Poslední hlídka – Tomáš Petrásek

Obyvatelé Awaoru věří, že slunce umírá a znovu se rodí. Zima, spánek, temnota a smrt často znamenají totéž. Čas končí a teprve s příchodem jara začíná život znovu. Co si také myslet poté, co přečkali nevědomky více než sto dní urputného mrazu a není nikdo, kdo by jim prozradil, jaké věci se mezitím odehrály?

Poslední hlídka

Vítejte v planetárním systému Meshor, kolem kterého obíhá několik měsíců a na jednom z nich – říkejme mu třeba Svět – žijí lidé v uzavřených městských společenstvích, které jim poskytují útočiště před nepříznivými klimatickými podmínkami. Zima tu přichází mnohem častěji, než jsme zvyklí, a v teplotách podobných naší Antarktidě lze jen těžko přežít. Díky evolučnímu vývoji, který se přizpůsobil tomuto podnebnému cyklu, jsou však lidé schopní hluboko ve skalách během zimy hibernovat, tedy až na pár jedinců, kteří přijmou službu v tzv. poslední hlídce.

Jedním z nich je i náš hrdina, který vypráví svůj životní příběh. Toho jara se probudil z dlouhého spánku a stejně jako i několik dalších pocítil, že tentokrát padl los na něj. Postupně se začíná měnit, narůstá mu hustá srst a všechno zlé, co bylo uvnitř, se dostává na povrch, až se raději izoluje od ostatních. Jeho hlavním úkolem je společně s dalšími muži a ženami ohlídat rodné město Awaor, což se však nakonec ukáže jako velmi těžká zkouška.

Po dějové linii není knize co vytknout. Příběh šlape, vyprávění ani na chvíli nenudí, dějové zvraty jsou víceméně logické a retrospektivy funkčně integrované. Hodně tomu pomáhá velmi subjektivně pojatá vypravěčská perspektiva v ich-formě, která je dodržená do posledního detailu. Vlastně se nikdy nedozvíme hrdinovo jméno a ani nic z toho, co neví on sám. Trochu lakonickým způsobem nám zprostředkuje pohled na své druhy, ať už se jedná o jednotlivé spolubojovníky, strážkyni moudrosti Illruinen či svou dívku Rallainee. Všichni jsou to lidé z masa a kostí, někdy hrubí, nebo jenom obyčejně stateční, někdy laskaví a moudří. Díky hrdinově otevřené zpovědi, která střídá akčně nabité scény, však máme jedinečnou příležitost dozvědět se i věci, které zná jenom on sám. Společně s ním tak můžeme postupně odhalovat největší tajemství Světa a prožívat radost i bolest poznání. Najít chybu ve vlastní „sluneční formuli“ se mu totiž stane posedlostí, která postupně zastiňuje všechny starosti, zájmy a potřeby. K čemu je však pravda, když ji není komu předat? Když nejde ostatní varovat, a tak budou i oni nuceni jednou čelit své pradávné archetypální hrůze z vlastní konečnosti o samotě? Zůstane na každém z nás, zda připustíme možnost, že se naplní Arkoanova prorocká slova…

Před očima nám tu v podstatě vyrůstá nová varianta mýtu o věčném návratu, který je vlastní mnoha pozemským kulturám a patří k základním kosmogonickým archetypům. Vychází z představy pravidelně se opakující „regenerace“ času po uplynutí určitého období (obvykle roku) obvykle v závislosti na lunárním cyklu (podle fází Měsíce). Ono opětovné „stvoření“ světa je stále podstatou většiny novoročních rituálů. Jejich obdobu najdeme i ve zvyklostech Awaoranů, ačkoliv je hlavní hrdina vnímá spíš jako obřady vznikající „z bezradnosti před nevyhnutelným“. I jejich kosmologický výklad, dogmaticky předávaný z generace na generaci, se zcela opírá o přírodní zákonitosti, zejména o intenzitu slunečního svitu, která pravidelně klesá a stoupá. Otázkou zůstává, jak se těmto podmínkám přizpůsobil celý životní koloběh na Světě, třeba o záležitostech kolem reprodukce obyvatel se lze jen dohadovat. Jistě není bez zajímavosti, že na cyklickém principu je založena i sama kompozice vyprávění, které vlastně od úvodních slov k závěrečné tečce opíše jakýsi pomyslný kruh…

Není náhodou, že novela Poslední hlídka získala v roce 2007 Cenu Karla Čapka. Byť by se dala vykreslenému fikčnímu světu vytknout jistá fragmentálnost, autor používá hezkou češtinu a nebojí se sáhnout k archaismům. V edici Pevnost vyšel vítězný text de facto v nezměněné podobě a až na drobnou typografickou úpravu u přímé řeči dokonce i se stejnými chybami v interpunkci. To je však zřejmě jediná vada na kráse. Přestože toto dílo zřejmě není pro řadu čtenářů žádnou novinkou, protože se s ním už měli možnost seznámit ve sborníku Mlok, nikdy neuškodí připomenout si, jak vypadá kvalitní literatura. Bonusem nového vydání je také uhrančivá ilustrace Karla Zemana na obálce.

Hrdinové tohoto pochmurného sci-fi příběhu stojí před nejtěžším úkolem svého života. V nadcházející kruté zimě mají stát na stráži, aby chránili spící město před nepřítelem, kterého nikdo z živých dosud neviděl. Netuší, co vše je očekává, ani zda uspějí – vědí jen to, že odcházejí na Poslední hlídku a mezi ostatní se už nikdy nevrátí. Možná ale na této cestě odhalí část tajemství svého světa… (anotace)

  • Poslední hlídka
  • Autor: Tomáš Petrásek
  • Překlad: –
  • Série: –
  • Forma: paperback
  • Počet stran: 200
  • Cena: 139 Kč
  • Vydala: Epocha, 2012
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

  1. Jo tohle dílko je moc krásné, četla jsem několikrát. Fragmentárnost nevadí, vyplývá ze situace, dodává realistično. Opravdu kvalitní kousek podle mě asi jedna z nejlepších věcí které v edici pevnost vyšly.

Zveřejnit odpověď