Okultace: Děs, běs, les

Říkáte si, co tady ta recenze dělá, když je kniha už půl roku na světě? Inu, tolik se v dřívějších dobách u novorozeněte čekalo, jestli přežije. A Okultace Lairda Barrona je na knižní scéně také tak trochu ohroženým druhem.

Dobrý horor aby člověk pohledal. A ještě takový, který nespoléhá na laciné triky, potoky krve, rezavé zemědělské nářadí nebo vražedná monstra z vesmíru, je naprostou vzácností. Ale najde se. Patří k nim právě sbírka 9 hororových povídek Lairda Barrona, která vyšla na sklonku loňského roku u nakladatelství Laser-books. Kromě toho, že je to krásná kniha uvnitř i navenek povedenou obálkou, tak i poměrně odvážný nakladatelský počin.

 

Laird Barron totiž u nás zas tolik známý není. Je považován za pokračovatele H. P. Lovecrafta a jedna z jeho povídek se objevila v Joshiho antologii Černá křídla Cthulhu. Také se s ním setkali čtenáři časopisu XB-1, samostatná kniha mu však v českém překladu vyšla poprvé. Okultace a jiné povídky tak potěší všechny milovníky hororu, kterému se u nás zas tak moc nedaří. Možná je to právě tím, že většinou se můžeme setkat s jeho „lacinější“ variantou. Existuje však i horor sofistikovaný, který dokáže vyvolat ontologickou hrůzu, dotýkající se samotných základů lidské existence, víry v kosmický řád i vlastní rozum. Ten v případě Barronových povídek ztrácejí nejen hrdinové příběhů, ale i čtenáři. Na pochybách, jak to vlastně bylo, zůstává člověk skoro po celou dobu a někdy i dlouho po dočtení.

 

Autor to dělá rafinovaně, pracuje umně s detaily, díky nimž vystaví temnou atmosféru, plnou implicitního napětí ze všudypřítomného zla. Právě vykreslení děsivého prostředí je Barronovou silnou stránkou. Nebojí se namíchat realitu s magickými prvky, nemá úctu před posvátným ani ďábelským, nevyhýbá se smrti, scénám rozkladu či násilí. Popis personifikovaného temného lesa a jeho obyvatel, jejichž zrůdnost koreluje s pokřiveností postav, je asi jednou z nejpůsobivějších scén celé knihy. Les, který je obdařen vlastní vůlí, vůbec patří k Barronovým oblíbeným motivům a často se k němu vrací. Objevuje se tak nejen v povídce Les, do temných hvozdů se vydají i postavy v novele Mysterium Tremendum nebo dědicové odlehlého domu v povídce Šest šest šest.

 

Autor také věnuje hodně pozornosti postavám, dělá z nich lidi z masa a kostí, s minulostí, traumaty, neřestmi. Nechá je prožívat běžné okamžiky, rozvlekle (a někdy se špetkou černou humoru) si povídat, než začne přitahovat soustruh hrůzy. Pak své hrdiny nemilosrdně dotlačí zcela nepřipravené do úzkých, do slepé uličky, ze které se jim nepodaří uniknout. Někdy stačí jen špatné rozhodnutí, zvědavost, omyl, drobné selhání či jen touha napravit křivdu – chyba, chyba, chyba! Ač se hrdinové snaží z pasti uniknout, je pozdě. Jak už to tak u hororů bývá, hrůza vítězí. Nestalo by se tak, kdyby u postav nebyl utlumen pud sebezáchovy, jenže i to k žánru neodmyslitelně patří, jinak bychom se nikdy nedočkali klasiky, kdy křehká dívka v noční košili zamíří uprostřed noci do sklepa, protože odtud slyší divné zvuky…

 

Ale zpátky k Barronovi. Hrdiny povídek obvykle zastihneme ve chvíli, kdy si uvědomí, že děsivé „cosi“ vstoupilo do jejich života a navždy ho změnilo. A v momentu, kdy přijde zděšení přemáhající podstatu jejich bytí, kdy prožívají opravdové peklo na zemi, kdy propadají totálnímu zoufalství, je i opouštíme. Mladý pár v úvodní Okultaci pozoruje ve svém motelovém pokoji podivnou skvrnu na zdi. Díky alkoholu, drogám a špatnému osvětlení v ní začínají vidět víc než jen skvrnu. Nebo to není jen obyčejná skvrna? Když se mladá žena vydá ven pro cigarety, na stěně už nic není a partner dál spí v posteli, ale stejně je všechno jinak… Jak to s mladým párem dopadne, se už nedozvíme. Barron pracuje se zámlkami a náznaky, málokdy něco popíše přímočaře, snad až na výjimku, kterou představuje zápletka v Co peklo schvátí. Jeho povídky se proto nečtou moc snadno a mohou dokonce působit nedotaženým dojmem. Jenže přesně takový je autorský záměr a kdo to neskousne, asi se u Okultace a jiných povídek moc bavit nebude.

 

Po pravdě, je to totálně depresivní čtení, vhodné jen pro opravdu silné povahy. Určitý pocit znepokojení zůstává hodně dlouho potom, co člověk knihu odloží. Navíc zůstane víc otázek než odpovědí, prostě se můžete jen domnívat, že jste pochopili, co tím chtěl autor říci, vysvětlení se nedočkáte. Zaskočit čtenáře může i délka některých povídek, vedle krátkých se ve sbírce nacházejí i celkem rozsáhlé novely, během nichž se z člověka stává stále napjatější struna od houslí, svíjející se nad stránkami ve zlé předtuše a jen bezmocně sledující, jak autor nemá slitování s nikým a s ničím…

 

Laird Barron má logicky své obdivovatele, ale i odpůrce (jak o tom svědčí neproměněné nominace na letošní Cenu Akademie SFFH v kategoriích Nejlepší fantasy a horor a Nejlepší povídková kniha). Už několikrát získal cenu Shirley Jackson i další významná literární ocenění a momentálně patří k uznávaným autorům a průkopníkům inteligentního hororu. Kdo si jeho styl psaní oblíbí, určitě zajásá nad zprávou, že se chystá další barronovská sbírka, ostatní nechť vědí, že byli včas varováni.

 

Laird Barron: Okultace a jiné povídky
Vydal: Laser-books, 2016
Obálka: Yves Touringy
Počet stran: 320
Cena: 339 Kč

 

Hodnocení: 80 %

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

14 komentářů

  1. Nijak zvlášť mě to neohromilo, vlastně spíš zklamalo. Ano, Barron umí psát a „atmosféru kosmického děsu“ má v malíčku, stejně jako užití nespolehlivého vypravěče, vystižení toto momentu, kdy už se stírá hranice mezi tím, že se něco nadpřirozeného děje, anebo postava prostě v extrémní životní či jiné situaci přichází o rozum. V tom problém není, problém je, že je lempl. Dvě třetiny těch povídek jsou „ustřelené“, a není to žádný záměr, prostě jenom psal, psal, a když ho to přestalo bavit, zařízl to buď nějakou halucinogenní scénou (Okultace, Šest šest šest), anebo výbuchem vražedného běsnění (-38-) bez příčiny. Tohle chtělo redaktora, co mu to bude házet zpátky na hlavu tak dlouho, dokud to skutečně NEDOPÍŠE. A když chce, tak to umí – Mysterium Tremendum nebo Les jsou příkladem. Každopádně, do skutečných mistrů tomu Barronovi ještě dost chybí – zatím je nanejvýš nadaný student.

  2. Výborná kniha! Povídky ustřelené samozřejmě nejsou, to se jen BorgDog špatně vyspal 🙂 Jediná špatná povídka, kterou Barron zatím napsal je „Halíme kouřem záři severu“, která ale v této knize není 🙂

  3. to Podchaljuzin: Jsem si říkal kde jsi, že tu od tebe není žádný komentář, ale potom jsem smutně konstatoval, že tu vlastně není moc co komentovat… Čteš teď něco zajímavého, že bych se inspiroval. 🙂

  4. to KarelC: Zdravím, starý brachu! Byl jsem dlouho na cestách, tak na počítací stroj nebyl čas 🙂 Nýčkon čtu knihu Tajná historie Twin Peaks a musím říci, že je to výtečné, jak formou, tak obsahem! Neváhej a přečti také! Co jinak u tebe nového? U nás ve vsi vše při starém, vodku pijeme, na zápraží sedíme a nad pošetilostí evropských politiků si můžeme hlavy ukroutit! Inu, jak se říká: Není větší pomýlenosti vykonstruované, než z hlavy přespříliš študované!

  5. to Podchaljuzin: Já jsem na tom velmi podobně. Ty letní večery jsou tak krásné, že na sezení u počítače není ta správná nálada. (Což je zřejmé i z faktu, že ti odpovídám, až teď. 🙂 )

    Tak to si seženu a přečtu. Díky.

    Nového? Klasika. Tedy ne tak docela: Napustil jsem bazén a on v tom nedávném lijáku přetekl, praskl a zavodnil sklep. Poznal jsem to ráno, když netekla teplá voda, neb plynový bojler byl totálně uhašen. Jaké z toho plyne poučení? Nestav sklep pod bazénem!

  6. to KarelC: No ba! Kampak s bazénem! Ono vůbec tleto příliš časté mytí není zdravé! Jistý Kvakič od nás ze vsi z toho měl smrt! Každý boží den do vany lezl, domlouvat se mu mohlo horem, dolem. Ani na popa nedal! A pak jednoho dne zase do vany vlezl, v jedné ruce láhev samohončičky, v druhé zapálený smotek machorky, a jak byl opilý, samohončičku na sebe převrhl, od machorky to chytlo a byla veta po Kvakičovi! Inu, jak se říká: Přílišné koupání do hrobu dohání!

  7. to Podchaljuzin: Pít se musí umět. Já jednou šel s nejmladší dcerkou ze školky a na Svoboďáku narazil na potácejícího se opilce
    a zjistil jsem, že to je můj kamarád , říkejme mu „Pepek“. A tak jsem Pepka odvezl vlastním vozem domů, předal jej družce a on mi druhý den volal do práce, děkoval a tázal se, zda, když jsem jej nalezl, neměl někde poblíž vlastní automobil. Auto jsme potom našli. Ani nemůžu napsat kde, protože za to by ho zavřeli možná i zpětně, ale dokazuje to, že opilci mají štěstí.

  8. to KarelC: To je dobré! I u vás ve městě jsou zdá se lidé, co vědí, jak se honí zajíc! Jistý mužik od nás ze vsi takhle při dva dny trvající pitce ztratil hned tři automobily 🙂 Když ho pak našli ležet za humny, neměla pro něj manželka ani čím dojet 🙂 Inu, jak se říká: Kdo vodku popíjí, ať raděj neřídí!

  9. to Podchaljuzin: A teď se může prý lovit černá zvěř dokonce i z jedoucího auta! To bude teprve nářez!!!! 🙂

  10. Mám z toho smíšené pocity, skvělá atmosféra a plíživý děs rozkládající příčetnost jsou opravdu výjimečné, jenže Barron je drobátko monotématický. Prvních pár povídek na mě ohromně zapůsobilo, ale pak to prostě přestalo fungovat … další seznámení se s něčí nijak zajímavou existencí, další neuchopitelný a nevysvětlitelný děs odněkud zpoza světa a furt dokola.
    Klidně si přečtu tisícátou první variaci na to jak se nějaký mrtvý vrátil, aby splnil slib či vykonal pomstu, ale tahle sbírka mě přestala bavit v cca 1/2.
    To KarelC: Strážci byli výborní.
    To Podchalja: srdečné pozdravy do vsi

  11. to dva mraky: S tou monotématičností máš pravdu, ale tak to bývá… Já to dělám tak, že vždy jednu povídku přečtu, a pak se chopím jiné knihy, třeba o historii či o lovu na kolozuby pojednávající, a když tato mě omrzí, zase k hororu se navrátím! Inu, jak se říká: Vodku špekem prokládej, na řeči nic nedávej!

  12. Jo dělám to podobně jako Podchaljuzin. Až omrzí, odložím a časem dám další pokus. Tedy u povídek. U kontinuální beletrie většinou odkládám definitivně… 🙂

    Mimochodem pánové, nedávno jsem vyluštil křížovku a odeslal ji do jedné soutěže a vyhrál jsem slevu na dvoudílný počin jistého Jana Novotného, zvaného Kuzma, který na více jak dva tisíce stranách přináší křížovkářská hesla.

    Nevídaný to počin v době internetu pak zvláště, nicméně jsem na něj velice hrdý, neb je to nesmírně filosofické a hlubokomyslné! Jediné co tomu dokáže v mé knihovně konkurovat jsou tabulky přirozených, dekadických a trigonometrických logaritmů z roku 1927, které mají ještě o tisíc stran víc. Zejména pasáž na straně 1564, kde se hovoří o 3564 02 a 3564 03 je nesmírně dramatická!!!

  13. To Podchaljuzin: ano v tom máš pravdu, mezitím jsem se posílil četbou odborně náročných a ale i literárně nenáročných knih tak je čas se k Okultaci vrátit.
    To KarelC: úplně vidím jak se ke straně 1564 vracíš znovu a znovu, a nacházíš další a další nuance onoho strhujícího textu.

  14. to dva mraky: Ještě mám různá vydání efemerid a tabulek domů, takže si můžu poctivě vypočítat horoskop. (A mám jedno vydání efemerid, ve kterých dokonce ještě není ani Neptun… 🙂 )

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *