Sestry Jančové píšou a kreslí komiksy. Na tričku jich doposud mají pět a navrch jednu učebnici. Mají svůj Youtube kanál a vidět jsou snad na všech sociálních sítích, jakými internet disponuje. Jejich posledním počinem je zajímavý postapo komiks Zóna 300. Protože tvorbu Ivany a Zuzany sleduji z dálky poměrně dlouho, rozhodl jsem se poprosit o děvčata o rozhovor, aby se s jejich tvorbou mohli seznámit i čeští fanoušci komiksů a fantastiky.
Je mi velkou ctí přivítat v tomto vánočním rozhovoru a současně vyzpovídat jednoho z předních žánrových překladatelů z angličtiny a současně také zakladatele a majitele nakladatelství Medusa, ve kterém vydává a propaguje ženskou weird fiction stránku hororového žánru. Záludné otázky jsem si připravil pro Romana Tilcera.
Jméno Martiny Eretové mohou mít čtenáři spojeno spíše s kriminalistikou (ať již tou televizní, nebo podcastovou) než s fantastikou. Ale první díl Mýtoversa je na světě a vypadá vážně skvěle, což je skvělá příležitost položit Martině Eretové pár otázek. Díkybohu, obešlo se to bez vražd!
Vánoce jsou svátky klidu, kdy si můžete zalézt s knížkou a číst si. Třeba o Vánocích, cukroví… a taky o monstrech a krvi, protože přesně tak mají Vánoce milovníci fantastiky rádi. Bohaté povídkové menu servírují v roli editorů Michaela Merglová a Petr Brožovský. A to si pište že našim zvídavým otázkám neunikli!
Na trh přichází nový „malý“ knižní vydavatel – Knihy Veles. A jak už to tak u malých vydavatelství bývá, má i Veles svoji představu co by rád vydával a jaký segment čtenářů by rád zaujmul. Nahlédněme tedy v rozhovoru pod pokličku dění minulého i budoucího a smělých plánů na dobytí knižního světa.
Loni v listopadu se na pultech knihkupectví objevil román Zpěv straky, který čtenáři přirovnávají k Sapkowského Zaklínači, a to především pro jeho typickou hořkosladkou atmosféru. Přestože v Hostu knihu zařadili k hrdinské fantasy, hlavní postava Henika má k něčemu takovému dost daleko. Nezachraňuje svět a nebojuje s příšerami. Je léčitelkou a jejím cílem je především pomáhat. Užívá dost netradiční léčebné postupy, které kolikrát napravují nejen tělo, ale i duši. Nesporně je takovým alter egem samotné autorky, působící ve zdravotnictví. Danu Beranovou znám už mnoho let. Když jsme se setkaly poprvé, byla ještě členkou jičínského literárního spolku. Mezi těmi usedlými pány, co si šmudlili své básničky o krásných ženách a povídky o životě chrousta, se s fantasy příběhem vyjímala dost nepatřičně. Regionální to mají vždy o něco těžší než ty z Prahy, pohybující se dlouhodobě ve funkčních literárních a nakladatelských kruzích. Přesto se Daně podařilo vydat prvotinu Eva a Kniha poznání (2014) a o dva roky později i povídku Nikdy neříkej nikdy v antologii Žena se lvem (2016). Dana mi byla vždy něčím sympatická a já doufala, že o ní ještě uslyším. Na pár let ale bylo ticho. Když se mi nyní do ruky dostal Zpěv straky, nedalo mi, abych ji nevyzpovídala.
Čtenář přijde až k hotové knize. Ale co všechno stálo na pozadí jejího vzniku už se dozví většinou jen těžko. Proto jsme trochu potrápili Filipa Kalčáka, autora knihy Noc pro chrliče. V rozhovoru vás přesvědčí, že jeho prvotina je co se jeho tvorby týká opravdu jen špička ledovce, a ukáže, že se našich kousavých otázek nebojí.
Ve své novince Prázdnota Michela Merglová ukazuje trochu jinou autorskou tvář, než jsme u ní doposud byli zvyklí. Proto nám to nedalo a museli jsme se zeptat, co za tím stojí a zda se ještě vrátí k psaní čtenářsky oblíbené fantasy. A také jsme hovořili o přednáškách na conech a Míšině nejoblíbenější volnočasové aktivitě…
Otázek o tvorbě, inspiraci a sobě coby spisovatelce už se Kristýna Sněgoňová naodpovídala dost a dost. A tak jsme se rozhodli se jí zeptat, jaké to je být na literárním výsluní a jak je obtížné chránit si přitom soukromí. A taky o spoustě dalších věcí kolem toho „být autorkou“.
Objevila se zničehonic. Nevídané, s jakou samozřejmostí si osvojila snad nejznámější literární fenomén – Pána prstenů – a přišla s velmi osobitým pojetím známého příběhu ženskou optikou. Sauronova nevěsta, která tak úplně není o Sauronovi. Fanfikce, která našla cestu, jak vyjít knižně. Je to vůbec možné? Je to vůbec legální? Ano, za jistých a dost omezujících okolností. Ale proč by někdo něco takového podstupoval? Co vůbec bylo podnětem, že takový text vznikl? Jak vlastně knihu přijímá čtenářské publikum? Právě na tohle všechno jsem se zeptal autorky knihy, dosud neznámé Emmy Surdu. Na literárním poli se tato debutantaka česko-rumunského původu zatím etablovala s jedinou povídkou v antologii Žena s labutí (2018). A najednou je tu román, navíc pěkný špalek – samotný literární text čítá bez doslovu přes šest set stran! Úctyhodný výkon, který po právu zaujal nakladatelství Fortna a nyní také nejrůznější webové portály, recenzenty a knižní blogerky.