Mlok 2016: Pod spinodálou zlatý mlok spí, o nachových pustinách tam sní

Letošní sborník Mlok slibuje třeba gastro-eko-bio-orgie, prodej snů, vodnickou vendetu, jezerní tyranii, gladiátorské hry, mága zvrhlíka nebo život mezi metalurgy, prostě bohatý a pestrý nášup fantastického čtení o čtrnácti chodech.

Mlok 2016Čistě český sborník z československé soutěže (mezi oceněnými není žádný slovenský text) potěší nejen ty, kdo Cenu Karla Čapka dlouhodobě sledují, ale i úplné nováčky, kteří přišli ke sborníku jako slepí k houslím, nebo si ho koupili poprvé, aby zjistili, v čem jsou ti druzí v psaní lepší. Soutěž je už tradičně vnímána jako naše nejprestižnější, ačkoliv příspěvek může poslat absolutně každý – profláklý spisovatel či začínající autor, který přihlásí své první životní dílo. Ti všichni musí projít pečlivým tříděním, které provádějí porotci. Jsou to oni, kdo musí přečíst haldy papíru, aby našli perly.

Někdy je to úkol téměř sisyfovský, ale pravidelně (již 35 let) korunovaný úspěchem. Výsledek nyní můžete držet v ruce, je to sborník Mlok, se svým typickým formátem, uspořádáním, obálkou a vymazlenou typografickou úpravou, na které se ustálil pod taktovkou editorky Jiřiny Vorlové. Obsahuje to nejlepší z celkem 125 příspěvků, které do posledního ročníku CKČ dorazily. NIjak výrazně s tím nezakývalo ani zavedení registračního poplatku, ani dlouhé čekací lhůty na výsledkovou listinu. CKČ si stále udržuje dobré renomé i v konkurenci mnoha jiných soutěží, které jí šlapou na paty.

A kdo vlastně o ocenění soutěžících (a tedy i o zařazení příspěvku do sborníku) rozhoduje? Komu můžete spílat či naopak děkovat, jak chutné dobrůtky vám naservírovali? Mezi porotci jsou zpravidla sečtělí členové SF klubů, knihkupci, redaktoři, editoři a nakladatelé, případně i úspěšní soutěžící, kteří ten rok přispěli do jiné kategorie. Za příznivý vítr považuji i návrat úspěšných autorů do řad porotců, příkladem budiž Vilma Kadlečková, která opatřila letošní sborník i doslovem. Víc takových!

Sborník vypadá perfektně, až na detaily, samozřejmě. Vždycky se něco najde. Obálka stále nese podtitul „Nejlepší sci-fi a fantasy povídky roku XY“, ačkoliv soutěž je dle oficiálních pravidel vyhlašována v žánrech sci-fi, fantasy a horor. Znamená to, že ve sborníku žádný horor není (a ani v minulých ročnících nebyl)? Na zadní straně obálky navíc najdeme informaci, že CKČ je „nejprestižnější česká a slovenská literární soutěž v žánru sci-fi“, skoro to vypadá, že nám ty žánry nekontrolovatelně sublimují. Ono dřív pojem „sci-fi“ označoval všechno, jak je patrné i ze slovní zásoby skalních iniciátorů fanouškovské komunity. Dnes to tak ale všichni vnímat nemusí a pro mladší generace může být tato informace matoucí.

A ještě něco se ztrácí. Je to povídka sama. Málokterý ze zveřejněných příspěvků se opravdu drží její čisté formy. Nastává situace téměř dichotomická: na jednu stranu autoři rezignovali na příběh jako takový, na druhé se naopak pokoušejí o větší epické celky. V obou případech se hodnotitelům do rukou dostávají torza, u jedněch něco chybí, u druhých zase přebývá. Ne nadarmo se říká, že dobré dílo musí být vyvážené, obsah i forma musí být v souladu. Jenže povídka patří mezi literárními útvary k těm nejtěžším. A zejména ta nejkratší, mikropovídka, navíc dobře vypointovaná, to je opravdu velký kumšt! Však se také jeví tato kategorie již tradičně jako nejslabší. Snad jen rafinovaně budovaným napětím zaujme Tom Hadrava se svou povídkou v dopisech Milá paní Schwarzová.

Jestliže se podíváme do kategorie další, určitě stojí za povšimnutí povídka Můj táta vodník, jejímž autorem je Martin Drtina. Jedná se o komorní příběh jedné naprosto obyčejné rodiny, která vyřeší problém s domácím násilím po svém. I tak dokáže být vylíčení osudů spjatých s tajemným Jezem dostatečně působivé; mocně tomu napomáhá zvolená ich-forma, ale i řada detailů, náznaky… Také další povídky se vyznačují sevřeností děje, menším počtem postav, de facto absencí akčních scén, důrazem na atmosféru a vnitřní promluvy. Takovou epickou fantasy aby člověk pohledal! Alespoň částečně nás ukonejší a do jakési variace na starověký Řím zavede Jitka Ládrová, která dá svým hrdinům z gladiátorské arény poznat Zákon smečky. Z textu je však cítit, že povídka je jen malý střípek z mnohem většího fikčního světa. Nekromantka Kamily Minaříkové je na tom podobně, bojuje nejen s temnými tvory, ale i se stísněnou povídkovou formou. Na vlně oblíbenosti určitých témat se rozhodla svézt Kateřina Vágnerová se svými Doteky hrůzy, doteky štěstí, odehrávající se v době nacistické okupace, jenže příběh by mohl dost dobře fungovat i bez efektního pozadí koncentračních táborů.

Pokud jde o příklon řady autorů ke sci-fi, je to hlavně postapo, co je láká. Ano, možná nám hrozí totální vyhubení, ačkoliv vůbec nemusí být způsobeno žádnou strašlivou katastrofou ani důmyslnou zbraní hromadného ničení, jak nás přesvědčí Barbora Vrobelová v povídce Hlavní chod. A možná nás nezachrání ani technologický pokrok, ani nově vyvinuté schopnosti člověka. Stát se metalurgem a umět vůlí měnit vlastnosti kovu ještě neznamená, že za to člověk nezaplatí hodně vysokou cenu. Co když se mu pak světy pod spinodálou stanou příjemnější než realita, do které už nemá důvod se vracet? Hanuš Seiner nám se svou ryzí hard sci-fi dokazuje, že krásu a estetické potěšení lze vnímat opravdu různě a hodně odlišně od současného ideálu, až z toho naskakuje husí kůže.

Protiváhu k těmto vypravěčským strategiím představují prvky, které označujeme jako „romantické“. S mírnou nadsázkou se dá o něčem takovém mluvit v příběhu Vladimíra Němce o mágovi Korinovi, který si vyhlédl pro své sexuální choutky princeznu a bez skrupulí ji unese z královského paláce. Nechte se překvapit, starý motiv má totiž poněkud lechtivé vyznění. Trochu romantiky zavane i na Nachové pustiny, vítěznou novelu z pera Michala Sirotka, a růžový vítr přinese obrat k lepšímu hlavně v závěru. Jinak nám autor předvedl spíše americký postapokalyptický akčňák zasazený do Prahy, s dobrým příběhem, napínavým dějem, živými dialogy, jen ty hlavní postavy až příliš připomínají hrdiny známých akčních bijáků.

Čtrnáctka vítězných autorů rozhodně nezklame vaše očekávání, pokud budete na Mloka pohlížet stále jako na sborník z literární soutěže. Vedle stálic mločího nebe se objevují i jména neznámá – a tak to má přece být. Sama Vilma Kadlečková ve svém vzkazu „spolubojovníkům“ velmi vítá, že se do zápolení pouštějí i noví autoři, kteří si mohou v CKČ obrousit ostruhy, ale zároveň zdůrazňuje, že „čím víc nás bude, kteří tady píšeme fantastiku, a čím víc autorů ji bude psát dobře, tím větší je šance, že jako celek začne být náš oblíbený žánr víc vidět“. Tím víc si totiž získá příznivců i v mainstreamu, domnívá se autorka doslovu, kvalita totiž prospěje všem. Odvážná a krásná slova!

Jiřina Vorlová (ed.): MLOK – sbírka vítězných prací Ceny Karla Čapka za rok 2016
Vydal: Cena Karla Čapka ve spolupráci s Novou vlnou, 2016
Obálka: Miroslav Dvořák
Počet stran: 464
Cena: 276 Kč

Hodnocení: 60 %

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentáře

  1. Tady to tedy upadá. Zdalipak sem ještě chodíš, Karle C?

  2. Trochu mě překvapuje, že v recenzi sborníku, který je koneckonců výsledkem soutěže, zcela chybí zmínka o povídce vítězné. Připouštím, že je to překvapení potrefené (vzhledem k tomu, že jsem tu povídku napsala), ale stejně. Kdybych autorku recenze znala, říkala bych si, zdali v tom není něco osobního, ale neznám ji… 🙂

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *