Otvírač cest: Marowrix, strážce a ochránce Boiohaema

V oněch časech, kdy Keltové obývali naši maličkou a překrásnou českou kotlinu, chodil po světě nestárnoucí hrdina Marowrix. Pohyboval s časovými deskami a napravoval věci, které se nesměly stát. Seznámit se s ním můžete v souboru povídek o Otvírači cest.

Na tuto knihu jsem se hodně těšil. Historická keltská fantasy z dob, kdy obývali naše území Bójové, slibuje hodně. Též námět je perfektní. Představa téměř nezničitelného superhrdiny, který umí posunovat čas nepatrně dopředu i zpátky, a stárne mnohem pomaleji než obyčejní smrtelníci, je velmi zajímavá. Rovněž skutečnost, že by se mělo jednat o zpracovanou keltskou legendu, tomu všemu dává lákavý příslib.

 

Bohužel musím hned na začátku říci, že mým očekáváním v podstatě všechna pozitiva skončila. Kniha mě vůbec nebavila. A to podotýkám, že historická fantasy je pro mě vždy mezi nejoblíbenějšími žánry, a konkrétně keltské a slovanské období mám nejraději. Jak je tedy možné, že si mě Vladimír Zajíc nedokázal získat? Popravdě nejsem schopen si na tuto otázku uspokojivě odpovědět, aniž bych nenapsal přímočaře, že je kniha neskutečně nudná.

 

Pokusím se tedy stručně popsat, co se mi na povídkách nelíbilo, a každý čtenář ať sám posoudí, zda se mýlím. Autorova stylistika je lehce archaická a místy se čte docela na sílu. Popisy jsou přespříliš zdlouhavé. Autor postrádá schopnost vtáhnout čtenáře do děje a navíc v povídkách často ani žádný děj není (alespoň jsem žádný zajímavý děj nezaregistroval). Na dobrodružnou historickou fantasy je autorův styl strašně nezáživný a neakční.

 

Tím neříkám, že by Vladimír Zajíc neuměl psát. Jeho čeština je jistě bohatá a věty jsou květnaté, ale bohužel nepíše pro čtenáře mého ražení. Pokud tedy patříte mezi čtenáře, kterým vyhovuje pomalejší tempo v poetičtějším stylu, téměř nulová akce, zdlouhavé popisy a nepoutavé dialogy, a nevyžadujete složité zápletky se zajímavým příběhovým vyvrcholením, tak pro vás bude Otvírač cest jistě příjemným oddechovým čtením.

 

Abych ještě lépe upřesnil, koho může kniha neoslovit a jakým stylem je psána, zmíním Červenákův román Bivoj. Právě Bivoje jsem totiž četl před Otvíračem cest. A právě díky této slavné mýtické postavě jsem se na Otvírače těšil, neboť jedna z povídek se odehrává v době, kdy jsou u nás mezi zbytky Keltů už i Slované. Název povídky Kassi & B’woj – Slib krve jasně prozrazuje, že se zde setkáme s Bivojem a jeho družkou Kazi. Bohužel se při srovnání Červenákova Bivoje s tím od Vladimíra Zajíce nabízí přirovnání: „jako nebe a dudy“. Jinými slovy: příznivce čtivé dobrodružné slovanské fantasy nemá Otvírač cest šanci nijak oslovit. Kniha je psána zcela jiným stylem, než jak píše Juraj Červenák. Z toho samozřejmě plyne, že pro odpůrce Červenákova stylu je Otvírač cest velmi vhodný (osobně však pochybuji, zda vůbec takoví odpůrci existují).

 

Pak se díky keltské tématice jistě nabízí porovnávání s dnes už legendárním románem Stín modrého býka od Leonarda Medka a Františky Vrbenské. Ani tady nemá Otvírač cest šanci obstát vedle vypravěčské zručnosti a čtivosti Leonarda Medka.

 

Povídky z Otvírače cest bych rozdělil na slabší a horší. První čtyři jsou vyloženě keltské. Pak se posuneme v čase do dob Slovanů k té s Bivojem. Společně s posunem v čase se mění i vypravěčský styl a kvalita. Bivoj je ještě nezáživnější a navíc je psaný v první osobě. Poslední povídka je pak časově už hodně někde jinde. Odehrává se po 2. světové válce a je pro mě naprosto nepochopitelná. Krom autorovy kritiky bolševismu nenabízí nic zajímavého ani nic, co by se dalo označit jako příběh. Jedná se spíš o takové smutné nostalgické přemýšlení o ničem. Na závěr je pak přidána ještě smutnější a nostalgičtější skoro povídka s výstižným názvem Ach jo!, v níž sama stárnoucí kněžna Libuše na cosi vzpomíná, jako by se vyfňukávala do deníčku. V naučném epilogu se pak ještě dočteme o zajímavých věcech ohledně obrazů Mikoláše Alše a dozvíme se něco málo o pravosti či nepravosti Královédvorského a Zelenohorského rukopisu. Nebeletristický závěr knihy je tedy asi její nejzáživnější částí.

 

Přesto je hlavní hrdina Marowrix jako postava velmi zajímavý. Jedná se o takového Gandalfa, nezávislého druida putujícího po české Středozemi (Boiohaemum) a pomáhajícího tam, kde je třeba. Taky by se dal přirovnat ještě k Merlinovi, s nímž má možná legenda nějak spojené kořeny. Těžko říct… Každopádně by si téma zasloužilo daleko čtivější a dobrodružnější zpracování.

 

Abych nebyl tak negativní, vyzdvihnu léčitelské vsuvky od Petra Mikuše. Zpracoval pro knihu pár keltských receptur, v nichž radí, která houba se jak a na co používá. Popravdě mi přišly tyto výplně mezi povídkami zábavnější než samotné povídky. Kniha je taky plná ilustrací různé velikosti a různé kvality, které docela hezky dobarvují to, co mělo být příběhem.

 

Vladimír Zajíc: Otvírač cest
Vydal: Straky na vrbě, 2009
Obálka: Milan Fibiger
Ilustrace: Jakub D. Kočí
Počet stran: 377
Cena: 215 Kč

Hodnocení: 40 %

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

13 komentářů

  1. Souhlas, ty texty jsou jen jakesi pocitovky, dej jednotlivych casti je hodne strohy. A lecos i zaujalo, skutecne je tam par v mych ocich opravdu atmosferickych obrazu, ale bez sjedocujici dejove linie to neni funkcni zanrova knizka.

  2. Navíc to je taková poetická historicko-fabulační hra.
    Kniha dala dost práce, a vysoký komerční výsledek jsem si od ní nesliboval.
    Dodneška mám ale radost, nakolik je osobitá.

  3. to Michael Bronec: Ano, přesně tak. Ta kniha je osobitá. Na druhé straně by autorovi nazaškodilo, kdyby se seznámil se současnou tvorbou jiných tuzemských autorů a trochu okoukal moderní styl psaní. Potom mohla být nejen osobitá, ale i čtivá. Což je škoda, protože nápady má dobré. (Ale nechme to plavat a pojďme dál…)

  4. To KarelC: nejen moderní styl, ale obecně psaní dobrodružné literatury… jak říkáš, promrhaný potenciál(VELIKÝ)

  5. dva mraky: Asi jsem to redakčně nezvládl. 🙂
    Ale autor není žádný zajíc, dneska už je v důchodovém věku, je to poměrně známý a zkušený divadelní režisér z Hradce Králové, má prostě svůj styl a už bych mu ho nepředělal. Na mně bylo, zda text beru, nebo ne. Samozřejmě se tam dvě kolečka s vracením dělala…

  6. To Michael Bronec:
    Realita je taková, že drtivé většině umění já moc nerozumím, nedokážu poznat, co se mi nelíbí protože je to mimo můj obor zájmu a co je skutečně špatně. Líbila se mi třeba Sekera strážců od Dvořáka. Má s Otevíračem cest pár podobných prvků, ale je laděná víc do pohádky a má čitelnější dějovou linku.

  7. Nechme to plavat.
    Mu potom vyšla ještě jedna novela v jednom nepříliš dobře přijatém sborníku (ale ten nebyl od Strak) a jeho poslední počin skončil už jen jako e-book.

    Pokud jde o umění, tak třeba Oči opilých barakud – to byl jiný kalibr! Pár jsem se jich naučil i zpaměti a občas tím obtěžuji okolí. 🙂

    Nechystá něco? Klubko zmijí příjemně navnadilo, ale to už je taky nějaký ten čas…

  8. dva mraky.: Umění mne obvykle přerůstá, takže mu rovněž nerozumím; řídím se intuicí, která ovšem může selhávat; faktem je, že tahle knížka se trefila do díry na trhu : pro fantazáky moc divná, pro jinou scénu moc fantasy. Ale zaplatila se a těší mne, když se na ni jako na pseudoKaravanu povídám.

    KarelC : Mám od Ivany Kuglerové v edičáku román už přes deset let (navazuje na Klubko zmijí), ale už jsem ztratil naději. Na poslední dotaz mi ani neodpověděla. A přitom to bylo více než zpola napsané už před lety!

  9. To Michael Bronec: Pokud se to navíc zaplatilo, vše je prozářeno sluncem 🙂
    To Karel C: Oči opilých barakud, to zní skvěle 🙂

  10. to Michael Bronec: Pracovat s autory musí být někdy veliká zábava! .-) Třeba jednou…

    to dva mraky: To je zásadní!! 🙂

  11. dva mraky: Díval jsem se a kniha je v plusu o 263 Kč; to je myslím hezký základ za tu práci na ní! 🙂

    KarelC: Vladimír Zajíc měl úžasný křest; v městském muzeu Hradce Králové pod velkou prosklenou kopulí, u níž jsem si říkal, zda se nevysype, když to tam naplno rozpálil dudák. To pro mě byl úžasný zážitek a bonus k téhle knize!

  12. Knihu jsem nečetl a číst patrně ani nebudu, protože i bez ní tu mám nepřečtených knih na několik životů.
    Ale rozhodně chci pochválit grafickou úpravu obálky ve stylu šedesátkové edice KARAVANA.
    Fakt to na mě dýchlo. Z dědství do dětství (a zase zpátky). 😉

    Kdo nezažil, pochopí např. zde: http://imgur.com/a/6JX5D

  13. Povídky o Marovrixovi vycházely původně dost nepravidelně v porevolučním Rodokapsu (tedy před rokem 2000) a na svou dobu nebyly špatné. Když tahle kniha vyšla, byl jsem rád, že už to mám pěkně pohromadě a nemusím to lovit po všech čertech. V době vzniku to nebylo špatné, v době vydání to byla zajímavost a pro dnešní “uživatele“ je to evidentně mimo jejich rozlišovací schopnosti. Možná tu ještě někde bude moje stará zdrbávka z roku 2009…

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *