Recenzenti recenzentům 2.4 – František Fuka

František Fuka. Pokud patříte mezi ty diváky, jež zůstají před plátnem až do projetí posledního titulku, dost možná vám toto jméno něco říká. František Fuka je nejen recenzent, ale také majoritní tvůrce titulků u nás. Zabývat se však budeme právě jeho recenzováním – a tak jako jsou jeho recenze úsečné a svižné, s odpověďmi na tom není jinak.

RR2.2

1. Jak ses dostal k recenzování?

Díky sérii náhod. Náhodou jsem začal tlumočit (před mnoha a mnoha lety) filmové projekce pro novináře. Tam jsem se náhodou seznámil s Tomášem Hoffmanem (dnes filmovým producentem, tehdy recenzentem Cinemy) a dodával mu počítačové hry. Tomáš četl mou knihu o PC hrách a na jejím základě doporučil šéfredaktorce Cinemy, že já bych mohl být ten pravý na napsání recenze filmu „Super Mario Bros.“. Poté mě šéfredaktorka pochválila, že to ušlo a že bych tedy mohl psát občas nějaké krátké recenze na blbé filmy. Moje první větší recenze na neblbý film pak byla „Síť“ se Sandrou Bullockovou (opět z pochopitelných důvodů).

2. Projevuje se u tebe při sledování čehokoliv „profesionální deformace“, nebo si umíš film užít jako „normální divák“?

Rozhodně si filmy užívám jako divák. Kdyby tomu tak nebylo, tak bych na ně nechodil a nepsal recenze, neboť obojí dělám zadarmo. Ale ať bych jakkoliv chtěl, asi nemohu sám sebe označit za „normálního diváka“, když vidím pět nebo více filmů týdně…

3. Který film jsi recenzoval nejraději a za který máš chuť poslat režiséra do pekla?

Nejlépe se píší recenze na filmy, které jsou tak blbé, až jsou zábavné. Například:

Kněžna Libuše

Drive Angry

Nejhorší je psát recenze na filmy, které jsou o trošičku lepší, a tudíž nejsou zábavné ani tím, jak jsou blbé. Naštěstí si v takovém případě mohu pomoci trikem:

Nový měsíc

4. Co podle tebe musí splňovat ideální film?

Ideální film je takový, který chci dobrovolně vidět vícekrát.

5. Prozradíš něco ze svých fíglů?

Pokud chci uvařit vejce natvrdo, aby při tom neprasklo, propíchnu ho na tlustém konci špendlíkem.

6. Co je podle tebe nejhorší recenzentská chyba?

Snažit se být objektivní. „Objektivní recenze“ je stejný nesmysl jako „suchá voda“ nebo „noční slunce“. Je nesmysl vytýkat recenzi, že není objektivní, a je nesmysl snažit se v recenzi o objektivitu.

7. A co naopak považuješ za majstrštyk?

Když se při něčí recenzi pobavím a současně si ještě udělám obrázek o tom, co na ten film asi budu říkat (což může být úplně jiný obrázek, než má autor recenze).

8. Která z recenzí tvých kolegů tě zaujala nejvíc a proč?

Recenze Kamila Fily na „“Auta 2“:http://aktualne.centrum.cz/…clanek.phtml?…“ (nula procent, „Raději pusťte dětem porno“).

Přečtěte si také předchozí díly našeho seriálu:

Dan Storch
Jiří Pavlovský
Kamil Fila

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

16 komentářů

  1. K té ohrané objektivitě: nejde o to být objektivní, nebo subjektivní, ale o to být objektivnější, nebo subjektivnější. Nejsou žádné černobílé extrémy objektivita/subjektivita, ale spíš pohyb mezi těmito extrémy. Jinak řečeno chtít po někom objektivní recenzi je možná blbost, ale chtít po něm objektivnější recenzi je zcela v pořádku. Argumentovat tím, že objektivní recenze je beztak oxymóron, je jen taková výmluva, která trochu připomíná krédo anything goes: vše je dovoleno, ať si každý píše, jak se mu zamane, a běda, když si to někdo dovolí kritizovat.

  2. objektivita
    Objektivita u recenze se projevuje a priori tak, že si recenzent uvědomuje vlastní subjektivitu a bere ji při psaní v potaz. 🙂
    A pokud možno nepíše stylem, jako by měl patent na pravdu a jeho názor a výklad byl tím jediným správným.

  3. sartori: elinor to vystihla velmi přesně. objektivita v recenzi se může týkat jen některých složek (měřitelných – počet pravopisných a mluvnických chyb, neznalost reálií, plagiování atp.), zbytek bude vždycky dojmologie, jakkoliv poctivá a upřímná. proč? protože ani záměr autora není žádný pevný bod, kolem kterého by šlo recenzi vystavět. tím je pouze vkus recenzenta, a ten je nepřenosný, pouze částečně sdělitelný. protože já si v každém uměleckém textu mohu číst/interpretovat co chci! není žádná jediná správná interpretace uměleckého textu. tedy především vkus čtenáře recenze rozhoduje o její kvalitě 😉 můžu napsat sebepoctivější recenzi a čtenáři mě sepsují za to, jak je špatná, protože oni mají jiný vkus. to se mi na FP jako recenzentovi stalo mnohokrát 😉 takže jediné, co je možné dělat, je mít svůj okruh čtenářů, kteří mají podobný vkus jako já a psát pro ty.

    mimochodem, „anything goes“ je po bibli druhý nejvíce zneužívaný a přitom nepochopený text vytržený z kontextu. chudák feyerabend z toho měl až do smrti špatný spaní.

  4. Regis: Vážený pane, tak proč to „anything goes“ tedy nevysvětlíte, místo toho, abyste plácnul poučku o tom, jak je to zneužívaný? To je právě to, o čem mluvím a co se vztahuje i na ty recenze: já vyžadují jasné argumenty: ono je to totiž, jak už jste sám naznačil, ve výsledku vždy o tom, jestli recenzent píše o těch složkách, jichž se objektivita týká, nebo pouze interpretuje. Já jsem zastáncem prvního.

  5. sartori: vážený pane, pro výstižnou argumentaci tu žel není prostor. použijte google a obsáhlé vysvětlení najdete snadno. ve stručnosti, tento výrok pochází od paula feyerabenda a autor jím chtěl říci, že spíše než nějaká rigidní vědecká metoda, cokoliv, co přinese výsledek (the only principle that does not inhibit progress is: anything goes), je ve vědě užitečné. výrok, žel byl „zpopularizován“ a používán natolik nešťastným způsobem, že feyerabend se ho později „zřekl“.

  6. Vážení pánové… 😉
    Recenzent se musí snažit o objektivitu, jinak by mohl rovnou napsat „knížka se mi líbila, mocinky mocinky moc“ či něco na podobné úrovni. A pokud je recenze psaná tak, že z ní sálá, jak se autorovi nelíbí žánr, jak se blbě vyspal a že má kocovinu, tak je volání po větší objektivnosti rozhodně na místě.

    Zároveň by si měl taky uvědomit, že naprosto objektivní nebude nikdy, že ho to vždycky táhne k nějaké té subjektivní pravdě, že má vlastní názory a náhledy podložené vlastními nepřenositelnými zkušenostmi. A zohlednit to a využít, jak je jenom možné.
    Ideálem je dosáhnout rovnováhy mezi těmito jang a jin… a tak dále metafyzicky. 🙂

    2 Regis: nějak netuším, v čem se můj názor vylučuje se Sartori. Ony jsou otázky objektivnosti u recenzí strašně záludné. Ale pokud jako recenzent něco tvrdím, musím argumentovat.
    Ono je třeba strašně prima napsat, že autor nezvládá popisy – jenže jakým způsobem je nezvládá? Může je zcela vynechávat, být v nich nehorázně užvaněný… pak je taky možnost, že to, co vypadá jako nezvládnutí popisů, dělá zcela schválně. Pak je dobře to zmínit.
    Pokud si není čtenář schopný na základě recenze vytvořit obrázek „líbilo by se mi to? Nebo nelíbilo?“, tak si říkám, že něco je špatně. Bez ohledu na použitý intelektuální potenciál nebo sarkastický vzlet. Možná trochu divný názor. 🙂

    2 Sartori: ona se i dojmologie dá psát objektivněji, než se dá na první pohled očekávat. Stačí se soustředit na zprostředkování knihy, toho, co je patrně autorský záměr, co mají být cíloví čtenáři, plus – argumentovat. A vysvětlovat.
    Nejlépe se argumentuje, pokud se recenzent pokusí knize dostat pod kůži a vyabstrahovat, co a jak by o tom tvrdil pouze podle svého vkusu. Pokud se pohybuje v jiných sférách chápání, než pouhá osa líbí-nelíbí. 🙂

  7. Objektivita v recenzi psané jedním člověkem je kravina. Vždy to bude subjektivní útvar. Jinak má Franta fakt zabijáckou mikinu ;-D Kam na tohle chodí?

  8. Alexi: Z jaké planety jsi k nám přiletěl? Tohle napsat po téhle diskusi nahoře může fakt jen osel.

  9. 2 Alexi:
    Objektivita v recenzi psané jedním člověkem není kravina, je to něco, na čem se musí trvat, jinak není možné tvrdit, že recenze formou obsáhlého faktografického rozboru je („)lepší(„) než „knížka se mi líbila mocinky moc, páč tam byli upíři a ty já vážně žeru :o)“.

    Ačkoli, ono to není tak jednoduché,

    Stačí se kouknout na definice objektivity. Fakt není jenom jedna. 🙂

    **Filozofická:** Objektivita (z lat. obiectum, předmět) je kvalita či rys takového poznávání nebo popisu, které se snaží co nejvíce přiblížit svému předmětu, a tedy co nejvíce omezit vliv poznávající osoby.

    **Žurnalistická:** Objektivita je jedno z deklaratorních nejdůležitějších kritérií zpravodajství. Poskytované informace by měly odrážet skutečnost, měly by být spolehlivé, přesné, fakta musejí být oddělena od názorů. Mezi hlavní rysy objektivity patří:
    – zachování neutrality ve vztahu k předmětu zpravodajství (tzn. vyloučit subjektivní pohled nebo osobní zaujetí)
    – absence stranění (tzn. nestavět se na ničí stranu a zdržet se jakékoliv předpojatosti),
    – zachování přesnosti, relevance, úplnosti.

    Objektivita ve výzkumu: Je dána:
    – mírou (stupněm) nezávislosti dané výzkumné metody na osobě uživatele. Čím vyšší je její hodnota, tím více je zaručena jednoznačnost výsledků. Snižuje se nebezpečí, že by badatel zkreslil fakta, aby získal žádoucí výsledky – to se stává například při rozhovoru,
    – tím, že zkoumaná osoba nemá nebo má pouze minimální možnost působit na výsledky ve výhodném nebo pro ni žádoucím směru,
    – nezávislostí výsledků na osobách, které je analyzují a vyhodnocují. U objektivních testů se tedy musejí různí pozorovatelé dopátrat stejných výsledků.
    Na začátku každé výzkumné práce je tedy nutné identifikovat možné konflikty zájmů a eliminovat je. Objektivita výzkumu by jinak mohla být zpochybněna určitou vazbou výzkumných pracovníků např. na sponzory, klienty apod.
    Kromě toho, že jednotlivé výzkumné metody musejí být objektivní, měly by být zároveň standardní, spolehlivé, platné (validní), kvalitativně i kvantitativně interpretovatelné a úsporné. Jenom tak mohou přinášet nové poznatky a verifikovat je (tzn. ověřovat jejich pravdivost, tedy řešit otázku subjektu s objektivní realitou). Tím lze získat fakta, resp. ověřené poznatky.

    Z hlediska publicistických žánrů je recenze samozřejmě subjektivní, objektivní ani nemůže být. V jejím případě nejde o nic jiného než o zprostředkování dojmu z knihy, není to žádné zpravodajství, žádný vědecký projekt. Snažit se být v recenzi objektivní v žurnalistickém smyslu nesmysl je, jenže to tady nikdo neřeší (fakt si přečti předchozí diskuzi).

    A teď se znova podívej na filozofickou definici objektivity. To je podle mého názoru PŘESNĚ to, o co se má recenzent snažit. Jinak vznikne text o tom, jak se mu líbí holky, ne vdolky, o jeho představách, preferencích, jak si s knihou sedl či nesedl.
    Jinými slovy, když objektivní recenzent haní/chválí knihu, tak především do recenze napíše, proč, a pokud možno to napíše KONKRÉTNĚ, aby to mělo vypovídací hodnotu i pro čtenáře s jinými preferencemi, než jsou ty jeho. Nedělá si z textu samoúčelné one-(wo)man-show, ale snaží se, aby na základě recenze mohl čtenář usoudit, jestli se mu bude kniha líbit, nebo nebude.
    Budu se opakovat: objektivita recenzentova vychází z toho, že si uvědomuje vlastní subjektivitu a bere ji při psaní v potaz. Vysoce polopaticky řečeno, nezhaní military sci-fi proto, že tam nejsou zamilovaní upíři či vlkodlaci odhazující trička v dáááál. xD

  10. to Elinor
    Na druhou stranu i dojmologická recenze stylu „líbí/nelíbí“ má svou hodnotu, aplikujeme-li „učící se mód“ jako u firewallu či spamfiltru. Zjistím-li po deseti knihách u recenzenta, že jeho „Líbilo/nelíbilo“ se shoduje s mým, pak u knih ostatních už na to mohu spoléhat (a občas se třeba splést). Jen to chce si prostě všímat kdo je autor (té recenze).

    Takhle to hodně řeším já – názor lidí, jejichž vkus mám ověřený, nepotřebuje další slovní omáčku.

    To „objektivní vysvětlení“ může narážet na jiný problém – rád si chci udělat o postavách a jejich motivacích obrázek sám. Proč bych měl mít před tím recenzentův výklad? Proto mám pocit, že onen výklad v případě negativní recenze smysl má (udělám si jasno a stejně to číst nebudu), v případě pozitivní mě trochu štve. Navíc – co když to „vysvětlení“ prozradí pointu?

    Naštěstí se negativa vysvětlují lépe než pozitiva 😉 takže se kniha buď líbí nebo nelíbí (a proč) 😉

    Je asi rozdíl, píšeme-li recenzi v duchu „udělejme si v jednom sloupečku jasno co kdo vydal a zda to stojí za koupi a čtení“ od kritických útvarů typu „Pojďme si spolu sednout nad knihou a rozeberme ji až na kost.“

  11. 2 Standa:
    ad. sladění dojmologií – pokud máš recenzenty, jejichž vkus se výrazně překrývá s tvým, tak gratuluji. 🙂 Osobně tohle štěstí nemám, pokud tedy nepočítám svou osobu.

    ad. vykecání – tohle je spíš otázka praxe a stylu, respektive konkrétních příkladů.
    Měla jsem na mysli… hodím to radši do toho příkladu, ju? 🙂

    Třeba máš napsáno v recenzi „postavy se chovají nerealisticky“.
    Recenzent tím může myslet následující věci:
    – postavy jsou podle něj moc malé svině
    – postavy v rámci spolupracující družinky se podráží v takové míře, že si nelze představit, že by se navzájem nepozabíjely – a místo toho spolupracují a není tam dostatečně velký tlak vnějších okolností
    – naprosto není zohledněna sociální stratifikace postav – staří mocní mágové si říkají „čau vole“ a autor to považuje za adekvátní
    – naprosto není bráno v potaz rozdělení společnosti – žebrák tyká šlechtici a je to bráno normálně (přičemž není příběhově vysvětleno, proč by to mělo být bráno normálně)
    – postavy v sobě mají naprosto protichůdné rysy, které u jedné osoby pohromadě nefungují
    – hlavní hrdina hřeší na to, že je hlavní hrdina, a ostatní (byť mocnější a silnější) postavy mají sklony před ním kecnout na zadek a popřávat mu volnosti bez následků
    – atp.
    Takže je prima, když si přečtu, že podle recenzenta jsou postavy nerealistické. Na druhou stranu, pokud neznám dostatečně dobře recenzenta a jeho vkus, nejspíš budu mít problém odhadnout, co měl na mysli – a vložím si tam, jak já chápu „postavy se chovají nerealisticky“. Pokud to ale recenzent chápal jinak než já, máme tu kardinální dezinformaci. 🙂

  12. to Elinor
    No, ale podívejme se na to takto:
    Recenzent si pod „nerealistickou postavou“ představuje slaboučkého Hrdinu, před nímž to vzdá i Vládce Veškerenstva a Temný Pán Chaosu, já si pod tím představím vesničana tykajícího králi (což, mimochodem, třeba středověk docela běžně zná). Jsem tedy absencí společných východisek pro diskusi skutečně dezinformován.
    ALE! Má to nějaký skutečný dopad na hodnocení knihy? Proč čtu knihu, o níž si myslím, že tam jsou nevěrohodně jednající postavy (tykají králi). Jenom abych zjistil, že je jejich nevěrohodnost založena na jiném principu? Abych pak nadával recenzentovi, že jsem přečetl blábol protože on se neumí vyjádřit?

    To je přece pitomina, ne? Jinak jasně – je lepší, když recenzent napíše: „Postavy se chovají a uvažují anachronicky a působí tak značně nevěrohodně“ či „Hlavní padouši kupodivu nenakládají svou proklamovanou mocí natolik, aby vypadali věrohodně – nejde-li o nějaký jejich tajný plán v plánu, znavení nudou z nadmíry zla, přiklonění se ke ghándiovskému vidění světa či jen konfrontaci tvrdé reality skutečného Voldemorta s jeho mediálním obrazem vytvořeným nejspíš zručnou PR agenturou.“ – Ale není to zas tak zásadní problém, aby mnohdy nestačilo prosté: „Tato kniha je sr.čka a odmítám vůbec řešit proč.“ 😉

  13. to standa.e: Bohužel takto většina lidí recenzenta skutečně chápe – jestli se shoduje, nebo neshoduje s mým názorem. Nicméně pro ty, kteří nechápou recenzi jako něco, co mi má říct, zda je něco (třeba kniha) dobré, či špatné, ale spíš jako analýzu, je líbí/nelíbí úplně zbytečné.

  14. to Sartori
    No, tak někdo si třeba kupuje knihy proto, aby se pobavil a někdo proto, aby si udržel přehled. Na druhou stranu tak nějak cítím (a ve svém prvním příspěvku jsem to i naznačoval), že existuje i recenze a recenze. Chtít po sloupečku v Pevnosti či XB-1 hlubokou analýzu? Proboha, proč? V Knize pod lupou je to už jiná. Proč číst analýzu něčeho, co stejně neznám a nedokáži tedy posoudit, zda má analýza hlavu a patu či nikoliv?
    Mám moc rád publicistiku, jež mne obohatí, ukáže mi, čeho jsem si nevšiml či mi pro povšimnuté pomůže nalézt správná slova. Ale číst rozbor Nancy Drew na A4, v němž je mi dokazováno, že je to vlastně sragora… Z toho už jsem vyrostl někdy kolem sedmnácti let.
    Proč číst analýzu srágory dokazujících, že je ona srágora srágorou? Promiňte, raději si budu číst to, co se „líbí“ těm, kterým se líbí co se líbí mně 😉 Takhle bych totiž riskoval, že si tím zadělám ještě na povinnost si tu Nancy Drew přečíst, abych se směl vyjádřit k tomu, zda je to skutečně či zda není srágora – a pro jistotu načíst vše, co ze serie u nás vyšlo, abych nemohl být nařknut, že nechápu kontext. Jo a stát se náctiletou dívkou snící o kariéře soukromé detektivky na střední škole. To abych porozuměl oné cílové skupině.

    Prostě – všeho s mírou. Jsou knihy i filmy, jež si skutečně žádnou analýzu nezaslouží, protože ta by musela být téměř vždy hodnotnější než to čtivo. Úsilí by mělo být investováno do věcí, které mají smysl.

    Samozřejmě, že existují i kategorie líbí/nelíbí a pokoušet se mě v manévrovat do situace obhájce jednoslovných recenzí by bylo také hrubým nepochopením.

    Jednoduše – recenze, jejichž smysl je zběžně informovat o nových titulech si asi nemusí hrát na podobnou literární vědu. Nakonec – když si chci nechat doporučit knihu od kámoše, také po něm nechci žádný rozbor. Zajímá mě: „O čem to zhruba je? Má to smysl číst? Líbilo se ti to?“

    Ale PO PŘEČTENÍ si s ním o všem popovídám velmi rád a do hloubky proberu co bylo košer a co už – z mého úhlu pohledu – ne a proč.

    Dialog zasvěceného (recenzenta) s nezasvěceným pro mě není dialogem, ale mentorováním, poučováním, v nejhorším předváděním ega či schopností recenzenta.

    Ale – než se pustíme do nějakého flamu, hlavně vše nechápejme jako nějaké totální univerzální neměnné a ostře vyhraněné pravdy 😉

  15. 2 Standa:
    ad. flame – jistě, souhlasím, podepisuji se :o) Já to vidím tak, že pouze diskutujeme, koukáme na věci z různých úhlů a bavíme se tím. 🙂

    ad. problém s různým chápáním – zrovna v tebou psaném případě si to po krku nejde. :o)
    Ale problém s realismem postav jsem zažila u jednoho historického románu, kde se najednou jedna z postav zachovala proti svému přesvědčení a předchozímu vystupování v knize. Zatím, co do té doby šlo o neúplatného idealistu, najednou se podílel na rozkrádání skladu kožešin. Byla jsem v šoku, protože právě o realističnosti vývoje té postavy jsem slyšela od známých pochvalné ódy… když jsem do toho začala rýpat, zjistila jsem, že za realistické bylo považováno právě ono rozkrádání.
    A jo, skutečně považuji za vysoce nerealistické, aby se člověk, který se nenechá zkorumpovat ani zastrašit (a naopak se nechá přizabít), protože prostě věří v morální hodnoty, najednou obrátil tímhle stylem bez jakéhokoli důvodu, než že „prostě jej to zlákalo“. (btw. tuhle knížku nicméně považuji za jeden z nejlepších historických románů z poslední doby, co jsem četla)
    Podobný problém může nastat v případě minimalismu popisů, jejich užvaněnosti, v situaci, kdy se autor třeba cíleně vrací k tradici dobrodružných románů 19. století. Opravdu si myslím, že je mnohem lépe vypovídající nadhození stavu věci a ponechání na čtenářském úsudku, než subjektivní sjetí na základě vlastních preferencí. Ale možná, že to píšu proto, že v zásadě nemám problém číst stručné a úderně napsané věci i lyrické pasáže, pokud je to oboje zvládnuté a pokud možno to není v jedné knize zároveň. :o)

    Jen málokdy totiž můžeš o knize říct „je to sračka“ – a na sračku jako takovou lze natrefit zhruba jako na absolutně geniální knížku.
    A pak jsou tu věci, co jsou sračka – svým způsobem. A ty nezavrhuju – záleží na tom, v jaké jsem náladě, na co mám chuť, jestli je to můj oblíbený žánr, jak moc mi tenhle způsob chyb přijde nešťastný a rušivý (jsou věci, co velkoryse promíjím, neb tolik neruší, a zase věci, co mě naprosto deptají), jestli je námět blízký námětům, co mě baví číst… a tak dále. 🙂

    P.S: Moje zkušenost je ta, že většina lidí chce, aby se z recenze dozvěděli, jestli se jim kniha bude či nebude líbit. Ráda bych napsala, že mi tím pijí krev, ale skutečnost je, že to po recenzi chci taky.
    Zkušenost tomu blízká vychází z faktu, že dost mých kamarádů má dosti odlišný (ale v pár věcech se prolínající) čtenářský vkus než já – takže když zjistím, že se někomu něco líbilo/nelíbilo, automaticky se zajímám, proč že tomu tak bylo.

  16. to Elinor
    Protože debata k tématu ustala, tak snad nebude vadit pokračování v mírném duchu OT ;-).

    Ad realističnost v historickém románu:
    Tohle je vůbec jedna z nejošemetnějších věcí, protože se potýkáme s naším současným viděním světa či chápáním cti a práva a světa kolem nás… Jsme prostě příliš v zajetí našich současných pravidel. Vezmi si třeba takové středověké „odpovědníky“. Přepadávali kupce, utínali ruce, uřezávali uši jen aby dosáhli „spravedlnosti“ např. na městské obci, jež jim způsobila údajnou škodu (a oni kupci mohli mít s tou obcí společné jen to, že tam jeli prodat zboží).
    A byť pak měšťané vůči odpovědníkovi vytáhli, aby jim neškodil, v zásadě nikdo nezpochybňoval odpovědníkovu „ČEST“. Odpovědník se choval jako lapka a přesto mohl ve stejnou chvíli žít přísně podle zásad šlechtické cti a ani jedna ze stran se nedivila…
    Nebo otázka „úcty k mrtvým a piety“ – ve středověkém městě nebyl problém, že mládež hrála na hřbitově hry podobné budoucí kopané a nikdo se nad tím nepozastavil, protože v té zemi ležely jen kosti – duše, to podstatné, už byla dávno jinde…

    A takových věcí je u historické literatury strašně moc. Někdy dnešnímu čtenáři přijde absurdní představa jednání, chování, myšlení, která je v rozporu s jeho vlastním světem. A nejvíc to odnášejí pojmy jako „právo“, „svoboda“. Pokud se bude postava chovat a myslet dobově, bude se často dnešnímu čtenáři zdát velmi nevěrohodná a nerealistická. Paradoxně právě v bodech, kde ve skutečnosti realistická je.

    Takže – neznám román ani kontext, ale vykradení skladu kůží jako takové nemusí být nutně v rozporu se ctí, držením slova a osobním charakterem… 😉

Zanechat odpověď