Umina verze: Kterak František k androidce (a o ni) přišel

„Situace moderního člověka není jen zoufalá, že takříkajíc nepřítomná, protože člověk téměř neexistuje,“ píše se v mottu poslední knihy Emila Hakla. Hrdinkou nevšední novely Umina verze je androidka, která o tom ví a poví své…

František je líný intelektuál a samotář, kterému ztroskotaly všechny předchozí vztahy a on sám se jen tak protlouká životem. Bydlí v malém bytě v Praze a živí se copywritingem a drobným grafickými zakázkami. Jednou jde takhle vynést smetí a zabouchne si dveře. Ocitne se na ulici bez prostředků, mobilu i chuti požádat sousedy o pomoc. Raději se vydá pěšky za nějakým svým kamarádem do vzdálené pražské čtvrti. Když ho nezastihne, zkusí ještě štěstí u jiného známého, ale nakonec musí přečkat noc ve squatu ve společnosti bezdomovců. Tam potká zvláštního chlápka, kterému všichni říkají Smrťák. Tohle podivné individuum, brázdící pražské ulice v drahém bouráku kvůli pochybným kšeftíkům, zatáhne Františka do největšího dobrodružství, jaké zatím zažil.

 

Po nějakém čase mu totiž Smrťák zavolá a přivede do života dívku. Vypadá celkem obyčejně a ničím se neliší od jiných osob ženského pohlaví, až na to, že je umělá. Když vedle ní večer František usíná, slyší, jak v ní bublají regenerační tekutiny. Zpočátku je z toho trochu paf, ale přesto se Uma stane jeho milenkou a partnerkou. A hlavně žačkou. Uma má totiž přesně ty vzácné vlastnosti, které z ní dělají ženský ideál: ničemu se nediví, všechno přijímá a hlavně ráda poslouchá Františkovy cynické názory na svět, život a vůbec. K tomu neodmítne skleničku či dvě (alkohol její metabolismus zvládne, jídlo však nikoliv). Ještě tu chybí cigaretka a pohodička je dokonalá, že? Nicméně tady autor knížky trochu hodil zpátečku, sáhl po něčem zdraví prospěšnějším a raději opatřil Umu vášní pro dlouhé procházky.

 

Pro sebestředného Františka je samozřejmě přítomnost nové a cizí bytosti šok, ale protože Uma celkem dobře vypadá a není na intimní hrátky skoupá, jejich soužití celkem klape. Až do té doby, než se schopností učit se u Umy začne růst i uvědomění sebe sama. Něco takového její tvůrci – světe div se, ale Smrťák a jeho parťák Rašna vyrobili funkční androidku v garáži! – dost podcenili. Nebo možná ne, možná se toho obávali. Jejich motivace jsou vůbec nejasné – proč se do vynálezu pouštěli, kde k tomu vzali zdroje i technologii a co si od Umy vlastně slibovali. Františka de facto jen využijí, aby svůj výtvor otestovali v „ostrém provozu“, ani jemu nic neřeknou, nevysvětlí, prostě mu jen strčí androidku do postele a hotovo. Po pravdě, těmhle šedým eminencím člověk přeje, aby se jim experiment vymkl…

 

Můžeme vést dlouhé spory, zda knížka Emila Hakla patří do fantastiky, či ne. Sám autor je ukotven spíše v mainstreamové tvorbě, vydal už devět prozaických knih a proslavil se novelou O rodičích a dětech, která byla dokonce oceněna Magnesií Literou, přeložena do 17 jazyků a zfilmována režisérem V. Michálkem. Umina verze by asi stěží obstála před milovníky hard sci-fi, kterým dost záleží na technických detailech. Princip, na jakém umělá bytost funguje, si totiž autor nechává pro sebe. Navíc novela trpí i dalšími typickými „haklovskými“ nemocemi: nevěrohodný hrdina, pokulhávající děj, kruhová kompozice a z ní plynoucí neustálé návraty ke stejným motivům, až přehnaně úsporný vypravěčský styl. Hakl jako by rezignoval na obvyklé literární postupy a pokusil se o věrnou nápodobu ústního lidového vyprávění. Dialogy lze zaměnit za audiozáznam nějakého autentického rozhovoru. Dílo tak celkově působí jako prototext, jako materie, ze které se má teprve literatura zrodit. Místo příběhu tu máme reality show, u které čtenář uvízl v roli diváka. Hakl s naším vnímáním manipuluje – tím, jak střídá vypravěče, jako by přepínal kamery. Klíčovou částí vyprávění se tak stává pasáž, kdy se slova ujme Uma. Je to jen jedna z pěti kapitol, díky které máme příležitost nahlédnout, jak se taková androidka může cítit, nač o samotě myslí a jak vidí vlastní budoucnost. Dozvídáme se Uminu „verzi“ jejího soužití s Františkem – a že se dost liší, to asi nemusím příliš zdůrazňovat.

 

Jak to autor dělá, nakonec není tolik důležité, jako to, co chce sdělit. Téma koexistence člověka s androidem již bylo v literatuře mnohokrát zpracováno a vévodilo sci-fi tvorbě hlavně v 80. letech 20. století. Otázka, zda nebude soužití s umělým člověkem pro řadu z nás jednodušší než si hledat cestu k jiné lidské bytosti, je zcela nasnadě. A je-li navíc oním umělým společníkem žena, mladá, přitažlivá a naprosto „lidská“ (soudě podle doprovodných fotek Zuzany Lazarové), ochotná sloužit a dělat druhému radost (ač sama z toho zas tak velké potěšení nemá), pak se není co divit, že to měl pasivní František tak snadné. K hladké symbióze došlo zcela přirozeně, až ho to samotného zaskočilo. Pravda, hrdina s jiným charakterem by se asi víc ptal, zajímal, pátral, pochyboval. František však vše bere s odevzdaností a flegmatickým klidem, k nějaké  akci ho donutí až ztráta milované bytosti, ale i tu nakonec nějak překoná a spokojí se s životem hospodského povaleče. Zazvoní pivní zvonec a postmoderní technopohádky je konec. Umina verze tak zůstává jen zajímavým pokusem, jak téma uchopit, ale pokusem pro sci-fi nedostatečným. Nemůžu se zbavit dojmu, že knížka je jen autorskou sebeperformancí, ač se to snaží její tvůrce sebevíc zamaskovat. Přesto k nám Haklovo dílo promlouvá s palčivou naléhavostí, v době, kdy se původní futuristické vize stávají běžnou součástí našeho života, a zaslouží si proto čtenářskou pozornost. Položenou otázku si totiž budeme brzy nejen klást, ale i zodpovídat.

 

Emil Hakl: Umina verze
Vydal: Argo, 2016
Obálka: Zuzana Lazarová
Počet stran: 246
Cena: 289 Kč

 

Hodnocení: 50 %

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Zanechat odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *