Vhod a na správné adrese

Tak nějak by se mohlo mluvit o nenápadné antologii editorů Kristiny Haidingerové a Honzy Vojtíška, která vyšla na sklonku loňského roku v edici Horrorcon u nakladatelství Netopejr, protože dobrého českého a slovenského hororu není nikdy dost.

Vtipný a zasvěcený úvod Františky Vrbenské čtenáře navnadí na třináctku povídek, které jsou součástí žánrové antologie Ve špatný čas na špatném místě. Řeč tu teď bude hlavně o hororu, byť některé povídky na mě tak nepůsobily. Přesto se všichni autoři snažili opřít své příběhy o základní premisu, kterou obsahuje název antologie. Je to jakýsi úhelný kámen hororové zápletky: hrdina se obvykle vyskytne ve špatný čas na špatném místě a doplatí na to. Jenže kdyby polonahá dívka v noční košili nikdy nesešla do temného sklepa, nemělo by zlo tam ukryté žádnou šanci. A my zase příležitost pořádně si zabát. V případě antologie tu příležitost máte, a to hned třináctkrát po sobě. Ona premisa navíc funguje jako motto, které se snaží autoři i sami využít (mnohdy doslovně) ve svých povídkách, a tak antologie působí velmi kompaktním dojmem a dodává jí to šmrnc.

 

Temná vášeň, zrada, otrávené zřídlo

Nejprve se zastavím u dvou autorek, protože mají přednost (rozuměj „v každé situaci jsou první na řadě, zejména v případě ohrožení“). Kristina Haidingerová se ve své Služebnici vrací do světa Violetů, který už vykreslila v samostatném románě Ti nepohřbení, a odvážně rozvíjí zvrácený vztah lesbického trojúhelníku – nelítostné Maríny, chladné Brigity a jejich nejnovější oběti Miije. Čirá hrůza z toho, že by z nevinné dívky byla stejná zrůda, jakou představují její únosci, nebo doživotně jejich bezmocnou loutkou, graduje ve chvíli, kdy má podobný osud jako Miiju potkat i další děvče a dokonce i dítě. Nejtěžší je však odolat vlastnímu chtíči a drogovému opojení, a tak se útěk na svobodu jeví téměř neuskutečnitelným.

Tělesné svody hrají roli i v povídce druhé autorky. Hanina Veselá přichází s typickou lovecraftovskou náladou, která panuje na starém hrádku, známém jako Oběšencův vršek. Tam přebývá hlavní hrdina Reiner a očarován náklonností tajemné turistky Constanze, vypráví málo uvěřitelný příběh o ráji pro válečné veterány. Jenže pod závojem dámy není vždy jen hezká a trpělivě naslouchající tvář – a dál si to domyslíte sami. Troufám si tvrdit, že tato povídka sbírce vévodí hned vedle díla, které třináctku uzavírá, ale o tom až později.

Možná to bude vypadat, že nějak nadbíhám editorům, ale opravdu mě velmi oslovila povídka Honzy Vojtíška o manželském páru, toužícím překonat smrtelnou nehodu synka, a to nejen atraktivním prostředním japonského venkova, ale i schopností navodit atmosféru plíživého zla, které jako mimoděk prosákne do běžného života (a tím mi trochu připomněl mistrovství Lairda Barrona). Zatímco Karel pracuje, jeho žena Stasi zahání nudu procházkami v přírodě, vrací se však stále víc Cizí ve vlastní kůži. Děsivé je někoho blízkého ztratit, ještě děsivější je stín, ukrytý hluboko v nás a živený slabostí a zbabělostí, když může nabýt své pravé podoby.

