Splynutí – Stiefvaterová Maggie

Jaký začátek, takový konec. Přibližně takto by se dal shrnout závěrečný díl romantické trilogie o vlkodlacích z Mercy Falls, který se konečně dočkal českého překladu. Žádní upíři, postříbřená munice ani brutální souboje. Pouze milenci Grace a Sam, vlci, Minnesota a spousta, spousta emocí.

Splynutí

Na konci Váhání opustila autorka Grace ve vlčí podobě kdesi v lesích a je na Samovi, aby se ji pokusil najít a proměnit zpět v člověka. Aby to naivní a nepříliš praktický Sam neměl příliš jednoduché, do cesty se mu střídavě staví nepředvídatelný vlkodlak a bývalý frontman rockové kapely Cole St. Clair, práce v knihkupectví a lovci vlků v čele s Tomem Culpepperem. Další komplikace působí Samovi místní policie, pro kterou je hlavní podezřelý a ideální obětní beránek v jedné osobě v případu zmizení několika dívek. Děj se totiž odehrává v zapadákově u kanadských hranic, který na mapě ani nenajdete (1), zmizení Grace a Olivie se tudíž neutají ani náhodou. Naproti tomu Graceini rodiče nejspíše vyplýtvali všechny své rodičovské city ve druhém díle a Splynutím se tudíž jen mihnou, nepředstavují žádnou vážnější komplikaci ani pro Sama, ani pro čtenáře.

Romantika je, narozdíl od Mrazení, ve Splynutí odsunuta na vedlejší kolej. Sice je jí stále relativně dost, ale přece jen je čas řešit skutečné a, jak se ukáže, velmi aktuální problémy. Právník Tom Culpepper po smrti svého syna bere spravedlnost do vlastních rukou a rozhodne se vlky v Mercy Falls vyhladit jednou provždy. Na rozdíl od předchozího, dosti amatérského honu se však tentokrát rozhodl pozvat profesionály. S vrtulníkem. Hlavní hrdina, vlkodlak Sam, tak musí nejen najít svou ztracenou lásku (Grace), která momentálně pobíhá někde po lesích a loví zajíce, ale taky zachránit zbytek vlkodlačí smečky, jejíž členové si už jen matně vybavují, jaké to je být lidmi.

Teprve ve Splynutí dostávají události, popsané ve Váhání, větší smysl a vedlejší postavy dostatečný prostor. Isabel Culpepperová sice stále zůstává ledovou královnou (byť tající) a rozmazleným spratkem, ale do děje zasáhne hned v několika důležitých okamžicích a, což je podstatné, ve prospěch vlkodlaků z Mercy Falls. Hlavní a naprosto nepostradatelnou postavou se kupodivu stává Cole St. Clair, který se sice občas chová jako rocková superstar (demoluje zařízení domu a válí se na podlaze, sjetý nějakým vlastnoručně vyrobeným svinstvem), nicméně jeho „napravení“ z druhého dílu je evidentně trvalé povahy a stává se z něj celkem sympatický trickster. Mimochodem, ze čtveřice hlavních hrdinů mu to rozhodně myslí nejlíp.

Čímž se plynule dostávám k hlavnímu problému Splynutí, kterým je nedostatek logického uvažování hlavních hrdinů, respektive uvěřitelné výstavby děje. Pokud by se hrdinové pohybovali ve skutečném světě, skončil by Sam ve vězení, Cole v márnici a Grace by dodnes vyla s přeživšími členy vlkodlačí smečky na měsíc. Hlavní postavy třeba prvních sto stran zoufale nahání Grace všude možně. Po jejím nalezení však Sama nenapadne nic lepšího, než si hned další večer vyjet do lesa pozorovat hvězdy, ačkoli vlkodlakům vadí zima a Grace je stále ještě nestabilní. Ano, milenci pak mohou vést romantický rozhovor za svitu růžové polární záře (2). Podobných chyb je jenom ve Splynutí několik, hlavní postavy se chovají až příliš bezstarostně na to, co všechno jim hrozí.

Autorka navíc nebyla schopná trilogii uzavřít s využitím dosavadních postav, takže se na scéně objevuje deus ex machina v podobě policisty Koeniga, který je pro vlkodlaky „jedinou šancí“, ačkoli o něm ani vlkodlaci, ani čtenáři neví vůbec nic (3). Řadu problémů, s nimiž se hrdinové musí potýkat v předchozích dílech, pak autorka vyřeší stylem, jakým se obvykle řeší obvinění z korupce u aktivních politiků. Tedy do ztracena. Prostě ono se to všechno nějak mimochodem (a mimo čtenářovo zorné pole) vyřeší a není nutné už o tom dál psát, když hlavní cíl – vyvolání určitých emocí jednou izolovanou scénou – už byl splněn.

