Spisovatel je právě tak dobrý, jak dobře se dokáže vcítit do svých postav, tvrdí Vilma Kadlečková

Na tuto neděli jsme si pro vás připravili pořádnou houbovou smaženici. Přejeme dobrou chuť!

myce2

Na přednáškách z předmětu Choroby rostlin se člověku přihodí leccos. Poslechne si něco o tracheomykóze (což je stav, kdy vodivými pletivy stromu prorůstá mycelium parazitických hub, až z toho strom uschne a vyraší na něm václavky). Je odvlečen na exkurzi, kde vidí řez napadeným kmenem a zkoumá choroše. Pak utíká domů na svou vlastní zahradu a v panice ohledává stromy, jestli už to náhodou nemají taky. Taková reakce je úplně normální, netřeba volat odbornou pomoc. Jsou ale mezi námi i jedinci s přebujelou fantazií.

Těm nestačí, že houby úspěšně vegetují uvnitř stromů, a napadne je něco o dost morbidnějšího: co kdyby taková houba parazitovala na člověku? Co kdyby byla přímo uzpůsobená pro život v lidském organismu? Na Zemi sice nic takového nemáme, ale v žánru science fiction je možné cokoliv. Stačí, když záludné houby budou mimozemského původu…

Před deseti lety jedna studentka zahradní architektury přesně tohle udělala. Vymyslela si nitrožilní houby a k nim fundamentalistické mimozemšťany, kteří požírání člověka houbou považují za součást svého náboženství. Bylo to krátce po jedenáctém září, takže téma střetu odlišných kultur začalo být přímo výbušně aktuální. Zahradní architekturu nakonec nedostudovala, ale zato vytvořila sci-fi románovou ságu, která s velkým úspěchem postupně vychází od letošního léta v nakladatelství Argo. Po Jantarových očích si nyní můžeme užít druhý díl s názvem Led pod kůží. Jejich tvůrkyni, spisovatelku Vilmu Kadlečkovou, jsem se rozhodla pozvat na slovíčko…

Jako autorka jsi zanechala nesmazatelnou stopu svým cyklem Legendy o argenitu. Ty sama označuješ žánr, ve kterém píšeš, jako „psychotronická sci-fi“. Proč?

Tohle je možná tak trochu generační záležitost. Psát jsem začínala před rokem 1989,v době, kdy se psychotronika pokládala za nový perspektivní vědní obor. V tehdejším Československu se pěstovala na několika vědeckých pracovištích, která zkoumala její vojenské využití. Telepatické spojení s ponorkou – to by byla bomba! Akorát to v reálu jaksi nikdy pořádně nefungovalo. Část akademické obce psychotroniku jako právoplatnou vědeckou disciplínu nikdy neuznala. Ale mně coby začínající autorce fantastiky se to tehdy šíleně líbilo a psychotroniku jsem si okamžitě zatáhla do svého světa i s celou příslušnou terminologií. Bylo to přece „vědecké“ – tak proč by se to nemohlo objevit ve sci-fi?

A nevyskytují se podobné prvky také ve fantasy? Hrdinové často oplývají magickými schopnostmi, čtou druhým lidem myšlenky…

Dodnes to beru tak, že když se v knize čtení myšlenek nazývá „telepatie“, je to sci-fi, zatímco když se tomu říká „kouzlo“, je to fantasy. Mladší generaci už tohle splývá: dneska se ve fantastice často vyskytují hrdinové s nějakými „paranormálními“ schopnostmi, přičemž nikomu nevadí, že se telepatie kombinuje s magickými rekvizitami a nadpřirozenými bytostmi od andělů až po zombíky. Ale já ve svém argenitovém vesmíru žádnou takovou verbež nestrpím. Ani upíry nevedu. Ten svět je přísně vědecký – dle pánů Kahudy a Rejdáka.

Věříš, že jsem občas potřebovala k ruce encyklopedický slovník, abych porozuměla některým reáliím tvého fikčního světa?

Encyklopedický slovník? Vážně?! Tak to byly možná právě ty termíny, které jsem převzala od oficiálních předrevolučních psychotroniků. Jedna z jejich teorií se mi moc líbila: totiž že existuje „protonace“ neboli „informační pole“, ve kterém zůstávají otisky veškerých myšlenek a činů. Termín vymyslel Břetislav Kafka, hypnolog, léčitel a badatel v oblasti parapsychologie. Já koncept protonace vydatně rozvíjela, protože je to krásný základ různých špionážních zápletek. Jinak se ale snažím nezahlcovat text vymyšlenými reáliemi.

Ale nějaké neznámé pojmy se přece jen najdou a občas zní i dost cizokrajně. Vezměme si třeba takové trëighrü…

To je název pro zvláštní össenskou schopnost. Össeané totiž dokážou tak trochu hypnotizovat pohledem. Když se jim člověk podívá do očí, není schopen se odtrhnout. Nastane cosi jako souboj vůle. Össeané si tímto způsobem upevňují své společenské postavení a uvnitř vlastní komunity si tak vytvářejí hierarchii. Ovšem pro Pozemšťany je to čiré zlo: dílem nepohodlné, dílem děsivé. Lidé, kteří se dostanou do trëighrü, se většinou s pláčem zhroutí, omdlí nebo půl dne zvrací. Občas skončí i na psychiatrii.

Kde vlastně bereš ty poetické názvy pro jednotlivé díly?

Všech pět knih ságy dostalo název podle takzvané Pětice posvátných drog – což jsou všechno houby, které používá mimozemská civilizace Össeanů k rituálním účelům. Hrdinové je poprvé okusí v čajovně.Když mohou existovat čaje s názvy jako Dračí studna nebo Bílá pivoňka, proč by nemohly být i Jantarové oči? Názvy jednotlivých dílů slouží také jako metafora otravy össenskými houbami: Jantarové oči snížily obranyschopnost napadeného čtenáře mírným zhypnotizováním, no a teď dojde na Led pod kůži, což si lze vcelku naturalisticky představit.

Pokud si vzpomínám, tak jsi někde uvedla, že se čtenář Mycelia musí připravit na „smrt na oltáři“.

To bylo spíš v legraci, to s tím oltářem. Ve sklepě žádné kobky nemám, přísahám! Ale Církev Akkütlixova to samozřejmě vidí jinak: věřící Össeané se často rozhodnou zemřít nějakou obzvlášť hnusnou smrtí, aby projevili svou oddanost Bohu, čili Církev je v tomto ohledu všestranně vybavená a má zkušenosti, metodiku i vhodné nářadí. Tak prosím – kdo si nemůžete pomoct a chcete svůj život věnovat Hmyzímu bohu, můžete se s nimi domluvit na facebookové stránce Akkutlix.

Má vůbec princip sebeobětování v moderním světě ještě nějaký význam?

S tím sebeobětováním je to těžké. Kdybych se měla snažit postihnout, co to znamená pro naši civilizaci v našem světě bez Össeanů, nezbude než prostě konstatovat, že tváří v tvář podobným věcem jsem rozpolcená. Když jde o sebevražedné teroristy z jiných civilizačních okruhů, názor je jasný; jejich bůh pro nás ani vzdáleně nepředstavuje takovou hodnotu, aby dokázala vyvážit ztráty na životech (nejen našich, ale dokonce i jejich). Jenže debata o tom, jestli má smysl se obětovat kvůli nějaké víře či ideálu, se pravidelně vynořuje i tady u nás, mezi takzvanými normálními a slušnými lidmi – a to pokaždé, když přijde řeč na rok 1968 a na lidi, kteří se upálili na protest proti vpádu vojsk východního bloku do tehdejšího Československa. Je to vždycky totéž. Připouští se, že to asi chtělo odvahu a dotyční tedy nejspíš byli hrdinové – ale zároveň se jedním dechem zpochybňuje jejich příčetnost. Problém s podobnými činy je v tom, že vyžadují odhodlání – a tím pádem i naprostou a neochvějnou víru. Žádný člověk, který ke světu přistupuje skepticky a s pochybnostmi, by tak daleko nezašel.

Pochybnost však může být prostě jen projevem zdravého rozumu, ne?

Řeknu to jinak: znamenají tyhle pochybnosti, že jsme „normální“ a „racionální“ a zbavili jsme se sklonů k fanatismu, a nebo spíš to, že jsme rezignovali na všechny vyšší principy a ideály a neexistuje pro nás žádná hodnota natolik zásadní, abychom kvůli ní byli ochotni ne třeba hned jít a upálit se na náměstí, ale aspoň vykonat jakýkoliv, klidně i drobný a nenáročný, ušlechtilý čin? Možná budeme třídit odpad; to je teď v módě. Případně ještě adoptujeme želvu. Ale dávat najevo své přesvědčení? To je přece nesmysl. To nemáme zapotřebí. Mohlo by to bolet; a co horšího – budou se nám smát. Ale ze všeho nejhorší je vlastní nejistota. Relativismus. Vycházíme z toho, že žádná hodnota není absolutní. Tím pádem to, jak na ten který čin nahlížíme, je dané čistě jenom tím, jestli v tu chvíli s demonstrovaným názorem souhlasíme nebo ne. Když si ovšem tohle uvědomíme, musíme si připustit i to, že se náš názor časem může změnit – a že pokud k tomu dojde, tak se z hrdinství i v našich vlastních očích stane – inu, pitomost.

Takže pro hrdinství už není vhodná doba? Chybí důvod?

Co bychom dnes ještě byli ochotni uznat? Že má smysl zemřít kvůli drobným odchylkám v prováděcích předpisech nějakého náboženství, jako to udělal Mistr Jan Hus? To asi ne. Nebo kvůli rozdílu mezi geocentrickou a sluneční soustavou? Nu, ehm… Tak padnout za vlast? Nebo za svobodu a demokracii? Trapné. Radši obraťme list. Umím si ale představit i posun v myšlení opačným směrem, pokud tomu přejí okolnosti. K moci se dostane diktátor – a povstanou hrdinové. Najednou si uvědomíme, že nějaká hodnota je přece jen natolik zásadní, že není nesmyslné za ni obětovat život. Ne že by se odhodlali všichni; ale příklady lidí, kteří takovou věc udělali, tu navždy budou s námi. Můžeme s nimi nesouhlasit, můžeme se vůči nim vymezovat, můžeme je obdivovat – ale nemůžeme popřít, že existují. Jako vysoké věže se tyčí na obzoru našeho světa – pro většinu nedosažitelné, a přesto stále přítomné: etalon, kterým sami sebe poměřujeme.

A neposouvá tvoje poslední kniha ono pojetí etalonu ještě někam o kus dál?

V Myceliu jde záměrně o sebeobětování z důvodů náboženské víry – protože právě tohle je hodnota a idea, která je nám v této zemi a této době maximálně cizí. Chtěla jsem, aby kontrast s naším vlastním způsobem uvažování byl co největší. Össeané mají jasno. Radši zemřou ve jménu svého Boha, aby žádné mučivé pochybnosti o víře zažívat nemuseli. Jsou to fanatici, zatímco Lucas, Pozemšťan a hlavní hrdina Mycelia, je skeptik. Jenže postupně se jeho náhled na věc proměňuje. Össenské náboženství má pro něj zvláštní přitažlivost. Pocit celistvosti, který zažívá, když se setká se Sdíleným vědomím Lodí, je neodolatelný. Lucas se tomu zuřivě brání; ale zároveň se pomalu a proti své vůli stává věřícím. Mycelium je vlastně především o tomhle: o neustálém hledání rovnováhy mezi vírou a pochybnostmi.

Ale pustit si parazitující houby do těla, to asi není jen tak…

Ani kdyby přítomnost takových hub v těle s sebou nesla i nějaké výhody? Co kdyby následné potíže za to stály? Ve třetím dílu Mycelia se toho dočkáme: jedna z hlavních postav se skutečně odhodlá k tomu, že si össenskou houbu nechá dobrovolně nasadit do krve. Ale abych se zas netvářila, že jsem na ty postavy až moc hodná a nikdy nikoho nenechám ničím sežrat: pravda je, že pár dalších nešťastníků to tam potká úplně nedobrovolně a nejsou z toho zrovna nadšením bez sebe.

Všichni recenzenti se shodují na tom, že velkým plusem knihy jsou právě neuvěřitelně uvěřitelné postavy. Poznávali v nich buď sebe, nebo své přátele.

Rë Akkütlix, doufám, že se nikdo nepoznal takhle konkrétně! Postavy Mycelia mají rysy odpozorované ze života, to je pravda, ale dávám si velký pozor, aby se nedalo přesně říct – tohle je ten a ten. Hlavní zásada zní: rozsekat na kousíčky a pořádně zamíchat! Jediná postava s jasným původem je Pinkertina – to je taková zakřiknutá chudinka, totální trubka, kterou jsem psala podle sebe. Postavy pokládám za nejdůležitější složku knihy. Když autorovi nezáleží na postavách, pak je přece jedno, co se jim v příběhu stane. A vůbec nepomůže, nakolik akčně pobíhají sem tam a do jakých dobrodružství se vrhají. Přiznávám, že čím víc se pobíhá, tím větší je to pro mě nuda, když to nevidím skrz prožitky postavy. Ale chápu, že jsou lidi, kteří tohle mají přesně naopak. Žádnou emocionální vazbu k postavám nevyžadují a jde jim třeba spíš o železo, o hodnosti, o gore nebo o choreografii akčních scén. Ti si ovšem Mycelium moc neužijí…

Jeden z nadšených recenzentů se vyjádřil, že tvůj hlavní hrdina je „řízek, který se rodí jednou za generaci“. Nepřeháněl trochu?

Nevím, jak to vidí ostatní; ale já hlavního hrdinu žeru! A jak by taky ne, když jsem si ho mohla vymyslet přesně podle svého vkusu, že? Chtěla jsem, aby Lucas měl ironický nadhled, smysl pro černý humor a vůli z nějaké blíže nespecifikované slitiny kovů – protože s nějakou bábovkovitější povahou by všechny ty strašné věci, které ho v dalších dílech potkají, zvládal jen těžko. A pak jsem chtěla, aby měl cosi, čemu říkám „informační převaha“. Lucas přesně ví, co se děje, dobře se orientuje v mocenských bojích, zkrátka do toho vidí, čili postřehne, co je pod povrchem, a odhadne, k jakým důsledkům to může vést. Je intrikán a manipulátor, ale neovlivňuje lidi telepaticky, nýbrž diplomacií. A poslední aspekt, který mě na něm baví, je převaha díky píli a vzdělanosti.

To ale něco, co se v akční sci-fi moc nenosí, že?

Mnohem běžnější jsou hrdinové, kteří to nandají svým protivníkům díky fyzické síle, bezohlednosti, loveckým či válečnickým instinktům, schopnosti zacházet se zbraněmi a vůbec celkové drsnosti (spojené s indiferencí vůči stříkajícím mozkům a vyhřezlým střevům). Nestává se, aby měl jakoukoliv konkurenční výhodu intelektuál a šprt! Jenže Lucas se nehodlá prát ani střílet. Na rovinu přiznává, že na tohle je líný. Tělo má zdevastované nemocí a v druhém díle málem omdlí, když se pokusí vyjít do schodů. Válcuje Össeany jenom díky tomu, že celé dětství seděl nad knihami a učil se jako magor. Tahle představa je svým způsobem nesmírně útěšná. Je to krásné – chvíli si číst o tom, že to otravné učení může být k něčemu dobré!

Jak se tobě jako autorce daří vykreslovat mužské postavy?

Pro mě bylo vždycky důležitější to, co je univerzálně lidské, než to, co je genderově specifické. Tzv. ženská témata mě nikdy moc nezajímala (jednu novelku o mateřství jsem sice napsala, to je pravda, ale to bylo v době, kdy to pro mě bylo žhavě aktuální; a sotva jsem přestala kojit, tohle téma jsem opustila). Pevně věřím, že existují dostatečně velké oblasti, které mají obě pohlaví společná, a z toho se dá vycházet. Dokonce se dá říct, že se mi mnohem líp píše o mužských hrdinech. Vždycky se do nich zamiluju. A pozorovat je zvenčí i zevnitř mě baví. Zato když má být scéna podaná z pohledu ženy, musím se do toho trochu nutit. Nikdy to není tak, že bych si na místě nějaké postavy představovala samu sebe jakožto osobu. Jsem spíš kolem nich. A tím pádem je každá ženská postava vlastně moje konkurentka! To se ví, že je nesnáším.

Než se Mycelium dočkalo vydání, uběhlo od prvotního nápadu skoro dvanáct let. To je opravdu dlouhá doba.Neriskuje tím autor, že upadne v zapomnění?

Říká se, že čtenáři zapomenou, už když člověku nevyjde další kniha do dvou let. Já se v poslední době snažila aspoň přispívat do antologií a vydala reedici starších povídek, ale předchozí samostatný román mi vyšel v roce 1994; to máme rovnou pěkných devatenáct! Bylo mi jasné, že budu začínat od nuly. Ale člověk se holt nechová racionálně. Jednu knihu mi tehdy pěkně pomluvili, takže jsem zalezla do nory poměrně ochotně. Když se mi to zdálo dlouhé, pustila jsem si nějaký pěkný kung-fu film (kde hrdinovi na začátku zašlápnou koťátko, tak se uchýlí do kláštera, dlouhé roky tam míchá v kotli rýži, češe mistrovi vous a sní o pomstě – načež vyleze a všem rozšlape jejich koťátka; no znáte to, klasika). V první půlce toho času jsem stihla další studium a tři děti, takže to nebylo úplně nanicovaté; a zbývajících deset let bylo na Mycelium tak akorát.

Takže recept na dobrou knihu zní: „zalézt do nory a psát a psát“?

Ne, tímhle nechci říct, že každý, kdo chce něco napsat, to nutně musí deset let smolit v ústraní. Záleží na typu textu a na povaze dotyčného. Já pečlivě vybrušuju každou větu a potřebuju na to tím pádem soustředění a klid. Vysvětlím to na příměru z jiného oboru, totiž z ekologie. Ta popisuje životní strategie různých biologických druhů. R-stratég klade důraz na reprodukci – hodně potomstva, málo péče, krátký životní cyklus. Vychrlí toho co nejvíc, však ono se něco chytí. K-stratég se zaměřuje na kvalitu a konkurenceschop­nost – čili to má přesně naopak. Nedá se říct, že by některá z těch strategií byla v principu lepší (protože jinak by příslušné druhy v přírodě dávno vymizely); fungují obě, jen každá jinak. Přiřadit k těmto modelům kolemjdoucí autory a jejich díla (či sám sebe, je-li taky psavcem) jistě zvládne laskavý čtenář sám.

Přestože jsi v mezidobí publikovala jiná pozoruhodná díla, Mycelium já vnímám jako tvůj ohromný literární comeback. Co tebe osobně nejvíc potěšilo?

Naprosto jednoznačně to, že se Mycelium lidem líbí. První kniha vyšla tři dny před začátkem prázdnin a je vyprodaná, takže na Vánoce se chystá dotisk (bude 21. listopadu). K tomu se přidává e-book, který se pořád dobře prodává. Recenzenti jsou spokojení, nakladatelství Argo také. Co víc si přát? Potěšilo mě, když jsem na internetu (i v diskuzích s Myceliem nijak nesouvisejících) párkrát narazila na nějakou hlášku o össenských houbičkách a Církvi Akkütlixově. To by byla legrace, kdyby se z toho časem stal mem! Ale největší bomba byla, když mi řekl tchán: „Víš, já ve svém věku už většinu knih nedočítám, protože rovnou vidím, jak to bude dál, a pak je to ztráta času. Ale tohle se nedalo odložit!“ A na to má šestnáctiletá dcera: „Hele, mami, ten Lucas, to je teda mega hustej cool týpek!“ Tihle dva ode mě předtím nikdy nic nedočetli. Tak si říkám, že větší lichotky už se asi těžko dožiju.

Lidé mají všeobecně ke sci-fi předsudky, protože si pod ním obvykle představují něco technického, čemu moc nerozumí…

Samozřejmě existují lidi, kteří mají takové předsudky, že by fantastiku ze zásady nevzali do ruky, protože to přece „není reálné“ a „život je fantastičtější než jakýkoliv výmysl“ a „autoři sci-fi jsou akorát líní nastudovat si prameny“ (teď cituju z diskuse na Neviditelném psu pod recenzí na Mycelium, kde se rozohňovala paní, která knihu sice nečetla, ale názor měla hned na celý žánr.) Ale tohle je nedorozumění. Autor vždycky musí vycházet z reálného života a reálných zkušeností, protože jinak jeho konstrukce nebudou nikoho zajímat. A podklady si samozřejmě shání taky. K historické fantasy, kterou jsem teď naposled psala, jsem načetla materiály rozsahem několikanásobně delší než výsledná povídka (a trvalo mi to déle než potom vlastní psaní). Jenže fakta ve skutečnosti nejsou tak podstatná, protože kdyby byla, nejlepšími beletristy na světě by byli pedantičtí profesoři na penzi – a hned v závěsu za nimi cvičená opice s přístupem na internet.

Je pravda, že podle různých žebříčků prodejnosti Mycelium zaujalo i čtenáře mimo milovníky sci-fi?

Ano. Dostávám úžasnou zpětnou vazbu: jednak vyšlo poměrně dost recenzí, a navíc mi přes různé sociální sítě psala spousta lidí (mně neznámých), že se jim to líbilo. Tohle se mi předtím s žádnou knížkou nestalo. A zvláštní bylo, že to byli spíš lidé mimo fantastiku a prohlašovali typicky něco jako: „Sci-fi vůbec nečtu, tohle byla první, a překvapilo mě, že je to vlastně normální kniha.“ Tak si říkám, že třeba svou nepatrnou troškou přispěju k prolomení ledů. Detektivky si svoje místo v mainstreamu vybojovaly dávno, přestože tematicky jsou mnohem omezenější než sci-fi. Už by bylo načase, aby se i fantastika začlenila zpátky do hlavního proudu, kam historicky vzato patří už od Homérových dob.

Uvažovala jsi ty sama někdy o změně žánru?

Já osobně se určitě nehodlám sci-fi vzdát; je to pro mě užitečná pomůcka, která funguje jako drobnohled, kterým mohu zvětšit to, co mě zajímá – zveličit určité rysy nebo trendy v dnešní společnosti tak, aby byly názornější; ovšem tyhle rekvizity by neměly být nikdy samoúčelné. Základem by vždycky měl být zajímavý příběh, drama, napětí mezi postavami. Pokud tohle funguje, zbytek už se nějak poddá. Spisovatel je právě tak dobrý, jak dobře se dokáže vcítit do svých postav. A jak hluboko tam za sebou dokáže vtáhnout i čtenáře. To je to hlavní, co od beletrie chceme: aby nám sdělila nesdělitelnou zkušenost. Aby ji s námi sdílela. Pokud nám tohle nabídne, na žánru vlastně až tak nezáleží.

Můžeš na závěr našim čtenářům prozradit, co mohou čekat ve druhém díle ságy?

Jak už bylo řečeno, jmenuje se Led pod kůží, což je překlad össenského slova laëgühr – názvu druhé z Pětice posvátných drog. Zatím jsme naštěstí jen ve vrstvách podkožního tuku; až na kost to nebude; ale partie se rozehrává. Ke slovu přijdou intriky, opatrné manévry a pár odhalení: něco z minulosti, něco z vesmíru, něco z lidské duše (a něco, co zakopali pod trávník). A hlavně jsou tu Lodě. Úprava knížky je podobná jako u prvního dílu (jen s jiným barevným laděním – tak trochu ledovým). Obálky se opět ujal Tomáš Kučerovský. Více se o celé sáze lze dočíst na webu http://mycelium.argenite.org. Kdo je opravdu hodně zvědavý, může si tam dokonce přečíst několik ukázek z knihy.

Děkuji za rozhovor.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď