Rozhovor se spisovatelkou Zuzanou Hlouškovou

Zuzana Hloušková miluje fantastiku. Nevyhýbá se ničemu. Baví ji psát, redigovat, soutěžit a neúnavně prosazovat literaturu v místech, kde o ní raději ani nechtějí slyšet. Nebojí se číst práce mladých autorů a následně se jim hrdě postavit ve workshopech. Její činnost mnoho lidí nezná, ale je to velká osobnost, která přes nezdary má energii postavit se znovu do boje

Zuzana Hloušková

Na úvod bych začal velice obligátní otázkou. Každý spisovatel nějak začít musel. Jak jsi začala ty?

Někdy v deseti letech jsem spáchala svou první povídku, mimochodem byla o zkáze planety Země. Opravdový impulz přišel o pár let později s prvním úspěchem v havířovské literární soutěži s příznačným názvem Nepište do šuplíku. Ale neposlechla jsem tuto výzvu vždy – pár mých věcí z mladých let nikdy nespatřilo světlo světa a jeden rukopis jsem se rozhodla i spálit.

To jako doslovně?

No jo. Byl to poměrně rozsáhlý román, naťukaný tehdy ještě poctivě na psacím stroji, a v té plechovce od barvy hořel uprostřed poklidného karvinského sídliště dost neochotně a pomalu. Ale byl to i takový malý obřad, kterým jsem se rozloučila s jednou etapou svého života.

A tvá cesta k fantastice začala kde a jak?

Tak to bych měla asi začít od Adama. Od Adama Bernaua, přesněji. A trochu se mi do těch vzpomínek plete i kapitán Nemo, Kara ben Nemsí, Karkulín na střeše, Alenka s ptákem Hovorákem, Kruan a Jan Tleskač. Dětství nás totiž naformuje na celý život. Ale o tom, že literární fantastika bude skutečně mým osudem, rozhodl až Frodo, jehož příběh jsem hltala místo maturitních otázek.

Jaký to byl pocit, když ti vyšla první kniha?

Pocit? Zaskočilo mě to, fakt. Nečekala jsem, že se to stane tak brzy a tak snadno. Volavky se tak staly světlem ve tmě, zábleskem Eärendilovy hvězdy. A i když to byly zrovna temné časy, vzpomínám na ně vlastně ráda. Straky na vrbě tehdy zrovna začínaly a spolupráce s Michaelem Broncem byla moc fajn.

Máš chuť ji taky spálit?

No, moc nescházelo.

Co třeba soutěže – CKČ a podobně? Účastníš se?

Ano, občas něco pošlu do CKČ. Zajímavé je, že se až s neuvěřitelnou pravidelností ocitám na svém oblíbeném 7. místě. Jestli to nebude tím, že těch prvních šest je jaksi stabilně obsazeno…

Jak to myslíš, že je obsazeno?

No asi tak, jako je oblast tenorového zpívání obsazena Karlem Gottem, tak nějak jsou přední místa v této soutěži také již předem zabraná. Na jednom z parcoňáckých worskhopů jsem dostala vysvětlení, proč tomu tak v CKČ je.

Jak tedy?

Martin Koutný tehdy řekl, že z první stránky pozná, když je text špatný (on to řekl trochu hůř), a tak bude už nadosmrti psát špatně. Víc jsem už poslouchat nechtěla. Ale v soutěži, kterou jsem založila v Hradci Králové, jsem se rozhodla, že to bude jinak.

Mám tomu tedy rozumět, že sis vyrobila vlastní literární soutěž?

Přesně tak. V té jsem opravdu dělala jenom administrátorku a porotkyni. Díky deseti uskutečněným ročníkům vznikla i nová regionální tradice a jsem na to hrdá. Od letoška na ni nově navazují Škrabodílny.

Co to jsou ty Škrabodílny?

Jsou to dílny tvůrčího psaní, pojmenované podle Jana Jeronýma Skriptoria, hradeckého rodáka a patriota ze 17. století, známého pod přezdívkou Škrabák, k jehož odkazu se hlásí náš literární spolek. Škrabodílny jsou koncipovány jako série tří čtyř setkání začínajících autorů se zkušenějšími, kteří se jim v rolích lektorů a zasvěcených betatesterů snaží vštěpit trochu toho řemesla. V mezičasech účastníci plní úkoly, upravují své texty a na konci čeká na ty nejúspěšnější i sladká odměna – zveřejnění jejich díla v časopisech nebo ve speciální spolkové ediční řadě.

To zní dost dobře. Jak probíhal první ročník? Úspěch, nebo fiasko?

To záleží na tom, jak se na úspěch díváš. Je úspěchem, že z přijatých 28 účastníků nakonec vytrvalo asi jen šestnáct, nebo je to fiasko? Já osobně jsem spokojená a považuju si i toho, že někteří z nich projevili zájem o členství v našem spolku. Ale pokud by tě zajímalo, co bych příště změnila, tak bych přidala ještě více interaktivních prvků, ať je nějaká pořádná legrace.

Jak lektoříš? Co se hlavně snažíš žákům předat?

Jako vzdělaná literární teoretička i aktivní autorka se snažím spojit oba pohledy, ale pravda je, že občas svádím vnitřní boj. Stále ještě věřím v čistotu žánrů, a to je zřejmě v době Offeho tekuté modernity zřejmě čiré bláznovství… Mým nejoblíbenějším výrokem je pravidlo z Neffova desatera, je to asi takhle: „postava, která nic nechce, je zbytečná“, kterým své ovečky občas zlobím. Jinak jim toho můžu předat dost málo, protože zkušenost je nepřenosná.

Když jsme u způsobů práce, jak se ti líbí současná podoba české fantastiky? Dáváš někoho za vzor svým žákům?

Myslíš takové rady, aby všichni psali akčně jako František Novotný nebo rádobydrsně jako Petra Neomillnerová, jinak jim nebude nic vycházet? Ne, tak to nedělám. Přiznávám, že v jednom má ale zmíněná P. N. pravdu: dočkali jsme se časů, kdy nakladatelé vychovávají autory, a nikoliv naopak. To je zřejmě i pro účastníky našich dílen hodně hořká pilulka, kterou není ochoten každý spolknout. Stejně se mi ale zdá, že nejvíc se vydávají kuchařky, až je to vzhledem v počtu českých obyvatel podezřelé. Kdo podle nich stíhá tolik toho uvařit a následně sníst, když je současným ideálem krásy vyhublost?

Já o tobě vím, že ti nedávno vyšla druhá kniha, že? Psala jsi tu knihu podle zásad, které učíš, anebo to šlo zcela jinou cestou?

Ha, ha, tak to je trefa do černého. Jistěže jsem měla stanovenu nejdříve premisu, autorský deník vždy při ruce a před očima neustále narativní rovnici „konflikt + akce + rozuzlení = příběh“, jak jinak :-). Zapojila jsem typické žánrové rekvizity, i když pravda, recept na lukačovičovský fantasycloumák jsem vynechala. Dokonce jsem úmyslně zvolila málo feministický konec. Řadu dobrých rad, které mi udělil Zdeněk Rampas, jsem akceptovala. Ale recenzenti měli přesto pár výhrad.

Vzpomínám si, že XB-1 ti v recenzi vytkli, že se vyhýbáš popisům šermířských soubojů.

To má dva důvody: jednak nejsou zas až tak důležité, jednak z nich umím skvěle vybruslit. No a taky je pravda, že si potřebuju některé věci sama vyzkoušet, než o nich můžu dobře psát, a co se zbraní týče, tak mě docela baví střelba z pistole…

A chtěla by ses naučit zacházet s mečem?

To je nabídka na soukromé hodiny? Tak to ji určitě zvážím! I když Čtyři klíče to vážně nepotřebují. Je to sice fantasy, ale trochu jiná fantasy.

V čem si myslíš, že je tato kniha odlišná od ostatních?

Čtyři klíče si žádají inteligentního a pozorného čtenáře, resp. čtenářku. Vypráví příběh trochu dobrodružný, trochu milostný a trochu noetický. Dost zvláštní kombinace, ale funguje to. Čtyři klíče nechtějí jen pobavit, a to se ve fantasy asi moc neočekává. Ale možné to je a mainstream nechť se jde se svou nálepkou únikové literatury bodnout.

Jaké to je, když se musíš postarat nejen o napsání knihy, ale i o její distribuci?

Obojí jde úplně samo. Příběh nejdřív zraje, a když přijde jeho čas, musí na papír. A když už tam je, musí se vymyslet, co s ním. Mám dost nápadů, jen pak potřebuji kolem sebe pár přátel, kteří pomůžou s realizací. A ty naštěstí mám. Právě teď rozjíždíme ve spolupráci s Fantasy Planet letní čtenářskou soutěž s názvem Poznejte hrad. Jeho vyobrazení se nachází na obálce Čtyř klíčů, takže stačí jenom sáhnout do knihovny a zajímavá cena je téměř na dosah.

Chtěla by sis to zopakovat?

To je otázka spíš pro editora. Já sama bych knihu ještě někdy vydala ráda.

Takže něco chystáš?

Ovšem, to ani jinak nejde. Tentokrát bych chtěla zkusit zase sci-fi, ale uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Budu se tedy těšit na to, co se nového objeví. Děkuji za rozhovor.

Info o autorce:

Narodila se v roce 1974 v Karviné ve znamení Vah. Během studií sociální práce a bohemistiky vedla 7 let Občanské poradenské středisko v Hradci Králové. Nyní vyučuje problematiku neziskového sektoru a sociálních služeb na Univerzitě Pardubice. V minulosti se edičně podílela na vzniku řady odborných publikací, z nichž nezajímavější je Historie spolkové činnosti na Hradecku (vydáno v roce 2001). Je také hlavní redaktorkou informačního zpravodaje e-Nezištník.

Literární tvorbě se věnuje více než dvě dekády. Už v roce 1999 jí vyšla sci-fi novela Volavky. Také si vysloužila několik ocenění, k nejvýznamnějším patří 2. druhé místo v soutěži Cena Karla Čapka 2004 za fantasy román Čtyři klíče. Kromě vlastní tvorby se věnuje činnosti ve Spolku přátel krásného slova, kde stála u zrodu literární soutěže O Cenu Hradeckého Škrabáka každoročně lektoruje literární workshopy pro začínající autory.

V roce 2009 publikovala v časopise Pevnost povídku Drakobijka, která je pokusem o náhled drsného světa drakobijců očima ženy. Žánru fantasy se věnovala také teoreticky ve své diplomové práci (obhájena na FF UK v roce 2007). Další úspěch zaznamenala v soutěži Cena Karla Čapka 2010 s povídkou Srdce z kamene, která se odehrává v magickém světě čarodějů a dotýká se tématu sebeobětování. V současné době připravuje návrat k žánru sci-fi prostřednictvím příběhu s námětem cestování v čase, jehož převažující část je umístěna v Čechách

Připravil:

Lukáš Vaníček (redaktor)

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

1 komentář

Zanechat odpověď