To – King Stephen

Kniha začíná malou lodičkou, tím, že Bill Denbrough miluje svého mladšího brášku. V Derry zuří povodně a pouštění lodiček je jedním z mála způsobů, jak si ukrátit čas… Jenže nevinná hra se může ošklivě zvrtnout. Jsme totiž v Derry, městě, kde v kanalizaci můžete narazit na celý cirkus a klauna. Klauna s balónky, které se vznáší. A vy, pokud si nedáte pozor, se budete vznášet také.

King Stephen - ToTo je svého druhu recenzentská noční můra. Dílo, které se svou kvalitou vymyká jakémukoliv hodnocení. Mám za sebou již několik recenzí na Kingovy knihy, a pokud bych uděloval číselné hodnocení, bylo by minimálně dvakrát absolutní. A i ty To dalece převyšuje. Jestli byl King v jiných svých románech geniální, zde se dotkl nebes a dokázal, že kouzla existují.

Příběh sleduje osudy party přátel, kteří se v dětství odvážně postaví zdánlivě nepřekonatelnému zlu, sužujícímu v pravidelných intervalech jejich město. Sestoupí do temnot podzemí a opět naleznou světlo. Zvítězí, ale slíbí si, že pokud by se jejich protivník někdy vrátil, sejdou se i oni a dokončí svou práci. A právě k tomu po letech dojde: To je zpět, bohatší o zkušenosti a nenávist, zatímco oni jsou již unavení a bez dětské víry v kouzla a vítězství dobra…

King umně komponuje obě časové linie, které navíc prokládá průhledy do dávné historie města Derry. Zaměřuje se na klíčové okamžiky města, které byly vždy spojeny s onou podivnou bytostí, žijící v jeho podzemí. Daří se tak vytvořit plastický a nesmírně živý obraz města, které je neodmyslitelně spojené se svou bestií. To Derry pouze nevyužívá, ale i formuje. Působí na jeho obyvatele, tam je donutí přivřít oči, tu se otočit zády a jinde zase popostrčí běh událostí ke grandióznímu výbuchu násilí.
Román je literární freskou, v níž Derry poznáme ze všech stran, víc než dost, abychom se neklidně porozhlédli po vlastním městě. Derry je sice místem, kde straší, místem, kde se krmí zvířata, ale někdy – a to i bez dohledu zdánlivě věčného zla – jsou těmi zvířaty lidé samotní.

Zlo má zde dvě tváře – nadpřirozenou a „přirozeně“ lidskou. Nadpřirozenou samozřejmě zastupuje To a jeho jednotlivé manifestace. To lidské má mnoho podob. Může jím být čím dál podivnější pan Marsh, šílící Tom Rogan nebo dětský tyran Henry Bowers, ale i rasismus nebo prostá lidská touha po násilí.
Tato zdvojená linie je však pouze jednou z mnoha (podobnou má v románu i dobro – zastoupené partou Smolařů a starou želvou). Nejviditelnější je však samozřejmě linie časová.

Kapitoly věnované událostem na sklonku padesátých let minulého století kombinují horor s dětským dobrodružným románem v nejlepší tradici nejen Marka Twaina (na něhož konečně King v některých svých dílech vědomě odkazuje, nejvíce asi v Talismanu), v jehož průběhu se děti stávají skutečnými hrdiny a vcházejí do dospělosti. Kapitoly odehrávající se v románové současnosti je pak zachycují už v mnoha ohledech vyhaslé – úspěšné, ale především plné únavy a strachu z šedivé existence, ale i vlastní ztracené nevinnosti. Jejich návrat do Derry, i když se jím vystaví smrtelnému nebezpečí, se tak stává hlavně návratem k jejich starému Já, ke všemu, co ztratili, co opustili. Návratem k víře a lásce.

V závěru se obě dějové linie prostoupí. A budiž důkazem Kingova mistrovství, že přestože známe výsledek prvního střetu Smolařů s Tím, je toto prolnutí dvou linií, často doslova v půlce věty, naprosto strhující, napínavé, překvapivé a v nejlepším slova smyslu velkolepé.

Dalším zdvojeným motivem může být pečlivé vykreslení města z pohledu dospělých a dětí. King si velice dobře uvědomuje, a využívá toho, že děti skutečně existují jaksi mimo vnímání dospělých. Respektive – existují v kazajce tradičních pohledů na to, co je dětská hra, kde je místo dětí ve světě apod. Ovšemže se někdy toto vnímání naruší a jindy se stane absolutním. Děti sice mohou nalézt u dospělých oporu, ale zároveň stačí pouhé odvrácení pohledu k vynesení rozsudku smrti (jak málem zjistí nebohá Beverly). A jindy jsou ony světy odděleny jevem vlastně docela směšným, i když zásadním – jako například vnímáním (a znalostmi) rockové hudby.
S rozdílem mezi dětmi a dospělými si King vyhraje i jinak. To se zaměřuje na děti hlavně díky jejich schopnosti věřit – v drobné mýty, podivuhodné bytosti, ale i v moc slov a míst. Dospělí jsou naopak této schopnosti zbaveni a zlo se tak může beztrestně krmit, protože je pro ně neviditelné, a i kdyby nebylo, nemají jej lidé bez víry a fantazie jak ohrozit.
Ale hrdinové románu mají jak víry, tak fantazie na rozdávání. Právě to z nich činí pro To ideální kořist (ale také nebezpečného protivníka, ve chvíli, kdy se spojí) a pro čtenáře tak sympatické postavy. Jejich dětská dobrodružství jsou přesně taková, jaká by chtěl zažívat každý. Jejich obdiv k béčkovým filmům, komiksům, rockové hudbě – často navzdory okolí – a schopnost zakomponovat tyto věci do svého běžného života, do svých her, do svých osobností vzbuzuje až závist.

Inu, King umí. Se Smolaři zcela nepokrytě hraje na nostalgickou strunu, ale cožpak lze vyčítat něco, co je absolutně dokonale provedené – a minimálně v subjektivní rovině stejně naprosto pravdivé? King onu nostalgii posiluje mnoha způsoby, třeba i pouhým sklem z láhve coca coly. Vzpomenete si ještě někdy na svá dětská léta a horký srpnový den, kdesi za budovou zavřené školy, kde si dopřáváte ten odporně dobrý přeslazený nápoj (nebo nějakou jeho obdobu)? Pokud ano, tak vězte, že přesně tyhle vzpomínky ve vás King vyhmátne a vynese na povrch, i kdybyste je považovali již léta za ztracené…i kdyby k vám přicházely, stejně jako za Billem Denbroughem, pouze ve chvílích těsně před probuzením, ve chvílích, kdy si téměř vzpomíná…
A pak zde máme již zmíněné filmy, komiksy, hudbu… jaké byly vaše první návštěvy kina bez doprovodu rodičů? S kým jste na ně chodili? Kam jste se utíkali schovat před světem? První láska? Kdy jste poprvé slyšeli rock´n´roll?
Nemusíte být ctiteli rocku, ale garantuji vám, že už při čtení budete přemýšlet, kde sehnat Springsteena, ale hlavně všechny ty, kdož zmizeli z hitparád, nikoliv našich srdcí, a Ritchie Tozier bude vaším bohem. To opravdu není pouhou skvělou knihou, ale svého druhu esencí Kinga, jeho osobním uměleckým a životním manifestem.

Všechno, co potřebujete vědět, se nedozvíte v mateřské školce, ale zde… od toho, jaké věcičky způsobují rakovinu, po fakt, že na letní únavu není lék a na skateboardu se nedá jezdit opatrně (další z pravd, na které jsme zapomněli – nebo snad stále jezdíte na kole stejně jako v dětství?) a ještě mnohem víc…

Prototypičtí hrdinové i prostředí. Charakteristický autorův jazyk a záliba v detailech všedního života, který se odráží v zeleném střepu skla a očích vašich přátel. Definice rock´n ´rollu, ale i vyjádření názoru, že někdy je prostě třeba nechat příběh příběhem (nezapomenutelná scéna z kurzů psaní a pseudointelektuálního pitvání umění). Koncentrovaná dávka melancholie a stesku nad pomíjivostí paměti a toho, co bychom si nejraději udrželi navěky. Protože všechno, co se dívá dopředu, se musí také dívat dozadu, že každý život dělá svou vlastní nápodobeninu nesmrtelnosti: kruh. (To, s. 1013)
Všechny tyto okamžiky, již dávno zmizelé, jakoby mrknutím oka, King zcela přirozeně oživuje a s jejich pomocí činí z nadprůměrného hororu skutečný literární klenot, který však na svou primární žánrovou podstatu nezapomíná.
To je tvorem, který na sebe dokáže vzít mnoho podob, z nichž každá je děsivá, ale pro někoho doslova smrtelně. Může to být obří pták, oko bez těla, vlkodlak, piraně v potoce, leprou nakažený bezdomovec… lidských strachů je bezpočet. A někde mezi nimi je i strach z klaunů.
Pokud by si totiž To založilo účet na internetu, jeho ikonka by s největší pravděpodobností znázorňovala právě klauna. Bytost, která má být spojována s veselím a zábavou, s dobrotou. Klaun vám přece utře slzy a podá balónek.
Ovšemže bude tento obraz rozcupován na kusy, stejně jako ruka nebohého Georgieho Denbrougha. Už od prvních stran, kdy se setkáme s klaunem Pennywisem, cítíme v pražených oříškách zápach hniloby (pach sklepa, místa, kterého se snad všechny děti bojí…) a v balónkách spatřujeme hrozbu. King opět dokazuje, že dokáže perfektně vystihnout podstatu zdánlivě přirozených věcí a jevů, aby je pak pár slovy naprosto „převrátil“ (myslím, že všichni zde na Fantasy Planet víme, proč se při tomto termínu usmívám…).
A vše podává se svou typickou elegancí a vytříbeným citem pro jazyk. Úvod vedený jako pohádka, personifikované myšlenky vedoucí dialog s postavou či se čtenářem, propracované vnitřní monology, stylizovaná mluva vypravěče, prostých lidí i společenských skupin… Přesně tak, jak to máme u Kinga rádi.
Ale nic z toho by samozřejmě nefungovalo bez dobrých postav. Postav, které zde nenajdeme. Protože Bill a Ben a Beverly, Stan a Mick, Richie a Eddie, stejně jako jejich protivníci (a do značné míry i rodiče, třeba skutečně strašlivá Eddieho matka) nejsou žádné postavy. Jsou to bytosti z masa a kostí. Sedmička Smolařů se skutečně stane vašimi přáteli, budete si přát postavit si skrýš na Ladech, aby to Vás napadlo pojmenovat svoje kolo Stříbrňák (mimochodem – mám takový pocit, že toto kolo se jako malý vtípek dostalo do Carpenterova filmu In the Mouth of Madness)…
Každý z hrdinů dostane dostatečný prostor, aby se plně předvedl, aby si k němu čtenář vytvořil vztah. Nejprve v kapitolách věnovaných jejich svolání do Derry, později i v jednotlivých retrospektivách. Dozvíme se, že zůstali odvážní a věrní. Ale také si přečteme, že Ritchie bere roha, Eddie má svoje prášky, Bill nikdy nezapomněl na smrt malého Georgieho (která celý román a děj otvírá), Beverly má problémy s muži, Stan s nadpřirozenem a Mike je strážcem majáku…
Jejich strasti i slasti se stanou vašimi a nezklamou vás ani poté, co se stanou dospělými. A i když má román hodně přes tisíc stran, budete si přát, aby neskončil (podle určitých náznaků v textu se dá soudit, že King, jak bývá jeho zvykem, napsal víc a některé scény nakonec vyškrtl – no, snad se někdy někde objeví).
I díky životu, který King postavám vdechl, tak román, přes všechen děs, který dokáže vyvolat, působí jako koncentrovaná nálož smutku a melancholie. Protože ne každý měl své Smolaře, ale každý v průběhu let ztratil lidi, za které by někdy dal ruku do ohně a oni za něho – každý si někdy řekl, měl jsem vás, bando, rád…Protože zůstali, vzdor všemu, stateční a věrní.

To prostě není pouhým hororem (i když si v jedné recenzi vysloužil titul „Bible hororu“), ale románem, který bere přímo u srdce. Jak už jsem napsal, recenzentská noční můra – tahle kniha se nečte a nehodnotí, ta se prožívá.

VERDIKT:

Pravděpodobně nejlepší Kingův román. Kniha, která vyvolává mrazení již pouhým názvem, ale emocí nabízí mnohem víc. Od začátku do konce skvělé čtení. Jedním slovem: TO.

PS: Kdybych měl zvolit jednoho Smolaře za toho svého – Bill je vůdce, Beverly si snad každý zamiluje, Ritchie je prostě maniak přes rock´n´roll, ale Ben… Ben má knihovnu… V mém městě ji sice nemáme se skleněným koridorem, ale rozhodně pro mne měla v dětství své kouzlo a já si dodnes pamatuju podlézání pod regály, pátrání po speciálních knihách a ano, i sníh a zimu venku, když uvnitř bylo tolik světla a tepla. Valdštejn znal své papenhaimské, King své čtenáře. A ano, právě v oné knihovně jsem na Kinga (byť jsem jej tehdy ještě nějaký čas nečetl) poprvé narazil…v melantrichovském vydání právě románu To.

PPS: Pokud bych měl jmenovat jediný Kingův román, který se výše probíranému přibližuje, byl by to Čaroděj a sklo (tedy série Temná věž, kde se krom jiného také setkáme se želvou…). Nejedná se o horor, ale King zde dokonale nalezl to, co tehdy hledal: hlas náctiletého zamilovaného (v To je to hlas dětských hrdinů a unavených skoro čtyřicátníků). A ano, i řeč onoho kraje, kde se děj odehrává vejde pod kůži. Sai King píše dobře, řekněme mu díky…

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. Super recenze na úžasnou knihu, dostala jsem chuť si „To“ po 15 letech přečíst znovu:-).

  2. Každý rok si To přečtu alespoň jednou, bez debat nejlepší kingovka, u mně se na ní ještě lehce dotahují Nezbytné věci. Krásná recenze, jsem rád, že Boris zmínil onu pasáž z hodiny literatury, kdy se Bill Kokta ptá, proč nelze příběh nechat příběhem, proč se v něm musí hledat to a tamto…někteří z místních diskutérů mi tuto část hodně často připomínají 🙂

  3. Skvělá recenze, skvělá kniha. U „To“, „Svědectví“ a „Temné věže“ (celkově celé ságy) mám u každého čtení pocit, že se vracím domů a setkávám se se starými přáteli. Jo, starý dobrý převrácenec prostě umí zahrát na city 🙂

  4. Ne že bych chtěl rýpat, ale myslím že Ben byl architekt a v kinhovně byl Mike ;-))

  5. Lorandel: V dospělosti. Já to pochopila tak, že Boris psal o dětství a to trávil v knihovně tlustý zakřiknutý Ben, ne? Možná se pletu, je to přes rok, co jsem to naposledy četla.

  6. Ad Lorandel a Eli
    tak tak – ohledně Bena mám na mysli právě jeho dětství a jeho přístup ke knihovně, podpořený třeba i zážitkem se slečnou na schodišti a skleněným koridorem (který nakonec velkou roli hraje i v jeho kariéře architekta). Jinak To je jednou z knih, které mám tendence číst každoročně (tímto zdravím Fenrise) a nikdy toho nelituju. A dokonce mi už ani nevadí, když přečtu třeba jen pět set stránek a pak měsíc dva nic a zase navážu nebo to dám od začátku…ta kniha mě prostě dostává od začátku, od konce, od prostředku…

  7. Aby to nebyla jen samá chvála… Já nevím, mám s Kingem problém, i s „Tím“. Ty jeho hrátky se Zlem mi přijdou strašně samoúčelné. I proto mi jeho postavy zůstávají poměrně vzdálené, přestože mám podobně lidské příběhy rád.

  8. To jsem četl jako první Kingovu knihu. Koupil jsem jí úplně náhodou, když jsem vyrážel na delší pracovní cestu a chtěl jsem něco tlustého na čtení. Zpětně můžu říct, že to byla chyba, začít Kingovu tvorbu tímto románem, protože od té doby je každá Kingova zklamání. Snad jen Svědectví a Nezbytné věci se přiblížily.

  9. To je skvělý, ale ještě víc mě dostalo Osvícení. Asi je to tím, že jsem ho četla dřív, To až někdy před rokem a půl, Osvícení hned jak vyšlo.

  10. 28 rocny cyklus
    Myslim, ze v nejakej dalsej knihe (pravd. Pavucina snov, nie som si isty) sa objavil na stene nacmarany napis „Pennywise zije“.O 4 roky uplynie dalsi 28 rocny cyklus od posledneho objavenia Pennywisa v roku 1985.Bolo by zaujimave, keby King tento pribeh znovu ozivil. 🙂

  11. supeto: Zajímavé by to jistě bylo, ale vzhledem ke kvalitě a oblibě původního díla si nejsem moc jistá, jak by pokračování dopadlo. Třeba „Černý dům“ je dobře napsaný, příběh je zajímavý, ale pro mě postrádá kouzlo a atmosféru „Talismanu“.

  12. TO je jeden z nejsilnějších Kingových románů, u mě nejrychleji přečtený (asi během 3 dnů, musela jsem taky chodit do práce…tam se číst nedá), absolutně mě polapil do své magické sítě. A i když napsal spoustu dalších skvělých románů, TO jednoznačně vede. Proč, říkat nemusím, stačí perfektní rozbor od Borise Hokra. Každé slovo v této recenzi vystihuje všechno, co je v románu důležité…

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *