Rok Jednorožce – svět čarodějnic 8 – Norton Andre

V dalším, již osmém dílu cyklu Svět čarodějnic se opět dostáváme do krajiny High Hallacku.

Norton Andre - Rok Jednorožce - svět čarodějnic 8     V boji proti „Alizonským psům“ se rody z údolí spojily s Jezdci Šelmodlaky z pustin. Spojenecká smlouva měla i dodatek o ceně za pomoc – Šelmodlaci měli dostat od lidí dvanáct a jednu pannu a vyklidit pustiny.

    Tato kniha přináší příběh Gillan, dívky, která o své vůli vystřídá jednu z vybraných nevěst, příběh o hledání a putování.

    Děj příběhu se rozpadá do několika fází. První je cestou k Šelmodlakům. Druhá fáze obsahuje setkání, svatební obřad a cestu se Šelmodlaky. Zároveň v ní začínají problémy – Gillan zřejmě pochází z Estcarpu a má čarodějnické vlohy, projevující se hlavně „pravdivým viděním“ (dokáže prohlédnout iluze). Navíc ji osud svede dohromady s údajně nejpodřadnějším mužem z oddílu Šelmodlaků. Příběh pokračuje konfliktem se Šelmodlaky, kteří v Gillan zjistí čarodějku, a ač sami ovládají magii, u cizích ji vidí neradi. Situaci navíc komplikují i nedobré vztahy uvnitř oddílu, které vyvrcholí tím, že Gillan je magicky rozdělena na dvě osobnosti. Žádoucí část Šelmodlaci odvedou do své země, tu nežádoucí (leč dominantní) nechají napospas osudu v pustině. Další část popisuje cestu opuštěné Gillan za oddílem, poslední pak hledání „druhé poloviny“ v jiném, snovém a krajně nepříjemném světě.

    Na celém příběhu je znát, že autorkou je žena. Hrdinka příběhu je svým způsobem nezlomná, dokáže se o sebe postarat v nepříznivých podmínkách a hned tak ji něco nevyděsí. Je zde minimum soubojů a žádné popisy bitev, příběh přetéká spoustou různé magie a předkládá čtenáři dost nepříjemný snový svět. Po řemeslné stránce jde o důkladně odvedenou práci – autorka, překladatel i redakce udělali pro čtenáře vše, co mohli. Obrázek Steva Crispa na obálce koresponduje s názvem knihy.

    Osmé pokračování Světa čarodějnic se řadí po obsahové stránce k lepšímu průměru či mírnému nadprůměru (dámy ho možná prohlásí za výbornou knihu), ale ti, kdo dávají přednost meči před magií, ji nejspíš nedocení.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. druhá recenze
    ač dáma, musím se připojit k hodnocení prvního recenzenta – kniha je to skutecne průměrná, spíše podprůměrná. První dvě třetiny mi poměrně vyhovovaly, byly poklidné, někam směřovaly, udržovaly čtenáře v napětí, že se něco stane.
    Bohužel ono „něco“ nenastalo. Posuďte sami: hrdinka po zásahu závistivých Šelmodlaků je rozštěpena na dvě části. Jednu, tu kterou mohou ovládat svými kouzly, si Šelmodlaci odvedou sebou. Druhou nechají samotnou, aby zahynula v horách.
    Ona se vydá své druhé já hledat. Projde do země snů. Tam vidí druhé lidi jen jako stíny a také oni ji vidí jak stín. Pomalu začíná také blednout a stává se stínem. S Herrelovou pomocí porazí Šelmodlaky a má nárok na to, aby jí byla druhá polovina její bytosti vrácena. (Už v tuto chvíli se průměrný čtenář ve všech těch stínech beznadějně ztratí.)
    K tomu ale nedojde, protože ona „druhá polovina“ údajně přešla do světa stínů. S Herrelem se nechá do světa stínů poslat. Najde své druhé já, ale bledničkovatět začne pro změnu Herrel. Nakonec se jim podaří dostat se zpátky do „normálního světa“, rozuměj světa snů, do kterého vešla Gillan z normálního světa. Ocitnou se tam ale jako – stíny. Jejich těla někam uklidili. Po vzoru Hopkirka a Randalla (či Ohnivých žen) je najdou, vklouznou do nich a odjíždějí kamsi, do kterého světa se už nepraví.
    Jak můžete sami posoudit, konec je poněkud chaotický a značně nelogický.
    Průměr, průměr, těžký průměr.
    A to ani nemluvím o chybách překladatele, které MĚL a MOHL odhalit korektor…. ach jo.
    Česká scéna fantasy, toť bída a utrpení.

