Poslední smrtelné pouto: Do třetice všeho dobrého

Trilogie Kronika Netesaného trůnu je završena! Vydavatelství Fantom Print předvedlo heroický výkon a během jediného roku se na pultech knihkupectví objevila fantasy sága, která v sobě spojila kvalitní spisovatelské řemeslo a mnoho neotřelých nápadů. Tedy, tak tomu bylo alespoň v prvních dvou dílech.

Nebudu vás napínat. Poslední smrtelné pouto, kniha, která uzavírá epos Briana Staveleyho, je velmi dobrá. O jejích kvalitách svědčí především fakt, že nevybočuje ze standardu nastoleného předchozími dvěma díly. Je tu však jedno drobné ale…

Staveley je na literární scéně nováčkem, který nemá s podobným „kolosem“ ve smyslu rozsahu textu zatím žádné zkušenosti. Panovaly proto obavy, jestli se podaří skvěle rozjetý příběh ukočírovat ke zdárnému konci. Než se však dobereme odpovědi na tuto otázku, vraťme se nejprve po stopách předchozích částí formou malé rekapitulace.

Děj knih je rozdělen do trojice hlavních linií, přičemž každá z nich patří jednomu ze sourozenců. První z nich, Adare, čeká zářná kariéra – má se stát císařovnou celé říše. Samo o sobě to však mnoho neznamená, protože je pouhou loutkou v rukách svého manžela (který jí navíc ke sňatku donutí pomocí nátlaku) a slouží jako zástěrka k tomu, aby muž, který navíc vůbec není tím, kým se zdá, mohl stanout v čele říšských vojsk a vést svoji vlastní válku.

Druhý z nich, Kaden, byl žákem mnichů kdesi v odlehlých horách. Postupně se stává jazýčkem na vahách v souboji o převzetí moci a následně i zachování existence lidstva, přičemž stojí většinu času na své vlastní straně a po celou dobu balancuje svými činy na velmi tenkém ostří.

Do třetice je tu Valyn, mladík trénovaný nejslavnější vojenskou jednotkou císařství. I on jde vlastní cestou, která je lemována násilím a urputnou snahou přežít. Klikatými cestami osudu dojde k tomu, že Valyn se přidá na stranu útočících kočovníků, a stane proti své sestře.

Ještě jeden důležitý fakt jsme pominuli: otcem těchto tří sourozenců je sám císař. V momentě, kdy je zavražděn, se dávají věci do pohybu, a je téměř jisté, že říše padne. Je jen otázkou co bude příčinou tohoto pádu a kdo nakonec uchvátí trůn. Ale jak se postupem času ukazuje, jsou ve hře mnohem větší síly než prostá lidská touha po moci a vraždění.

 

Zamířit ke hvězdám

První díl trilogie s názvem Císařovy čepele se tvářil jako klasická fantasy plná dobrodružství, úniků a boje na úrovni menších jednotek. Druhý díl, Prozřetelnost ohně, pak zcela rozboural čtenářovy představy o tom, kam měl děj na základě dosavadních událostí směřovat. Ve hře se náhle octnul osud celého císařství, boje byly mnohem masovější a zprvu naivně působící trojice vládcových potomků postupně vyzrávala, získala prostřednictvím Staveleyho umného líčení hloubku a plastičnost a byla nucena činit závažná rozhodnutí, mnohdy s nožem na krku nebo pod tíhou emocí.

A právě zde narážíme na „drobný“ psychologický problém. Druhý díl trilogie byl opravdu skvělý a vyšrouboval očekávání čtenářů do nebeských výšin. Třetí díl v porovnání se svým předchůdcem trochu zaostává. Jak bylo řečeno v úvodu – Poslední smrtelné pouto JE velmi dobrou knihou, jenže nyní už neexistuje jiná cesta než srovnávat ho s předešlými pokračováními; a z tohoto srovnání vychází jako vítěz Prozřetelnost ohně.

Staveley se pustil do završení osudů všech postav s chutí a vervou. Neztratil nic ze svého vypravěčského umu, ale v předchozích knihách už „vystřílel“ nejzásadnější zvraty a wow momenty ve formě originálních nápadů, a tak už nepřijde nic, co by vás vyloženě posadilo na zadek. Do hry vstupují bohové, kteří mohou výrazně zvrátit poměr sil znesvářených stran, Csestriim, prastaré bytosti snažící se lidstvo „opravit“, a mezi nimi se hemží jako mravenci pachtící se za svými malými cíli lidé. Kdo bude vítězem není do posledních chvil jasné…

Příběh třetího dílu je pomyslně rozdělen na dvě nejvýraznější linie (ve skutečnosti jich je ještě o něco víc), které však běží po většinu času souběžně a protnou se spíše nesměle, než aby o sebe křísly s hlasitým třeskem a dalšími zkázonosnými efekty. To je trochu škoda. Dalším mínusem je to, že ona dvojice si navzájem výrazně konkuruje, a čtenář mnohdy neví, na kterou linii se soustředit, takže si vzájemně kradou „plusové body“ a intenzitu.

Co se týče zakončení, může se čtenář cítit mírně ochuzen. Autor vysvětlí spíše jen to nejnutnější, rozmotá ty nejdůležitější uzly a zápletky a se zbytkem si příliš hlavu neláme. Ke spokojenosti to stačí, ale čtenáři namlsaní předchozími díly budou zajisté očekávat mnohem víc, než nakonec dostanou. S blížícím se koncem ztrácí děj postupně dech; ne snad, že by si autor nevěděl rady a snažil se nastavit knihu vycpávkami, spíš se snaží namísto úderného zakončení věci ještě více zkomplikovat a vyšperkovat formou ještě o něco epičtější epiky. Opět se jako v začarovaném kruhu vracíme k minulosti: když to zvládl dvě a půl knihy svižně, proč sakra najednou polevuje?

Vím, že budu jako zaseknutá deska, ale rozhodně poslední díl Kronik Netesaného trůnu nezatracuji. Dostanete v něm vše, co jste žádali a očekávali: zajímavé rozuzlení, několik zvratů a především mistrně odvyprávěný příběh. Jen zkrátka s trochu menší intenzitou než jste pod vlivem předchozích událostí mohli očekávat.

 

Krev na rukou

Zmínku si samozřejmě zaslouží i postavy. O třech hlavních protagonistech již byla zmínka výše, ale je zábavné sledovat, jak se s měnícími okolnostmi velmi obtížně lámou názory zakořeněné v jejich hlavách a bojují s novou pravdou. Postupně procitají, a pod tíhou okolností prozřou natolik, aby konečně uviděli krev na svých rukou, a pochopili, že byli ošálení, ačkoliv měli pravdu přímo před nosem.

Dynamika děje se však drolí, částečně i kvůli většímu prostoru pro vedlejší postavy. Díky tomu možná budete přemýšlet o potenciálu mnoha z nich, kterého jste si předtím buď nevšimli, nebo byli tito výrazní hrdinové (a hrdinky!) uklizeni včas ze scény poté, co umetli cestu některému z hlavních hrdinů.

Dlužno říci, že občas budete přemýšlet o motivaci některých postav; s postupem času se začnou některé z nich chovat nepravděpodobně a mimo mantinely nastavené jejich předchozími činy. Neobjevil sem žádný vyložený logický kopanec, snad jen pár nepřesností, což je na uzavření autorské prvotiny velmi slušný výkon. V tomto ohledu zvládl Staveley vše na výbornou a navíc si nenápadně otevřel vrátka k dalším knihám.

Nezbývá než bilancovat. Trilogie Kronika Netesaného trůnu je bezesporu jednou z nejzásadnějších událostí v současné fantasy. Svoje místo na výsluní si bezesporu zaslouží – už jen za to, jak autor dokázal přepnout ze zdánlivě šablonovité fantasy do úplně jiných, nečekaných rovin. Vrcholem trilogie je sice druhý díl, ale pokud toto dílo budeme brát jako celek, dostane čtenář velmi nadstandardní a nadmíru zábavné dílo plné bojů, politikaření a zajímavých zvratů. Staveley odchází ze scény provázen ovacemi ve stoje, a snad mohu mluvit za většinu čtenářů, když vyslovím přání, aby se ještě vrátil. Potenciálu i zajímavých postav na to má dostatek.

 

Brian Staveley: Poslední smrtelné pouto (Kronika Netesaného trůnu 3)
Vydal: Fantom Print, 2017
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Dorothea Bylica
Počet stran: 640
Cena: 449 Kč

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

2 komentáře

  1. No, první dva díly velmi pěkné, třetí krapátek slabší, jako by ke konci autorovi docházel dech … ale jasně, celwek stojí zato číst. Pár zajímavých nápadů, zajímavé postavy, dobro a zlo … toť otázka co to vlastně je … , intriky, vzestupy i pády a spojenectví, zrady a smíření … prostě vše co se dá čekat. Rozhodně jsem nelitoval koupě ani kusu důchodu, původně určeného na mlíčko pro vyzáblého vnoučka.

  2. Tak já myslím, že si autor spíš nechal otevřená vrátka pro případné další (nekonečné) pokračování, tak jak je to u podobných prvotin zvykem. Proto polevil v tempu a nechal spoustu věcí nedořešených. Ale přej a bude ti přáno! Mám rád čtivé cihly, takže spokojenost.

Zanechat odpověď