A ještě jednou Honza Vojtíšek, aby toho nebylo málo, tentokrát coby překladatel. Díky němu si totiž můžeme užít typický slovenský humor v povídce Minerální vody. Její autor Ivan Kučera není na hororové scéně žádným nováčkem, na jeho povídky jste už mohli narazit v řadě známých antologií i časopisech (66+6 hororů ve sto slovech, Zombie apokalypsa, Howard), vydal i vlastní sbírku povídek a dva e-booky. Své příběhy s oblibou umisťuje do slovenských lesů a ani tento není výjimkou. Obraz novinářky Margity, kterak kráčí v bílých teniskách vlhkým podrostem a hledá materiál pro reportáž, se vryje hluboko do paměti. Slavná minerálka Tintovka jí dodá nejen kuráž – však ji kdysi rozváželi po celém Československu – a co na tom, že obchodní název má po psychopatickém sériovém vrahovi? Jen ta továrna postavená přímo v lese mi nějak nešla na rozum, no ale tak se to v hororech stává. Jinak by to nebyly horory.

 

Pomsta, smůla a melodie ze záhrobí

Zajímavou postapo jednoaktovkou zaujme Roman Bílek v Záškubech všedního dne. Rozsahem malý text vůbec nebrání rozvinout plnohodnotnou zápletku o tom, že traumata ze školních let mohou mít opravdu škodlivé následky. A nejen pro žáky. Jednou totiž vyrostou a nikdy nevíte, kdy budou mít v hrsti zase oni vás, milí pedagogové! Mimochodem, ani Roman Bílek není žádný literární zelenáč a jeho jméno se skví v antologiích zaměřených na horor, jeho polem působnosti jsou však také komiksy a stripy.

Krutě spravedlivou pointou si přihrál body i Petr Boček v Páté oběti. Hlavním hrdinou je nesympatický vozíčkář Lojza, který si rád přihne a u otevřeného panelákového okna vychutnává dlouhého čouda. Jenže vše není tak černé a bílé, jak se zdá, pomsta bývá sladká, ale umí i zhořknout. Ač si v příběhu pochodují obživlé končetiny a řádí jako černá ruka – tedy vlastně noha – není nouze o několik humorných okamžiků. Mimoděk si člověk vzpomene na kultovní filmové Básníky, jak se pacient v nemocnici snaží dopídit, kde skončila jeho amputovaná noha. Někdy se totiž zdá, že chybějící končetinu stále cítíte a je pořád vaší součástí – no a končetina (nebo končetiny) to cítí podobně. Na takové pouto jsou pak všechny moderní kriminalistické metody krátké – přišijte vraždu někomu, kdo si tak nějak těžko zapomene v síni zablácené pohorky!

Ale odskočme od věcí prozaických k těm, které zůstávají někde mezi nebem a zemí. V rámci autentické zpovědi nepříliš úspěšné hudební skladatelky ze záhrobí zazní i Krátká polemika o poslání hudby. Miriam a Scarlett jsou sestry, ale jedna je talentovaná a komponování hudby jí jde téměř samo, těší se velké popularitě a žije v luxusu, druhá dře, chodí poctivě na konzervatoř, prosedí hodiny u piána a jen dýchavičně šlape své slavné sestře na paty. Jsou jako Mozart a Salieri. Obě se svým způsobem blíží hranici šílenství, ale jedna má tu smůlu, že si to vyžere za tu druhou. Řetězec událostí spustí zapomenuté pozvánky na jakýsi večírek a už se oběť ocitá na nesprávném místě a v nesprávný čas. Stačí malý omyl a fanatický fanoušek vezme osud obou skladatelek do svých rukou. Spojit protiklady však dokáže hudba, velká magie, schopná zachytit duši člověka a s pomocí tónů překlenout i smrt. Jen kdyby nehrála i ve chvíli, kdy rakev zajíždí do žářiště! Dominik Rover Fiala graduje své vyprávění až do absurdního finále, které se však (proti předchozímu vskutku povedenému obsahu) podobá laciným hororovým fraškám, nehty škrábou o dřevo, smuteční hosté křičí zděšením, ale už je příliš pozdě…

 

Ženě své pastelky nedávej, neb bídně dopadneš

Už zbývá jen poslední povídka, o které se chci zmínit. Sbírku uzavírá Žena s pastelkami známého spisovatele Svatopluka Doseděla. Získat tohoto autora do antologie byl jistě mistrovský editorský tah. Doseděl už několika knížkami dokázal, že temné příběhy psát umí, naposledy třeba v trojnovele Truhla ze Zálivu smrti. Tentokrát autor sáhl po jiné látce, nechal přízraky z Jarošova nad Nežárkou spát, a pustil se do líčení dramatu domácího násilí. O podobných tématech se recenzenti rádi vyjadřují, že do fantastiky nepatří (naposledy takový argument zazněl u antologie Žena s drakem, konkrétně nad povídkou Jak mizí víly, ve které šlo o sexuální zneužívání dcery vlastním otcem). Tady k tomu nakonec není daleko, když věčně opilý hrubián Tony nechá svými kumpány z hospody znásilnit vlastní čtrnáctiletou dceru. Doufá, že tak bude moci ještě lépe ovládat svou manželku, kterou pravidelně ztluče a obere i o poslední peníze. Ta si ze zoufalství začne přivydělávat kresbami magických obrázků, zahánějících nejrůznější neduhy, a střádat si na útěk. Kreslí obyčejnými pastelkami, ale účinek je neuvěřitelný, a tak Anna přemýšlí, že by svůj nově objevený talent použila i proti manželovi. Jenže Tony není žádný hlupák a všechny její skrýše odhalí… Z bezvýchodnosti její situace by jednomu vlasy vstaly hrůzou na hlavě, ale tenhle horor píše sám život. Povídka se však nakonec stává pravým opakem zastřešujícího motta antologie, protože paradoxně vylíčí příběh o tom, jak se ocitnout ve správnou chvíli na správném místě. Jihočeský masakr motorovou pilou se tentokrát nekoná. Jestli jste zklamaní, naprosto nevěrohodný optimistický konec vás dorazí úplně. Až taková traumata vyléčí jediný telefonát šéfredaktora časopisu Cosmopolitan, s radostí zrušíme Bílý kruh bezpečí a jemu podobné sociální služby. Do té doby bude spíš poptávka po této pomoci spíš stoupat. A počet povídek, které si vezmou příbuzná témata za inspirační zdroj, také. Přes všechny výhrady je tahle povídka pravou třešničkou na dortu celé sbírky.

 

Šklebící se bestie a vraždící školačky

Antologii chci pochválit i za další aspekty, které dokazují její promyšlenou koncepci. Jistě ne náhodou bylo vybráno číslo třináct, obecně považované za nešťastné. Povídky jsou vydané česky, ty slovenské jsou (sice k mé lítosti) přeložené, ale kvalitu překladu hodnotit nechci. Četlo se mi to dobře, takže děkuji překladatelům za tuto snahu přiblížit tvorbu slovenských autorů českým čtenářům, kteří jsou spíše později narození a nevyrostli v dvojjazyčné socialistické realitě. Běžným standardem se zpátky stávají ilustrace, a tak je najdeme i tady, sice černobílé, ale o to ke zvolenému žánru působivější. V závěru knihy si pak můžete přečíst medailonky všech tvůrců (tedy těch literárních i výtvarných), pokoušející se o určitou originalitu, toužící zaujmout a možná i trochu šokovat (třeba jeden z tvůrců je představen jako „šklebící se bestie DIUK“). Co bych asi antologii vytkla, je uvedení ilustrátorů pouze v zadní tiráži, takže se člověk neubrání zmatenému listování dopředu dozadu, aby si přiřadil jméno k obrázku. Pro mě příjemný objev představují Denisa a Daniela Ponomarevovy (pokud jsem si je správně odpočítala podle pořadí povídek). Nejvíc zásluhy si ale zřejmě připíše Miroslav Bula za totálně nevkusnou a zároveň totálně skvělou fotografii na obálce knihy. Sexy školačka v proklatě krátké kárované sukni a s myší maskou na obličeji si tu hraje na novodobou Salomé, když mačetou dekapituje hlavu mladého muže (zřejmě spolužáka, co jí chodil na sýr). Až uvidíte knížku s touto obálkou, tak už víte, že nemáte váhat a sáhnout po ní. I za útlým vzhledem se totiž můžou skrývat velké poklady.

 

Haidingerová K., Vojtíšek, H. (eds.): Ve špatný čas na špatném místě
Vydal: Netopejr, 2017
Obálka: Miroslav Bula
Počet stran: 270 stran
Cena: 149 Kč

 

Hodnocení: 80%

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page