  2. recenze pro Ramax
    Dívka Gillan žijící v klášteře nemá nic. Snoubence, rodinu, majetek, dokonce ani minulost. Má jen vzpomínku na tajuplnou cestu lodí a jakýsi podivné, zatím jen tušené nadání, které ji odlišuje od ostatních dívek i řádových sester.
    Klášterní zdi ji zatím uchránily nebezpečí. Zprávy přicházející zvenčí však nejsou příznivé. Nájezdníci, Alizonští Psi, zle tlačí pány z High Hallacku, kterým nakonec nezbude nic jiného, než požádat o pomoc Šelmodlaky, bojovníky-čaroděje. Ti si vymíní podivnou odměnu – třináct High Hallackých panen jako nevěsty pro muže ze svého oddílu.
    Do kláštera tedy přijíždí dvanáct dívek, z kláštera jich však má odjet třináct…
    Gillan, kterou neznámý osud šelmodlackých nevěst děsí víc, než jednotvárnost dní za klášterní zdí, se dobrovolně vydá na cestu s nimi…
    … a čtenář, zvědav, co z toho nakonec bude, se vydává se zatajeným dechem v jejích stopách.
    Bohužel, ačkoliv kniha (docela) slibně začíná, příslib zůstane nenaplněn. V Gillan se začíná čím dál tím silněji probouzet její „talent“, který ji občas někam volá. Ukazuje se však, že často nesmyslně nebo k její vlastní škodě. Ona mu ovšem stále důvěřuje, aniž by vůbec dávala najevo své pochybnosti. (Pro něž by se díky Ich formě našlo prostoru dost a dost.) Jako ostatní High Hallacké panny si zvolí svého nastávajícího dle zvyku oddílu – podle pláště. Jelikož ale má zvláštní schopnosti, vidí pláště i muže takové, jaké jsou, nepodlehne iluzi, kterou pro ni a její družky čarodějové vytvořili. Proto si zcela neomylně – vedena svým „druhým viděním“– vyvolí toho největšího outsidera – Herrela.
    Ostatní Jezdci svému druhu závidí štěstí v lásce a strojí mu úklady s cílem jej o jeho nevěstu připravit. Nakonec Gillan za pomoci tajemného rituálu rozštěpí na dvě bytosti. (Paradoxně k tomu použijí slova, že „uvolňují jednu ze tří. Proč ze tří, to jsem nepochopila, neboť tento počet čehokoliv se v knize vůbec nevyskytuje.) První Gillan, tu, kterou mohou bez potíží ovládat, odvedou s sebou do svého domova, snové říše, do níž lidem z údolí nebyl vstup nikdy povolen a přimějí ji, aby se od Herrela odvrátila.
    Druhou Gillan, čarodějnici Gillan, Gillan schopnou prohlédnout jejich kouzla, zanechají v chladných horách, aby tam zahynula.
    Čímž ovšem nastávají autorce a překladateli nemalé problémy. Autorka se zdá být doslova fixována na pojem „stín“. Gillan, když se probudí, cítí v sobě nesmírnou prázdnotu. Matně si vzpomíná, co se dělo, potvrzením strašlivé pravdy se však stává to, že nemá stín. Volána svým vnitřním hlasem se vydává na cestu. Podaří se jí projít do onoho druhého světa, domova Jezdců Šelmodlaků. Krajina se zdá být prázdná, ona ale tu a tam zahlédne nějaké stíny – obyvatele skryté před nebezpečím důmyslným kouzlem. Oni sami vidí Gillan jako pouhý stín.
    Nakonec se jí podaří spojit s Herrelem, který s Jezdci svede souboj o druhou část Gillaniny bytosti. Je však již pozdě. Gillan bledne a mizí, mění se ve stín.
    Herrel donutí jezdce, aby jeho a Gillan, lépe řešeno jejich duše, poslali do světa stínů (jakési říše Hádu), kam se Gillanino druhé já odebralo. Gillan musí projít smrtí, aby se mohla sjednotit. Žádá tedy Herrela, aby ji zabil. Ten vyhoví, ale zděšen vlastím činem se začne měnit ve stín on.
    Další peripetie přeskočím. Dodám jen, že oba hrdinové se vrátí do snového, stínového, reálného (záleží na úhlu pohledu) světa – domova Jezdců, aby zjistili, že jejich těla na ně jaksi nečekají tam, kde je zanechali. Ani zde jim tedy není dáno existovat jinak než jako stíny, alespoň do té doby, než své tělesné schránky najdou.
    Stíny způsobily potíže i překladateli. Zatímco jinak se s textem vyrovnává se ctí a při používání „historizujícího“ slohu se obratně vyhne pasti, jež pohltila už nemálo překladatelů, totiž přehnané šroubovanosti, nabubřelosti a nesmyslné květnatosti, pravidelně se mu však nedaří rozlišit, kde Gillan říká „my“ a myslí tím sebe a své druhé já a kde do pojmu „my“ zahrnuje sebe a Herrela. Výsledkem jsou občasné kiksy v textu vedoucí k nesrozumitelnosti dotyčných pasáží.
    A proč tato recenze jmenuje, jak se jmenuje? Stejně jako ona výše zmí

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *