učedníci mu říkávali Mahásamátman a tvrdili, že je bůh. On sám však raději vynechával Mahá- i -átman a říkal si Sam. A že je bůh, to o sobě nikdy netvrdil. Ale zrovna tak nikdy netvrdil, že bůh není. Za daných okolností mu totiž doznání ani popření nemohlo nijak prospět. Zato mlčení ano… * Autorovo nejslavnější dílo oceněné Hugem i Nebulou v novém překladu! (anotace)

• Pán světla
• Autor: Roger Zelazny
• Překlad: Michael Bronec
• Série: –
• Forma: paperback
• Počet stran: 352
• Cena: 250 Kč
• Vydaly: Straky na vrbě, 2013

Četli jste tuto knihu? Podělte se o názor. Pána světla si můžete zakoupit v našem e-shopu s 15% slevou.

Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)

josef.horky@fan­tasyplanet.cz

Další články autora