Od dívčích románů se však očekává nikoliv logický a dechberoucí děj, ale především emoce, které ve čtenářích (nebo spíš čtenářkách) vyvolávají. A s emocemi autorka pracuje velmi dobře, byť zčásti recykluje již dříve použité metody. Hned na počátku pověsí nad hrdiny Damoklův meč ve formě hrozícího lovu vlků a poté ve čtenářích dál vyvolává nejistotu a nervozitu, případně touhu některým postavám fyzicky ublížit a s jinými se fyzicky sblížit. Splynutí vás tedy citově chladné nenechá. Je třeba přiznat, že některé prvky jsou použity samoúčelně – třeba nanicovatý výslech Sama místními policisty, který de facto slouží k uvedení Koeniga do děje (4), nebo Samova vzpomínka na Shelby, která ji vykresluje jako sadistickou mrchu (5) – na čtenáře však přesto zapůsobí velmi silně, rozhodně silněji než samotný závěr, který by ve skutečnosti nastal leda úplnou náhodou. Berte však na vědomí, že jde o dívčí román, ve kterém nedojde ani na brutální souboje, ani na explicitní sexuální scény (6).

Rádoby poetické, ve skutečnosti příšerně „oduševnělé“ texty písní, kterými autorka proložila předchozí díl, se ve Splynutí už téměř nevyskytují. Pokud přece, jde o citace „klasiků“, hlavně Rilkeho. Díky tomu si lze román vychutnat prakticky nerušeně. (7) Co do kvality tisku a sazby není třetímu dílu, stejně jako předchozím, co vytknout. Jediné, co zamrzí, je chybějící obsah, což u románu, složeného ze 78 minikapitol (přibližně pět stránek na kapitolu), představuje solidní čtenářský diskomfort. Pokud vás zaujme nějaká scéna, ke které se budete chtít později vrátit, založte si ji.Závěrečný díl trilogie o vlkodlacích z Mercy Falls celkem přijatelným způsobem uzavírá osudy Sama a Grace i přeživších vlkodlaků, byť děj občas skřípe na nelogickém chování postav a některé nápady nejsou dotažené do konce. Pokud se vám líbilo Mrazení, přežili jste Váhání a musíte tudíž vědět, jak to s oběma milenci dopadne, pak si Splynutí nenechte ujít.

1) Městečko Mercy Falls byste na mapě Minnesoty hledali zbytečně, protože existuje pouze ve vlkodlačí trilogii. Jeho reálnou předlohou je však městečko Ely, ležící u Shagawského jezera.
2) Dobře, tak ta polární záře není jenom růžová, na okrajích je až do fialova (str. 162).
3) Což ostatně přesně odpovídá podstatě boha ze stroje. Skutečnost, že se Koenig v předchozích dílech mihnul coby policista, který přišel poučit středoškoláky o nebezpečných vlcích, je nepodstatná.
4) Nejzajímavější je otázka, kterou si hloubavější čtenáři téměř vzápětí položí, tedy, zda se jedná pouze o šikovné provedení postupu hodný a zlý polda (kde zlým policistou je Heifort a hodným Koenig).
5) Což ovšem není nutné, protože už v předchozích dílech je vykreslená stejně, špaččí vivisekce nebyla nutná.
6) Nabízí se srovnání se Stmíváním, v němž se postavy řídí heslem „nejdřív kostel, potom postel“. Maggie Stiefvaterová sice není tak prudérní, jako její upíří konkurentka Stephenie Meyerová, přesto byly lechtivé scénky v Mrazení vrcholem, které už Splynutí, navzdory jakoby sexuálně slibnému názvu, nepřekoná.
7) Je pravda, že český překlad autorčiným pokusům o poezii nijak nepřidal a verše se ani nerýmují.

Závěrečný díl romantické fantasy trilogie. V prvním dílu, který česky vyšel pod názvem Mrazení, oba hlavní hrdinové, Grace a Sam, našli jeden druhého, ve Váhání bojovali za to, aby mohli zůstat spolu. Ve Splynutí je situace ještě vyhrocenější, na vlky jsou pořádány štvanice a životy obou protagonistů se ocitají v ohrožení. Jak se smrt víc a víc blíží, je stále obtížnější neztratit lásku. (anotace)

  • Autorka: Maggie Stiefvaterová
  • Překlad: Dominika Křesťanová
  • Série: Vlci z Mercy Falls 3
  • Forma: hardback
  • Počet stran: 397
  • Cena: 319 Kč
  • Vydalo: Argo, 2011

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz

Také si přečtěte:

Recenzi na druhý díl Váhání (Petra Babuláková)
Recenzi na druhý díl Váhání (Petr Bouda)

Četli jste tento komiks? Nezapomeňte ho u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

8 komentářů

  1. Není nad poctivou translatologickou analýzu
    Básničky se mají rýmovat, to se ví. Takže pokud se nerýmují, může za to překladatelka. Ledaže by… recenzent originál ani neviděl a střílel od boku. I letmým prolistováním by totiž zjistil, že z cca deseti básniček tam má jakés takés rýmy jen jedno čtyřverší, zbytek je volným veršem. Dominika Křesťanová patří k naší překladatelské špičce a zaslouží si poctivější posouzení.

  2. Re: analyza
    Heh, recenzent jiste original videl, pouze konstatuje, ze stejny problem, ktery se vyskytl ve Vahani (druhy dil trilogie), tedy neuveritelne sladkobolne, nerymujici se verse (ani v originale ne). Bohuzel, zatimco v anglictine by to snad bylo stravitelne a neznelo to tak spatne, v cestine (ktera ma podstatne vice synonym pro radu veci tam, kde anglictine staci jedno dve slova) to zni spatne. Ze je to psano volnym versem je druha vec, uprimne, volny vers zvladne kdekdo, ne tak vers klasicky.
    Poznamka totiz neni rypnuti si do prekladatelky, ale toliko do autorky vlkodlaci trilogie. Kdyby chtel prekladu neco vytknout, nepochybne by tak recenzent ucinil.

  3. 2Acidburn:
    Já bych to s haněním “veršovánek” neviděla tak tragicky – nikde není řečeno, že když už se postavy zabývají skládáním písní, musí mít extra kvalitní texty, a tu sladkobolnost beru jako součást Sama (spíš bych se u někoho s jeho náturou divila, kdyby tvořil něco jiného než líbivé sentimentálnosti).
    Navíc dost dokreslí i hudba, kterou si k tomu musí člověk holt představit, pokud možno tak, aby to fungovalo.

    A vyhradila bych se proti “volný verš zvládá kde kdo”.
    Kde kdo také zvládá rýmovanou poezii typu máj-háj-ráj. A než tohle, tak to radši nepříliš zvládnutý volný verš. xD

    Jinak flamu zdar. 🙂

  4. No, zrovna u Sama je to…divne. Od nekdo, kdo ma nacteneho Rilkeho a dalsi klasiky, bych proste cekal vic. Ze jsou to libive sentimentalnosti je jina vec – tam souhlasim, nic jineho od nej cekat ani neslo. Ackoli kdybych mel byt zly, rekl bych, ze autorka mela sahnout po nejakem profesionalovi, co sklada podobne texty – nez se poustet do vlastni tvorby. Kvalitnich a pritom dobre do romanu zapadajicich textu jsou kvanta.
    Hudbu jsem si u toho nikdy (radsi) ani nepredstavoval – resp. zvolil bych vlastni soundtrack, rozhodne by v nem zaznelo treba neco od Fighstar nebo ciste instrumentalni skladby od This Will Destroy You.

  5. Acidburnovi
    Co by tedy překlad veršů oproti originálu MĚL přidat? Jako třeba ty rýmy? Proč?

  6. Preklad by nemel pridat rymy, pokud je original nemel a nebylo to ani zamerem autorky. Preklad mohl nanejvys vylepsit neprilis dobry dojem jiz z anglickych originalu. A protoze to prakticky neslo, tak jsem konstatoval, ze cesky preklad autorcinym pokusum o poezii nijak nepridal.
    Jinymi slovy, i pokud by se prekladatelka Splynuti rozkrajela, tak z te hruzy neslo vytvorit nic lepsiho, nez co nam nakonec bylo predlozeno. Opet musim opakovat, ze se nejedna o kritiku prekladu, ale o kritiku autorky. jeji volne sladkobolne versovanky se nedaji cist ani anglicky, natoz cesky.
    A pokud je otazka, proc by mel preklad neco pridavat, odpoved by mohla znit asi takto: na kvalite prekladu zavisi vysledny dojem ctenare z knihy. Je v zajmu vydavatele, aby tento dojem byl co nejlepsi, za soucasneho dodrzeni profesni etiky prekladatele (napr. tim, ze preklad bude stale jeste preklad, nikoli nahrazeni originalu novym textem). Tedy proto.

  7. 2Acidburn:
    Takže věta “Je pravda, že český překlad autorčiným pokusům o poezii nijak nepřidal a verše se ani nerýmují.” je myšlena jako suché konstatování faktu, že kde nic není, ani smrt nebere. 🙂

Zveřejnit odpověď